Páginas vistas en total

domingo, noviembre 20, 2016

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO


ČÁSLAV 30.11.2016

Bez obvinění...

1. list Janův 3:18-24
Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem.   V tomto poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce,  ať nás srdce obviňuje z čehokoliv; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všecko! Moji milí, jestliže nás srdce neobviňuje, máme svobodný přístup k Bohu;oč bychom ho žádali, dostáváme od něho, protože zachováváme jeho přikázání a činíme, co se mu líbí.A to je jeho přikázání: věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovat, jak nám přikázal.Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.

J.P.Sarte (jeden z nejpronikavějších literátů a filosofů druhé poloviny 20.století): napsal divadelní hru... jejíž původní název je: "Huis close". Zavřené dveře. Překládá se spíš: S vyloučením veřejnosti. Nebo taky: Uzavřená společnost.

Celý děj se odehrává v jedné místnosti, zavřené zvenku, takže vlastně v cele... Sem jsou uvedeni postupně muž a dvě ženy...
Od začátku visí ve vzduchu zvláštní napětí. Postupem doby vychází najevo, že tito lidé jsou po smrti a tohle že má být peklo.

To nic dalšího pro "peklo" už není potřeba? (Uzavřený prostor a lidé spolu...)? Zúčastnění se sami také prvně diví: spíš je tu zima, žádné ohně ani kotle, ani žádný personál. "Zůstaneme ti docela sami. Navždycky. Ale někdo tu chybí...Kat. To je jen úspora personálu, zákazníci se obslouží sami. Každý z nás je katem obou ostatních."

Co je tedy "peklo"?

Ti tři si navzájem vypráví svůj příběh. "Ať víme, s kým máme tu čest". Je slyšet příběh bezohledného muže, který zneužíval svou ženu; příběh ženy, která trápila druhé; ženy, která zabila dítě, které měla s milencem, a milenec pak zabil sebe.

Co je tedy to "peklo"?
Jeden druhému se stávají zrcadlem - nabízejí si to ("Udělám vám zrcátko" říká jedna žena té druhé), a jsou jím (i kdyby nechtěli)... Člověk je před zraky druhých, oni vidí mou tvář. Druzí ztělesňují obviňující "tribunál". Je peklo v tomhle, že druzí mě vidí a jsou mi otázkou, úšklebkem, obviněním a odsouzením a v tom všem nekonečnou trýzní?

Nestačím na to (na peklo) sám, to, co mi dělají druzí (tázavé, obviňující a soudící oči...) - to dělám přece i sám sobě? 

Nebo je peklo v tom, že člověk je "posedlý sám sebou"? "Nesnesu pomyšlení na to, že se nevidím. To bude peklo... Jak prázdné je zrcadlo, ve kterém nejsem". Nebylo by nakonec taky hrozné: nemít nic a nikoho, kdo by mi vracel můj obraz, ani ozvěnu... neznamenalo to pak být ztracený a marný?

Nebo co je to "pekelné"? Ta uzavřenost? Není to opravdu nakonec tohle?!: Že se mi odráží, zrcadlí, vrací jenom...(!) to, co jsem? Že jsem jen to, co jsem, co jsem byl...(Zní to divně?)

Několikrát se pokoušejí stáhnout se zpátky, "Každý půjdeme do svého rohu místnosti. A budeme mlčet. To není těžké... Budeme se snažit zapomenout na přítomnost druhých. Ale to se jim jaksi nedaří. "Nemůžu na vás zapomenout. Cítím vás tady všude".

"Nikdo z nás se nemůže zachránit sám. Buďto všichni  a nebo nikdo". Ale stejně si zůstávají vzdáleni... "Honíme se jako koně na kolotoči..." Co takhle se spojit aspoň dva. "Budu se na vás dívat a vy budete v mých očích zářit jako drahokam..." Ale to taky nejde: "Nesmysl, každý ví, že jsem vyhodila dítě z okna."
(A dál:) "Budeš mě milovat a budeš mi věřit?" Směšná otázka, budu tě mít stále na očích." (...!) "Mluvil jsem o jiné důvěře. Musíš mi důvěřovat." "Ale já nemám žádnou důvěru, abych ji mohla někomu dát. Lezeš mi hrozně na nervy. Musel jsi udělat něco hrozně špatného, že se pořád staráš o mou důvěru."
A k tomu je tam pořád ještě ten třetí, který žárlí. Ten zůstává a zírá na ně...
"Copak nebude nikdy noc?" "Nikdy." "Pořád na ně budeš vidět?" "Pořád." "Chápu, že jsem v pekle. Síra, hořící hranice, rožeň, to je k smíchu, peklo jsou ti druzí."

A co takhle se jich zbavit? To taky nejde. V jednu chvíli jakoby měli možnost "tu třetí" vyhodit ven. ale nakonec to muž vzdá. "Musím nad tebou vyhrát. Přesvědčit tě, že nejsem... (zbabělec)" Nemůže se jí zbavit, protože se před ní potřebuje obhájit.

