Páginas vistas en total

domingo, julio 10, 2016

NEDĚLNÍ SLOVO

7. po Trojici - 10. července 2016



Biblické čtení: Izajáš 44,6-8 Introit: Izajáš 48,10-12

Text kázání: Zjevení 1,9-20



Já, Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti, dostal jsem se pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Patmos. Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně, a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: „Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím: do Efezu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodikeje.“ 

Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů; uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás. Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle. 

Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu. Napiš tedy, co jsi viděl – to, co jest, i to, co se má stát potom. Tajemství těch sedmi hvězd, které jsi viděl v mé pravici, i těch sedmi zlatých svícnů: Sedm hvězd jsou andělé sedmi církví, a sedm svícnů je sedm církví.“



Když slyšíme slovo zjevení, nepochybně myslíme na něco zvláštního a nenormálního, s čím se běžně nesetkáváme. Zjevení vnímáme jako něco, co nepatří do našeho reálného světa. Něco, co vlastně za normálních okolností a podmínek není dost dobře možné. A když je řeč o novozákonní knize Zjevení, myslíme docela jistě také na to, že se v ní nějakým způsobem popisuje budoucnost. Tak se na knihu Zjevení díváme.

To, co tehdy zažil na ostrově Patmos Jan, to bylo opravdu hodně zvláštní a běžně se to člověku nestane. V tom smyslu si pod tím slovem zjevení správně představujeme něco, co není normální a běžné.

Když se podíváme kolem sebe – na svůj život, na poměry, ve kterých se pohybujeme – tak se často, možná většinou, dostáváme ve svých úvahách na to, kam se to pohybujeme – co je před námi. A jak se to s námi, s naší společností a vůbec s naší civilizací – jak se to bude vyvíjet dál, do budoucnosti. V poslední době také, jak to bude po odhlasování brexitu.

Právě tento přístup - nejasný výhled dopředu a nejistá budoucnost - se často stával podkladem pro to, aby byla kniha Zjevení vnímána jako ukazatel k tomu, co a jak bude.Že totiž Zjevení právě mluví o budoucnosti, která je takto přesně nalinkována, jak je to zde popisováno.

Ale nakolik to odpovídá tomu, o čem píše a o čem svědčí Jan? Na ostrově Patmos, jakoby stranou všeho, se Jan ocitl nedobrovolně – možná internován, možná na útěku. A to: pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo. Je na tom stejně jako ti, kterým o tom píše: pod tlakem a nějakým způsobem v ohrožení ze strany císařské římské moci.

Ale ocitl se tam zároveň “v duchu“. Tím chce Jan rozlišit dvě různé roviny. Nejenže se z nějakého vnějšího reálného důvodu dostal na Patmos – to je první rovina. Ta druhá, “v duchu“, ta ukazuje, že všechno, co následuje, to je už alternativní pohled – pohled z Boží strany. Jak to všechno vidí a jak to hodnotí Bůh.

Jan se ocitl na Patmu v den Páně. Tak jako my jsme tu dnes společně při nedělních bohoslužbách – v den Páně. Jenže ta jeho bohoslužba je opravdu nenormální, přímo nebeská. Jan slyší hlas – hlas jakoby polnice. Není to tedy žádná oslava. Ten hlas, který připomíná polnici, ten vyzývá a mobilizuje – vyzývá a varuje před něčím, co je záležitostí života a smrti.

Celý ten děj, všechno, co se odehrává, to Jan prožívá sice v duchu – a přece při tom jde o život. Janovi i těm sedmi maloasijským sborům, kterým o tom má dát vědět – a tak je mobilizovat.

Jan se obrací, aby viděl ten mocný hlas připomínající polnici. Ale – jak je to vlastně možné vidět hlas – ne slyšet, ale vidět? Vstupujeme tady s Janem do světa vizí. Začíná jiný pohled na realitu celé naší skutečnosti. To, co známe ze své, lidské, perspektivy, to se nám začíná promítat v perspektivě Božího pohledu.

A není to pohled dopředu – do budoucnosti. Jan se obrací za sebe – aby nám zprostředkoval nový pohled na současnost a také na to, co předcházelo a co ji způsobilo – na naši minulost. Jan nám zkouší popsat, co viděl – a co je přitom vlastně nepopsatelné. Máme to před sebou jako snovou vizi. A ve snu je přece možné úplně všechno. Vzpomeňme si na své vlastní sny, pokud si je dokážeme vybavit.

Jak se jednotlivé záběry a scény prolínají – však ve snu není opravdu nic nemožné. Obrazy se střídají a přecházejí jakoby plynule a přece nelogicky jeden za druhým. Stěží bychom dokázali svůj sen přesně a plynule popsat. Stejně jako Jan: zkouší to a pomáhá si – a pomáhá nám – tím, že to, co vidí, stále k něčemu přirovnává: Mocný hlas jako zvuk polnice – někdo jako Syn člověka uprostřed sedmi zlatých svícnů – jeho hlava jako sněhobílá vlna – oči jako plamen ohně – hlas jako hukot příboje.

Jen těch sedm svícnů kupodivu zachycuje přesně: Každý z těch sedmi maloasijských sborů má v nebi svou svíci – Bůh o nich ví. Ví, zvlášť o každém z těch sedmi sborů.

Všechno to, co má Jan před očima, se vskutku nedá zachytit do jednoho neměnícího se obrazu – jako kresba nebo jako snímek. A k tomu hlasy a zvuky.

A stejně jako ve snu Jan přesně ví, že postava najednou drží v rukou právě sedm hvězd. Tak to je: Existenci sedmi sborů – existenci svého lidu, své církve – tu má v rukou pevně Kristus. Vnější realita ale tehdy přece říká, že křesťané tam v Malé Asii jsou pod mocí římských úředníků. Jenže spolu s Janem vidíme: Kristus může svůj lid podržet – tak jako tady drží v ruce jejich sedm hvězd.

A obraz se mění dál: Z úst postavy vychází velký dvousečný meč. Meč, zbraň, začíná převažovat v celém tom obrazném prolínání. Jde o život – a o smrt. Svůj život žijeme obrazně na ostří meče. Obrazně – a někdy doslova. Vlastně tak to vzal pro sebe ve svém životním zápase M. Jan Hus a další Kristovi svědkové. A vydali se do rukou toho, který jediný vposledu o našem životě rozhoduje a rozhodne. A který je Pánem nad životem a smrtí.

Tady jsou to ústa, která rozhodují o životě a smrti. Z nich vychází ten dvousečný meč - ostré slovo evangelia, které proniká a rozsuzuje.

