Páginas vistas en total

domingo, octubre 01, 2017

SLAVNOSTNÍ KONCERT K 500 VÝROČÍ EVROPSKÉ REFORMACE

NEDĚLE 15 ŘÍJNA 2017 V 17 HODIN 


EVANGELICKÝ KOSTEL V ČÁSLAVI

Doporučené vstupné 100 Kč.

domingo, agosto 20, 2017

NEDĚLNÍ SLOVO

Beránek

Čáslav 20 8 2017 16.9.07
Jan 1:29  Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.

Kdybyste měli obhájit prostou radost, chuť do života a taky naději, jak byste to udělali? (Neříkejte, že vy to nepotřebujete. Někdy to každý člověk potřebuje – obhájit si, že stojí za to žít a je proč…).
Zkusíme si tu inscenovat takový proces? K obhajobě (nebo odsouzení) radosti ze života a naděje.

Koho byste povolali na lavici svědků?

Kdyby začali s námi a zeptali se nás: jestli si snad myslíme, že na radost a naděje jsou „nárokové“, že na ně máme právo… Co byste řekli? Dost lidí to dnes tak cítí a chová se tak.
A „proč“ by radost měla být nároková věc? Jenom proto, že je chceme? Ne, na lavici svědků pro radost cítíme, že to nebude stačit říci: prostě radost a naději chceme, potřebujeme…

Tak jdeme na ta svědky radost a naději. Kdo by se podle vás měl povolat lavici svědků? Napadá vás někdo výrazný, jednoznačný? V rodině nebo sousedství? Nebo…?

Co kdybychom tady připustili pro jistotu svědky jenom z bible? Ti nám jsou teď k dispozici, ty bychom mohli znát všichni.
*
Koho povolat? Někoho, kdo by hodnověrně dosvědčil, že tu jsou pro radost a naději dobré, krásné věci tady na světě. Třeba zdraví, rodina, postavení… To by přece nemělo být těžké… nějakého svědka sehnat. Třeba ten, co měl velkou krásnou rodinu, zdraví a postavení… ten… jakpak se jmenoval…?
Ale co až ho žalobce podrobí křížovému výslechu. Co by mohlo vyjít najevo? Možná by stačilo, že našeho svědka osloví – vy tedy říkáte, pane Job… (a nám naskočí, ano, to je on… a vybaví se nám ten příběh ten příběh a dojde nám, jak křehké je to všechno, nebo že snad je (stačí) jeden pokušitel, žalobce…).
*
Tak co pozvat někoho, kdo má velké vnitřní bohatství, moudrost, klid, o to přece nemůže přijít a nikoho to nepoškodí. Ten… jak se jmenoval…?
Ale co kdyby se žalobce zeptal: a co pozdější etapa vašeho kralování, pane Šalomoun
*
Koho ještě pozvat jako svědka pro radost a naději. Nějakého anonymního žalmistu (beze jména a příběhu to bude lepší, možná... Některé žalmy by se hodně hodily žalobci přesně proti radosti a naději. Ale najdou se tu i „nadšené písničky“. Jenže když žalmista opěvuje… tak ne svět a člověka. Ž 103,15n Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.

*
Koho tedy povolat jako svědka pro radost a naději?
A teď si představte, že už se dostane ke slovu protistrana a začne předvolávat svědky proti radosti a naději. Třeba proroka Nátana. A ten začne o králi Davidovi a ženě cizího, Betsabé. Těm dvěma šlo o radost… a skončilo to hrozným smutkem…
*
A co až to (protistraně) dojde, že tahle strategie bude fungovat naprosto, že tohle je přece nejpádnější argument proti radosti a naději – výčet obětí bojů za radost života… A začne si je předvolávat. Po Nátanovi hned Uriáše. A pak další a další. Nábota. Nebo to vezmou od začátku. Kaina, (toho, co zabil Abela). Lidi od věže v Bábel, lidi od potopy, Abrahamovu ženu, (co ji nechal Abraham zbaběle v Egyptě). Izáka (co ho podváděla rodina). Jákoba (co ho podvedl tchán). Josefa (co ho zradili bratři)…
Oběti bojů za radost… to je nejpřesvědčivější důkaz proti radosti a naději. 