Sice docela nakonec dojde k pokusu druhé zabít, ale oni stejně znovu "ožijí". Vzájemná trýzeň a sebetrýzeň je bez konce.

Vlastně zkusí i jinou možnost: "Známe se do naha. Potřebujete jen trochu dobré vůle. Litovat." Ani to jim nejde. Je zvláštní jak lítost jakoby byla "nepřijatelná", jakoby jen násobila vinu a ošklivost...

Co je tedy to "pekelné"? Obviňující tribunál druhých? Nebo můj vlastní? Uzavřenost, v které druhým neuniknu? Nebo "moje uzavřenost", to, že se mi odráží (jenom...!) to co jsem? Že mám i sám se sebou ten problém obvinění a bezcennosti? Co jsem udělal (byl), nemá kam odeznít, nikdo to "nezachytí", "nepřijme", (je to nepřijatelné), vrací se mi to znovu a znovu.
I když se v jednu chvíli vězení otevře, oni stejně neodejdou. (Není kam odejít?)

Navíc jsou stejní, jeden jako druhý.

Je poslední neděle církevního roku a hodí se zeptat po výhledu...Příští neděli je první adventní neděle. Chtěl jsem připomenout to, co říká vyznání "sestoupit do pekel." (které bylo vítězným, osvobozujícím sestoupením...):

V této uzavřené společnosti"... se objevil Jeden, na kterém se nezrcadlilo "jen to co byl"... Odrážel, zrcadlil Boha...
("Přiblížilo se Království Boží").
A druhým lidem nebyl tribunálem (Ani já tebe neodsuzuji")
A druzí mu sice zkusili být tribunálem (včetně odsouzení a popravy) Ale nebyli. To všechno je "podstata vzkříšení". A nejblíž tomu je "Láska."

Stačí "v uzavřené společnosti" Jeden takhle Jinak... Zkušenost s Ježíšem Kristem. To osvobodí, to prozáří... otevře a promění i peklo uzavřeného - jen sebe sama zrcadlícího světa.
I naše srdce tím může být tak překvapené, protože - osvobozeno od vlastní perspektivy, přestane odrážet sebe sama a sledovat svůj odraz, protože se ho dotkla "věčnost".

Pane, prosíme o Tvé království. O otevřenost, v které se neztrácíme, ale navzájem najdeme.

bratr farář Pavel Jun

lunes, noviembre 14, 2016

POBOŽNOST NA ZASEDÁNÍ DOZORČÍ RADY DIAKONIE STŘEDNÍ ČECHY

V Matoušovi 11:29 čteme: "Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorného srdce." Co je to pokora? Je ctnost, která nám ukazuje naše vlastní  omezení a slabé stránky. Pokora je velmi důležitá, protože  je kořenem  mnohých hodnot velkého významu v životě křesťana.Pokorný se těší privilegiu  osobního vztahu s Bohem.  Má skutečnou touhu pomáhat a sloužit. Povzbuzuje a stimuluje ctnosti druhých. Zakrývá nedostatky svého souseda. Respektuje každou osobu, protože si je vědom  hodnoty Božího stvoření.Naše povaha a hrdost nám nedovolí naučit se být skromnými, pokud sám  Bůh nám neukáže na naše slabosti a neschopnosti,  prostřednictvím chyb, nemocí, selháním, či dokonce hříchu. Pokorný člověk uzná, že v sobě nemá ani díky svému vzdělání, svých zkušeností a  připraveností, sílu a moudrost nezbytnou pro splnění Boží vůle.Naučme se slyšet Boží hlas denně, čtením jeho slovo, analyzujme náš život a modleme se za potřebné změny v sobě.Čtení Bible a konstantní modlitba nám pomohou v naší transformaci. Prosme Boha, aby nám ukázal jak naše pýcha ovlivňuje naše postoje, ambice, reakce, zlost, kritiku, vztahy a rozhodování. Nakonec pamatujme: Hospodin je vyvýšený, ale hledí na poníženého, zdálky pozná domýšlivce. Pokora je ctnost, a Ježíš řekl: " učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce:  ..." následujme jeho příklad pokory. Matouš 11:29



domingo, octubre 23, 2016

DNES ODPOLEDNE PŘI OKRSKOVÉM SETKÁNÍ PRESBYTERŮ

Bůh nám umožňuje realizovat svůj plán pro naše životy. Když se nám nepodaří dosáhnout cílů, které si pro nás stanovil, není to proto, že nám  neposkytl vše nezbytné. Je to proto, že naše prohra je způsobena překážkou v našem srdci, která je přítěží pro naši víru. V důsledku toho brání Boží moci, a nemůžeme se stát těmi, kým chce, abychom byli.

Mojžíš je dramatickým příkladem ničivého potenciálu překážek víry. Byl povolán k jedné z největších misí v Bibli, budoucí vůdce reagoval  výmluvami, proč nechtěl uposlechnout.