Všechno to, co Jan vidí, se nakonec proměňuje v oslnivé světlo. Tak nakonec i jiného Jana, docela jinde, obklopilo světlo a žár kostnické hranice. Pod náporem toho oslnivého světla Jan padá jako mrtvý. Ale Kristus jej pozvedá. Zvedá ho zpátky do života. Ten, který je první a poslední, ho zvedá: Neboj se! Jsem živý. Byl jsem mrtvý, ale jsem žijící navěky. A mám klíče od smrti a hrobu, i s podsvětím. Proto se není potřeba bát.

Kristus má klíče smrti a Hádu, podsvětí. I to je jeden ze zisků Kristova vzkříšení – ze zisků, ze kterých žijeme. Živý Pán má klíče, má přístup tam, odkud se vrátil, v čem zvítězil. Nejsme vydáni na pospas zmaru. Kristus do toho vidí zevnitř, vždyť byl mrtvý a žije. Vyšel – má klíče od chmurného vězení smrti.

Spolu s Janem jsme v tom ohrožení a ve vnějším i vnitřním nebezpečí. Tak to vnímáme – všechno to, co probíhá kolem nás. Kristus tím prošel – a je živý. To je něco velikého – a na to smíme a máme vsadit. A právě to má Jan zachytit a tuhle nadějnou skutečnost zapsat -  a dát to vědět křesťanům v Malé Asii. A dává to vědět i nám.

A to ještě s jedním důrazem, který obrací naši pozornost od strachu z budoucnosti. Když se nám ztrácí naděje a rozplývá výhled dopředu: Jan má zapsat to, co uviděl, i to, co je a to, co se má stát. To, co se má stát, to je totiž důsledek toho, co bylo a toho, co je. Důsledek všeho toho, co jsme udělali a způsobili. Naše přítomnost a naše minulost určuje i naši budoucnost. Proto to má Jan všechno zapsat. Abychom to vzali v úvahu a abychom se pro budoucnost z toho poučili. Vždyť budoucnost není nezměnitelná.

To není útěšné konstatování. To je úhel Božího pohledu. A to je obsahem i celé knihy Zjevení. Ten, který je živý na věky věků, ten má klíče i pro naši budoucnost.   Amén.



Dobrý a spravedlivý Bože, díky za vizi, kterou jsi dal vidět Janovi a kterou on pro nás zapsal. Díky za Ježíše Krista, za toho, který byl mrtev a žije navěky. Díky za to, že má klíče smrti i hrobu Že má klíče, které mohou do podsvětí zamknout to zlé a falešné, co tam patří. Díky za to, že má klíče, které nám zároveň odkrývají a odmykají náš život – a budoucnost pro nás.   Amén.

bratr farář Jaroslav Fér

domingo, junio 05, 2016

NEDĚLNÍ KÁZÁNÍ

2. po Trojici - 5. června 2016

Biblické čtení: 2. Královská 12,5-13              Suspirium: Marek 10,21
Text kázání: Marek 12,37b-44

Početný zástup mu rád naslouchal. Když učil, řekl: „Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, o přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách. Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. Ty postihne tím přísnější soud.“ Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“

            Jak to s tou pokladnicí v jeruzalémském chrámu bylo, to ani přesně nevíme. Odevzdávala se do ní chrámová daň. Přitom asi byla otevřená možnost, ať každý dává podle svého rozhodnutí. Takže to byla taková obdoba našeho saláru, kdy není částka přesně stanovena a je na každém z nás, kolik pro sbor a pro církev přispějeme. Nakolik nám to leží na srdci. Výše saláru i našich darů je tedy dobrovolná. Na rozdíl od starozákonního desátku, kdy už název říká, že jde o desetinu příjmů. Desátek, desetina, deset procent.
            Kdežto ta pokladnice je určena pro dary. A Ježíš pozoruje, jak do ní své dary lidé házejí. Z pozdní židovské tradice v mišně víme, že prý v novozákonní době bylo v jeruzalémském chrámu takových pokladnic třináct. Měly nálevkovitý tvar, jako trumpeta, a stály ve vnějším nádvoří chrámu, na tzv. nádvoří žen. Tam měli volný přístup všichni, kdo do chrámu přicházeli. A všechno to začalo patrně za judského krále Jóaše. Tehdy kněz Jójada vlastnoručně vydlabal otvor do jedné truhly a postavil ji vedle oltáře – a do ní se začaly shromažďovat dary ve stříbře.
            Tak to je, tak to pokračuje i v Ježíšově době. To Ježíš pozoruje. Mnozí tam přinášejí bohaté dary, jistě i stříbro. Ale házejí do pokladnice i dary mnohem menší, jako to udělala i ta chudá vdova. Přináší dvě lepta, dvě drobné měděné mince- a obě je vhazuje do pokladnice. Dává všechno, co má, vhazuje do pokladnice obě své mince.