Co se s tímhle procesem pro radost a naději dá ještě udělat? To už nezachráníte… Neměli jsme si s tím začínat…
Je proces na obhajobu radosti a naděje předem zásadně prohraný? Radost a naděje nejsou nárokové věci. Co svědčí pro radost a naději je křehké, a je tu tolik obětí bojů za radost a naději…

***
Zbývá už jenom mít naději, že se žalobce splete a v svém „svatém zápalu“ (myslím v tom předvolávání obětí) mezi své svědky jako oběť povolá taky Ježíše KristaTo by mohl být „korunní svědek“ proti radosti a naději. Ten patrně skutečně Dobrý, trpící za dobré (to je největší argument proti radosti a naději), ukřižovaný, oběť. To je trumf proti obhajobě vší radosti a naděje.

Ale Křtitel o něm řekl: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa“.

***
Lidé vždycky tušili, že dobro se jaksi snadno změní v zlo (radost ve smutek a hněv), že stačí tak málo, někdy jen slovo, někdy jen trochu času. Že moje dobro často je zlem pro druhého. Že v boji za (své) dobro se snadno ocitnu na straně zla.

Dřív lidé tušili víc, že se dobro musí proti zlu neustále a opakovaně vyvažovat, že zlé ulpívá, zanechává stopy a že se musí smývat, že se za zlé musí platit, že je musí někdo „uklidit“, odnést.
Proto měli kdysi rituál oběti. (rituál Beránka).
(Co my máme místo toho? Máme vůbec něco? Jenom snahu o „co nejkratší paměť“ a nic si tak moc vážně nebrat?)
Na jednom místě dějin, v jednom lidském příběhu ale prožili jako Tu Pointu pro radost a naději – opřenou o pokoj, důvěru, s kterou ten Ježíš Kristus šel do smrti, a o to, co bylo pak (nepřišel soud, ale – vzkříšení, to Dobré pokračovalo dál a bylo zřetelné, že má kořeny, pramen – mimo lidi, mimo svět, „v Bohu“. „Hle Beránek Boží“. Oběť je „příbuzná s ním“! Snad sám Bůh zlo bere do sebe, a stává se jeho Koncem. Zlo se změní v dobro.

Že se dobro mění ve zlo (nebo v nicotu) – s tím máme zkušenost, o tom mluvíme dnes od začátku, na to někdy stačí čas, nebo hrozně málo.
Aby se zlo změnilo v dobro (i to se stává, děje – na tomhle vlastně stojí tenhle svět – vesmír!!!) , na to je potřebí – Láska a její oběť. Kterou potkáte a ona cosi způsobí „za vás“. A pak i ve vás. A tohle je to hlavní o Radosti a Naději, pro radost a naději…

Na radost a naději není nárok. Důvod pro radost a naději není „samosebou“, zakódovaný v tom, co je, co jsme, co děláme, a už vůbec ne v tom, čeho jsme (nebo nejsme) schopni, ani v tom, co se dá čekat.
Jestli je nějaký skutečný svědek pro radost a naději vzdor – času, vině a zlu… tak je to Beránek. Zkušenost s radostí a nadějí, která se spojila s příběhem Ježíše Krista, vklínila se do dějin. Naděje, že zlo a vina se dá napravit a napravuje – ale „z druhé strany“. Od Boha. Že on sám to dělá. Že jim nenechává budoucnost.
Proto se skrze Beránka – Ježíše Krista se dá podívat i na zlé, přiznat je a vzdor jemu udržet radost a naději.
Tak: „Hle Beránek Boží“. Jediný svědek pro Radost a Naději pro každého.

Děkujeme za to, že nám do cesty vstoupil Beránek a přináší nám naději proti zlému.

bratr farář Pavel Jun

domingo, julio 02, 2017

NEDĚLNÍ SLOVO

Čáslav 2.7.2017
Psalms 4:7  Mnozí říkají: "Kdo nám dá užít dobrých věcí?" Avšak nad námi ať vzejde jas tvé tváře, Hospodine!
8  Mému srdci dáváš větší radost, než mívají oni z hojných žní a vinobraní.
9  Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet.

