Páginas vistas en total

lunes, abril 02, 2018

PONDĚLNÍ SLOVO

Velikonoční pondělí – 2. dubna 2018

Biblické čtení: Marek 16,1-15 Suspirium: Efezským 2,6n
Text kázání: 1.Korintským 15,3n

Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem.

Velikonoční příběh Ježíše Krista všichni dobře známe. Mnohokrát jsme ho slyšeli. Kvůli němu jsme tady i dnes na Velikonoční pondělí znovu pohromadě. Ten příběh nás tady shromáždil.
To ale znamená, že ten příběh o ukřižování a vzkříšení Ježíše z Nazaréta není jen obyčejné vyprávění, něco jako povídka. Není to jen pouhá výpověď, která konstatuje: Ježíš byl ukřižován a třetího dne vzkříšen. Kdyby to tak bylo, tak bychom si to vyprávění mohli přečíst sami doma – v Bibli anebo třeba jen v dějepravě.
Ale ten příběh nás tady svedl dohromady. A není to ani jen tradice – že bychom sem přišli ze zvyku, už po několikáté během velikonočních dnů. A jistě v tom není ani obecná lidská touha oslavovat – radovat se, veselit se. To bychom také spíš dali přednost jiným možnostem. Třebaže – Velikonoční pondělí jako druhý den svátků slaví Kristova církev v tradici znásobené radosti z Kristova vzkříšení.
Příběh ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista je totiž opravdu víc než jen pouhé vyprávění a konstatování. Je to poselství – pro nás dohromady jako křesťany – jako společenství ve sboru a v církvi. A je to poselství i pro každého z nás. To poselství, tu zprávu jako první zachytila skupina žen zrána třetího dne po Ježíšově ukřižování na Golgotě. Potíž je v tom, že to poselství je zakódované.
Ano, je to poselství o vítězství života nad smrtí, o novotě života, o možnosti, která se tím i pro nás otevírá. Je to poselství o skutečnosti, která se rozevřela, když Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Jenomže – nikdo to nevidě, a nikdo to proto ani nemohl autenticky zachytit a dosvědčit.
Novozákonní svědkové totiž nepíší ani o nějakém triumfu vzkříšení. I když nápěv G.F.Händela a slova písně ´Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal´ zní tak radostně a opravdu triumfálně. To je ale píseň – v biblickém záznamu ovšem nic triumfálního neslyšíme. Nečteme – nemáme žádný popis toho, jak se pohřbené Ježíšovo tělo pohnulo – a jak vstal a vítězně vyšel z hrobu.
O ničem takovém novozákonní svědectví nemluví. Žádný takovýto přímý a doslovný důkaz nemáme k dispozici. A to je komplikace. Nebo to naopak je plus?
My dnes – naše současná generace slyšíme totiž právě spíš na jednoduché a jednoznačné skutečnosti, výpovědi, vztahy. Bez složitého kódu. Takže si velikonoční příběh o vzkříšení Ježíše Krista daleko raději převedeme na jednoduché a viditelné znovuoživení přírody, na vítězství jara nad zimou. Symbolicky třeba na batolící se kuřátko. Prostě – na vítězství života nad smrtí.
Jenomže ty ženy, které jako první narazí na velikonoční poselství, najdou jen prázdný hrob. A jediný, koho slyší, je andělská postava v bílém – Boží posel. A jeho neuvěřitelné sdělení: ´Hledáte Ježíše Nazaretského, který byl ukřižován? Není tu, byl vzkříšen´.
Není tady, hrob je prázdný. To je první část toho kódu. Ten, kterého sem pohřbili, a to se stalo před zraky svědků – ten tady není. Jen prázdný hrob. To je ovšem jen negativní informace. Ale přece hodně vypovídá. Neboť prázdný hrob dosvědčuje: Vzkříšení není jen nějaký symbol k tomu – symbol o tom, že pravda a Otcova láska vítězí a zvítězí.
Prázdný hrob vypovídá: Kristovo vzkříšení nejsou jen pouhé vzpomínky, zážitky nebo docela jen představy učedníků. Prázdný hrob je dokladem: Vzkříšený Ježíš není jen duchovní a božská, jen nehmotná část Ježíšova těla. Je to nějak jinak. ´Není tu, byl vzkříšen´. Hrob je prázdný, Ježíš ho opravdu opustil. Ježíš vstal, byl vzkříšen. ´Hrobem on zůstal nespoután´.