            A Ježíš to komentuje: Ta žena dala víc než všichni ti další, kteří přitom darovali třeba i opravdu velký dar. Dala víc, protože dala všechno, co potřebovala na živobytí. Ostatní dávají ze svého nadbytku, z toho, co jim přebývá. Tahle chudá žena však dává ze svého nedostatku. Vlastně dává celý svůj majetek. Měla dvě ty drobné mince. Jednu z nich si mohla přece nechat. Jenže ona je do pokladnice vhazuje obě.
            Její dar je právě v tom veliký. Je o to větší, že to od ní je oběť, není to malá zanedbatelná almužna. Na to nás Ježíš upozorňuje a k tomu nás směruje, na to nás odkazuje.
            Teď určitě všichni myslíme na naši obětavost vůči sboru a k církvi – tedy na peníze. Však ten příběh o penězích, velkých i malých, je. Také je o bohatých a chudých. A bude dobře, jestli pro nás bude příklad a přístup té chudé vdovy inspirací a dobrým vodítkem.
            Ovšem tahle “peněžní“ záležitost je jenom první rovina celého toho příběhu. Slyšíme z něj určitě všichni ještě daleko víc. Ježíš navíc zdůrazňuje kontrast mezi těmi, kdo přinášejí mnoho, a mezi tou chudou vdovou, která dává všechno, co vůbec může dát.
            A Marek chce kromě toho patrně zdůraznit také kontrast mezi znalci zákona, kteří jakoby mají víru takříkajíc v krvi – a mezi zbožnou vdovou, která svou víru prokazuje tím, co dělá: “Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, o přední sedadla v synagogách a o přední místa na hostinách. Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí.“ (M 12,38nn). Zákoníci, dobří a zbožní, to všechno dělají jen naoko. Naproti tomu ta žena to dělá úplně konkrétním způsobem.
            Ježíš tady neříká, že by každý měl obětovat všechno, co má. To by ekonomicky byl holý nesmysl. Ale Ježíš nám zdůrazňuje: Výše oběti (a chceme-li to stále vidět také i v tom prvním sledu, tak i výše našeho saláru a našich darů), to se nedá měřit absolutním měřítkem – víc než, měně než nebo stejně jako. Nikoli tímto srovnáváním, ale je třeba měřit a posuzovat to v poměru k možnostem, které každý máme.
            I to jsme ale stále ještě na podobné rovině. Stále jakoby tady Ježíši šlo jen a jen o peníze. Ten příkaz nás však přece jen odkazuje dál a hlouběji: To důležité není výše našeho vystaveného šeku na salár nebo výše našeho daru třeba pro Jeronýmovu jednotu, případně jakoukoli jinou věc. Důležitá je připravenost věnovat sám sebe: Ta žena jde a udělá to. Je připravena vzdát se i toho, co by sama moc potřebovala.
            Přitom před Bohem stejně tak jako před lidmi nerozhoduje, neplatí suma (více-- méně, málo – hodně), ale jde o přístup, o smýšlení. To je rozhodující – dávat ze sebe, dávat z toho, co se týká mne, co se mne přímo dotýká. Ta žena vhodila ze svého nedostatku, dala všechno, dala to, co měla k životu – k zajištění života.
            Penězi se nedá vykoupit osobní angažovanost. To je ta druhá rovina, na kterou nás Ježíš tímto příběhem odkazuje. Jde o nás, o náš přístup. Teprve pak také o tu naši oběť – o to, co a kolik dávám.
            Přitom zřeknout se sebe – toho, co pro sebe potřebuju – to svým způsobem ještě nemusí tolik znamenat. To by mohla být i cesta nějakého poustevníka, který pro sebe skoro nic nepotřebuje. A mohl by si myslet, že je to ten nejlepší způsob, jak se všeho vzdát.
            Ale do takového uvažování tomu poustevníkovi, který jakoby ušlechtile a humanisticky všechno oželí – do toho jemu a také nám zazní Ježíšovo slovo: “Jdi, co máš, prodej a dej chudým. A přijď a následuj mě“ (Marek 10,21). A tady to, to je třetí rovina, kam nám Ježíš tím příběhem chudé vdovy ukazuje – a kam nás vede.
            Pojď a následuj mě! Ježíš pro nás nasadil život: “Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil – a tak dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (10,45). Pojď a následuj mě! Pojď za mnou, následuj mě – ani ne tak mučednicky (totiž dát poustevnicky svůj život), zato obětavostí, angažovaností. Následovat svého Pána v jeho způsobu života. Tak nás Ježíš Kristus vykoupil. A k tomu způsobu života nás zavolal, k tomu nás volá.
            Ta chudá žena to dělá. Dělá to tak, že vhazuje do pokladnice oba dva své měďáky. Do Ježíšova způsobu života jde naplno. A tak je pro nás příkladem.  Amén.


