Páginas vistas en total

lunes, abril 17, 2017

Velikonoční pondělí

Velikonoční pondělí

Biblické čtení: Jan 20,1-10          Introit: Jan 15,13          Suspirium: Deuteronomium 21,22n
Text kázání: 1.Korintským 1,18-25

Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.

Pro toho, kdo slaví velikonoce jako svátky jara, je slovo o kříži i dnes bláznovstvím a nesmyslem stejně jako před dvěma tisíciletími. Ale jak pro nás? Když si promítneme scénu na Golgotě – masivní kříž, popravčí nástroj Římanů, a na něm už jen torzo, které zůstalo z živého Ježíšova těla. Vždyť to je konec a zmar života. Kdežto i my sami dnes dáváme přednost dobrému, krásnému, zajištěnému životu – bez problémů, i bez migrantů.
Tak to hodnotili i ti Řekové, o kterých mluví apoštol Pavel. Slovo o kříži je prostě skandál a pohoršení. A člověk pověšený na kříž, naražený na kůl, takový člověk je prokletý i v pohledu Starého zákona. Takový prostě nemůže aspirovat na titul Mesiáš – to není Kristus. Tak to odtud vyvozují židé dodnes.
Ale dobře, my křesťané, Kristovi následovníci, my sázíme na jeho kříž. Nám je slovo o kříži přece mocí Boží – vždyť jdeme ke spáse. Ale: nevyznáváme kříž jen jako symbol? Nevěříme jen slepě? Protože jsme to tak převzali jako tradici? Neupínáme se na kříž jen docela až bezmyšlenkovitě – až jakoby smířeně s tím, že utrpení je nutně součástí jak našeho života, tak i naší víry? V takovém určitém vnitřním rozdvojení – v rozpolcenosti víry a všedního života? Když dáváme přednost hodnotnému a bohatému životu. Nemáme kříž jen jakoby zákrytné znamení, které nás chrání před náporem světa? A my nejsme na cestě k záhubě – nemůžeme být, když přece věříme?
Není to tak? Nebo jak jinak nám je tedy slovo o kříži mocí Boží? Čím nám je – v čem nám je posilou? Silou pro život a pro naši víru – pro naši přítomnost a pro naši budoucnost? Ale v Ježíšově životě přece nestojí kříž osamoceně. Patří do něho jako jedna jeho složka. Je součástí Ježíšova životního příběhu. Ten příběh začíná v Betlémě, kde se Bůh tak rozhodně a velice sklonil k nám. Je to příběh evangelia, kde Ježíš jde za druhými – a spolu s nimi. Jde za bohatými stejně jako za chudými. Jde za Židy i za Samařany. Aby jim ukázal směr k životu, který je hodnotný a bohatý – protože se neuzavírá do sebe.
Ano, svým způsobem je kříž cílem jeho životního příběhu. Tak to vyjádřil Kurt Marti: ´Ne, Egypt není cílem útěku. Dítě se zachrání pro tvrdší dny. Cílem útěku je kříž´. Kříž Kristův má v tom jeho působení mezi lidmi a pro ně, od Betléma až na Golgotu, svou předehru. Ale Kristův kříž má i svou dohru – velikonoční jitro vzkříšení. A to otevírá nadějnou cestu dál – otevírá naši budoucnost.
A tak takhle “kážeme Krista ukřižovaného“ – s tou předehrou i s tou dohrou: S útěkem do Egypta pod hrozbou smrti z mečů Herodových vojáků. Ale i s tou dohrou – s nadějeplnou skutečností velikonočního jitra. Kristův kříž není osamělý bod. Je to součást jeho životní cesty. A ještě víc – Kristův kříž je součástí Boží cesty a Božího plánu, který s námi Bůh má, který má Bůh pro nás.