Přitom ty ženy šly pomazat Ježíšovo mrtvé tělo vonnými mastmi. Cestou mluví bezradně o tom, kdo jim odkulí kámen, kterým je hrob zaklopen. Vůbec nepočítají s tím, že Ježíš vstane. Kříž pro ně znamená absolutní konec.
Proto ten jejich úžas, zmatek a hrůza. ´Neděste se´ - tak to zní v prázdném hrobě – a z prázdného hrobu. Není už důvod děsit se tváří v tvář hrobu, smrti, ani ničemu zlému. ´Ten, který byl ukřižován, ten byl vzkříšen´. Toto evangelium, tato radostná zpráva navazuje na nejstarší křesťanské svědectví, jak ho slyšíme od Pavla v dopise do Korintu: ´Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem´.
To je ta druhá část kódu. Hrob, smrt, i každé zlo zůstává skutečností našeho života a našeho rozhodování. Ale nemá už svou poslední platnost. Všechno tady to ztrácí svou absolutní moc. Ten, který zemřel, který byl ukřižován, ten byl vzkříšen.
Tak to ženy slyší. Ale jsou stále bezradné, jako když před tím tápaly, kdože jim odvalí kámen. Představují ostatek církve, představují bezmocnou církev. Církev bezradnou tváří v tvář našemu současnému realistickému pohledu na všechny skutečnosti našeho života. Tváří v tvář našemu logickému jen uvažování, zvažování a odměřování zrníček pravdy. Tváří v tvář tak různorodému zlu.
A přece právě tyto bezmocné a bezradné ženy mají jít a ohlásit vzkříšení: ´Jděte, ohlaste to učedníkům´. To je směr evangelia: Obrací ženy z hrobu, obrací je od hrobu. Vede je dopředu, posílá je do pohybu za učedníky a k setkání s živým Ježíšem.
Takhle evangelium obrací i nás – od všeho toho, co nás sráží. Dává nám úkol, dostáváme pověření. Abychom neměli čas dávat se pořád děsit a hrozit se, co a jak s námi bude.
Ovšem je to i s námi tak jako se ženami u Ježíšova hrobu. Sami ze sebe na takový úkol nestačíme. Ženy ve strachu utekly a nikomu nic neřekly. Teprve když se Marie z Magdaly přímo setkala se Vzkříšeným, šla a oznámila to těm, kteří s ním bývali.
Tak to je – to je evangelium: poselství a cesta:Vyprávění o prázdném hrobu by bylo jen pouhou legendou, opravdu jen příběhem, který bychom si mohli přečíst v klidu doma sami. A který sám o sobě nic nedokazuje - a tak bychom nad ním jen v rozpacích mlčeli. A to tak dlouho, dokud nám vzkříšený Ježíš sám neotevře jeho smysl. On sám nás zprávou o prázdném hrobu staví před rozhodnutí: Uvěřit v Kristovo vítězství – nebo je odmítnout.
Rozhodnout se pro něho, to je velký dar, který nám Ježíš Kristus dává. Je to dar víry, která nespekuluje. Zato přijímá a bere si pro sebe ten úkol, který dostaly už ženy u hrobu a který má Kristova církev i dnes: ´Jděte do celého světa a ohlašujte evangelium celému stvoření´.
Toto rozhodnutí, to je třetí část kódu. Ježíšovým vzkříšením se naplňuje příběh celého jeho života, od Betléma až na Golgotu. Potvrzuje se pravdivost a smysl celého jeho životního zápasu. Otevírá se nám jeho smysl – Kristovo vzkříšení dosvědčuje vítězství Boží lásky, jeho věrnosti a příchylnosti.
Tím dostává smysl i náš život. A zároveň směr, nasměrování, zaměření. Cílem, koncem ani pro nás, stejně jako pro ženy ve velikonočním jitru, není hrob. Ten nacházejí ženy prázdný. Koncem není pomíjitelnost našeho lidského života.
Cílem je naplňovat život – své dny svědectvím o síle Boží lásky. Cílem je směr k naplňování hojnější spravedlnosti, ke které nás vybízí a posílá náš Pán.
Vždyť tohle je evangelium. K tomu nás otevírá ten trojitý kód: Ježíšův prázdný hrob, svědectví o Vzkříšeném a naše rozhodnutí jít za vzkříšeným Pánem a svědčit pro život proti smrti. To je evangelium, to je dobrá zpráva právě i pro nás také dnes: Otevřená možnost pro hodnotný život. K úsilí o spravedlnost a ve prospěch milosrdenství i každým docela drobným naším rozhodnutím.  Amén.