Výmluvy pro neuposlechnutí se příliš nezměnily od Mojžíšova setkání s hořícím keřem. Snažil se schovat za stejné překážky , kterými věřící i dnes argumentují: nízké sebevědomí (Ex 3,11, 12), neznalost Boha (Ex 3,13-21), pochybnosti v sebe samotného (ex 4.1-9) pocity nedostatečnosti (Ex 4,10, 11), a strach ze selhání (Ex 4,12, 13). Pokaždé, když si Mojžíš stěžoval, že se Pán zmýlil ve výběru vhodné osoby, Bůh mu svou pevnou a přesvědčivou odpovědí vše vyvrátil.

Boží odpověď je něco, co všichni věřící musí pochopit, stejně jako Mojžíš to nakonec pochopil, to znamená, že když jsme povoláni sloužit, naše silné stránky, dovednosti a znalosti nejsou vůbec důležité. Je to Pán, který dělá práci skrze nás. Hospodin nehledá nejkvalifikovanější osoby, ale muže a ženy ochotné vzdát se mu .  Když jeho síla působí přes naše slabosti, je zřejmé, že pouze Bůh může dosáhnout nejlepšího výsledku.

 (Exodus 3:11-12 )Ale Mojžíš Bohu namítal: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ 12  Odpověděl: „Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře.“ 

(Exodus 3:13-21) Avšak Mojžíš Bohu namítl: „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ 14  Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“ 15  Bůh dále Mojžíšovi poručil: „Řekni Izraelcům toto: ‚Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.‘ To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení. 16  Jdi, shromažď izraelské starší a pověz jim: ,Ukázal se mi Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, a řekl: Rozhodl jsem se vás navštívit, vím, jak s vámi v Egyptě nakládají, 17  a prohlásil jsem: Vyvedu vás z egyptského ujařmení do země Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců, do země oplývající mlékem a medem.‘ 18  Až tě vyslechnou, půjdeš ty a izraelští starší k egyptskému králi a řeknete mu: ‚Potkal se s námi Hospodin, Bůh Hebrejů. Dovol nám nyní odejít do pouště na vzdálenost tří dnů cesty a přinést oběť Hospodinu, našemu Bohu.‘ 19  Vím, že vám egyptský král nedovolí jít, leda z donucení. 20  Proto vztáhnu ruku a budu bít Egypt všemožnými svými divy, které učiním uprostřed něho. Potom vás propustí. 21  Zjednám tomuto lidu u Egypťanů přízeň. Až budete odcházet, nepůjdete s prázdnou.

(Exodus 4:1-9) Mojžíš však znovu namítal: „Nikoli, neuvěří mi a neuposlechnou mě, ale řeknou: Hospodin se ti neukázal.“ 2  Hospodin mu řekl: „Co to máš v ruce?“ Odpověděl: „Hůl.“ 3  Hospodin řekl: „Hoď ji na zem.“ Hodil ji na zem a stal se z ní had. Mojžíš se dal před ním na útěk. 4  Ale Hospodin Mojžíšovi poručil: „Vztáhni ruku a chyť ho za ocas.“ Vztáhl tedy ruku, uchopil ho a v dlani se mu z něho stala hůl. 5  „Aby uvěřili, že se ti ukázal Hospodin, Bůh jejich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ 6  Dále mu Hospodin řekl: „Vlož si ruku za ňadra.“ Vložil tedy ruku za ňadra. Když ruku vytáhl, byla malomocná, bílá jako sníh. 7  Tu poručil: „Dej ruku zpět za ňadra.“ Dal ruku zpět za ňadra. Když ji ze záňadří vytáhl, byla opět jako ostatní tělo. 8  „A tak jestliže ti neuvěří a nedají na první znamení, uvěří druhému znamení. 9  Jestliže však neuvěří ani těmto dvěma znamením a neuposlechnou tě, nabereš vodu z Nilu a vyleješ ji na suchou zemi. Z vody, kterou nabereš z Nilu, se stane na suché zemi krev.“ 

(Exodus 4:10-11) Ale Mojžíš Hospodinu namítal: „Prosím, Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk.“ 11  Hospodin mu však řekl: „Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin? 

(Exodus 4:12-13) 12  Nyní jdi, já sám budu s tvými ústy a budu tě učit, co máš mluvit!“ 13  Ale Mojžíš odmítl: „Prosím, Panovníku, pošli si, koho chceš.“ 

domingo, septiembre 11, 2016

OSKAR A RŮŽOVÁ PANÍ

Křehce jímavý a nadějeplný komorní příběh o přátelství mezi těžce nemocným chlapcem a jeho ošetřovatelkou. Hrají: Jan Sklenář a Martina Eliášová z Klicperova divadla v Hradec Králové. Evangelický kostel v Čáslavi, neděle 2. října 2016 v 17 hodin. Doporučené vstupné: 100 Kč.

domingo, julio 10, 2016

NEDĚLNÍ SLOVO

7. po Trojici - 10. července 2016



Biblické čtení: Izajáš 44,6-8 Introit: Izajáš 48,10-12

Text kázání: Zjevení 1,9-20



Já, Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti, dostal jsem se pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Patmos. Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně, a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: „Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím: do Efezu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodikeje.“ 

Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů; uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás. Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle. 

Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu. Napiš tedy, co jsi viděl – to, co jest, i to, co se má stát potom. Tajemství těch sedmi hvězd, které jsi viděl v mé pravici, i těch sedmi zlatých svícnů: Sedm hvězd jsou andělé sedmi církví, a sedm svícnů je sedm církví.“



Když slyšíme slovo zjevení, nepochybně myslíme na něco zvláštního a nenormálního, s čím se běžně nesetkáváme. Zjevení vnímáme jako něco, co nepatří do našeho reálného světa. Něco, co vlastně za normálních okolností a podmínek není dost dobře možné. A když je řeč o novozákonní knize Zjevení, myslíme docela jistě také na to, že se v ní nějakým způsobem popisuje budoucnost. Tak se na knihu Zjevení díváme.

To, co tehdy zažil na ostrově Patmos Jan, to bylo opravdu hodně zvláštní a běžně se to člověku nestane. V tom smyslu si pod tím slovem zjevení správně představujeme něco, co není normální a běžné.

Když se podíváme kolem sebe – na svůj život, na poměry, ve kterých se pohybujeme – tak se často, možná většinou, dostáváme ve svých úvahách na to, kam se to pohybujeme – co je před námi. A jak se to s námi, s naší společností a vůbec s naší civilizací – jak se to bude vyvíjet dál, do budoucnosti. V poslední době také, jak to bude po odhlasování brexitu.

Právě tento přístup - nejasný výhled dopředu a nejistá budoucnost - se často stával podkladem pro to, aby byla kniha Zjevení vnímána jako ukazatel k tomu, co a jak bude.Že totiž Zjevení právě mluví o budoucnosti, která je takto přesně nalinkována, jak je to zde popisováno.

Ale nakolik to odpovídá tomu, o čem píše a o čem svědčí Jan? Na ostrově Patmos, jakoby stranou všeho, se Jan ocitl nedobrovolně – možná internován, možná na útěku. A to: pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo. Je na tom stejně jako ti, kterým o tom píše: pod tlakem a nějakým způsobem v ohrožení ze strany císařské římské moci.

Ale ocitl se tam zároveň “v duchu“. Tím chce Jan rozlišit dvě různé roviny. Nejenže se z nějakého vnějšího reálného důvodu dostal na Patmos – to je první rovina. Ta druhá, “v duchu“, ta ukazuje, že všechno, co následuje, to je už alternativní pohled – pohled z Boží strany. Jak to všechno vidí a jak to hodnotí Bůh.

Jan se ocitl na Patmu v den Páně. Tak jako my jsme tu dnes společně při nedělních bohoslužbách – v den Páně. Jenže ta jeho bohoslužba je opravdu nenormální, přímo nebeská. Jan slyší hlas – hlas jakoby polnice. Není to tedy žádná oslava. Ten hlas, který připomíná polnici, ten vyzývá a mobilizuje – vyzývá a varuje před něčím, co je záležitostí života a smrti.

Celý ten děj, všechno, co se odehrává, to Jan prožívá sice v duchu – a přece při tom jde o život. Janovi i těm sedmi maloasijským sborům, kterým o tom má dát vědět – a tak je mobilizovat.

Jan se obrací, aby viděl ten mocný hlas připomínající polnici. Ale – jak je to vlastně možné vidět hlas – ne slyšet, ale vidět? Vstupujeme tady s Janem do světa vizí. Začíná jiný pohled na realitu celé naší skutečnosti. To, co známe ze své, lidské, perspektivy, to se nám začíná promítat v perspektivě Božího pohledu.

A není to pohled dopředu – do budoucnosti. Jan se obrací za sebe – aby nám zprostředkoval nový pohled na současnost a také na to, co předcházelo a co ji způsobilo – na naši minulost. Jan nám zkouší popsat, co viděl – a co je přitom vlastně nepopsatelné. Máme to před sebou jako snovou vizi. A ve snu je přece možné úplně všechno. Vzpomeňme si na své vlastní sny, pokud si je dokážeme vybavit.

Jak se jednotlivé záběry a scény prolínají – však ve snu není opravdu nic nemožné. Obrazy se střídají a přecházejí jakoby plynule a přece nelogicky jeden za druhým. Stěží bychom dokázali svůj sen přesně a plynule popsat. Stejně jako Jan: zkouší to a pomáhá si – a pomáhá nám – tím, že to, co vidí, stále k něčemu přirovnává: Mocný hlas jako zvuk polnice – někdo jako Syn člověka uprostřed sedmi zlatých svícnů – jeho hlava jako sněhobílá vlna – oči jako plamen ohně – hlas jako hukot příboje.

Jen těch sedm svícnů kupodivu zachycuje přesně: Každý z těch sedmi maloasijských sborů má v nebi svou svíci – Bůh o nich ví. Ví, zvlášť o každém z těch sedmi sborů.