Kříž je svým způsobem cílem Ježíšova života. Ale není to osudová nutnost, i když známe, co Ježíš říká: Že Syn člověka musí jít do Jeruzaléma – a trpět a být zabit. To ale není předpověď tvrdého životního osudu, ani se tak Ježíš nesklání před tvrdým, nutným rozhodnutím nebeského Otce. Tahle cesta zacílená ke kříži, ta je vlastně dovršením jeho lásky k druhým: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.
Slovo kříže, které kážeme, věříme, vyznáváme – tím slovem vyslovujeme a tak dosvědčujeme tu Ježíšovu lásku k druhým. Ano, kříž je pohoršením, skandálem, bláznovstvím. A přece tady začíná naše víra – v té tvrdosti a v té moci, která ukončuje, která chce ukončit, jeho život. V opuštěnosti, v ohrožení, v pochybnostech, že je konec. Tady začíná, vzniká, rodí se naše víra. Přesto všechno – a právě proto.
Kříž, na němž skonal slávy král, je lidským koncem. Ale není to konec z Boží strany. Protože na Golgotě byl Bůh při tom – Ježíš nezůstal opuštěn. A víc Bůh tam byl na kříži při tom nejen nějak vnějšně – tam nahoře. Bůh tam byl při Ježíši věrně právě i tam dole – jakoby zevnitř. Bůh sám byl ten postižený, spolutrpící a spoluzápasící.
A proto je to kříž, na kterém skonal slávy král. A proto není kříž znamením zlořečení a zmaru, ale je dokladem, průkazem Boží věrnosti. Kříž, který nám září v temnotách – v problémech našeho životního příběhu.
Lidské zhroucení se stává přelomem: Bůh není lhostejný k osudu svého Syna – a tak není lhostejný ani k našemu osudu. Láska, která provází Ježíšovo působení a která je náplní jeho životního příběhu, ta se stává základem naší víry. Láska, která je s Ježíšem ukřižována, přece přemáhá lidské zlo, nepřátelství i smrt.
Boží věrnost a láska zakládá a tvoří naši víru, je naší nadějí. Je vítězstvím, které přemáhá svět. A událost kříže – ta je částí už našeho života, je kusem našeho životního osobního příběhu. Podílíme se – máme podíl na Boží lásce. I sami jsme se svými tolika různými kříži, problémy a pochybnostmi strženi, strháváni do toho velikého Božího plánu, který však nutně zahrnuje i Kristův Golgotský kříž.
Na Golgotě jde i o nás – o náš život a o naši budoucnost. Tam se rozevřela – a z Kristova kříže se nám přes vzkříšení otevírá – budoucnost. Bůh je s námi – tady a dnes, v našem životě. Všude tam, kde odpovídáme na Kristovu lásku – svou vírou i svým jednáním, svou láskou i nasazením pro druhé, pro ty potřebné nejmenší Ježíšovy bratry a sestry.
Jakož ta Kristova láska, to na žádný způsob není láska k moci – záliba zalíbit se a prosadit se. Kristova láska, která ho logicky – v Boží logice – dovedla na kříž, je propojená s Boží láskou, která ho provázela i na kříž. To je moc lásky. A ta moc, síla, schopnost lásky – ta otevřela a otevírá nový život, když Bůh vzkřísil milovaného Syna. Tak “kážeme Krista ukřižovaného“.  Amén.