Díky, dobrý náš Bože, za tvou věrnost, kterou jsi ukázal při svém Synu, jehož jsi provedl utrpením přes smrt do vzkříšení. A kterého nám stavíš do cesty, aby zůstával osou našeho osobního příběhu a dodával nám sílu: Různým způsobem dosvědčovat evangelium jako velikou příležitost nadržovat životu a vnášet milosrdenství navzdory smrti a každému zlu.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér

domingo, enero 28, 2018

NEDĚLNÍ SLOVO

Septuagesima / neděle Devítník – 28. ledna 2018

Biblické čtení: 3. Mojžíšova 19,15-18 Suspirium: Žalm 139,21n
Text kázání: Matouš 5,43-48

Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

Když slyšíme o lásce k nepřátelům, je nám to proti mysli – dost dobře tomu nerozumíme. Jen si to zkusme představit, co to konkrétně znamená: Milujte své nepřátele! Zkusme si sem dosadit i jen někoho, kdo mi je nesympatický. Tím spíš, když jsem se s někým střetl. Když se ten druhý opravdu zachoval a chová nepřátelsky.
Anebo političtí soupeři. Stěží kdo z našich politiků může rozumět této výzvě – milovat nepřítele. Protože u nás, na naší politické scéně, to jsou opravdu nepřátelé. Nejen političtí soupeři a rivalové v prosazování myšlenek a principů. Ale stojí proti sobě skutečně nepřátelsky. Nemají k sobě respekt. Tím méně, že by vůči sobě navzájem pociťovali sympatie – a po vzrušené slovní přestřelce v parlamentě si šli navečer přátelsky popovídat třeba někam do restaurace.
Totéž platí o hospodářských soupeřích. Ekonomika rozhodně nestaví na lásce k nepříteli. Obecně se jaksi respekt a pociťovat sympatie nenosí.
Ale ostatně i v docela obyčejných našich osobních vztazích: Milovat nepřítele, vnímat ho se sympatiemi? To nám nejde příliš dohromady. Prostě proto, že lásku cítíme – že lásku vnímáme jako cit. Vpodstatě romanticky. Z tohoto pohledu se nám láska k nepříteli jeví jako paradox.
Ale Ježíš chápe lásku z jiného úhlu. Láska, kterou nabízí jako křesťanskou alternativu, láska v jeho pohledu, znamená: Mít svého nepřítele rád. Nepřát mu nic zlého. Naopak mu přát dobré. A někdy pro něj i to dobré udělat – když je příležitost. Prostě v něm respektovat člověka.
Ježíš tady vychází ze Starého zákona. Jistě, nepřišel zrušit Zákon ani Proroky, ale naplnit. Přišel dovršit to, co Starý zákon jasně vyslovuje a s čím počítá: ´Budeš milovat svého bližního´. Slyšeli jste, že to bylo řečeno. I my jsme to slyšeli, v to m oddíle ze 3. Mojžíšovy. A také jste slyšeli, že bylo řečeno: Budeš nenávidět svého nepřítele.
Kdybychom chtěli to slovo, tu druhou část, o nenávisti k nepřátelům ve Starém zákoně najít, tak by se nám to nakonec mohlo podařit. I když ne přesně takto. Protože Starý zákon nenávist k nepřátelům výslovně nepřikazuje. Ale najdeme žalmistovo slovo z jeho zápasu s nepřáteli: ´Copak nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? … Nenávidím je, rozhodně je nenávidím. Jsou to také moji nepřátele´ (Ž 139,21n). Docela obdobně, jako my, zápasí už žalmista o to, jak brát ty, kdo stojí proti nám. Jak je vnímat, jak se k nim stavět.
Ježíš vychází z toho starozákonního příkazu milovat svého bližního. Alespoň bližního budeš mít rád. A nebudeš ho nenávidět – i kdyby – i kdyby dělal cokoli, i zlého, i tobě. Bližní – to je pro Starý zákon druhý Izraelec, člen rodiny staré smlouvy. A tak – budeš mít kolem sebe alespoň nějaký okruh lidí, se kterými budeš solidární. A ty lidi nezačneš nenávidět, i když ti kdovíco, i zlého, provedou. To je to starozákonní ´Budeš milovat svého bližního´.