Všechno to, co má Jan před očima, se vskutku nedá zachytit do jednoho neměnícího se obrazu – jako kresba nebo jako snímek. A k tomu hlasy a zvuky.

A stejně jako ve snu Jan přesně ví, že postava najednou drží v rukou právě sedm hvězd. Tak to je: Existenci sedmi sborů – existenci svého lidu, své církve – tu má v rukou pevně Kristus. Vnější realita ale tehdy přece říká, že křesťané tam v Malé Asii jsou pod mocí římských úředníků. Jenže spolu s Janem vidíme: Kristus může svůj lid podržet – tak jako tady drží v ruce jejich sedm hvězd.

A obraz se mění dál: Z úst postavy vychází velký dvousečný meč. Meč, zbraň, začíná převažovat v celém tom obrazném prolínání. Jde o život – a o smrt. Svůj život žijeme obrazně na ostří meče. Obrazně – a někdy doslova. Vlastně tak to vzal pro sebe ve svém životním zápase M. Jan Hus a další Kristovi svědkové. A vydali se do rukou toho, který jediný vposledu o našem životě rozhoduje a rozhodne. A který je Pánem nad životem a smrtí.

Tady jsou to ústa, která rozhodují o životě a smrti. Z nich vychází ten dvousečný meč - ostré slovo evangelia, které proniká a rozsuzuje.

Všechno to, co Jan vidí, se nakonec proměňuje v oslnivé světlo. Tak nakonec i jiného Jana, docela jinde, obklopilo světlo a žár kostnické hranice. Pod náporem toho oslnivého světla Jan padá jako mrtvý. Ale Kristus jej pozvedá. Zvedá ho zpátky do života. Ten, který je první a poslední, ho zvedá: Neboj se! Jsem živý. Byl jsem mrtvý, ale jsem žijící navěky. A mám klíče od smrti a hrobu, i s podsvětím. Proto se není potřeba bát.

Kristus má klíče smrti a Hádu, podsvětí. I to je jeden ze zisků Kristova vzkříšení – ze zisků, ze kterých žijeme. Živý Pán má klíče, má přístup tam, odkud se vrátil, v čem zvítězil. Nejsme vydáni na pospas zmaru. Kristus do toho vidí zevnitř, vždyť byl mrtvý a žije. Vyšel – má klíče od chmurného vězení smrti.

Spolu s Janem jsme v tom ohrožení a ve vnějším i vnitřním nebezpečí. Tak to vnímáme – všechno to, co probíhá kolem nás. Kristus tím prošel – a je živý. To je něco velikého – a na to smíme a máme vsadit. A právě to má Jan zachytit a tuhle nadějnou skutečnost zapsat -  a dát to vědět křesťanům v Malé Asii. A dává to vědět i nám.

A to ještě s jedním důrazem, který obrací naši pozornost od strachu z budoucnosti. Když se nám ztrácí naděje a rozplývá výhled dopředu: Jan má zapsat to, co uviděl, i to, co je a to, co se má stát. To, co se má stát, to je totiž důsledek toho, co bylo a toho, co je. Důsledek všeho toho, co jsme udělali a způsobili. Naše přítomnost a naše minulost určuje i naši budoucnost. Proto to má Jan všechno zapsat. Abychom to vzali v úvahu a abychom se pro budoucnost z toho poučili. Vždyť budoucnost není nezměnitelná.

To není útěšné konstatování. To je úhel Božího pohledu. A to je obsahem i celé knihy Zjevení. Ten, který je živý na věky věků, ten má klíče i pro naši budoucnost.   Amén.



Dobrý a spravedlivý Bože, díky za vizi, kterou jsi dal vidět Janovi a kterou on pro nás zapsal. Díky za Ježíše Krista, za toho, který byl mrtev a žije navěky. Díky za to, že má klíče smrti i hrobu Že má klíče, které mohou do podsvětí zamknout to zlé a falešné, co tam patří. Díky za to, že má klíče, které nám zároveň odkrývají a odmykají náš život – a budoucnost pro nás.   Amén.

bratr farář Jaroslav Fér

domingo, junio 05, 2016

NEDĚLNÍ KÁZÁNÍ

2. po Trojici - 5. června 2016

Biblické čtení: 2. Královská 12,5-13              Suspirium: Marek 10,21
Text kázání: Marek 12,37b-44

Početný zástup mu rád naslouchal. Když učil, řekl: „Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, o přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách. Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. Ty postihne tím přísnější soud.“ Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“