Díky, Pane Bože náš, za slovo o kříži, kterým nás provázíš a ujišťuješ, že jsi s námi a že nás provázíš ty sám. Stejně jako´s provázel na kříž svého Syna, tak jdeš i s námi a dáváš nám sílu nést svoje kříže a nést a přinášet lásku do svého života a do našich vztahů.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér

viernes, abril 14, 2017

TŘI HODINY ODPOLEDNE


Ježíš se naposled zvedl k hlavě kříže. "Otče," zvolal, "do tvých rukou poroučím svého ducha." Jeden z vojáků obešel kříž a chvíli pozoroval umírajícího. Pak se vrátil a lehl si na skálu.
Z Ježíšových úst zazněl poslední výkřik: "Dokonáno jest." Jeho tělo se svezlo dolů. Ježíš se vzdal smrti.
Ozval se zvuk, jako by pod zemí dusalo stádo prchajících zvířat. Čerstvý vítr ovál krátkým dechem rostlinstvo.
Země se třásla a úzká trhlina rozdělila zemi od západu na východ. Běžela od velké popravčí skály přes silnici a jeruzalémskou branou přes město do chrámu, kde roztrhla velkou oponu vnitřní svatyně od vrchu až dolů, a pokračovala dál k východu. Otřásla velkou zdí, otevřela hroby na hřbitově za městskými hradbami, překročila Cedron a zamířila k Mrtvému moři zanechávajíc svou stopu na zemi, na skalách i v horách.
Setník a několik vojáků zděšeně vyskočilo. Postavili se před kříž, pohlédli na Krista, na ztemnělou oblohu a na puklinu ve skále. Setník sklonil hlavu. "Jistě to byl Syn Boží," řekl ostatním. Byl rozčilen a obrátil se za Ježíšovými přáteli -- snad aby se jich zeptal -- zjistil však, že odvádějí Kristovu matku k rozcestí u brány.
Všichni zřejmě plakali. Setník si všiml muže spěchajícího k městské bráně. Podle oblečení to byl zámožný člověk. Abenadar ho neznal, ale poslední hodinu ho viděl, jak stojí stranou ostatních a se zjevným soucitem pozoruje Ježíšovu tvář. Byl to Josef z Arimathie. Setník také zahlédl, že dva Pilátovi strážci hovoří s velekněžími. Podivil se tomu a vrátil se na své místo.
Strážci přešli skálu a řekli setníkovi, že velekněží byli za Pilátem. Řekli mu, že zůstanou-li odsouzenci viset na křížích ještě po západu slunce, celá Golgota bude znesvěcena a žádný Žid tam napříště nevkročí. Pilát chtěl mít celou věc co nejrychleji s krku. Zavolal dva strážce a přikázal jim, aby doprovodili kněze zpět na Golgotu a aby ukřižovaným bez prodlení zpřeráželi nohy.
Abenadar ukázal na kříže a řekl, aby konali svou povinnost. Jeden z binců byl ozbrojen kopím, druhý nesl prkno, asi dva centimetry tlusté, osm centimetrů široké a přes metr dlouhé. Oba muži se poradili a rozhodli se, že začnou vlevo. Mlčenlivý lotr věděl, že zpřerážení nohou urychluje smrt...
Když klesl dolů na svém závěsu a nejevil snahu se opět vytáhnout, oba muži popošli k Ježíšovi.
Ten, který držel kopí, poznamenal, že ukřižovaný už nežije. Pokynul druhému, aby šel stranou, sám ustoupil o krok, rozpřáhl se a zamířil oštěpem na pravou stranu Kristovy hrudi.
Chtěl se přesvědčit, nepředstírá-li smrt. Hrot kopí pronikl mezi páté a šesté žebro, projel pohrudnicí a plícemi a zastavil se v srdci. Mrtví obvykle nekrvácejí, avšak v pravé předsíni bývá i po smrti trochu tekuté krve a v osrdečníku se tvoří tekutina zvaná hydroperikard. Když voják kopí vytáhl, vytekla krev a voda.
Oba pak postoupili k druhému zločinci, který se vyčerpal svými protesty a mohl pouze v němé hrůze přihlížet, jak se muž s prknem chystá k úderu.
Pilátovi biřici pak zůstali stát před kříži a pozorovali popravené, zda projeví ještě známky života. Všichni tři viseli bezvládně na svých kůlech. Strážci požádali setníka o dovolení vrátit se do tvrze. Abenadar řekl, že také odejde se svou četou, jakmile seberou své věci.
To, co onoho odpoledne učinil Josef z Arimathie, vyžadovalo značné odvahy, ne-li hrdinství. Pospíšil do Antoniovy tvrze a požádal o slyšení u Piláta. Byl přijat a vyslovil přání, aby mohl ihned pohřbít Ježíše z Nazareta.
Pilát byl překvapen. Nevěřil, že je Ježíš už mrtev. Josef však tvrdil, že ho viděl umírat na vlastní oči. Aby celou věc uzavřel, Pilát poslal na Golgotu jezdce, který měl přinést hlášení od Abenadara. Josef mezitím čekal. Byl to pro něj kompromitující rozhovor, neboť tím, že požádal o vydání těla k pohřbu, dal vlastně Pilátovi najevo, že on, člen Velké rada a hlava známé saducejské rodiny, je tajným Ježíšovým učedníkem.
Proč by o to jinak žádal? Proč by se ponižoval návštěvou Antoniovy tvrze, když tou dobou mohl být naproti v chrámu a jako tisíce jiných lidí držet jehňátko a čekat, až zazní trojité znamení k oběti? Jistě si uvědomil, že prokurátor s potěšením vezme na vědomí, že i ve veleradě jsou tajní učedníci galilejského proroka.
Čekal. Za nějakou dobu došla zpráva., že Ježíš zemřel ještě dřív, než se dal do práce biřic s prknem. Pilát pokrčil rameny. Pak se zdvořile uklonil a dal Josefovi svolení sejmout tělo s kříže a pohřbít je podle židovských předpisů, než začne sobota.
Židovský senátor poděkoval a vyšel spěšně dvojitou branou do jeruzalémských ulic. Náhodou potkal Nikodéma, farizeje, který kdysi přišel v noci za Ježíšem. Řekl mu, že dal zřídit hrob v zahradě u Golgoty a že tam hodlá pohřbít Krista. Nikodém neváhal. Řekl, že i na něho působily slova a činy tohoto podivuhodného muže a že je ochoten vykonat vše potřebné, aby byl Ježíš pohřben se vší úctou.
Je téměř trapnou ironií, že Ježíšův pohřeb nezařizoval Petr ani Jan ani ostatní, kteří se ještě minulého večera bili v prsa a hádali, kdo miluje Krista nejvíc, nýbrž saducej, farizej a pohan.