A Ježíš z toho vychází (neruší Zákon ani Proroky) a ten okruh ´aspoň některých´ rozšiřuje. Bližním je proto klidně i milosrdný Samařan, nejen Izraelec. A z jiného konce to rozšiřuje tady: Ani s tím, kdo to s tebou myslí špatně, kdo je tvým nepřítelem – ani s tím to nemáš špatně myslet ty. Neber ho jako nepřítele: Milujte své nepřátele.
Nenechte se natlačit, vmanévrovat do role protivníka a nepřítele. Zůstaňte tady u toho, milovat nepřátele – a zkoušejte to: v každém vidět člověka – respektovat ho.
To se lehce vysloví, pěkně se to řekne. Ale jak to udělat, jak to uskutečnit. Vždyť to vpodstatě se svými protivníky vnímáme tak jako žalmista: ´Rozhodně je nenávidím´. Jak najdu cestu respektovat protivníka- a vidět v něm přese všechno člověka?
´Modlete se za ty, kdo vás pronásledují´. To je cesta. Aspoň něco – aspoň se za svého protivníka modlit. I tady zase máme to ´aspoň´. – Aspoň se přimlouvat. To neznamená přímluvu, aby můj nepřítel měl úspěch. Naopak ale ani to, aby se mu přihodilo něco zlého a bolestného. Ale snad prosit, aby dostal rozum a přestal mě pronásledovat.
A hlavně – když za druhého prosím a přimlouvám se, tak ho beru už jinak než nepřítele. Ty prosby pomáhají mně – hledat k druhému cestu a vidět v něm člověka, kterého pak mohu svým způsobem i respektovat.
A právě tak, přímluvami za protivníka, se stanete – právě tak se stáváte - dětmi, syny a dcerami, svého Otce v nebesích. Tím se mu vlastně nějak připodobňujeme – naplňujeme to prvopočáteční poslání, které jako lidé máme: Být k Božímu obrazu (Gn 1,27).
´Buďte dokonalí, stávejte se jimi, tak jako je dokonalý váš Otec v nebesích´. Na rozdíl od Matouše říká Lukášovo evangelium v této souvislosti: ´Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec´. Co to je za dokonalost, abychom byli, abychom se stávali Božím obrazem pro druhé – i pro své protivníky?
Boží dokonalost můžeme chápat tak, že Bůh je všemohoucí, vševědoucí, věčný – prostě dokonalý, ve všem a při všem. Jenomže – co z toho? A ovšem jaká je dokonalost v tom, když Bůh nechává své ´slunce vycházet na zlé i na dobré a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé´? To je pěkné, ale vždyť to vypadá, že Bůh prostě nezasahuje, nesjednává a neprosazuje spravedlnost. Takže se pak nespravedlivému, zlému člověku také daří dobře, a leckdy i lépe než spravedlivému – který snad i zkouší milovat nepřítele.
Je to tak: Bůh prostě není dokonalý ochránce zbožných a spravedlivých. Ale jak dokonalý tedy Bůh je? Proč nás Matouš přece jen směruje, posílá do té dokonalosti? Prostě proto, že by nás Bůh klidně mohl za sebemenší naši nespravedlnost zavřít do prostoru, kam se slunce nedostane. To ovšem dokáže i každý pozemský vladař. Bůh by nakonec mohl Slunce jednoduše zhasnout. Vidí každému až do srdce – a každý jsme se nějak provinili.
A že to neudělá? To není lhostejnost, ale dokonalá trpělivost, kterou má se mnou, a s každým člověkem. Lukáš to pojmenuje milosrdenství.
A když Bůh jedná s takovým nadhledem a trpělivostí nad naší agresivitou a sobectvím a nepřátelstvím – tak Ježíš i nás vyzývá, ať podobný nadhled máme i my. Mohli bychom ho přece mít. Vždyť jestli dává Bůh šanci nám, nemáme my právo upírat tuhle šanci druhým, i svým nepřátelům. A tak vlastně: Zkoušejme naplňovat tu hojnější spravedlnost – dávejme víc. A tak směřujme k té Otcově, k té Boží, dokonalosti  Amén.