Co vidíte na obraze?
Jsou tam: Lidi, stromy, ptáci, ryby, kozy, andělé, světlo.


***
Jaká je atmosféra?
Večerní? Ranní svítání. Trochu tma? Trochu sen.
Chtěli byste tam být?

***
Obraz je od M.Chagalla. Jmenuje se: „Stvoření“ nebo „Ráj“.
Co je tam rajského? Co dělá ráj rájem? To je naše otázka! Vážná, vášnivá. (Díváme se v životě po dobrém, stojíme o něj celým srdcem… Jen si nebýváme jisti, co je dobré, co dělá život dobrým… Uvidíme to tady?)

***
Nejprve probereme ty dva dole a ty dva nahoře…

Ti dva dole – lidé.
Co se tam děje?
Překvapuje vás něco?
Všimněte si dvou zvláštností. Zvláštní je: Ten, co trhá jablko, není žena, jak by měla být podle příběhu z Gen 3. Je to muž.
A ten strom, ze kterého trhá, nestojí uprostřed, ale na kraji. Není to ten zakázaný.
Takže tam se děje něco jiného, než počátek ztráty Ráje. Tenhle děj do Ráje patří!

Jak se tváří ovoce trhající muž? Ohlíží se na ženu.
Tak: já bych řekl, že ovoce má pro ni, jako dárek.
Kdyby chtěl pro sebe, bylo by to mezi ním a zíral by na to ovoce jako uhranutý. On ovoce trhá pro ni. Myslí na ni!

Ti dva nahoře – andělé.
Jaký z nich máte pocit?
Jsou soustředěni. Opečovávají slunce. Jsou do slunce jakoby „zasnění“. Zamilovaní. Něžně, s láskou a úctou se dotýkají.
Troubí – pro koho? Pro radost? Tomuhle se říká „chvála“!
K čemu jsou vlastně andělé? Mají upozornit na to podstatné. Člověk to často přehlédne. Zmate se, zamyslí se a ztratí se dřív, než mu to dojde…
Cože je to Podstatné? To místo uprostřed-nahoře, hlavní, těžištní, pramenné není prázdné. to je to zvláštní – je tam všechno, skoro natěsnané, ale má to strukturu. Odněkud se to odvíjí, vyvěrá a někam se to vrací. (Není to džungle).

To slunce, na které jsou soustředěni, které opečovávají, světlo je Bůh. U Chagalla velmi často slunce Slunce symbolizuje Boha. (Je žid, víc „z Boha“ nezobrazí).
Tak, už můžeme zkusit říci, co je rajské, co dělá ráj rájem.

***
Co kvalifikuje místo jako „dobré místo  k životu“?
a)    Člověk není uprostřed. Uprostřed je světlo. Bůh. Když vám tohle dojde…
Tohle je počátek a podstata zla – člověk si začne myslet, že je ve středu všeho, že se točí vše kolem něj, že si může všechno dovolit, koupit, říci…
Slunce vypadá trochu jako oko… „Svět je stvoření Boží“. Svět jako Boží myšlenka, Boží sen… To je kvalifikace světa!
b)   Člověk se stará o druhého člověka. (Nejde si jenom po svém).
Život se neodehrává mezi mnou a tím, co já chci. Je tam to ohlédnutí.
Všimněte si: Jsou nazí. Nestydí se – nebojí se, neposuzují.

RÁJ DĚLÁ RÁJEM:
Schopnost (možnost) ohledu (nejsem sám, je tu druhý člověk, jsme tu spolu)
schopnost (možnost) respektu a úcty (opravdu nejsem uprostřed všeho, tam je Někdo Jiný).

Děkujeme za to, že nám vracíš možnost umožnění dobré úcty k Tobě, a dobrého respektu k druhým lidem.  

bratr farář Pavel Jun

domingo, mayo 07, 2017

NEDĚLNÍ SLOVO

3. po Velikonocích - Jubilate 7.5.2017

Biblické čtení: Deuteronomium 6,20-25 Suspirium: Jakub 2,12n
Text kázání: Matouš 5,17-20

17 Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. 18 Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. 19 Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým. 20 Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.