            Jak to s tou pokladnicí v jeruzalémském chrámu bylo, to ani přesně nevíme. Odevzdávala se do ní chrámová daň. Přitom asi byla otevřená možnost, ať každý dává podle svého rozhodnutí. Takže to byla taková obdoba našeho saláru, kdy není částka přesně stanovena a je na každém z nás, kolik pro sbor a pro církev přispějeme. Nakolik nám to leží na srdci. Výše saláru i našich darů je tedy dobrovolná. Na rozdíl od starozákonního desátku, kdy už název říká, že jde o desetinu příjmů. Desátek, desetina, deset procent.
            Kdežto ta pokladnice je určena pro dary. A Ježíš pozoruje, jak do ní své dary lidé házejí. Z pozdní židovské tradice v mišně víme, že prý v novozákonní době bylo v jeruzalémském chrámu takových pokladnic třináct. Měly nálevkovitý tvar, jako trumpeta, a stály ve vnějším nádvoří chrámu, na tzv. nádvoří žen. Tam měli volný přístup všichni, kdo do chrámu přicházeli. A všechno to začalo patrně za judského krále Jóaše. Tehdy kněz Jójada vlastnoručně vydlabal otvor do jedné truhly a postavil ji vedle oltáře – a do ní se začaly shromažďovat dary ve stříbře.
            Tak to je, tak to pokračuje i v Ježíšově době. To Ježíš pozoruje. Mnozí tam přinášejí bohaté dary, jistě i stříbro. Ale házejí do pokladnice i dary mnohem menší, jako to udělala i ta chudá vdova. Přináší dvě lepta, dvě drobné měděné mince- a obě je vhazuje do pokladnice. Dává všechno, co má, vhazuje do pokladnice obě své mince.
            A Ježíš to komentuje: Ta žena dala víc než všichni ti další, kteří přitom darovali třeba i opravdu velký dar. Dala víc, protože dala všechno, co potřebovala na živobytí. Ostatní dávají ze svého nadbytku, z toho, co jim přebývá. Tahle chudá žena však dává ze svého nedostatku. Vlastně dává celý svůj majetek. Měla dvě ty drobné mince. Jednu z nich si mohla přece nechat. Jenže ona je do pokladnice vhazuje obě.
            Její dar je právě v tom veliký. Je o to větší, že to od ní je oběť, není to malá zanedbatelná almužna. Na to nás Ježíš upozorňuje a k tomu nás směruje, na to nás odkazuje.
            Teď určitě všichni myslíme na naši obětavost vůči sboru a k církvi – tedy na peníze. Však ten příběh o penězích, velkých i malých, je. Také je o bohatých a chudých. A bude dobře, jestli pro nás bude příklad a přístup té chudé vdovy inspirací a dobrým vodítkem.
            Ovšem tahle “peněžní“ záležitost je jenom první rovina celého toho příběhu. Slyšíme z něj určitě všichni ještě daleko víc. Ježíš navíc zdůrazňuje kontrast mezi těmi, kdo přinášejí mnoho, a mezi tou chudou vdovou, která dává všechno, co vůbec může dát.
            A Marek chce kromě toho patrně zdůraznit také kontrast mezi znalci zákona, kteří jakoby mají víru takříkajíc v krvi – a mezi zbožnou vdovou, která svou víru prokazuje tím, co dělá: “Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, o přední sedadla v synagogách a o přední místa na hostinách. Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí.“ (M 12,38nn). Zákoníci, dobří a zbožní, to všechno dělají jen naoko. Naproti tomu ta žena to dělá úplně konkrétním způsobem.
            Ježíš tady neříká, že by každý měl obětovat všechno, co má. To by ekonomicky byl holý nesmysl. Ale Ježíš nám zdůrazňuje: Výše oběti (a chceme-li to stále vidět také i v tom prvním sledu, tak i výše našeho saláru a našich darů), to se nedá měřit absolutním měřítkem – víc než, měně než nebo stejně jako. Nikoli tímto srovnáváním, ale je třeba měřit a posuzovat to v poměru k možnostem, které každý máme.
            I to jsme ale stále ještě na podobné rovině. Stále jakoby tady Ježíši šlo jen a jen o peníze. Ten příkaz nás však přece jen odkazuje dál a hlouběji: To důležité není výše našeho vystaveného šeku na salár nebo výše našeho daru třeba pro Jeronýmovu jednotu, případně jakoukoli jinou věc. Důležitá je připravenost věnovat sám sebe: Ta žena jde a udělá to. Je připravena vzdát se i toho, co by sama moc potřebovala.
            Přitom před Bohem stejně tak jako před lidmi nerozhoduje, neplatí suma (více-- méně, málo – hodně), ale jde o přístup, o smýšlení. To je rozhodující – dávat ze sebe, dávat z toho, co se týká mne, co se mne přímo dotýká. Ta žena vhodila ze svého nedostatku, dala všechno, dala to, co měla k životu – k zajištění života.
            Penězi se nedá vykoupit osobní angažovanost. To je ta druhá rovina, na kterou nás Ježíš tímto příběhem odkazuje. Jde o nás, o náš přístup. Teprve pak také o tu naši oběť – o to, co a kolik dávám.
            Přitom zřeknout se sebe – toho, co pro sebe potřebuju – to svým způsobem ještě nemusí tolik znamenat. To by mohla být i cesta nějakého poustevníka, který pro sebe skoro nic nepotřebuje. A mohl by si myslet, že je to ten nejlepší způsob, jak se všeho vzdát.
            Ale do takového uvažování tomu poustevníkovi, který jakoby ušlechtile a humanisticky všechno oželí – do toho jemu a také nám zazní Ježíšovo slovo: “Jdi, co máš, prodej a dej chudým. A přijď a následuj mě“ (Marek 10,21). A tady to, to je třetí rovina, kam nám Ježíš tím příběhem chudé vdovy ukazuje – a kam nás vede.
            Pojď a následuj mě! Ježíš pro nás nasadil život: “Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil – a tak dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (10,45). Pojď a následuj mě! Pojď za mnou, následuj mě – ani ne tak mučednicky (totiž dát poustevnicky svůj život), zato obětavostí, angažovaností. Následovat svého Pána v jeho způsobu života. Tak nás Ježíš Kristus vykoupil. A k tomu způsobu života nás zavolal, k tomu nás volá.
            Ta chudá žena to dělá. Dělá to tak, že vhazuje do pokladnice oba dva své měďáky. Do Ježíšova způsobu života jde naplno. A tak je pro nás příkladem.  Amén.