Dobrý, spravedlivý, dokonalý a milosrdný Pane Bože náš, dík za to, že nás, náš život a všechny i všechno kolem nás vidíš ve svém nadhledu a trpělivě nás posuzuješ. A tím nám dáváš šanci, abychom uměli a dokázali dávat šanci druhým. Abychom i svoje nepřátele respektovali, a tak měli rádi a milovali je. Prostě abychom v nich viděli v každé situaci především lidi a ne nepřátele. Pomáhej nám v tom a dopomáhej k tomu i těm, kdo chtějí nepřáteli druhých různým způsobem přece jen být. Amén.

bratr farář J. Fér

domingo, diciembre 10, 2017

NEDĚLNÍ SLOVO

2. adventní – 10. prosince 2017

Biblické čtení: Lukáš 3,1-6.10-14 Suspirium: Zjevení 1,4b
Text kázání: Izajáš 40,5-8

5 “I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“ 6 Hlas toho, jenž praví: „Volej!“ I otázal se: „Co mám volat?“ „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. 7 Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. 8 Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“

“I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“ Tady to Izajášovo slovo patří k zaslíbením o příchodu Mesiáše. Však se v Ježíši Kristu prokázala Boží láska, Hospodinův zájem o nás – a my jsme svým způsobem skutečně jen jako tráva. V Ježíši z Nazareta se zjevila Hospodinova sláva. I když hodně zvláštním způsobem – narozením dítěte v betlémské stáji.
Tak tomu zaslíbení rozumíme. Tak ho tady rozpoznala Kristova církev. A proto patří k adventním slovům, k adventním zaslíbením. ´Zjeví se Hospodinova sláva a všichni se toho stanou svědky´.Když to takto povíme a interpretujeme, pak v tom je velké očekávání – a velké ambice. Velké adventní očekávání, že Hospodinovu slávu spatří společně všechno tvorstvo.
Jenomže nakolik je to skutečností? Nakolik se to naplnilo? A naplňuje? Jak my sami jsme tím zasaženi? Že Hospodinovu slávu, když se zjevila a stala skutečností v betlémské stáji, že ji opravdu spatří všichni – a stanou se o tom svědky? O všech to evidentně neplatí. A nakolik jsme tím zasaženi sami? Opravdu rozumíme dobře tomu Izajášovu slovu jako velkému adventnímu očekávání?
Pokud advent vnímáme jen jako období před vánočními svátky, potom se to Izajášovo slovo splnilo jen zčásti. Hospodinova sláva se v betlémské stáji zjevila. Ale zdaleka ji všichni nespatřili. Nestala se viditelnou, nestala se zjevnou všem.
Zjevila se v příchodu Ježíše z Nazareta. Stala se skutečností. Ale je to skutečnost, která nás zasahuje nějak z druhé strany. Je to skutečnost, která vstupuje z Boží strany do našeho světa – zasahuje do našeho života. V Ježíši Kristu za námi tehdy přišel Bůh. Je to Boží příchod, Boží advent, k nám a pro nás. To je právě to Izajášovo slovo – a je v něm opravdu adventní příslib a adventní očekávání. Příslib příchodu, očekávání na příchod.
Jen ten advent, ten Boží příchod za námi, k nám a pro nás, ten je širší, než my si advent představujeme. Je to širší spektrum, než jak my sami běžně adventu rozumíme.
Advent není jen očekávání a příprava na vánoce. Jistě vůbec ne ta vnější příprava s různými adventními symboly – rozsvícenými svíčkami, adventním věncem či ochranovskou hvězdou.
Advent ale není jen čas, který nás vede k vánocům, který nás nasměrován k tomu, že se v betlémské stáji naplnilo to Izajášovo zaslíbení – že se zjevila Hospodinova sláva v betlémském dítěti.
Vlastně to veliké adventní očekávání a naplňování, uskutečňování, asi nejlépe vyjadřuje slovo, které říká Jan v knize Zjevení: “Já jsem ten, který je a který byl a který přichází“. Tak je asi nejplněji, nejlépe vyjádřeno všechno to, co adventní očekávání obsahuje.
Ano, adventní očekávání nás připravuje na vánoce. Je to čas zastavit se a soustředit se. To adventní očekávání nás soustřeďuje a ukazuje k té úžasné skutečnosti, která se tehdy v betlémské stáji stala. Myslíme na to, co se už stalo, když Ježíš Kristus přišel za námi a pro nás. Hospodinova sláva se v něm zjevila. Ale jen někteří ji spatřili a svědčili a nesli zprávu o tom dál.
Ale adventní očekávání nás soustřeďuje i na další rovinu. Ukazuje nám k tomu, že Pán Ježíš Kristus přichází do našich dnů, do našeho života, do naší přítomnosti – dnes. A co to pro nás znamená? Co máme dělat? Tak se ptají lidé Jana Křtitele. A co mám volat, ptá se Izajáš? Na to nás adventní očekávání soustřeďuje: Co a jak máme říkat? Co teď dělat? Vždyť Pán Ježíš Kristus přichází za námi. A Hospodinova sláva se zjevuje nám. Spatřili jsme a máme nést zprávu o tom dál. Zprávu o Božím milosrdenství, které se zjevilo, které se v Ježíši Kristu otevřelo a otevírá. Zprávu o naději, která dává životu zaměření a smysl. A v tomhle zorném úhlu vidět ostatní kolem sebe. Být k nim otevřený, dodávat naději, povzbuzovat, a všelijak jinak nadržovat životu – jako jeden z malých Ježíšových bratrů a sester.
A adventní očekávání nám ukazuje ještě dál. Otevírá nám ještě víc – další rovinu. Ukazuje nám na to, že ten, který byl a který tu je, že ten také ještě přijde. To adventní očekávání nám otevírá i naši budoucnost. Pán Ježíš Kristus přijde, Hospodinova sláva se zjeví.
To všechno je adventní očekávání. Přivádí nás znovu k tomu, co se stalo v Betlémě. A vede nás dál, dopředu – do naší budoucnosti, do které i  nás Pán Ježíš Kristus zahrnuje. Nás s naší budoucností.
A ukazuje a vede nás teď: Co máme dělat? Co mám volat? Izajášovo volání nám ukazuje, jak málo stačí, aby se náš život zlomil jako stéblo trávy. Jak snadno podléháme nejrůznějšímu tlaku ze svého okolí – i tomu, k čemu nás tlačí a k čemu nás vedou naše touhy, dobré i zlé, až i tlak hříchu. Jak snadno nás zavede, kam nechceme.
Když se Jana Křtitele ptají jeho současníci: Tak co máme dělat? – vlastně se od něho nedovědí nic převratného. Právě jen to, aby se k druhým chovali dobře, aby se nedali svést k zlému. Aby s druhými jednali s láskou – aby v nich viděli svoje spolubližní. A aby svou práci a svoje povolání vykonávali odpovědně.
S láskou, s nadějí adventního očekávání. V důvěře, že ten, který byl a který je, také ještě znovu přijde. Takové je celé to Izajášovo adventní zaslíbení. Zahrnuje pro nás minulost, současnost i budoucnost.
Hospodinova sláva se zjevila v betlémské stáji. Zjevuje se pro nás a při nás – objevujeme svou důvěru a reagujeme svou nadějí a svou láskou. A pak se to Izajášovo slovo stane naplno skutečností: “I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa“. Amén.