S čím vlastně Ježíš přichází? S čím přichází za námi? Jak jsme ho poznali – totiž: Jakého jsme ho poznali a přijali v evangeliu? Když jsme evangelium uslyšeli, když k nám v něm Ježíš promluvil? A jak k nám mluví teď? Co slyšíme v evangeliu – v tom, s čím za námi i dnes Ježíš přichází? Vždyť z toho vzniká a žije naše víra. Od toho se odvíjí náš život – jak se rozhodujeme a jak jednáme, jak žijeme?
Tady v tomto oddíle o hojnější spravedlnosti Ježíš zápasí s míněním a s postoji těch, se kterými se setkává. S nimi konfrontuje svoje názory. Docela konkrétně: Konfrontuje svoje porozumění, svou interpretaci obsahu Starého zákona. Starého zákona, jak ho nazýváme my křesťané. Toho, co pro židy představuje dvojice ´zákon a proroci´.Vlastně tedy Ježíš srovnává to, s čím přichází Starý zákon a jak tomu rozumí on sám: Jsou to jen ty jednotlivé předpisy, ustanovení a práva, která svému lidu přikázal Hospodin? A které je třeba bedlivě dodržovat, aby se nám to počítalo za spravedlnost? Jak to stanoví a předkládá Mojžíšův zákon – jak to k nám zaznělo z knihy Deuteronomium?
Tady o to Ježíš zápasí. To srovnává. Nestaví se proti Starému zákonu. Říká, že v tomto smyslu on sám nepřináší nic nového. Jeho poselství o Božím království nestojí proti poselství Starého zákona, ani nestojí nad ním. To je ten Ježíšův zápas. Evangelium se nevymezuje proti Starému zákonu. Ježíšovo poselství je naplno obsaženo už ve Starém zákoně. Dokud nezaniknou nebesa a země, tak nezanikne ze Zákona ani to nejmenší písmenko, ba ani jednotlivý tah v písmenu. Nic z toho původního, Mojžíšova, zákona.
A to do té doby, dokud se všechno to nestane, dokud se to nenaplní. Ježíš právěže nepřišel zrušit, zneplatnit Zákon ani Proroky. Ale přišel je naplnit. A právě o to zápasí.. O to, čím jsou – v čem jsou - všechna ta ustanovení a předpisy naplňována.
Ježíš dává přednost milosrdenství před přesným dodržováním a plněním jednotlivých příkazů, jak je tehdejší zákoníci sebrali a jak je interpretovali. A jak se vyžadovalo, aby se plnily. Ježíš přichází s tím, že právě milosrdenství je naplněním toho, oč v Mojžíšově zákoně jde. A tak že on sám Zákon a proroky naplňuje, nikoli že je ruší. Všechno to, co nám Starý zákon předkládá, je lépe a přesněji pochopeno jako cesta milosrdenství než jako snůška jednotlivých předpisů a nařízení. V tom se naplňuje a tím se doplňuje Boží spravedlnost. Doplňuje se hojnější spravedlností, cestou milosrdenství.
Vpodstatě by ani nešlo Zákon obejít a zrušit. Zákon, Písmo, platí totiž doslova a do písmene, docela až do toho nejmenšího tahu, který písmena obsahují. Jenom ale – ta slova a písmena v souhrnu říkají něco jiného, než jak to předkládají k plnění zákoníci a jak to dodržují farizeové v Ježíšově době. Ten celkový souhrn a vyznění, to je něco jiného než pouhý výčet a součet jednotlivých příkazů.
Ježíšův pohled při tom není moralistický – dodržovat každý jednotlivý předpis doslova a do písmene. Ani není Ježíšův přístup takzvaně fundamentalistický: Doslova a do písmene věřit všemu, co a jak je napsané – že tak to je a tak se to stalo, a tak a tak je to třeba dodržovat.
Pro Ježíše Starý zákon obsahuje a přináší především zaslíbení, příslib, naději. A to, co slibuje, tak to se doslova a do písmene stane. Nezanikne to. Je potřeba to naplňovat. A s tím přichází Ježíš za námi i dnes.
O to i dnes zápasíme. Tak jako už křesťané, pro které Matouš sepsal své evangelium. Nejsme to my, kdo zlehčuje Zákon. Zlehčuje ho každý – tak jako zákoníci a farizeové - každý, kdo z něho dělá jen soubor, součet, výčet předpisů a směrnic, které je potřeba dodržovat. Ale Zákon a prororci jsou ve skutečnosti o něčem jiném To je Ježíšova interpretace.
Přitom ten zápas není ani: buď a nebo. Boží království se neuzavírá pro nikoho. Ale ten, kdo by i to nejmenší přikázání opravdu naplňoval a jednal milosrdně a také to učil, ten bude mít v Božím království respekt. Ježíš ale neříká, že ten, kdo bude Zákon a Proroky vykládat obdobně jako farizeové, že ten se tam nedostane – že mu snad v Božím království přibouchnou dveře. Ne, ale bude pokládán za nejmenšího.
“Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ Hojnější spravedlnost: Naše spravedlnost má přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů. Že by to tedy znamenalo dodržovat ještě více příkazů a předpisů, ještě lépe je doslova a do písmene naplňovat – a takhle dělat ještě víc pro spravedlnost než dělají farizeové?
A co ve chvíli, kdy se v životě ztrácím? Kdy troskotám a nevím kudy kam – nevím co a jak dál? Ježíšova hojnější spravedlnost opravdu naštěstí neznamená plnit víc předpisů. Ani usilovat o víc čárek za dobré skutky. Hojnější spravedlnost znamená vzít to za jiný konec. Ale jak? Jak to naplňuje a uskutečňuje Ježíš?
Jistě jinak než farizeové. Ovšem farizeové – to přitom nebyli žádní pokrytci, jak chápeme toto označení dnes my. Že by něco jiného říkali a jinak jednali. Že by svou spravedlnost, tak jak jí rozuměli, že by ji jen předstírali. To vůbec ne. Farizeové byli zásadoví, spravedliví, slušní lidé, kteří co mysleli a říkali, to také doopravdy dělali.
A přece je Ježíš tolikrát nazývá pokrytci. Jenže pokrytectví, které jim Ježíš vyčítá, to není taková povrchní přetvářka. Co jim tedy ale Ježíš vyčítá jako pokrytectví? Že vlastně při vší své obětavosti a zásadovosti, že při tom myslí jen na sebe.
A tak když Ježíš zápasí o hojnější spravedlnost, tak ukazuje a vede nás znovu k milosrdenství. A milosrdenství – to se týká druhého. Je to život – je to jednání tváří v tvář bližnímu. Je to předpis (pokud to tak smíme říci), který se netýká jen mne, ale nás obou – mne a druhého vedle. Milosrdenství – hojnější spravedlnost, ta se odehrává a naplňuje právě při druhém – při bližním. Nikoli s vlastním pohledem upřeným do zrcadla sám na sebe.  Amén.