            Díky, Pane, za tohle tvé pozorování u chrámové pokladnice. Díky, Pane Ježíši, za příběh té chudé ženy. Díky, že nám ukazuješ a vedeš nás k tomu, ať zvažujeme své možnosti a ať nepočítáme absolutně: více a méně, hodně a málo. Díky, že nás konfrontuješ s jejím činem, který se nám tak stává příkladem dávat sám sebe – dávat z toho, co se nás přímo dotýká. Dávat tak, jak jsi dával naplno ty sám a jak naplno nám to ukazuje ta chudá žena svým rozhodnutím.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér

lunes, marzo 28, 2016

PONDĚLNÍ KÁZÁNÍ

28. března 2016 – Velikonoce

Biblické čtení: Lukáš 24,1-12             Introit: Izajáš 63,16b
Text kázání: Jób 19,23-27

23 Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis 24rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány! 25Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. 26A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, 27já ho uzřím, pro mne tu bude , mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru.

            Slavíme velikonoční svátky, svátky Kristova vzkříšení. Tak o tom i on sám mluvil: Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí – a třetího dne vstát.
            Tak jsme to právě společně vyzpívali – tu slavnou a radostnou skutečnost prvního dne po sobotě, kdy zjitra ženy našly kámen u Ježíšova skalního hrobu odvalený, uvnitř ale jeho tělo nenašly. Tak jsme to vyzpívali v této písni, ke které složil nápěv Georg Friedrich Händel: Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal. Smrt již nemá práva, vítěz tys a král!
            Je to nádherný nápěv, pokaždé znovu nás strhává, takže to zpíváme naplno. Vyzpíváváme svou radost, jistotu, důvěru, naději. Mohutné, slavné, radostné vyznání.
            Georg Friedrich Händel to podobně vyjadřuje i ve svém oratoriu Mesiáš. Při árii “Vím, že můj Vykupitel žije a že se v poslední den postaví nad mým prachem“ prý při premiéře posluchači povstali – a povstává se tak dodnes. Naléhavá a působivá hudba, do které skladatel promítl to, co sám cítil – a jak to sám věřil a vyznával.
            Totiž – tu velikou skutečnost, kterou jako první dosvědčuje a vyznává Jób: Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. Tady to je přece skutečnost – a svědectví - a vyznání. Tady bije srdce naší víry. A tady snad bije přese všechno a při všem tom, jak myslíme a co máme za sebou a co se děje kolem nás – i co je před námi, tady snad bije i srdce každého z nás: “Víme, že náš Vykupitel žije a jako poslední se postaví i nad prachem“. Jistota, důvěra, naděje, budoucnost.
            Jóbovi není co závidět. Co všechno na něj dopadlo. Ale nevyjadřuje jeho životní osud svým způsobem také zlomy našeho života? Naše úspěchy, spokojenost, radost – a zase naše trápení, nejistotu, obavy, bolest? Všechny ty peripetie života každého z nás?
            Všechno to, s čím se setkáváme a s čím se musíme vyrovnávat v posledních dnech – a vlastně už řadu let? Rozdvojení společnosti v naší zemi, kdy někteří političtí představitelé vědomě přikládají na oheň nesnášenlivosti – sociální a rasové, i náboženské nesnášenlivosti? A my se do toho necháváme vtahovat – do té nesnášenlivosti a do těch jednostranně vyhrocených postojů a názorů. Ať jde o vztah k Romům – ale také k migrační vlně – a proto i k islámu. A k tomu přistupují všechny peripetie našeho života – osobního, rodinného, v církvi – i ve sborovém společenství.
            Při téhle široké perspektivě bychom mohli začít zoufat – a na všechno rezignovat. Anebo naopak přistoupit na nenávistné hodnocení a na silové řešení.
            Tak obdobně to dopadlo i na Jóba. Všechno to s ním právě “probral“ jeho přítel – ale spíš přítelíček – Bildad. A právě na to Jób reaguje: A své zoufalství a nenadějný výhled dopředu překonává tím svým přiznáním: Já vím, že můj Vykupitel žije.
            Vykupitel znamená vlastně doslova zastánce. Ten, který se druhého ujme, který se ho zastane a pomůže mu. Dostane ho, vytáhne ho z těžké situace. Takového zastánce našla třeba moábská Rút v Boázovi: Ten se jí ujal, pomohl jí a vzal si ji za manželku.