S radostí a vděčností se k tobě obracíme, Pane Bože náš. Za tvou věrnost, za to, že na nás myslíš a že za námi, do naší časnosti, přicházíš ze své věčnosti. Dávej nám schopnost, sílu a dar svého Ducha, ať společně zahlédneme tvou slávu – tvou přítomnost kolem sebe i v sobě. A ať ji neseme docela všedním a přece neobyčejným způsobem dál. Způsobem solidarity, odpovědnosti, lásky. Amén.

bratr farář J. Fér

domingo, octubre 01, 2017

SLAVNOSTNÍ KONCERT K 500 VÝROČÍ EVROPSKÉ REFORMACE

NEDĚLE 15 ŘÍJNA 2017 V 17 HODIN 


EVANGELICKÝ KOSTEL V ČÁSLAVI

Doporučené vstupné 100 Kč.

domingo, agosto 20, 2017

NEDĚLNÍ SLOVO

Beránek

Čáslav 20 8 2017 16.9.07
Jan 1:29  Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.

Kdybyste měli obhájit prostou radost, chuť do života a taky naději, jak byste to udělali? (Neříkejte, že vy to nepotřebujete. Někdy to každý člověk potřebuje – obhájit si, že stojí za to žít a je proč…).
Zkusíme si tu inscenovat takový proces? K obhajobě (nebo odsouzení) radosti ze života a naděje.

Koho byste povolali na lavici svědků?

Kdyby začali s námi a zeptali se nás: jestli si snad myslíme, že na radost a naděje jsou „nárokové“, že na ně máme právo… Co byste řekli? Dost lidí to dnes tak cítí a chová se tak.
A „proč“ by radost měla být nároková věc? Jenom proto, že je chceme? Ne, na lavici svědků pro radost cítíme, že to nebude stačit říci: prostě radost a naději chceme, potřebujeme…

Tak jdeme na ta svědky radost a naději. Kdo by se podle vás měl povolat lavici svědků? Napadá vás někdo výrazný, jednoznačný? V rodině nebo sousedství? Nebo…?

Co kdybychom tady připustili pro jistotu svědky jenom z bible? Ti nám jsou teď k dispozici, ty bychom mohli znát všichni.
*
Koho povolat? Někoho, kdo by hodnověrně dosvědčil, že tu jsou pro radost a naději dobré, krásné věci tady na světě. Třeba zdraví, rodina, postavení… To by přece nemělo být těžké… nějakého svědka sehnat. Třeba ten, co měl velkou krásnou rodinu, zdraví a postavení… ten… jakpak se jmenoval…?
Ale co až ho žalobce podrobí křížovému výslechu. Co by mohlo vyjít najevo? Možná by stačilo, že našeho svědka osloví – vy tedy říkáte, pane Job… (a nám naskočí, ano, to je on… a vybaví se nám ten příběh ten příběh a dojde nám, jak křehké je to všechno, nebo že snad je (stačí) jeden pokušitel, žalobce…).
*
Tak co pozvat někoho, kdo má velké vnitřní bohatství, moudrost, klid, o to přece nemůže přijít a nikoho to nepoškodí. Ten… jak se jmenoval…?
Ale co kdyby se žalobce zeptal: a co pozdější etapa vašeho kralování, pane Šalomoun
*
Koho ještě pozvat jako svědka pro radost a naději. Nějakého anonymního žalmistu (beze jména a příběhu to bude lepší, možná... Některé žalmy by se hodně hodily žalobci přesně proti radosti a naději. Ale najdou se tu i „nadšené písničky“. Jenže když žalmista opěvuje… tak ne svět a člověka. Ž 103,15n Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.