            Díky, Pane, za tohle tvé pozorování u chrámové pokladnice. Díky, Pane Ježíši, za příběh té chudé ženy. Díky, že nám ukazuješ a vedeš nás k tomu, ať zvažujeme své možnosti a ať nepočítáme absolutně: více a méně, hodně a málo. Díky, že nás konfrontuješ s jejím činem, který se nám tak stává příkladem dávat sám sebe – dávat z toho, co se nás přímo dotýká. Dávat tak, jak jsi dával naplno ty sám a jak naplno nám to ukazuje ta chudá žena svým rozhodnutím.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér

lunes, marzo 28, 2016

PONDĚLNÍ KÁZÁNÍ

28. března 2016 – Velikonoce

Biblické čtení: Lukáš 24,1-12             Introit: Izajáš 63,16b
Text kázání: Jób 19,23-27

23 Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis 24rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány! 25Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. 26A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, 27já ho uzřím, pro mne tu bude , mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru.

            Slavíme velikonoční svátky, svátky Kristova vzkříšení. Tak o tom i on sám mluvil: Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí – a třetího dne vstát.
            Tak jsme to právě společně vyzpívali – tu slavnou a radostnou skutečnost prvního dne po sobotě, kdy zjitra ženy našly kámen u Ježíšova skalního hrobu odvalený, uvnitř ale jeho tělo nenašly. Tak jsme to vyzpívali v této písni, ke které složil nápěv Georg Friedrich Händel: Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal. Smrt již nemá práva, vítěz tys a král!
            Je to nádherný nápěv, pokaždé znovu nás strhává, takže to zpíváme naplno. Vyzpíváváme svou radost, jistotu, důvěru, naději. Mohutné, slavné, radostné vyznání.
            Georg Friedrich Händel to podobně vyjadřuje i ve svém oratoriu Mesiáš. Při árii “Vím, že můj Vykupitel žije a že se v poslední den postaví nad mým prachem“ prý při premiéře posluchači povstali – a povstává se tak dodnes. Naléhavá a působivá hudba, do které skladatel promítl to, co sám cítil – a jak to sám věřil a vyznával.
            Totiž – tu velikou skutečnost, kterou jako první dosvědčuje a vyznává Jób: Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. Tady to je přece skutečnost – a svědectví - a vyznání. Tady bije srdce naší víry. A tady snad bije přese všechno a při všem tom, jak myslíme a co máme za sebou a co se děje kolem nás – i co je před námi, tady snad bije i srdce každého z nás: “Víme, že náš Vykupitel žije a jako poslední se postaví i nad prachem“. Jistota, důvěra, naděje, budoucnost.
            Jóbovi není co závidět. Co všechno na něj dopadlo. Ale nevyjadřuje jeho životní osud svým způsobem také zlomy našeho života? Naše úspěchy, spokojenost, radost – a zase naše trápení, nejistotu, obavy, bolest? Všechny ty peripetie života každého z nás?
            Všechno to, s čím se setkáváme a s čím se musíme vyrovnávat v posledních dnech – a vlastně už řadu let? Rozdvojení společnosti v naší zemi, kdy někteří političtí představitelé vědomě přikládají na oheň nesnášenlivosti – sociální a rasové, i náboženské nesnášenlivosti? A my se do toho necháváme vtahovat – do té nesnášenlivosti a do těch jednostranně vyhrocených postojů a názorů. Ať jde o vztah k Romům – ale také k migrační vlně – a proto i k islámu. A k tomu přistupují všechny peripetie našeho života – osobního, rodinného, v církvi – i ve sborovém společenství.
            Při téhle široké perspektivě bychom mohli začít zoufat – a na všechno rezignovat. Anebo naopak přistoupit na nenávistné hodnocení a na silové řešení.
            Tak obdobně to dopadlo i na Jóba. Všechno to s ním právě “probral“ jeho přítel – ale spíš přítelíček – Bildad. A právě na to Jób reaguje: A své zoufalství a nenadějný výhled dopředu překonává tím svým přiznáním: Já vím, že můj Vykupitel žije.
            Vykupitel znamená vlastně doslova zastánce. Ten, který se druhého ujme, který se ho zastane a pomůže mu. Dostane ho, vytáhne ho z těžké situace. Takového zastánce našla třeba moábská Rút v Boázovi: Ten se jí ujal, pomohl jí a vzal si ji za manželku.
            Jóba nese tato jistota – a vyslovuje to: I když se mu jistoty života rozplývají, i když už před sebou docela vidí jen svůj konec a smrt, přece si je jistý, že má zastánce a že má přece před sebou dobrou budoucnost.
            Nevyslovuje to jako absolutní výrok. Není to žádné neosobní vyznání. Je to něco, co ho nese, co dotklo jeho srdce – co se dotklo jeho samého. A věří, že má vedle sebe – pro sebe – živého, mocného, jednajícího Boha. Ví o Tom, který je jeho nejbližším zastáncem – jako vykupitel.
            A docela touží, aby jeho slova byla vytesána natrvalo do skály. Jistě proto, aby to posloužilo a pomohlo mnohým dalším. Vyrytá do kamene, zaznamenaná v Knize knih, mohou jeho slova mluvit i pro budoucí generace. Protože pro sebe si to Jób zaznamenávat nepotřebuje. Vždyť ví, že sám jistě uzří Boha tváří v tvář.
            Jistota víry, že jeho Vykupitel žije, to dává Jóbovi sílu, aby se podíval realisticky a beze strachu na celý svůj život – s výhledem do budoucnosti, a až k jeho konci. Ale – žádné nebezpečí, tlak, ani smrt nemůže být – a nebude – posledním slovem. Tak to Jób cítí a k tomu proniká jeho živá víra: Mé oči ho uvidí a nebude to nikdo cizí. Ano, koho mé – koho naše oči uvidí, to nebude nikdo cizí.
            To bude on – Vykupitel. S ním se setkám tváří v tvář, dosvědčuje Jób. – S ním se setkáme. S ním, který se nás zastane – který je naším živým Vykupitelem. Právě tak a právě tím se prokáže: Zastane se nás.
            To opravdu nebude někdo cizí. Nebude to nějaký silný, hrozný, neúprosný nepřítel, který by jakkoli stál při těch, kdo se přidají a – kdo si přidají – a třeba i kůži sdírají a trápí člověka. Kdo teroristickými zásahy chtějí vyvolat strach a nenávist. A rozložit náš život i naši víru, i výhled na dobrou budoucnost. Ne. Ten koho smíme nad tím vším zahlédnout, to není někdo cizí. To, co nad tím vším smíme zahlédnout, to není rezignace, ani naopak násilné řešení.
            Ne, koho nad tím vším smíme zahlédnout, to je přítel, který pozvedá z prachu – a zase dává sílu – a otevírá příležitost žít znovu dál ve společenství s ním. Ale právě proto žít dál také ve společenství s druhými. S ostatními, kteří v něm mají, rozpoznávají a vyznávají svého živého Vykupitele. A tady to dosvědčovat i dál kolem sebe.
            Však i ženy u prázdného hrobu procházejí něčím podobným jako dávno před nimi Jób. A něčím podobným procházíme i my sami – se všemi nejistotami. Ano, s podobným strachem a bezradností, jako když stojí za časného velikonočního jitra před odvaleným hrobovým kamenem Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a jiné ženy: Konec, smrt, zmar.
            Ale pak slyší – a my to slyšíme s nimi: “Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát“ (L 24,6n).
            Známe to dobře také – jako svědectví evangelia. Tak se na to rozpomínejme jako ty ženy před prázdným hrobem – a vraťme se od hrobu, od svého znejistění a rezignace zpátky do života. Od minulosti do své přítomnosti a budoucnosti a nenechávejme si to pro sebe, ale buďme o tom svědky ostatním: “Tu se rozpomenuly na jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily všechno jedenácti učedníkům i všem ostatním (L 24,8n).
            Vždyť to je to radostné a nadějné, co s důvěrou vyznává i Jób: Já vím, že můj Vykupitel žije. Vždyť to je to, co jsme už spolu s radostí vyzpívali a kde bije srdce naší víry: “Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal. Smrt již nemá práva, vítěz tys a král.“ Amén.

            Spravedlivý a milosrdný Bože, náš Otče pro Ježíše Krista. Když ses k Ježíši přiznal na golgotském kříži a pak i v temnotě skalního hrobu, otevřel jsi natrvalo dobrou, radostnou a nadějnou perspektivu pro náš život. Otevřel jsi jasnou a nadějnou alternativu pro naše rozhodování a jednání. Dávej nám síly k tomu tuhle perspektivu a alternativu přinášet svým životem jako svědectví – sobě navzájem, i dalším.  Amén.

bratr farář jaroslav Fér

                                                                                                                                            

domingo, diciembre 06, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

6. prosince 2015 – 2. neděle adventní

Biblické čtení: Izajáš 65,16-25                       Introit: Zjevení 22,16
Text kázání: Lukáš 21,25-28

25Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. 26Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí. 27A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. 28Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“