martes, abril 11, 2017

Pýcha nám říká...



Pýcha nám říká, že můžeme zvládnout sami situace života a uskutečňovat naše vlastní plány. První dva králové Izraele, Saul a David, ilustrují různé způsoby jak zacházet s pýchou (hrdostí, sebevědomím).

Vysoké mínění, které měl sám Saul o sobě vedlo k rozhodnutím, které byly v rozporu s přikázáním Pána. Například poté, co porazil Filištíny, král si myslel, že by měl vzít část válečné kořisti, i když mu Bůh řekl, aby to nedělal. Když ho Samuel konfrontoval, odpověděl, že jeho plán byl obětovat zvířata  Pánu (viz 1S 15:15). A viděl Bůh skrze jeho slov pýchu v srdci. Pokud náš egoismus ovládá naše myšlení, budeme hledat způsoby, jak neposlouchat Pána, a když se náš Pán bude ptát, budeme se snažit zdůvodnit naši neposlušnost, jako Saul.

David, druhý král Izraele, byl vybrán, zatímco Saul byl ještě na trůnu, ukázal ochotu čekat na Boha, než začne jeho panování. Snášel hněv, žárlivost a vražedné pokusy Saulovi, ale netoužil po pomstě. Ve skutečnosti  odmítl sednout na trůn, když měl příležitost. Nedovolil, aby hrdost ovládla jeho mysl. Později David zatoužil po ženě jiného muže a dopustil se cizoložství, ale když byl obviněn, jeho srdce se pokořilo a on činil pokání (2 S 12:13).