Pane Ježíši Kriste, díky za to, že nás vedeš k hojnější spravedlnosti – k milosrdenství, které neobohacuje jen nás samotné, ale i druhé. A že nás učíš vidět evangelium v perspektivě milosrdenství už ve Starém zákoně – v jeho Zákoně a Prorocích. V předpisech a ustanoveních, která se naplňují tak, že obohacují náš společný život. A v prorockých příslibech, které i pro nás pootevírají naději pro chvíle troskotání, nemoci i bezmoci, stejně jako od počátku ohlašovaly mesiášův příchod – a Kristův kříž a vzkříšení. Prosíme o schopnost vidět, jak naplňovat tvou hojnější spravedlnost. Prosíme o sílu hojnější – milosrdnou – spravedlnost uskutečňovat a naplňovat.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér

domingo, abril 30, 2017

NEDĚLNÍ KÁZÁNÍ

Neděle 30. dubna 2017

INTROIT
„Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.“(Pláč)

MODLITBA
Náš milý a milosrdný Bože,
ve světě, v práci, na internetu, v rodině, v nás se toho tolik děje! Jedna událost střídá druhou, někdy ani nemáme chvíli klidu, abychom mohli vše plně prožít a přemýšlet
o všem. Někdy ani nechceme mít klid, jsme závislí na tom, aby se něco dělo. Přicházíme v neděli do kostela, trochu
se ztišit, nechat doběhnout události všedních dní a zažít svátečnost, odpočinek. Chceme potichu čekat na tvou spásu, na slovo, které nás povzbudí, dodá nám sílu a ukáže směr, kam se vydat, kam napřít své síly, komu darovat svůj čas a komu svou lásku, komu dlužíme omluvu a odpuštění. Pošli nám, prosíme, svého svatého Ducha,
aby při nás vál a svého Syna, aby při nás stál. Amen.