            Jóba nese tato jistota – a vyslovuje to: I když se mu jistoty života rozplývají, i když už před sebou docela vidí jen svůj konec a smrt, přece si je jistý, že má zastánce a že má přece před sebou dobrou budoucnost.
            Nevyslovuje to jako absolutní výrok. Není to žádné neosobní vyznání. Je to něco, co ho nese, co dotklo jeho srdce – co se dotklo jeho samého. A věří, že má vedle sebe – pro sebe – živého, mocného, jednajícího Boha. Ví o Tom, který je jeho nejbližším zastáncem – jako vykupitel.
            A docela touží, aby jeho slova byla vytesána natrvalo do skály. Jistě proto, aby to posloužilo a pomohlo mnohým dalším. Vyrytá do kamene, zaznamenaná v Knize knih, mohou jeho slova mluvit i pro budoucí generace. Protože pro sebe si to Jób zaznamenávat nepotřebuje. Vždyť ví, že sám jistě uzří Boha tváří v tvář.
            Jistota víry, že jeho Vykupitel žije, to dává Jóbovi sílu, aby se podíval realisticky a beze strachu na celý svůj život – s výhledem do budoucnosti, a až k jeho konci. Ale – žádné nebezpečí, tlak, ani smrt nemůže být – a nebude – posledním slovem. Tak to Jób cítí a k tomu proniká jeho živá víra: Mé oči ho uvidí a nebude to nikdo cizí. Ano, koho mé – koho naše oči uvidí, to nebude nikdo cizí.
            To bude on – Vykupitel. S ním se setkám tváří v tvář, dosvědčuje Jób. – S ním se setkáme. S ním, který se nás zastane – který je naším živým Vykupitelem. Právě tak a právě tím se prokáže: Zastane se nás.
            To opravdu nebude někdo cizí. Nebude to nějaký silný, hrozný, neúprosný nepřítel, který by jakkoli stál při těch, kdo se přidají a – kdo si přidají – a třeba i kůži sdírají a trápí člověka. Kdo teroristickými zásahy chtějí vyvolat strach a nenávist. A rozložit náš život i naši víru, i výhled na dobrou budoucnost. Ne. Ten koho smíme nad tím vším zahlédnout, to není někdo cizí. To, co nad tím vším smíme zahlédnout, to není rezignace, ani naopak násilné řešení.
            Ne, koho nad tím vším smíme zahlédnout, to je přítel, který pozvedá z prachu – a zase dává sílu – a otevírá příležitost žít znovu dál ve společenství s ním. Ale právě proto žít dál také ve společenství s druhými. S ostatními, kteří v něm mají, rozpoznávají a vyznávají svého živého Vykupitele. A tady to dosvědčovat i dál kolem sebe.
            Však i ženy u prázdného hrobu procházejí něčím podobným jako dávno před nimi Jób. A něčím podobným procházíme i my sami – se všemi nejistotami. Ano, s podobným strachem a bezradností, jako když stojí za časného velikonočního jitra před odvaleným hrobovým kamenem Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a jiné ženy: Konec, smrt, zmar.
            Ale pak slyší – a my to slyšíme s nimi: “Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát“ (L 24,6n).
            Známe to dobře také – jako svědectví evangelia. Tak se na to rozpomínejme jako ty ženy před prázdným hrobem – a vraťme se od hrobu, od svého znejistění a rezignace zpátky do života. Od minulosti do své přítomnosti a budoucnosti a nenechávejme si to pro sebe, ale buďme o tom svědky ostatním: “Tu se rozpomenuly na jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily všechno jedenácti učedníkům i všem ostatním (L 24,8n).
            Vždyť to je to radostné a nadějné, co s důvěrou vyznává i Jób: Já vím, že můj Vykupitel žije. Vždyť to je to, co jsme už spolu s radostí vyzpívali a kde bije srdce naší víry: “Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal. Smrt již nemá práva, vítěz tys a král.“ Amén.

            Spravedlivý a milosrdný Bože, náš Otče pro Ježíše Krista. Když ses k Ježíši přiznal na golgotském kříži a pak i v temnotě skalního hrobu, otevřel jsi natrvalo dobrou, radostnou a nadějnou perspektivu pro náš život. Otevřel jsi jasnou a nadějnou alternativu pro naše rozhodování a jednání. Dávej nám síly k tomu tuhle perspektivu a alternativu přinášet svým životem jako svědectví – sobě navzájem, i dalším.  Amén.

bratr farář jaroslav Fér