*
Koho tedy povolat jako svědka pro radost a naději?
A teď si představte, že už se dostane ke slovu protistrana a začne předvolávat svědky proti radosti a naději. Třeba proroka Nátana. A ten začne o králi Davidovi a ženě cizího, Betsabé. Těm dvěma šlo o radost… a skončilo to hrozným smutkem…
*
A co až to (protistraně) dojde, že tahle strategie bude fungovat naprosto, že tohle je přece nejpádnější argument proti radosti a naději – výčet obětí bojů za radost života… A začne si je předvolávat. Po Nátanovi hned Uriáše. A pak další a další. Nábota. Nebo to vezmou od začátku. Kaina, (toho, co zabil Abela). Lidi od věže v Bábel, lidi od potopy, Abrahamovu ženu, (co ji nechal Abraham zbaběle v Egyptě). Izáka (co ho podváděla rodina). Jákoba (co ho podvedl tchán). Josefa (co ho zradili bratři)…
Oběti bojů za radost… to je nejpřesvědčivější důkaz proti radosti a naději. 

Co se s tímhle procesem pro radost a naději dá ještě udělat? To už nezachráníte… Neměli jsme si s tím začínat…
Je proces na obhajobu radosti a naděje předem zásadně prohraný? Radost a naděje nejsou nárokové věci. Co svědčí pro radost a naději je křehké, a je tu tolik obětí bojů za radost a naději…

***
Zbývá už jenom mít naději, že se žalobce splete a v svém „svatém zápalu“ (myslím v tom předvolávání obětí) mezi své svědky jako oběť povolá taky Ježíše KristaTo by mohl být „korunní svědek“ proti radosti a naději. Ten patrně skutečně Dobrý, trpící za dobré (to je největší argument proti radosti a naději), ukřižovaný, oběť. To je trumf proti obhajobě vší radosti a naděje.

Ale Křtitel o něm řekl: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa“.

***
Lidé vždycky tušili, že dobro se jaksi snadno změní v zlo (radost ve smutek a hněv), že stačí tak málo, někdy jen slovo, někdy jen trochu času. Že moje dobro často je zlem pro druhého. Že v boji za (své) dobro se snadno ocitnu na straně zla.

Dřív lidé tušili víc, že se dobro musí proti zlu neustále a opakovaně vyvažovat, že zlé ulpívá, zanechává stopy a že se musí smývat, že se za zlé musí platit, že je musí někdo „uklidit“, odnést.
Proto měli kdysi rituál oběti. (rituál Beránka).
(Co my máme místo toho? Máme vůbec něco? Jenom snahu o „co nejkratší paměť“ a nic si tak moc vážně nebrat?)
Na jednom místě dějin, v jednom lidském příběhu ale prožili jako Tu Pointu pro radost a naději – opřenou o pokoj, důvěru, s kterou ten Ježíš Kristus šel do smrti, a o to, co bylo pak (nepřišel soud, ale – vzkříšení, to Dobré pokračovalo dál a bylo zřetelné, že má kořeny, pramen – mimo lidi, mimo svět, „v Bohu“. „Hle Beránek Boží“. Oběť je „příbuzná s ním“! Snad sám Bůh zlo bere do sebe, a stává se jeho Koncem. Zlo se změní v dobro.

Že se dobro mění ve zlo (nebo v nicotu) – s tím máme zkušenost, o tom mluvíme dnes od začátku, na to někdy stačí čas, nebo hrozně málo.
Aby se zlo změnilo v dobro (i to se stává, děje – na tomhle vlastně stojí tenhle svět – vesmír!!!) , na to je potřebí – Láska a její oběť. Kterou potkáte a ona cosi způsobí „za vás“. A pak i ve vás. A tohle je to hlavní o Radosti a Naději, pro radost a naději…

Na radost a naději není nárok. Důvod pro radost a naději není „samosebou“, zakódovaný v tom, co je, co jsme, co děláme, a už vůbec ne v tom, čeho jsme (nebo nejsme) schopni, ani v tom, co se dá čekat.
Jestli je nějaký skutečný svědek pro radost a naději vzdor – času, vině a zlu… tak je to Beránek. Zkušenost s radostí a nadějí, která se spojila s příběhem Ježíše Krista, vklínila se do dějin. Naděje, že zlo a vina se dá napravit a napravuje – ale „z druhé strany“. Od Boha. Že on sám to dělá. Že jim nenechává budoucnost.
Proto se skrze Beránka – Ježíše Krista se dá podívat i na zlé, přiznat je a vzdor jemu udržet radost a naději.
Tak: „Hle Beránek Boží“. Jediný svědek pro Radost a Naději pro každého.

Děkujeme za to, že nám do cesty vstoupil Beránek a přináší nám naději proti zlému.

bratr farář Pavel Jun

domingo, julio 02, 2017

NEDĚLNÍ SLOVO

Čáslav 2.7.2017
Psalms 4:7  Mnozí říkají: "Kdo nám dá užít dobrých věcí?" Avšak nad námi ať vzejde jas tvé tváře, Hospodine!
8  Mému srdci dáváš větší radost, než mívají oni z hojných žní a vinobraní.
9  Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet.

Co vidíte na obraze?
Jsou tam: Lidi, stromy, ptáci, ryby, kozy, andělé, světlo.


***
Jaká je atmosféra?
Večerní? Ranní svítání. Trochu tma? Trochu sen.
Chtěli byste tam být?

***
Obraz je od M.Chagalla. Jmenuje se: „Stvoření“ nebo „Ráj“.
Co je tam rajského? Co dělá ráj rájem? To je naše otázka! Vážná, vášnivá. (Díváme se v životě po dobrém, stojíme o něj celým srdcem… Jen si nebýváme jisti, co je dobré, co dělá život dobrým… Uvidíme to tady?)

***
Nejprve probereme ty dva dole a ty dva nahoře…

Ti dva dole – lidé.
Co se tam děje?
Překvapuje vás něco?
Všimněte si dvou zvláštností. Zvláštní je: Ten, co trhá jablko, není žena, jak by měla být podle příběhu z Gen 3. Je to muž.
A ten strom, ze kterého trhá, nestojí uprostřed, ale na kraji. Není to ten zakázaný.
Takže tam se děje něco jiného, než počátek ztráty Ráje. Tenhle děj do Ráje patří!

Jak se tváří ovoce trhající muž? Ohlíží se na ženu.
Tak: já bych řekl, že ovoce má pro ni, jako dárek.
Kdyby chtěl pro sebe, bylo by to mezi ním a zíral by na to ovoce jako uhranutý. On ovoce trhá pro ni. Myslí na ni!

Ti dva nahoře – andělé.
Jaký z nich máte pocit?
Jsou soustředěni. Opečovávají slunce. Jsou do slunce jakoby „zasnění“. Zamilovaní. Něžně, s láskou a úctou se dotýkají.
Troubí – pro koho? Pro radost? Tomuhle se říká „chvála“!
K čemu jsou vlastně andělé? Mají upozornit na to podstatné. Člověk to často přehlédne. Zmate se, zamyslí se a ztratí se dřív, než mu to dojde…
Cože je to Podstatné? To místo uprostřed-nahoře, hlavní, těžištní, pramenné není prázdné. to je to zvláštní – je tam všechno, skoro natěsnané, ale má to strukturu. Odněkud se to odvíjí, vyvěrá a někam se to vrací. (Není to džungle).

To slunce, na které jsou soustředěni, které opečovávají, světlo je Bůh. U Chagalla velmi často slunce Slunce symbolizuje Boha. (Je žid, víc „z Boha“ nezobrazí).
Tak, už můžeme zkusit říci, co je rajské, co dělá ráj rájem.

***
Co kvalifikuje místo jako „dobré místo  k životu“?
a)    Člověk není uprostřed. Uprostřed je světlo. Bůh. Když vám tohle dojde…
Tohle je počátek a podstata zla – člověk si začne myslet, že je ve středu všeho, že se točí vše kolem něj, že si může všechno dovolit, koupit, říci…
Slunce vypadá trochu jako oko… „Svět je stvoření Boží“. Svět jako Boží myšlenka, Boží sen… To je kvalifikace světa!
b)   Člověk se stará o druhého člověka. (Nejde si jenom po svém).
Život se neodehrává mezi mnou a tím, co já chci. Je tam to ohlédnutí.
Všimněte si: Jsou nazí. Nestydí se – nebojí se, neposuzují.

RÁJ DĚLÁ RÁJEM:
Schopnost (možnost) ohledu (nejsem sám, je tu druhý člověk, jsme tu spolu)
schopnost (možnost) respektu a úcty (opravdu nejsem uprostřed všeho, tam je Někdo Jiný).

Děkujeme za to, že nám vracíš možnost umožnění dobré úcty k Tobě, a dobrého respektu k druhým lidem.  

bratr farář Pavel Jun