            Kristův příchod si v adventu spojujeme s jeho příchodem v Betlémě. Prostě proto, že adventní období vnímáme jako dobu těch necelých čtyř týdnů před vánocemi. Ale advent nám připomíná i Kristův nový příchod v slávě a moci. Vždyť tak to vyznáváme: Odtud přijde soudit živé a mrtvé.
            Jenže to nám sem nepasuje, do našeho předvánočně laděného adventu – kdy se na nás už nějakou dobu sype místo sněhu, kterého bude i letos zase poskrovnu, vánoční hudba a písně i koledy. A přesto nás tento oddíl z Lukášova evangelia vede přímo sem – k novému Kristovu příchodu. “A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou“.
            Ale před tím “budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí.“
            To je ovšem něco, co dost zřetelně vnímáme. Ne snad přímo kosmická znamení. Ale přece jen znamení, která nás poznamenávají – a která jsou celosvětová: od postmoderní globalizace, ať už technické globalizace typu internetu a mobilních telefonů – přes teroristické násilné útoky v různých oblastech po světě, a k tomu odvetné reakce velmocí, a velkou migrační vlnu – až zase po negativní důsledky našeho lidského neekologického přístupu k přírodě, ať už omezeně, při požárech ropných plošin, nebo celosvětově zasahujících změn v podnebí. Nedokážeme to všechno obsáhnout – a třídit si to, abychom se v tom vyznali.
            Nevyhnutelným důsledkem je to, jak to všechno vnímáme: Dosavadní jistoty se hroutí. Dříve pevná půda po nohama nám ujíždí. A z toho na nás dopadá strach, přichází úzkost a sevření, mnohdy přímo hrůza – a velká bezradnost: “Na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít“.
            Vzpomeňme ostatně na strach učedníků, když je překvapila na Genezaretském jezeře bouře. Je to lidské – náš lidský pud sebezáchovy. Rozhodně není zač se stydět. Ty všechny věci a skutečnosti, které vnímáme jako znamení doby, jako to, co pro svůj celosvětový rozměr nejsme s to zvládnout - to všechno, tahle naše znamení, ta nás, Kristovy učedníky, mají právě naopak povzbudit – natáhnout krk, pozvednout hlavu – a vyhlížet toho, který přichází – a také jeho vykoupení.
            Tak to je: nad vším, co se děje, nad vší spletitostí a anarchií, kterou jsme do přírody i do celolidské společnosti sami vnesli, nad tím vším, v kosmu jako na zemi, nad tím vládne Bůh. Až do nového Kristova příchodu to má v rukou. Tímhle směrem – sem, ukazují evangelistovi ta znamení. A on to sděluje nám, dává nám to vědět.
            A ten, kdo má oči k vidění, ten to uvidí. Ten prohlédne, přečte – a porozumí. Především, že za tou naší nejistotou, je naše lidská bohorovnost. Vždyť to, co máme kolem sebe – a co vnímáme jako zlé, co se na nás valí – to jsme způsobili sami a teď se nám to vymyká z rukou.
            A přece – a přesto: “A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou“. “A tehdy“ – že by to byl jen nějaký předem sestavený projekt? Nejprve kosmická – celosvětová znamení – pak naše bezradnost, panika a strach v tom, jak nás dostihuje a zasahuje naše minulost – a nato příchod Syna člověka?
            V tom Přicházejícím přichází ovšem Bůh sám. A proto vyvrcholením všech znamení není a nebude naprostý chaos, ani zkáza lidstva a celého stvoření. Boží dílo nebude zničeno, Bůh sám to nezkazí: Příchod Syna člověka – to je jeho vítězství. On přichází za námi a kvůli nám a pro nás.
            Celý ten oddíl vypráví evangelista Lukáš těsně před Ježíšovou smrtí a vzkříšením. S tím to tedy nerozlučně souvisí. Ten, který pro nás dal vlastní život, ten, který byl vzkříšen a je naším živým Pánem, ten přichází – a v něm a s ním se blíží naše vykoupení. On je jasná jitřní hvězda – symbol nového dne, žádné znamení zkázy.
            A proto smíme a proto máme nový Kristův příchod vyhlížet se vztyčenou hlavou. V naději, bez strachu. Ten, který přijde, je ten, který za nás zemřel a tak se nás ujal. Jeho slovo platí, jeho zaslíbení nemizí. V tom je – tady je - naše vykoupení.
            Sem míří naše křesťanská víra: Víra v toho, který jednou zemřel a byl vzkříšen kvůli nám. Tato naše víra ale nezůstává vězet v minulosti, ale přese všechno – nade vším - se otevírá do budoucnosti a nás otevírá pro budoucnost. Kdyby tento rozměr naší víře chyběl, utopili bychom se ve svých úzkostech, i v našich církevních a sborových tradicích – a ustrachovali bychom se v přítomných zkušenostech.
            Ale víra se dívá dopředu. Ten, který za námi přišel v Betlémě, ten, který v náš prospěch trpěl na kříži, ten je živý a přijde – s velikou mocí a silou.
            Ta znamení, která vidíme – a ve kterých se chceme orientovat – a nejde nám to a ztrácíme se v nich – ta znamení, i když jim kvůli komplikovanosti dobře nerozumíme – ta znamení nemusíme proto vnímat jako něco osudového, předurčeného a strašlivého. Ale naopak právě jako znamení přicházejícího Krista, jako znamení o Božích soudech v našich lidských dějinách. O Božích soudech nad tím, co jsme jako lidstvo dokázali pokazit, i zničit.
            Naše vykoupení se blíží – osobně pro každého z nás. A zároveň to platí i pro nás jako společenství církve a sboru – i pro společenství celé naší současné lidské generace.
            Smíme jít dál společně – právě jako společenství, které formuje Kristus a evangelium: beze strachu, bez ustrašenosti i bez nevraživosti – v naději a se společně prožívanou radostí do budoucnosti. Vstříc tomu, který přichází s mocí a velikou slávou.  Amén.


            Díky, Pane náš, za slovo, které nás varuje a uzemňuje. A které přece vnáší do našeho strachu orientační bod. Také právě teď ve dnech letošního adventu. Tvoje slovo – tvoje evangelium - se nám stává znamením naděje proti znamením beznaděje. Díky za víru – za důvěru, která má sílu vytvářet takové společenství. Společenství, které nadějně a beze strachu jde dál a může se stávat oázou pokoje, důvěry a dobrého očekávání tvého konečného adventu.  Amen.

bratr farář Jaroslav Fér

domingo, septiembre 27, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO

27. září 2015 – 17. neděle po Trojici

Biblické čtení: Joel 2,21-27    Introit: Micheáš 4,4
Text kázání: Lukáš 13,1-9

1Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. 2On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? 3Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. 4Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? 5Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ 6Potom jim pověděl toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. 7Řekl vinaři: ‚Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?‘ 8On mu odpověděl: ‚Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. 9Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.‘“

            Je to zdánlivě jasný příběh o majiteli vinice. Na té vinici roste zároveň i fíkovník a majitel si jde pro fíky. Jenomže – nic se neurodilo.
            A tak se majitel obrací na vinaře – na toho, který na té jeho vinici pracuje a stará se o ni. Vlastně si stěžuje: Už tři roky – vždycky když je čas česat fíky – se na na ně vypravím. A nic – žádná úroda. Přitom v Palestině bývá úroda dvakrát ročně, takže za ty tři roky tam šel majitel víc než třikrát – a pokaždé nadarmo.
            Že fíkovník nedává úrodu, s tím se majitel obrací na toho, kdo se mu o vinici i s fíkovníkem stará – protože sám se v té denní práci na vinici neangažuje. Tomu se věnuje vinař.
            Ale majitel se tentokrát rozhoduje velice rozumně – až ekonomicky: Co s takovým stromem? Ten fíkovník vykopej! Jen tady zbytečně zabírá půdu. A vlastně víc: Škodí, je špatným příkladem. Přitom si fíkovník až do té chvíle rostl bez problémů, všechno šlo dobře – až teď naráz – po tolika letech – jde radikálně o všechno – jde o život.
            Ale vinař, který se o všechno stará, fíkovník vehementně brání. Ať majitel ještě přece jen počká a oddálí konečný verdikt. On, vinař, se bude o fíkovník starat, pečlivě mu dodá, co je třeba. Jen jestli mu pán ještě dá šanci zkusit to po dobrém. Ten zahradník – vinař – se za fíkovník silně přimlouvá: Snad ještě fíkovník přece přinese plody.
            Ale třeba ne. Třeba to nepomůže. Tak v tom případě ho přece jen vykopeš. To je zajímavé: Jestli ta šance nevyjde, tak je to, pane, na tobě – co dál. Když se to nepovede, pak už si s ním udělej, co chceš. Ale bude to na tobě. Nečekej, že ho budu já sám kácet. Konečné rozhodnutí nechává vinař na majiteli. Tak, jak to slyšíme v překladu Kralických: Pokud neponese ovoce, potom vytneš jej.
            Tím podobenství končí. Co se stalo - jak to pokračuje – jestli vůbec vinař dostal čas – a jestli případně jeho “hnojení“ mělo nějaký výsledek – to je tady docela otevřené. Ten vinař to alespoň zkouší. Žádnou záruku na úspěch nedává. Ani nemůže dát. Dál je to na nás. Vždyť je to podobenství o nás. Majitel – to je Búh, a vinařem je Ježíš sám – to on za nás prosí.
            Ten obraz vinice a fíkovníku Ježíš bere ze Starého zákona. Když člověk sedí pod fíkovníkem a pod vinnou révou a ovoce je hojnost, tak to je ve Starém zákoně obraz toho, že je dobře – že je všechno pořádku. Když to chybí, když fíkovník nedává úrodu, pak je zle – a kdoví, zda se situace ještě nezhorší.
            Ale i když je zle, může do toho přece jen zaznít prorocké slovo o dobré budoucnosti. Slovo o tom, že réva a fíkovník budou zas na svém místě a budou dávat úrodu. “Každý bude bydlet pod svou vinnou révou a pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí“ (Micheáš 4,4).
            To ale znamená, že když fíkovník nerodí, tak to ukazuje na něco vážného: Je to obraz, znamení pro zlé časy. Pro krizi, která se blíží. A podobenství otevírá šanci – přece jen ještě možnost něco dál zkusit.
            Tehdy je Ježíš s učedníky na cestě do Jeruzaléma. Syna člověka tam nečeká nic dobrého. Něco je přede dveřmi, učedníci to vnímají. Jdou se svým Mistrem – směřují do krize. Ale co se vlastně stane? Obavy i veliké očekávání – to je před nimi.
            A také – bezprostředně před podobenstvím zaznívá ta zpráva o Galilejcích, které dal Pilát pozabíjet, když šli obětovat. Patrně byli tedy nutně také na cestě do Jeruzaléma - aby tam obětovali. A Ježíš k tomu přidává ještě i údaj o věži v Siloe, která zasypala řadu lidí. Krvavé bezpráví – a vedle toho asiže nezabezpečená stavba a neštěstí.
             To všechno se děje kolem nás svým způsobem i dnes – a zastihuje nás to. Zkoušíme se v tom vyznat a orientovat. Ale stejně jako tehdy i dnes, když se objevuje zlo, mezi lidmi i v přírodě – pokaždé se dostáváme k tomu, jak je něco takového možné – násilí, jednání z pozice moci, národnostní, sociální a náboženská zášť – a z toho migrační vlny.
            A zároveň se z toho nejdřív snažíme vždycky dostat tak, že se postavíme jakoby mimo. Chceme hledat nějaký důvod jinde, mimo sebe. Třeba, že si to ti Galilejci u Piláta nějak zavinili sami.
            To všechno ale Ježíš smete ze stolu: Žádné “to si zavinili ti druzí“. Žádní “větší viníci“ než my. “Pravím vám, nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete“. Takhle provokativně nám to Ježíš staví před oči. Všichni v tom žijeme – a všichni si to zasloužíme. Ledaže: Ledaže bychom slyšeli to varování z podobenství o fíkovníku.
            Ten fíkovník bez plodů? Ten je příznakem krize, která je před námi. A je to krize všeho – a týká se nás všech. A je potřeba to vzít naplno a vážně. A nějak jinak začít – myslet, a také jednat. Aby se ukázal výsledek – a na fíkovníku se objevily fíky.
            Ten vinař je Ježíš. A snaží se i v té poslední chvíli o nějaké jiné řešení. Při tom není jasné, jestli to jiné řešení dostane vůbec šanci – jestli je ještě čas okopávat a zalévat. Snad ano – a stejně tak – snad se objeví i fíky – snad přijde i ovoce. Snad to vezmeme vážně – a přineseme ovoce.
            Tak naléhavě na nás Ježíš svým podobenstvím přímo útočí. Sám při tom směřuje do Jeruzaléma – a na Golgotu – a do vzkříšení. To je šance. Tož snad k nám mluví – a znovu i promluví.
            Jakože to s námi i dnes vypadá právě jako s učedníky, kterým to Ježíš říkal – patrně opakovaně. Stejně jako to opakuje nám. A tohle nás učí – to nás chce naučit: Vzít tu otevřenou příležitost za svou. Se vším tím, co tak krizově vpadá do našeho života.
            Houževnatě a vehementně se bere za nás – za fíkovník, který nenese ovoce. Tuhle šanci chce pro nás vyvzdorovat -  a snad ji opravdu otevřel – tou jinou, zvláštní, svou cestou: Celým svým způsobem života – a svou cestou kříže a vzkříšení.
            Sem nám ukazuje – sem nás posílá - a zve. Aby tak fíkovník okopal a pohnojil. Abychom napříště nesli ovoce. Ovoce toho jeho, kristovského, způsobu života.  Amén.


            Díky, Pane Ježíši Kriste, že nás vyvádíš z našich zaběhaných stereotypů. Jdeš před námi jinou cestou, než kterou bychom si vybrali sami. Díky, že nás učíš vidět věci jinak a dáváš nám i do kritických rozhodování novou šanci.  Amen.

bratr farář Jaroslav Fér

lunes, septiembre 21, 2015

Pobožnost na zasedání DRS ve Vlašimi.

POKORA
Skrze milost, která mi byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. Římanům 12:3

Pokora: Současná kultura podporuje touhu být znám, převyšovat, zaujímat první místa, přijímat čest a chválu. Málo se dnes mluví o pěstování pokory, což je důvod, proč je pokora ctností ne příliš žádoucí. V naší kultuře, která oslavuje ego, pokora nemá místo, ale pokora je kardinální ctnost, pokud chceme rozvíjet službu bližnímu. Pro mnohé je  pokora je synonymem pro devalvaci. Naše kultura považuje pokorného za charakterně slabého, servilního, opovrženíhodného. Ale opravdová pokora odráží sílu charakteru a sebeovládání; jistotu a pozitivní sebevědomí.
Pokora: realistické přijetí sebe. Pokorný člověk si je vědom svých dovedností a schopností, a protože nemusí nic dokazovat, je otevřenější k učení, uznání svých chyb a dokáže ocenit hodnotu ostatních. Když se známe a přijímáme sami sebe, jsme osvobozeni z naší sebestřednosti a tak máme širokou možnost soustředit se na ostatní.  Pokora je opakem pýchy, nadutosti, povýšenosti a arogance. Pýcha je nečestné uznání sebe, je to zoufalý pokus člověka, který se cítí být podhodnocen, uniknout svým pocitům méněcennosti. V této souvislosti čteme v Bibli: „… pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh…“ Pyšný člověk nepřizná chybu, nenechá se napomenout či poučit. Pokorný člověk místo toho je ochotný přijmout poučení a konstruktivní kritiku.
Pokora: prostředek k službě druhým Pokora je popření našeho sobectví, touhy po individualistickém uspokojování pýchy a nadměrných osobních ambicí; rodí se z čistého altruismu, z touhy pomáhat druhým. Je zřejmé, že pokora je plodem bratrské lásky k lidem, který je vyjádřen v touze sloužit a pomáhat druhým. Pokora je nástrojem, jehož prostřednictvím se šíří naše služby a pomoc druhým; nemůžeme sloužit, když jsme příliš zaměřeni na sebe.
V Lukášově evangeliu 18: 9 čteme příběh dvou lidí, kteří se modlili k Bohu. Jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se chlubil svoji spravedlností a spiritualitou, celník si byl vědom svojí hříšností, uvědomoval si své chyby a prosil Boha o odpuštění a soucit. Farizeus vystavoval před Bohem všechny svoje duchovní vědomosti, vzdal díky za svou svatost, protože není jako ostatní lidé, nepodvádí, necizoloží a není tak hříšný jako celník. Ale celník se modlil: "Bože, smiluj se nade mnou, protože jsem hříšník". Příběh končí tím, že Bůh odpustil hříšníkovi, ne farizeovy, který věřil, že je lepší než ostatní. Pro Boha má větší hodnotu ten, který je pokorný. Ten, který se povyšuje, bude ponížen, a ti, kteří se pokoří, budou povýšeni. Připomeňme si, že jsme stvořeni z prachu a všechno, co jsme, pochází od Boha, nemáme se čím chlubit před Bohem, vždy musíme předstupovat před Boha s vědomím, že všechno dostáváme od něho a jen díky jeho lásce nám je odpuštěno, jeho láskou jsme posíleni, požehnáni a pozvednuti.
Odměna pokory
Pokora také nese svou vlastní odplatu, pokud jde o uznání, ocenění a čest. Přísloví 15:33, praví: Školou moudrosti je úcta k Hospodinu; slávu předchází pokora

Václav Homolka

domingo, agosto 30, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO

30. srpna 2015 – 13. neděle po Trojici

Biblické čtení: Izajáš 49,7-13 Introit: Židům 12,1n
Text kázání: Efezským 1,3a.20-23

 3Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista. 20Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, 21vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. 22Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, 23která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