Aby nedošlo k pyšnému chování, musíme odmítnout jednat nezávisle na Pánu. Podobně jako David, měli bychom zvládnout egocentrismus a vyznat své hříchy Hospodinu, prostřednictvím Ježíše Krista. Davidovy hříchy byly odpuštěny. Saul však nikdy neuznal své chyby, a to vedlo k jeho pádu.

domingo, abril 09, 2017

Hněváte-li se, nehřešte!

 ‚Hněváte-li se, nehřešte.‘ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce 
Efezským 4:26

Zde nám apoštol Pavel dává pochopit, že zlobit se není hřích, protože někdy si nemůžeme pomoci, ale zůstat naštvaný,ano, to hřích je.

Bůh se také občas naštve, i my, kteří jsme stvořeni k jeho obrazu, se přirozeně někdy naštveme, ale Pánův hněv je pouze chvilkový (Žalm 30: 6a  neboť jeho hněv je na okamžik, jeho přízeň však na celý život.) Podobně také my, když se zlobíme, musíme ( můžeme) se zlobit jen chvíli a nic víc... hněv by během dne měl zmizet z naší duše.

Když hněv přetrvá do druhého dne, stane se hořkostí a hořkost je hřích, která nás pomalu ničí, brání dosáhnout Boží milost v našich životech a také znečišťuje ty, kteří jsou kolem nás (Židům 12:15 Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé). 

jueves, abril 06, 2017

ZASTAV SE NA CHVÍLI...

Zastav se na chvíli a přemýšlej o smyslu svého života. Žiješ sobecky pro sebe, pro své zájmy a úspěchy? Točí se tvoje síly kolem tvé rodiny? Jsou tvoje ambice pozitivně změnit svět?

Ale všechny tyto cíle, včetně posledního, který se zdá být tak ušlechtilý, jsou marné. Jediný hodnotný cíl a věčná radost je sloužit Kristu.  Jako jeho následovníci, náš život by měl napodobovat život Ježíše Krista. Matouš 20:28 nám říká, že Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil .“

Ale někdy se můžeme cítit v rozpacích při pomyšlení na nádherné způsoby jakým ostatní věřící slouží Pánu. Král David vedl velké armády do války s Pánem po jeho boku. V současné době existují evangelisté, kteří mluví k  tisícům lidí, a mnoho z nich je spaseno. Jak to můžeme srovnávat s tím, co  děláme my? Ačkoliv takové  srovnání nás může odradit, je zřejmé, že křesťané používají jiné výmluvy, nesnaží se, například kvůli nedostatku zkušeností, nebo nemají tu správnou osobnost pro určitou práci.

Nicméně, Boží výzva je pro každého křesťana jedinečná. On ti dá slova, schopnosti a okolnosti, aby bylo možné provést to, co Bůh chce, aby jsi udělal. Uvědom si, že náš nebeský Otec je ten, který dělá rozdíl. Jsme jen jednoduché nástroje, a skutečnost, že on bude používat je požehnáním.

 Ukazuješ svou lásku k Pánu skrze službu druhým? Žiješ tak, že můžeš říci, na konci každého dne, Pane, snažil jsem se dělat dnes tvoji vůli tím nejlepším způsobem.

domingo, febrero 26, 2017

Lukáš 5:29-31

Ale farizeové a jejich zákoníci reptali a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že jíte s celníky a hříšníky?“ 

  Ježíš jim odpověděl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. 

 Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky.“

Lukáš 5:29-31

domingo, enero 01, 2017

NEDĚLNÍ SLOVO - NOVOROČNÍ SLOVO

1. po Vánocích / Nový rok 2017

Biblické čtení: Lukáš 2,21-38 Introit: 2K 5,17n
Text kázání: Izajáš 43,16-28

Toto praví Hospodin, který razí cestu mořem, dravými vodami stezku, jenž přivádí vozbu i koně, vojsko a válečnou moc i dokáže , že pospolu lehnou a nepovstanou, dohořeli, zhasli jako knot. „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid. Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech.“ „Nebyl jsem to já, koho jsi vzýval, Jákobe, kvůli mně ses neobtěžoval, Izraeli! Své jehňátko v oběť zápalnou jsi pro mne nepřivedl, nectil jsi mě svými obětními hody. Nenutil jsem tě sloužit mi obětními dary, ani kadidlem jsem tě neobtěžoval. Vonné koření jsi mi za stříbro nenakoupil, tukem svých obětí jsi mě neobčerstvil. Jenom svými hříchy chtěls mě nutit k službě, svými nepravostmi jsi mě obtěžoval. Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu. Připomeň mi to, můžem se spolu soudit, sám si spočítej, pro co bys mohl být ospravedlněn. Tvůj otec byl první, který zhřešil, tvoji mluvčí mi byli nevěrní. Správce svatyně jsem zbavil posvěcení, Jákoba jsem vydal klatbě, Izraele zhanobení.“