1. BIBLICKÉ ČTENÍ   Jr 32,1-15  
2. BIBLICKÉ ČTENÍ   Jr 32,16-17, 22-25 a 26-28, 36-44

KÁZÁNÍ
Zasadit strom, postavit dům, zplodit syna – to všechno je dílo veliké naděje. Zasadím strom, protože věřím, že moje děti, vnoučata z něho budou mít kyslík, radost a užitek. Postavím dům, protože věřím, že to má smysl – něco stavět, budovat, vytvářet prostor a bezpečí pro svou rodinu, pro život. Zplodím syna, protože chci někomu předat svoje geny, svoje dovednosti, svoje hodnoty, péči, vzpomínky, lásku, víru a naději.
Zasadit strom, postavit dům, zplodit syna. A to všechno navzdory – navzdory nejistotě ve světě, navzdory hrozící válce, navzdory ekologické krizi, navzdory své vlastní lenosti, ustrašenosti, nemajetnosti.
Je velký rozdíl, jestli žiju s nadějí anebo s beznadějí. Je velký rozdíl, jestli věřím, že něco dělat, vytvářet, měnit, předávat má smysl anebo jestli žiji s pocitem, že nic nemá smysl, že to stejně všechno řídí ti nahoře, židé, zednáři, mocnosti, že je to všechno jen marnost a stejně jednou všichni umřeme a nic po nás nezbude.
Je velký rozdíl, jestli hledám v životě a ve světě to dobré anebo mám oko a ucho vycvičené na špatné zprávy.
Jak je možné, že někdo žije s nadějí, s pocitem, že život a svět je dobré Boží stvoření? Co dělá život nadějným a radostným? Je tím důvodem bezstarostný život? Finanční zabezpečenost? Zdraví? Naivita?
Znám spoustu lidí, kteří v životě hodně trpěli, a přesto je humor neopustil. Je asi i statisticky dokázáno, že mnoho lidí v zemích tzv. třetího světa prožívá štěstí, a přesto nejsou hmotně zajištěni.
Čím to tedy je? Myslím, že žít s nadějí znamená žít s vírou v Boží požehnání –  Pán Bůh nám žehná a to, co třeba nestihnu dodělat, dokončit, za mě Pán Bůh dotáhne.
Já ten strom, který teď sázím, už neuvidím v plné kráse, ale Pán Bůh se o něj postará, dá vodu, dá slunce, a proto neváhám sázet.

Jeruzalém je obležen babylónskými vojsky, ve městě je hlad, šíří se nemoci a beznaděj a Jeremiáš, kterého judský král Sidkijáš kvůli hlásání špatných zpráv vsadil do vězení, kupuje pole, uzavírá smlouvu přesně podle všech zvyklostí, veřejně, dvakrát vyhotovenou a schová ji do hliněné nádoby, aby se uchovala po  mnoho dní.
Co je to za nesmysl? Proč Jeremiáš dělá takovou bláhovost? Odpověď je docela jednoduchá, protože mu to řekl Hospodin. A Hospodin vidí dál, vidí znovu vybudovaný Jeruzalém, obnovené království. Hospodin změní úděl Judy i úděl Izraele. Hospodin má pro nás všechny naději. I kdyby naše země ležela v troskách, i kdyby se příroda proměnila v pustinu a moře v souš, opět to všechno Hospodin vybuduje jako na začátku. Ránu zahojí a vyléčí, uzdraví nás a zjeví nám hojnost pokoje a pravdy. To je zaslíbení, na které se smíme spolehnout.
To je zaslíbení, které dává smysl našemu životu a našemu jednání.
Koupit si dům od svého příbuzného v Anatótu, to je podobné jako byste si dnes zcela při zdravém rozumu koupili dům v záplavové oblasti anebo ještě spíše ve válkou zmítané Sýrii. Anatót byl totiž v tu dobu zcela jistě dobyt Babylóňany. Lidé se překotně zbavovali majetku, nabízeli domy, pole, zahrady za směšné peníze, ale nikdo je nechtěl koupit. K čemu by to bylo? Lidé byli smutní, nešťastní, zklamaní. Dolehl na ně tvrdě Boží soud za jejich nevěrnost, chtěli si žít po svém, bez Boha a teď budou muset svojí zaslíbenou zem opustit. Jediný, kdo Pána Boha poslouchal, i když občas nechápal, byl Jeremiáš a udělal velmi zvláštní věc, zdánlivě nesmyslnou a bláznivou. Koupil jedno bezcenné pole od svého příbuzného a lidé si ťukali na čelo a říkali si: „Proč jen si Jeremiáš kupuje to pole? K čemu mu to bude? Vždyť z toho nebude nic mít.
A není to divné. Všem nám říká, že tahle země není pro nás a pak si tady koupí pole…“
Jeremiáš sice poslech Hospodina, koupil pole, ale má velké pochybnosti, které vkládá do modlitby. To se mi líbí – Jeremiáš udělá to, co po něm Pán Bůh chce, ale pak v modlitbě bojuje o smysl toho všeho, vybalí před Bohem svoje pochybnosti a otázky a chce odpověď. „A ty, Panovníku Hospodine, mi teď říkáš: „Kup si za stříbro pole a povolej svědky!“ Vždyť město bude vydáno do rukou Kaldejců.“ 
Jinými slovy „Jaký to má smysl?“ Tuhle otázku asi znáte. Možná jste si ji sami mnohokrát položili… možná jste ji už Pán Bohu mnohokrát při modlitbě položili…jaký je smysl mé nemoci, mého trápení, mého neúspěchu, bolesti mých blízkých? A možná jste si sami nějak odpověděli anebo zaslechli Boží odpověď.
Jeremiáš dostává odpověď milujícího Boha, který už při soudu myslí na záchranu, na obnovu, na péči a bezpečí svého lidu. Chce jim dát jedno srdce a jednu cestu, aby se Pána Boha báli po všechny dny, protože pak se bude dobře dařit i jejich synům a dcerám. A dokonce i tu bázeň jim vloží do srdce. Prostě i to jediné, co po nich bude chtít, jim dá sám do srdce. A pak se ze svého lidu bude veselit, z celého srdce i z celé duše bude prokazovat dobro.
To je krásný obraz Boha veselícího se a prokazujícího dobro. Tento obraz si podržte a nechte. Obraz Pána Boha, který má pro nás naději. Každý, kdo žije má naději a právě tato Boží naděje pro nás, pro tento svět, pro tuto zemi dává našemu životu smysl, radost, odvahu. Pak budeme dělat třeba i věci, které nám nic nepřinesou, ale udělají dobře někomu jinému a Pán Bůh se z toho bude veselit. Amen.

Pane Bože, odnauč nás počítat, co z toho budeme mít. Nauč nás myslet na Tebe, že z toho budeš mít radost, že z nás budeš mít radost. A dej nám víru v tvá zaslíbení a naději pro nás, pro druhé, pro tuto zemi, pro tento svět. Amen.

sestra farářka Drahomíra Dušková Havlíčková

SÍLA MODLITBY

Boží slovo je plné příběhů popisujících sílu modlitby v různých situacích. Síla modlitby překonala nepřátele (Žalm 6: 9-10 Pryč ode mne všichni, kdo pácháte ničemnosti! Hospodin můj hlas slyší, Hospodin slyší mou prosbu, moji modlitbu Hospodin přijme), podmanila smrt (2. Královská 4: 3-36), přinesla uzdravení (List Jakubův 5: 14-15 Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.), a porazila démony (Marek 9:29 Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou.) , Bůh, skrze modlitbu, otevře oči, změní srdce, hojí rány, a poskytne moudrost (Jakub 1:5 Má-li někdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána). Síla modlitby by se neměla podceňovat, protože je založen na slávě a síle nekonečně mocného Boha vesmíru! Daniel 4:32 prohlašuje:  Všichni obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: Co to děláš?