            Každou neděli jsme se svolávali k bohoslužbám. A budeme se pravidelně svolávat i dál. A v týdnu se budeme svolávat k různým jiným shromážděním. I když – často to vypadá tak, že se sice pravidelně svoláváme – ale moc na to volání nedáme a neslyšíme. A svoláváme se i k dalším akcím z různých sborů, na úrovni seniorátu, i k celocírkevním kurzům a setkáním. Také i k ekumenickým.
            Ale pozor! Jak je to s tím “naším“ svoláváním? Svolává nás k těm našim sejitím opravdu to pozvání, které slyšíme vždycky při ohlášení při bohoslužbách? Nebo nás svolávají oznámení a pozvání ve sborovém dopise?
            Vždyť tady jsme přece především jako křesťané – jako Kristovi učedníci, mladší a starší, malí i velcí. To on, Ježíš Kristus, Pán a hlava církve  - ten, který sedí po Boží pravici – to on nás svolává a dává nám pověření. A posílá nás, abychom žili a jednali jako jeho učedníci. Jako ti, kdo byli osloveni a kdo na jeho zavolání jdou.
            Životem nás vede a nese evangelium. Zachytilo nás a provází nás, dává nám sílu: Evangelium o Kristově vzkříšení a vyvýšení. Dobrá a radostná zpráva od toho, který sedí na Boží pravici. To je apoštolovo svědectví: “Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích“ (1,20). To je svědectví o vítězství života nad živořením všeho druhu, i nad smrtí. A je to také svědectví, které otevírá cestu dopředu a rozevírá nadějnou budoucnost: “Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím“ (1,20n).
            Pavel tohle svědectví a naši křesťanskou naději ovšem ilustruje a předkládá způsobem, který nám není dnes dost dobře srozumitelný: Mluví o všelijakých mocích a silách -  a jménech. Zvlášť když si představíme, že Kristus sedí vysoko nad všemi těmi vládci a panstvem. Jak si to představit? Jak tomu rozumíme? Co nám tady ta představa nějak konkrétně říká?
            Zkusme si ale ty rozličné mocnosti představit jako skutečnosti, které nás obklopují a které na nás působí – a do našeho života zasahují: Přírodní zákonitosti – gravitace, zemětřesení, tsunami, změny podnebí. Letošní horké léto.Ale také uspořádání společnosti – tak, jak jsme její součástí. I se všemi sociálními a politickými zvraty – i se současnou migrační vlnou. A stejně tak i naše osobní zvyklosti a tradice, ze kterých nedokážeme jen tak jednoduše vystoupit a zbavit se jich. To všechno na nás má vliv. To všechno ovlivňuje náš život.
            A tady to všechno - to má apoštol bezpochyby na mysli. Jsou to skutečné síly a mocnosti. A my se s nimi stále střetáváme. A vnímáme a prožíváme jejich tlak ve svém životě.
            Možná že nikoli ve své víře. Protože jsme si svou víru často zjednodušeně zredukovali výhradně na vztah Boha a člověka. Na osobní – a vnitřní vztah.
            Ale tím vlastně všechno to ostatní, v čem se pohybujeme, jakoby k víře až tolik nepatřilo – totiž příroda, společnost, tradice se svými nároky, politika. Jakoby tady to všechno zůstávalo mimo naši víru, vedle ní. Jakoby to leckdy nepatřilo do oblasti evangelia.
            Pavel nás ale právě z tohohle omylu vyvádí. To všechno, to jsou opravdu síly, které nám vládnou a které námi zmítají. A které do velké míry ovládají náš život. Jsou to skutečnosti, které i náš život ve víře (a navzdory naší víře) ovlivňují. Ale! Jsou to síly, které náš život neurčují absolutně. Vysoko nad nimi trůní Kristus – teď, i do budoucnosti.
            Nic z toho neurčuje nás ani náš život s konečnou platností. A vlastně – nic z toho také samo o sobě není zlé. Ale – každá skutečnost kolem nás se může zlou stát. Když ji zneužijeme - a když tu skutečnost vidíme jen z jednoho úhlu. A zablokujeme si možnost vidět věci a souvislosti také jinak:
            Když určitou práci vidíme jako nutné zlo. Když stárnutí vnímáme jen jako cestu ke smrti. Když si nějaká ideologie nebo politická moc, případně politik, zabsolutní svůj nárok (nebo třeba jen názor) – a chce být spasitelem. Když se společenské principy – a také náboženské zvyklosti – přetvoří a zpotvoří do předsudků a naší pyšné povýšenosti: národní, rasové, ale i evangelické. A když nám to tak zablokuje jiný pohled nebo odlišný přístup – vidět věci i z jiného úhlu.
            A obdobně si dokážeme lehce přetvořit, zabsolutnit a zpřízemnit také svůj vztah a postoj k církvi. Když se zaměříme čistě jen na finanční oblast. Když se orientujeme na to, jak to tradičně chodí ve společenství sboru a jak jsme na to zvyklí – že to je jediný možný model církve. – a jediná správná podoba bohoslužeb, třeba. Tím si ale právě širší výhled – jinou vizi – blokujeme, a nic jiného pak nedokážeme svými nasazenými brýlemi rozeznat. A vymanit se ze zaběhaných stereotypů.
            A přece: Církev je společenství svolávané Kristem – Pánem a hlavou církve. A právě proto smíme vidět, k jaké naději jsme povoláni. Smíme to zahlédnout – můžeme to vzít jako příležitost. Vždyť jsme církev, jsme součást Kristova lidu – staří i mladí. Pán Ježíš Kristus nás svolává – a posílá do světa.
            Jsme církev uprostřed světa, církev naplno ve světě. A Kristus jako hlava ovládá a směruje organismus církve. Jsme živý organismus, napojený na svou hlavu, na svého Pána – a zároveň žijeme naplno ve světě. Nikoli ovšem tak, že jediným záměrem je jít do světa agitovat a získávat nové členy. Kristus, hlava živé církve, nás prvotně nesměruje k úsilí, aby církev vnějšně rostla, aby sbory zvyšovaly počet svých členů. Zato nás posílá jako svědky o jeho milosrdenství, které otevírá a už dnes formuje naši budoucnost.
            Tak tomu je tváří v tvář naší skutečnosti. Tak, jak tvoříme tuhle drobnou a všelijakou seschlou část jeho lidu, kterou si ale on sám přesto svolává. Směruje a posílá nás s jiným úkolem než agitovat pro evangelium: Posílá nás, ať sobě i světu dosvědčujeme, že žádné mocnosti, žádné skutečnosti kolem nás ani v nás – že nic z toho nemá sílu ani schopnost nás zotročit, přeorat – naplno si nás podmanit.
            Je to osvobodivá zpráva: To, co je před námi, to není uzavřené – limitované a omezené tím vším, co je kolem nás a s čím se potýkáme a vyrovnáváme. S touto osvobodivou zprávou nás Kristus posílá. Jako svoje svědky o budoucnosti, která je otevřená a má v sobě naději pro nás i pro svět. Navzdory migrační vlně – navzdory našim politikům – navzdory naší zahleděnosti do sebe.
            Kristus nás směruje, vysílá nás, ať to dosvědčujeme – a ať z toho žijeme. A´T jsme svědky o budoucnosti – otevřené, nadějné. Ať různým způsobem zkoušíme dát Božímu silnému působení také určitý konkrétní tvar. Právě také i tím, že se zapojím svým podílem do života sboru a do práce ve sboru – že přiložím svou ruku k dílu.
            I kdyby jen tím – že se nebojím povědět svůj názor, čemu věřím a jaké vidím souvislosti. Také že dokážu obětovat svůj čas a nabídnout svoje síly a schopnosti. Dobrovolně  - i spolu s druhými. I pro ty, kdo se mají hůř než já – a možná ne vlastní vinou. I kdyby to bylo jen – dvacetikorunovou pomocí. Anebo z jiného úhlu pohledu  - i kdyby to bylo jenom tím, že druhému naslouchám. Tak abychom sami  - i druzí – poznali, a poznávali, k jaké naději nás to Kristus zavolal. “Jak bohaté a slavné je naše dědictví uprostřed Kristova lidu.  Amén.

            Hospodine, náš Otče pro Ježíše Krista! Děkujeme ti za to, že s námi máš trpělivost. Za to, že zůstáváš věrný přes všechno, čím se ti vzdalujeme. Čím se ti vzdalujeme ve své nedůvěře, ve své netrpělivosti a zahleděnosti do sebe, a často i do své minulosti.
            Provázej nás svým mocným působením. Prosíme a přimlouváme se za náš sbor. Prosíme a přimlouváme se za všechny generace, které ho spoluvytvářejí. Ať se dál svoláváme - a ať přicházíme a setkáváme se. Vždyť nás nesvolává farář ani sborový dopis, ale svoláváš nás ty sám, Pane Ježíši Kriste.

            Otevírej nás pro budoucnost, kterou přináší tvoje evangelium. Je to budoucnost, která má pevný základ – a která má naději a zaslíbení – a do té nás už teď všechny zahrnuješ. Daruj nám radost a chuť setkávat se a navzájem se sdílet a společně vytvářet svůj život a život našeho sboru.  Amen.

bratr farář Jaroslav Fér