Když prorok zvaný druhý Izajáš tohle všechno pověděl, byl Izrael v nedobré a nelehké situaci. V docela pěkné lapálii – v babylonském zajetí. Násilná deportace a před tím zničení Hospodinova chrámu v Jeruzalémě – to měli Izraelci za sebou. A před sebou? Život určovaný jinými normami než dříve, odlišným pohledem a jiným přístupem k tomu, jak žít, na čem se orientovat, čemu a komu věřit, nač se zaměřit a čemu dát přednost.
Prorok přitom v téhle situaci odkazuje na situaci jinou, ale obdobně nelehkou, ba krutou. Na egyptské otroctví. To ukončila Hospodinova záchrana – vyvedení napříč mořem a hřmícími masami vod. To Hospodin “razil tehdy cestu mořem a dravými vodami stezku“ – A teď je před Izraelci nová obnova: Návrat z Babylona, konec zajetí. Nový začátek, nový výhled – zase se to roztočí k dobrému. Nějak podobně jako s novým rokem?
Ne, žádné opakování vysvobození – žádné opakované vysvobození. Ale! – něco nového. Něco nového, co vždy – ale právě i teď – stojí na Boží přízni a na jeho milosrdenství: Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu. Připomeň mi to, můžem se spolu soudit, sám si spočítej, pro co bys mohl být ospravedlněn (43,25n). Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nepravosti a na tvé hříchy nevzpomenu.
A právě proto – nevzpomínejte na to, co bylo dřív. Nepřemítejte o minulosti. Nepřemýšlejte ani o tom, čím zlým jste prošli. Ale nepřemýšlejte ani o tom dobrém a povzbudivém, co máte za sebou. Já vás dobře znám, moji milí – vzkazuje Hospodin. Jakmile se z toho zlého dostanete, hned jak se z toho jen trochu otřepete, hned si žijete zas podle svého.
A naopak – když si vzpomenete na dobu prosperity a slávy, tak vás to pak - v období tlaku a viditelného ústupu ze slávy – jen sráží a přináší pesimismus a nejistotu a obavy.
Znám vás dobře. – Zná nás dobře. Nebo že by opravdu v té jakoby slavnější minulosti bylo něco, na čem se dá teď orientovat – něco, oč by bylo možné se opřít?
Těm v babylonském zajetí to Hospodinův prorok jasně postaví před oči: Tvůj otec byl první, který zhřešil. Tvůj otec Jákob. A tvoji mluvčí mi byli nevěrní – ať kněží, ať proroci.
Že by to s námi bylo jinak? S námi dnes – a s generacemi našich předků? To izajášovské platí i tady – mezi námi. I ti nejlepší evangeličtí a křesťanští čeští Boží svědkové v uplynulých generacích na tom byli obdobně jako praotec Jákob: Žili v napětí jasné a nadějné víry – a zároveň přitom naráželi a padali a hřešili.
Jestli je oč se opřít, potom jde právě o to, že o tu svou minulost – sborovou, církevní ani národní – že o to, co máme za sebou, že o to se opřít nelze. A tak opravdu: Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte.
Tudy cesta dál a dopředu nevede. Naše budoucnost nezávisí na naší minulosti. Totiž – svou minulost si neseme v sobě. Ale naše minulost nemusí určovat naši budoucnost: Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom?
Nevíme o tom něco? Budoucnost se tady z nedosažitelné, nedohledné dálky přibližuje na dosah. A je už teď možné žít s tím, co teprve nastane. Prozařuje tady průhled k něčemu, co nás dostihuje: “Mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy, světlo, které bude zjevením všem lidem ...“ (Lukáš 2,30nn). Tak to zažívá a vyznává Simeon v chrámu, kam Josef a Marie přinášejí Ježíše, když byl čas pro jeho obřízku.
Mé oči viděly tvé spasení – světlo zjevující se a prozařující pro všechny. To nás dostihuje stejně Simeona. Dostihuje nás naše budoucnost, nikoli minulost. Na to, co bylo dřív, nevzpomínejte. Nebo snad lépe: Nevzpomínejte s nostalgií, ale zkuste si z toho vzít poučení. Vždyť raší to něco nové. O tom přece víme. “Co oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co nám ani na mysl nepřišlo, to připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1K 2,9).
K přípravě toho nového patří obnova. Dostat se z toho dosavadního, z toho starého. Psychologové a vůbec ti, kdo se zabývají lidskou duší, vědí, že je potřeba katarze – očištění, pročištění v myšlení a vztazích. Známe se i my, jak nás hřích a naše viny svazují. Čím se lze ospravedlnit? Vyznat a vyslovit to, co mě trápí. Pojmenovat svou minulost. Vzít si z ní poučení – a tím z ní vyjít. Přijmout odpuštění, rozhřešení – a: novou příležitost.
Já, já sám vymažu – kvůli sobě – tvoje nevěrnosti. Tady se otevírá to nové – nová příležitost, pro co žít a jak žít. Tady se otevírá budoucnost, když se daří zbavovat se tíhy minulosti: Jak té tíhy, která zatěžuje naše vztahy hříchem a vinou. Tak té tíhy, která naše vztahy zatěžuje minulou prý slávou. A proto teď obavami v přítomnosti – obavami ze změny klimatu, z migrační krize, kvůli názorům, které rozdvojují naši společnost, i zase strachem z terorismu.
To všechno nás tíží, dokud se tím necháváme ovlivňovat. Ale do naší budoucnosti už minulost nemusí vstupovat, ani naše přítomnost. Vyznáním vin – a odpuštěním a vymazáním toho starého s jeho poslední naléhavostí – v tom se i pro nás otevírá a raší něco docela nového.
To, co smíme pojmenovat spolu se Simeonem, když držel na loktech osmidenního Ježíše. Veliké Boží odpuštění a spasení: Minulost není tím rozhodujícím. To rozhodující je před námi – a spolu s námi. Budoucnost, která nás dostihuje a zastihuje už teď – a tady – v naší současnosti.
Hle, činím něco docela nového – a už to raší. O tom už přece víte! “Mé oči viděly tvé spasení“. Důležité je, že to nové – to izajášovsky nové – i to nové, co začalo v betlémském ústraní ve stáji a co poznal a vyznal Simeon – prostě to nové, co za námi přichází z Boží strany – to tady raší pro nás a kvůli nám.
Kvůli sobě já sám vymažu všechny tvoje nevěrnosti a hříchy. Zato kvůli tobě činím něco docela nového – a už to raší.  Amén.



Díky, Hospodine, milosrdný a spravedlivý Pane Bože náš – díky za tvoje slovo, že kvůli sobě zahlazuješ naše nepravosti a provinění. Díky za to, že právě kvůli nám přichází z tvé strany vždy nová příležitost. To, co vyrašilo už za Izajáše a co přišlo v Ježíši Kristu, to za námi přichází jako veliká podpora a síla našeho života. A přináší vzpruhu a inspiraci pro každý náš nový den, pro každý nový úsek našeho života – i v tomto nastávajícím novém roce.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér