Páginas vistas en total

domingo, mayo 07, 2017

NEDĚLNÍ SLOVO

3. po Velikonocích - Jubilate 7.5.2017

Biblické čtení: Deuteronomium 6,20-25 Suspirium: Jakub 2,12n
Text kázání: Matouš 5,17-20

17 Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. 18 Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. 19 Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým. 20 Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.

S čím vlastně Ježíš přichází? S čím přichází za námi? Jak jsme ho poznali – totiž: Jakého jsme ho poznali a přijali v evangeliu? Když jsme evangelium uslyšeli, když k nám v něm Ježíš promluvil? A jak k nám mluví teď? Co slyšíme v evangeliu – v tom, s čím za námi i dnes Ježíš přichází? Vždyť z toho vzniká a žije naše víra. Od toho se odvíjí náš život – jak se rozhodujeme a jak jednáme, jak žijeme?
Tady v tomto oddíle o hojnější spravedlnosti Ježíš zápasí s míněním a s postoji těch, se kterými se setkává. S nimi konfrontuje svoje názory. Docela konkrétně: Konfrontuje svoje porozumění, svou interpretaci obsahu Starého zákona. Starého zákona, jak ho nazýváme my křesťané. Toho, co pro židy představuje dvojice ´zákon a proroci´.Vlastně tedy Ježíš srovnává to, s čím přichází Starý zákon a jak tomu rozumí on sám: Jsou to jen ty jednotlivé předpisy, ustanovení a práva, která svému lidu přikázal Hospodin? A které je třeba bedlivě dodržovat, aby se nám to počítalo za spravedlnost? Jak to stanoví a předkládá Mojžíšův zákon – jak to k nám zaznělo z knihy Deuteronomium?
Tady o to Ježíš zápasí. To srovnává. Nestaví se proti Starému zákonu. Říká, že v tomto smyslu on sám nepřináší nic nového. Jeho poselství o Božím království nestojí proti poselství Starého zákona, ani nestojí nad ním. To je ten Ježíšův zápas. Evangelium se nevymezuje proti Starému zákonu. Ježíšovo poselství je naplno obsaženo už ve Starém zákoně. Dokud nezaniknou nebesa a země, tak nezanikne ze Zákona ani to nejmenší písmenko, ba ani jednotlivý tah v písmenu. Nic z toho původního, Mojžíšova, zákona.
A to do té doby, dokud se všechno to nestane, dokud se to nenaplní. Ježíš právěže nepřišel zrušit, zneplatnit Zákon ani Proroky. Ale přišel je naplnit. A právě o to zápasí.. O to, čím jsou – v čem jsou - všechna ta ustanovení a předpisy naplňována.
Ježíš dává přednost milosrdenství před přesným dodržováním a plněním jednotlivých příkazů, jak je tehdejší zákoníci sebrali a jak je interpretovali. A jak se vyžadovalo, aby se plnily. Ježíš přichází s tím, že právě milosrdenství je naplněním toho, oč v Mojžíšově zákoně jde. A tak že on sám Zákon a proroky naplňuje, nikoli že je ruší. Všechno to, co nám Starý zákon předkládá, je lépe a přesněji pochopeno jako cesta milosrdenství než jako snůška jednotlivých předpisů a nařízení. V tom se naplňuje a tím se doplňuje Boží spravedlnost. Doplňuje se hojnější spravedlností, cestou milosrdenství.
Vpodstatě by ani nešlo Zákon obejít a zrušit. Zákon, Písmo, platí totiž doslova a do písmene, docela až do toho nejmenšího tahu, který písmena obsahují. Jenom ale – ta slova a písmena v souhrnu říkají něco jiného, než jak to předkládají k plnění zákoníci a jak to dodržují farizeové v Ježíšově době. Ten celkový souhrn a vyznění, to je něco jiného než pouhý výčet a součet jednotlivých příkazů.
Ježíšův pohled při tom není moralistický – dodržovat každý jednotlivý předpis doslova a do písmene. Ani není Ježíšův přístup takzvaně fundamentalistický: Doslova a do písmene věřit všemu, co a jak je napsané – že tak to je a tak se to stalo, a tak a tak je to třeba dodržovat.
Pro Ježíše Starý zákon obsahuje a přináší především zaslíbení, příslib, naději. A to, co slibuje, tak to se doslova a do písmene stane. Nezanikne to. Je potřeba to naplňovat. A s tím přichází Ježíš za námi i dnes.
O to i dnes zápasíme. Tak jako už křesťané, pro které Matouš sepsal své evangelium. Nejsme to my, kdo zlehčuje Zákon. Zlehčuje ho každý – tak jako zákoníci a farizeové - každý, kdo z něho dělá jen soubor, součet, výčet předpisů a směrnic, které je potřeba dodržovat. Ale Zákon a prororci jsou ve skutečnosti o něčem jiném To je Ježíšova interpretace.
Přitom ten zápas není ani: buď a nebo. Boží království se neuzavírá pro nikoho. Ale ten, kdo by i to nejmenší přikázání opravdu naplňoval a jednal milosrdně a také to učil, ten bude mít v Božím království respekt. Ježíš ale neříká, že ten, kdo bude Zákon a Proroky vykládat obdobně jako farizeové, že ten se tam nedostane – že mu snad v Božím království přibouchnou dveře. Ne, ale bude pokládán za nejmenšího.
“Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ Hojnější spravedlnost: Naše spravedlnost má přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů. Že by to tedy znamenalo dodržovat ještě více příkazů a předpisů, ještě lépe je doslova a do písmene naplňovat – a takhle dělat ještě víc pro spravedlnost než dělají farizeové?
A co ve chvíli, kdy se v životě ztrácím? Kdy troskotám a nevím kudy kam – nevím co a jak dál? Ježíšova hojnější spravedlnost opravdu naštěstí neznamená plnit víc předpisů. Ani usilovat o víc čárek za dobré skutky. Hojnější spravedlnost znamená vzít to za jiný konec. Ale jak? Jak to naplňuje a uskutečňuje Ježíš?
Jistě jinak než farizeové. Ovšem farizeové – to přitom nebyli žádní pokrytci, jak chápeme toto označení dnes my. Že by něco jiného říkali a jinak jednali. Že by svou spravedlnost, tak jak jí rozuměli, že by ji jen předstírali. To vůbec ne. Farizeové byli zásadoví, spravedliví, slušní lidé, kteří co mysleli a říkali, to také doopravdy dělali.
A přece je Ježíš tolikrát nazývá pokrytci. Jenže pokrytectví, které jim Ježíš vyčítá, to není taková povrchní přetvářka. Co jim tedy ale Ježíš vyčítá jako pokrytectví? Že vlastně při vší své obětavosti a zásadovosti, že při tom myslí jen na sebe.
A tak když Ježíš zápasí o hojnější spravedlnost, tak ukazuje a vede nás znovu k milosrdenství. A milosrdenství – to se týká druhého. Je to život – je to jednání tváří v tvář bližnímu. Je to předpis (pokud to tak smíme říci), který se netýká jen mne, ale nás obou – mne a druhého vedle. Milosrdenství – hojnější spravedlnost, ta se odehrává a naplňuje právě při druhém – při bližním. Nikoli s vlastním pohledem upřeným do zrcadla sám na sebe.  Amén.



Pane Ježíši Kriste, díky za to, že nás vedeš k hojnější spravedlnosti – k milosrdenství, které neobohacuje jen nás samotné, ale i druhé. A že nás učíš vidět evangelium v perspektivě milosrdenství už ve Starém zákoně – v jeho Zákoně a Prorocích. V předpisech a ustanoveních, která se naplňují tak, že obohacují náš společný život. A v prorockých příslibech, které i pro nás pootevírají naději pro chvíle troskotání, nemoci i bezmoci, stejně jako od počátku ohlašovaly mesiášův příchod – a Kristův kříž a vzkříšení. Prosíme o schopnost vidět, jak naplňovat tvou hojnější spravedlnost. Prosíme o sílu hojnější – milosrdnou – spravedlnost uskutečňovat a naplňovat.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér

domingo, abril 30, 2017

NEDĚLNÍ KÁZÁNÍ

Neděle 30. dubna 2017

INTROIT
„Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.“(Pláč)

MODLITBA
Náš milý a milosrdný Bože,
ve světě, v práci, na internetu, v rodině, v nás se toho tolik děje! Jedna událost střídá druhou, někdy ani nemáme chvíli klidu, abychom mohli vše plně prožít a přemýšlet
o všem. Někdy ani nechceme mít klid, jsme závislí na tom, aby se něco dělo. Přicházíme v neděli do kostela, trochu
se ztišit, nechat doběhnout události všedních dní a zažít svátečnost, odpočinek. Chceme potichu čekat na tvou spásu, na slovo, které nás povzbudí, dodá nám sílu a ukáže směr, kam se vydat, kam napřít své síly, komu darovat svůj čas a komu svou lásku, komu dlužíme omluvu a odpuštění. Pošli nám, prosíme, svého svatého Ducha,
aby při nás vál a svého Syna, aby při nás stál. Amen.

1. BIBLICKÉ ČTENÍ   Jr 32,1-15  
2. BIBLICKÉ ČTENÍ   Jr 32,16-17, 22-25 a 26-28, 36-44

KÁZÁNÍ
Zasadit strom, postavit dům, zplodit syna – to všechno je dílo veliké naděje. Zasadím strom, protože věřím, že moje děti, vnoučata z něho budou mít kyslík, radost a užitek. Postavím dům, protože věřím, že to má smysl – něco stavět, budovat, vytvářet prostor a bezpečí pro svou rodinu, pro život. Zplodím syna, protože chci někomu předat svoje geny, svoje dovednosti, svoje hodnoty, péči, vzpomínky, lásku, víru a naději.
Zasadit strom, postavit dům, zplodit syna. A to všechno navzdory – navzdory nejistotě ve světě, navzdory hrozící válce, navzdory ekologické krizi, navzdory své vlastní lenosti, ustrašenosti, nemajetnosti.
Je velký rozdíl, jestli žiju s nadějí anebo s beznadějí. Je velký rozdíl, jestli věřím, že něco dělat, vytvářet, měnit, předávat má smysl anebo jestli žiji s pocitem, že nic nemá smysl, že to stejně všechno řídí ti nahoře, židé, zednáři, mocnosti, že je to všechno jen marnost a stejně jednou všichni umřeme a nic po nás nezbude.
Je velký rozdíl, jestli hledám v životě a ve světě to dobré anebo mám oko a ucho vycvičené na špatné zprávy.
Jak je možné, že někdo žije s nadějí, s pocitem, že život a svět je dobré Boží stvoření? Co dělá život nadějným a radostným? Je tím důvodem bezstarostný život? Finanční zabezpečenost? Zdraví? Naivita?
Znám spoustu lidí, kteří v životě hodně trpěli, a přesto je humor neopustil. Je asi i statisticky dokázáno, že mnoho lidí v zemích tzv. třetího světa prožívá štěstí, a přesto nejsou hmotně zajištěni.
Čím to tedy je? Myslím, že žít s nadějí znamená žít s vírou v Boží požehnání –  Pán Bůh nám žehná a to, co třeba nestihnu dodělat, dokončit, za mě Pán Bůh dotáhne.
Já ten strom, který teď sázím, už neuvidím v plné kráse, ale Pán Bůh se o něj postará, dá vodu, dá slunce, a proto neváhám sázet.

Jeruzalém je obležen babylónskými vojsky, ve městě je hlad, šíří se nemoci a beznaděj a Jeremiáš, kterého judský král Sidkijáš kvůli hlásání špatných zpráv vsadil do vězení, kupuje pole, uzavírá smlouvu přesně podle všech zvyklostí, veřejně, dvakrát vyhotovenou a schová ji do hliněné nádoby, aby se uchovala po  mnoho dní.
Co je to za nesmysl? Proč Jeremiáš dělá takovou bláhovost? Odpověď je docela jednoduchá, protože mu to řekl Hospodin. A Hospodin vidí dál, vidí znovu vybudovaný Jeruzalém, obnovené království. Hospodin změní úděl Judy i úděl Izraele. Hospodin má pro nás všechny naději. I kdyby naše země ležela v troskách, i kdyby se příroda proměnila v pustinu a moře v souš, opět to všechno Hospodin vybuduje jako na začátku. Ránu zahojí a vyléčí, uzdraví nás a zjeví nám hojnost pokoje a pravdy. To je zaslíbení, na které se smíme spolehnout.
To je zaslíbení, které dává smysl našemu životu a našemu jednání.
Koupit si dům od svého příbuzného v Anatótu, to je podobné jako byste si dnes zcela při zdravém rozumu koupili dům v záplavové oblasti anebo ještě spíše ve válkou zmítané Sýrii. Anatót byl totiž v tu dobu zcela jistě dobyt Babylóňany. Lidé se překotně zbavovali majetku, nabízeli domy, pole, zahrady za směšné peníze, ale nikdo je nechtěl koupit. K čemu by to bylo? Lidé byli smutní, nešťastní, zklamaní. Dolehl na ně tvrdě Boží soud za jejich nevěrnost, chtěli si žít po svém, bez Boha a teď budou muset svojí zaslíbenou zem opustit. Jediný, kdo Pána Boha poslouchal, i když občas nechápal, byl Jeremiáš a udělal velmi zvláštní věc, zdánlivě nesmyslnou a bláznivou. Koupil jedno bezcenné pole od svého příbuzného a lidé si ťukali na čelo a říkali si: „Proč jen si Jeremiáš kupuje to pole? K čemu mu to bude? Vždyť z toho nebude nic mít.
A není to divné. Všem nám říká, že tahle země není pro nás a pak si tady koupí pole…“
Jeremiáš sice poslech Hospodina, koupil pole, ale má velké pochybnosti, které vkládá do modlitby. To se mi líbí – Jeremiáš udělá to, co po něm Pán Bůh chce, ale pak v modlitbě bojuje o smysl toho všeho, vybalí před Bohem svoje pochybnosti a otázky a chce odpověď. „A ty, Panovníku Hospodine, mi teď říkáš: „Kup si za stříbro pole a povolej svědky!“ Vždyť město bude vydáno do rukou Kaldejců.“ 
Jinými slovy „Jaký to má smysl?“ Tuhle otázku asi znáte. Možná jste si ji sami mnohokrát položili… možná jste ji už Pán Bohu mnohokrát při modlitbě položili…jaký je smysl mé nemoci, mého trápení, mého neúspěchu, bolesti mých blízkých? A možná jste si sami nějak odpověděli anebo zaslechli Boží odpověď.
Jeremiáš dostává odpověď milujícího Boha, který už při soudu myslí na záchranu, na obnovu, na péči a bezpečí svého lidu. Chce jim dát jedno srdce a jednu cestu, aby se Pána Boha báli po všechny dny, protože pak se bude dobře dařit i jejich synům a dcerám. A dokonce i tu bázeň jim vloží do srdce. Prostě i to jediné, co po nich bude chtít, jim dá sám do srdce. A pak se ze svého lidu bude veselit, z celého srdce i z celé duše bude prokazovat dobro.
To je krásný obraz Boha veselícího se a prokazujícího dobro. Tento obraz si podržte a nechte. Obraz Pána Boha, který má pro nás naději. Každý, kdo žije má naději a právě tato Boží naděje pro nás, pro tento svět, pro tuto zemi dává našemu životu smysl, radost, odvahu. Pak budeme dělat třeba i věci, které nám nic nepřinesou, ale udělají dobře někomu jinému a Pán Bůh se z toho bude veselit. Amen.

Pane Bože, odnauč nás počítat, co z toho budeme mít. Nauč nás myslet na Tebe, že z toho budeš mít radost, že z nás budeš mít radost. A dej nám víru v tvá zaslíbení a naději pro nás, pro druhé, pro tuto zemi, pro tento svět. Amen.

sestra farářka Drahomíra Dušková Havlíčková

SÍLA MODLITBY

Boží slovo je plné příběhů popisujících sílu modlitby v různých situacích. Síla modlitby překonala nepřátele (Žalm 6: 9-10 Pryč ode mne všichni, kdo pácháte ničemnosti! Hospodin můj hlas slyší, Hospodin slyší mou prosbu, moji modlitbu Hospodin přijme), podmanila smrt (2. Královská 4: 3-36), přinesla uzdravení (List Jakubův 5: 14-15 Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.), a porazila démony (Marek 9:29 Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou.) , Bůh, skrze modlitbu, otevře oči, změní srdce, hojí rány, a poskytne moudrost (Jakub 1:5 Má-li někdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána). Síla modlitby by se neměla podceňovat, protože je založen na slávě a síle nekonečně mocného Boha vesmíru! Daniel 4:32 prohlašuje:  Všichni obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: Co to děláš? 

domingo, abril 23, 2017

NEDĚLNÍ SLOVO

23. dubna  2017 Čáslav

 INTROIT
„Nikdo není jako ty, Hospodine, jsi veliký a veliké je tvé jméno pro tvou bohatýrskou sílu. Kdo by se tě nebál, Králi pronárodů?
Úcta patří jenom tobě! Hospodin je Bůh pravý. On je Bůh živý a Král věčný.
On svou silou učinil zemi, svou moudrostí upevnil svět, svým rozumem napjal nebesa.“

MODLITBA
V Duchu a v pravdě se modleme:
Pane Bože, ty jsi nám dal život. Utvořil jsi nás s láskou a pečlivostí jako hrnčíř vytváří vázy, džbány a hrníčky.
Dal jsi nám tvar i obsah. Dal jsi nám náplň i smysl.
Stále o nás pečuješ. Dej ať na to ve svých životech pamatujeme, že patříme Tobě, že pocházíme z tvé dílny.
Děkujeme ti za toto místo, za náš sbor, za náš kostel, že se tu můžeme potkat s našimi kamarády, spolu navzájem, zpívat, modlit se, sdílet své radosti i starosti. A prosíme žehnej nám. Amen.

ČTENÍ 
  Jr 1,1-10
  Jr 7,1-15 a 18,1-6

KÁZÁNÍ
Nedaleko Jeruzaléma v malém městečku Anatót žil kněz Chilkijáš. Měl syna Jeremjáše. Byl to ještě mladík, ale zajímalo ho všechno, co se dělo kolem, i co se dělo kdysi dávno.
Jednoho dne Jeremiáš ležel pod vysokým stromem, koukal skrz větve na mraky, najednou se přihnal jeden velký šedý mrak, který požíral malé bílé beránky. Jeremiáš se vylekal. Kdoví co ho v životě čeká? Kdoví čeho se dožije? Vždyť severní izraelské království dobyli Asyřani, všechny obyvatele odvlekli do zajetí a co když se takový mrak valí i na naše judské království?
Co když nás Hospodin opustil? Hlava se mu ze všeho zatočila a v tom najednou jakoby slyšel volat svoje jméno: „Jeremiáši.“ „Kdo jsi? Jak to že mě znáš jménem?“ „Jeremiáši, já tě znám déle než si myslíš. Znal jsem tě ještě dřív než jsem tě vytvořil v životě tvé matky, ještě dřív než ses narodil, posvětil jsem tě, vybral jsem si tě, abys hlásal moje slovo. Jsi prorok.“ Jeremiáš pochopil, že k němu mluví Hospodin, ale nepochopil, proč zrovna k němu: „Ach, Panovníku Hospodine, nevím, co bych říkal, nemám žádné zkušenosti, jsem obyčejný kluk.“
„To jsi, ale já budu s tebou. Nebudeš to mít lehké, protože slovo, které budeš hlásat bude tvrdé, bude to soud, lidem se to nebude líbit. Ale ty se jich neboj, Jeremiáši, strach je hrozná věc, člověka dokáže zotročit, já budu s tebou a vysvobodím tě.“
A najednou se Hospodin dotkl Jeremiášových úst a řekl:
„Vložil jsem ti do úst svá slova, Jeremiáši.“
Jeremiáš se zatřásl, ten šedivý mrak zastínil celou oblohu, ochladilo se, přeběhl mu mráz po zádech, jakoby mu meč projel tělem. Vstal a běžel ke svému otci. Řekl mu: „Otče, stalo se ke mně slovo Hospodinovo. Bůh se dotkl mých úst a vložil mi do nich svá slova. Jdu do Jeruzaléma, musím tam ohlásit Boží slovo.“
Jeremiáš si stoupl přímo do chrámových vrat. Chrám byl krásný a vznešený, jeho věž sahala hodně vysoko. Ale byl to jenom chrám, jenom kameny. Lidé jakoby zapomněli, komu ten Chrám patří. Pro koho postavili ty krásné sloupy? Pro koho vystavěli vysokou věž? Pro koho  vyřezali nádherný stůl? Zapomněli, že to vše udělali kvůli Bohu, že do Chrámu chodí poslouchat, co jim Pán Bůh říká. Jeremiášovi to bylo líto. Díval se na všechno to hemžení kolem, jak lidé tahají zvířata k oběti, jak se chvástají, jaký mají krásný chrám a pak za rohem plivnou do tváře bezdomovci a na vdovu se dívají skrz prsty. Jeremiáš si stoupl přímo do chrámových vrat, aby ho nikdo nemohl minout a začal zastavovat poutníky, kteří tudy procházeli a vedli býčky k oběti. Varoval je, že nestačí přijít na bohoslužbu, že je potřeba přemýšlet o svém životě, napravit svojí cestu, svoje skutky, nestačí hodit pár stříbrňáků do chrámové pokladny, je důležité postarat se o bezdomovce, uprchlíky, opuštěné děti. Jeremiáš nabádal lidi, aby přemýšleli, co od nich Bůh žádá. Ale oni jen v lepším případě mávli rukou a rozchechtali se, v horším případě šlápli Jeremiášovi na nohu, strčili do něj nebo křičeli, ať si jde po svých a nepřekáží ve vstupu do svatyně. Občas někdo zahulákal: „Copak nic neděláme? Pravidelně chodíme do Chrámu, přispíváme na něj, staráme se o něj.
Co dělají ostatní?“
Jindy si Jeremiáš stoupl na náměstí. Zastavoval učence, politiky, kněze. Varoval, že se Bůh hněvá na svůj lid. Naléhal, aby se všude začal dodržovat Zákon, jinak přijde trest. Ukazoval k severu, tam byla taky krásná svatyně, kde dal Hospodin zpočátku přebývat svému jménu, a podívejte se, jak s tou svatyní kvůli nevěrnosti izraelského lidu naložil, skončila v popelu.
To samé se stane i vám. Ale oni jen mávli rukou, smáli se, nevěřili tomu. „My jsme přece Hospodinův lid. On má jenom nás, on se bez nás neobejde.“
Jeremiáš kázal, varoval, naléhal, ale lidé byli jako hluší. Jeremiáš stál na náměstích, na nárožích, na ulicích a volal: „Slyšte hlas!“ Ale lidem to bylo jedno. Jeremiáš se kvůli tomu trápil, děsil se toho, co přijde. Procházel uličkami, hroužil se do jejich spleti až se zastavil u hrnčířské dílny. Řemeslník seděl u hrnčířského kruhu. Vyráběl jakousi nádobu, veliký džbán.
Jeremiáš se nemohl od té podívané odtrhnout, sledoval toho hrnčíře tiše celé hodiny, byla to krása, dokonalá souhra pohybů, úplný koncert. Rukama nabíral z necek vlhkou hlínu, rukama ji hnětl a jemně tvaroval. Bylo vidět, že zná svou práci a z té nevzhledné hroudy hlíny mu pod rukama pomalu vznikal krásný džbán! Z beztvaré hlíny pomalu vyrůstá džbán, mísa, ozdobný pohár nebo hrnec. Každý hrnčířův výrobek je něčím jedinečný a krásný. Hotový zázrak, jako při stvoření. „Takhle nějak tvořil Bůh člověka,“ šeptal Jeremiáš. „Takhle ho s láskou a trpělivostí tvaroval, vdechl mu život, smysl, náplň. Takhle nějak s láskou tvaroval svůj lid na poušti, pečoval o něho, dal mu Zákon,přikázání, svobodu, manu. Takhle nějak Boží láska znovu tvoří a hněte mě, aby můj život nebyl marný a zbytečný.“ Ještě jedno zakroužení kruhu, ještě jeden pohyb, a krásný džbán bude hotov. Jeremiáš se na tu chvíli těšil. Ale najednou se do té dokonalé harmonie ozvalo hrnčířovo jadrné zaklení. Při posledním pohybu se totiž nádoba zkřivila a džbán se zbortil. Tolik krásy a vše je pryč. Zase ta nevzhledná hrouda hlíny. Hrnčíř začal znovu, rychle zpracoval to, co bylo ještě před chvílí džbánem, a dal hlíně nový tvar. Zanedlouho stála na stole pěkná mísa. Byla krásná.
Ale Jeremiáš se s tím nějak nemohl smířit.
Cestou domů přemýšlel. „Bůh se bez nás neobejde,“ říkají lidé na ulicích, ale to je pěkně sebevědomá blbost. Vždyť hrnčíř se taky obejde bez džbánu, zvlášť když je to pokřivený a nepovedený džbán. K čemu by takový džbán byl? Zakleje, ale jede dál – klidně změní svůj plán a začne znovu, dobře džbán se nepovedl, tak z toho bude mísa. A stejně tak Bůh…“ Jeremiáš se tomu musel smát, když si představil hliněnou nádobu, jak říká hrnčíři: „nemůžeš mě přece zničit, jsem pro tebe důležitá“, ale proč by nemohl? Zvlášť když je ta nádoba křivá… My lidé jsme jenom materiál v Božích rukou, a chtěli bychom, aby nás náš božský hrnčíř poslouchal, to nemůže dopadnout dobře,“ pomyslel si Jeremiáš a šel si zase stoupnout do chrámových vrat.
Poutníci proudili dovnitř a vedli s sebou býčky k oběti. Jeremiáš volal a skvělá akustika nesla jeho hlas po celém chrámovém nádvoří: „Chrám, do kterého jdete, bude zbořen! A právě tak i toto město Jeruzalém. Přijdou nepřátelé a všechno zničí.
Bůh vás varoval, a vy jste ho neposlouchali, proto se to stane.“ Poutníci vypadali naštvaně. „Co to říkáš,“ vykřikl někdo,
„vždyť je to Boží Chrám, a my jsme jeho lid!“
Jeremiáš si vzpomněl na svůj zážitek v hrnčířské dílně: „Nemyslete si, že Bůh jedná podle nás, že hraje podle našich not. Jsme v jeho rukou,“ řekl Jeremiáš.„Jsme jako hlína v rukou hrnčíře. Chrám bude zbořen, abychom si to uvědomili. Bůh změnil jednoduše svůj plán.“
Byl to náročný den. Jeremiáš si uvědomil, že Bůh k němu mluví všude, na každém rohu má pro něho nějaký vzkaz – podívá se na oblohu a mraky k němu promlouvají, podívá se na rozkvetlé stromy a vidí v nich poselství o naději, zastaví se u hrnčíře a dojde mu, že jsme jen hlína a Bůh si se svou hlínou může dělat, co chce. Kéž by to viděli i ostatní!
Nakonec zmožen svými myšlenkami Jeremiáš usnul a zdál se mu zvláštní sen. Stalo se v něm to, co Jeremiáš viděl v domě hrnčířově. Pán Bůh své dílo nechal zničit. Chrám byl zbořen. Všichni Judejci byli odvlečeni do babylónského zajetí. Tam sedávali u vod babylónských, plakali, vzpomínali na časy, kdy byl Bůh blízko, skládali písně, zapisovali dávné příběhy, modlili se k Bohu. Pochopili, že pravá bohoslužba je v srdci a ne v chrámu, v srdci se musí odehrát změna člověka, aby až z chrámu vyjde, byl proměněn a všímal si těch, kdo čekají na jeho lásku, na jeho pomoc, na jeho úsměv. Jinak je bohoslužba prázdná a k ničemu. Pak se najednou Jeremiáš ocitl v nějakém chrámu, který jaktěživ neviděl, všude byly regály a v nich datle, víno, čočka byla zavřena v sáčcích, všude se tlačili poutníci s vozíky na čtyřech kolečkách, spěchali, strkali do sebe, v očích měli prázdno a najednou tam viděl sebe, jak se snaží dostat do dveří, které se sami otevíraly a zavíraly. Viděl tam sebe, jak volá: „Jsme jako hlína v Božích dlaních, které jsou jemné a plné citu. Nechte se tvarovat Božím slovem, láskou a soucitem. Nechte se měnit a utvářet. Nebuďte hotoví. Dívejte se i na to, co nechcete vidět. Poslouchejte i to, co nechcete slyšet. Uvěřte Bohu a on z vás udělá krásnou nádobu! Dostanete náplň a smysl!“
Lidé kolem proudili, ťukali si na čelo, jen občas se někdo zastavil. V tom se Jeremiáš probudil.


Díky, Bože, že s námi, s takovým materiálem, stále znovu začínáš a máš víc trpělivosti než všichni hrnčíři dohromady. Prosíme, abychom Tvé Slovo přijímali se stejnou pokorou a poslušností, jako když se hlína podrobí hrnčířovým dlaním. Prosíme, formuj nás, povzbuzuj a napomínej neustále - svým slovem, vším, co slyšíme v bibli i tím, co nám říkáš skrze naše bližní. Amen.

sestra farářka Drahomíra Dušková-Havlíčková
  

lunes, abril 17, 2017

Velikonoční pondělí

Velikonoční pondělí

Biblické čtení: Jan 20,1-10          Introit: Jan 15,13          Suspirium: Deuteronomium 21,22n
Text kázání: 1.Korintským 1,18-25

Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.

Pro toho, kdo slaví velikonoce jako svátky jara, je slovo o kříži i dnes bláznovstvím a nesmyslem stejně jako před dvěma tisíciletími. Ale jak pro nás? Když si promítneme scénu na Golgotě – masivní kříž, popravčí nástroj Římanů, a na něm už jen torzo, které zůstalo z živého Ježíšova těla. Vždyť to je konec a zmar života. Kdežto i my sami dnes dáváme přednost dobrému, krásnému, zajištěnému životu – bez problémů, i bez migrantů.
Tak to hodnotili i ti Řekové, o kterých mluví apoštol Pavel. Slovo o kříži je prostě skandál a pohoršení. A člověk pověšený na kříž, naražený na kůl, takový člověk je prokletý i v pohledu Starého zákona. Takový prostě nemůže aspirovat na titul Mesiáš – to není Kristus. Tak to odtud vyvozují židé dodnes.
Ale dobře, my křesťané, Kristovi následovníci, my sázíme na jeho kříž. Nám je slovo o kříži přece mocí Boží – vždyť jdeme ke spáse. Ale: nevyznáváme kříž jen jako symbol? Nevěříme jen slepě? Protože jsme to tak převzali jako tradici? Neupínáme se na kříž jen docela až bezmyšlenkovitě – až jakoby smířeně s tím, že utrpení je nutně součástí jak našeho života, tak i naší víry? V takovém určitém vnitřním rozdvojení – v rozpolcenosti víry a všedního života? Když dáváme přednost hodnotnému a bohatému životu. Nemáme kříž jen jakoby zákrytné znamení, které nás chrání před náporem světa? A my nejsme na cestě k záhubě – nemůžeme být, když přece věříme?
Není to tak? Nebo jak jinak nám je tedy slovo o kříži mocí Boží? Čím nám je – v čem nám je posilou? Silou pro život a pro naši víru – pro naši přítomnost a pro naši budoucnost? Ale v Ježíšově životě přece nestojí kříž osamoceně. Patří do něho jako jedna jeho složka. Je součástí Ježíšova životního příběhu. Ten příběh začíná v Betlémě, kde se Bůh tak rozhodně a velice sklonil k nám. Je to příběh evangelia, kde Ježíš jde za druhými – a spolu s nimi. Jde za bohatými stejně jako za chudými. Jde za Židy i za Samařany. Aby jim ukázal směr k životu, který je hodnotný a bohatý – protože se neuzavírá do sebe.
Ano, svým způsobem je kříž cílem jeho životního příběhu. Tak to vyjádřil Kurt Marti: ´Ne, Egypt není cílem útěku. Dítě se zachrání pro tvrdší dny. Cílem útěku je kříž´. Kříž Kristův má v tom jeho působení mezi lidmi a pro ně, od Betléma až na Golgotu, svou předehru. Ale Kristův kříž má i svou dohru – velikonoční jitro vzkříšení. A to otevírá nadějnou cestu dál – otevírá naši budoucnost.
A tak takhle “kážeme Krista ukřižovaného“ – s tou předehrou i s tou dohrou: S útěkem do Egypta pod hrozbou smrti z mečů Herodových vojáků. Ale i s tou dohrou – s nadějeplnou skutečností velikonočního jitra. Kristův kříž není osamělý bod. Je to součást jeho životní cesty. A ještě víc – Kristův kříž je součástí Boží cesty a Božího plánu, který s námi Bůh má, který má Bůh pro nás.
Kříž je svým způsobem cílem Ježíšova života. Ale není to osudová nutnost, i když známe, co Ježíš říká: Že Syn člověka musí jít do Jeruzaléma – a trpět a být zabit. To ale není předpověď tvrdého životního osudu, ani se tak Ježíš nesklání před tvrdým, nutným rozhodnutím nebeského Otce. Tahle cesta zacílená ke kříži, ta je vlastně dovršením jeho lásky k druhým: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.
Slovo kříže, které kážeme, věříme, vyznáváme – tím slovem vyslovujeme a tak dosvědčujeme tu Ježíšovu lásku k druhým. Ano, kříž je pohoršením, skandálem, bláznovstvím. A přece tady začíná naše víra – v té tvrdosti a v té moci, která ukončuje, která chce ukončit, jeho život. V opuštěnosti, v ohrožení, v pochybnostech, že je konec. Tady začíná, vzniká, rodí se naše víra. Přesto všechno – a právě proto.
Kříž, na němž skonal slávy král, je lidským koncem. Ale není to konec z Boží strany. Protože na Golgotě byl Bůh při tom – Ježíš nezůstal opuštěn. A víc Bůh tam byl na kříži při tom nejen nějak vnějšně – tam nahoře. Bůh tam byl při Ježíši věrně právě i tam dole – jakoby zevnitř. Bůh sám byl ten postižený, spolutrpící a spoluzápasící.
A proto je to kříž, na kterém skonal slávy král. A proto není kříž znamením zlořečení a zmaru, ale je dokladem, průkazem Boží věrnosti. Kříž, který nám září v temnotách – v problémech našeho životního příběhu.
Lidské zhroucení se stává přelomem: Bůh není lhostejný k osudu svého Syna – a tak není lhostejný ani k našemu osudu. Láska, která provází Ježíšovo působení a která je náplní jeho životního příběhu, ta se stává základem naší víry. Láska, která je s Ježíšem ukřižována, přece přemáhá lidské zlo, nepřátelství i smrt.
Boží věrnost a láska zakládá a tvoří naši víru, je naší nadějí. Je vítězstvím, které přemáhá svět. A událost kříže – ta je částí už našeho života, je kusem našeho životního osobního příběhu. Podílíme se – máme podíl na Boží lásce. I sami jsme se svými tolika různými kříži, problémy a pochybnostmi strženi, strháváni do toho velikého Božího plánu, který však nutně zahrnuje i Kristův Golgotský kříž.
Na Golgotě jde i o nás – o náš život a o naši budoucnost. Tam se rozevřela – a z Kristova kříže se nám přes vzkříšení otevírá – budoucnost. Bůh je s námi – tady a dnes, v našem životě. Všude tam, kde odpovídáme na Kristovu lásku – svou vírou i svým jednáním, svou láskou i nasazením pro druhé, pro ty potřebné nejmenší Ježíšovy bratry a sestry.
Jakož ta Kristova láska, to na žádný způsob není láska k moci – záliba zalíbit se a prosadit se. Kristova láska, která ho logicky – v Boží logice – dovedla na kříž, je propojená s Boží láskou, která ho provázela i na kříž. To je moc lásky. A ta moc, síla, schopnost lásky – ta otevřela a otevírá nový život, když Bůh vzkřísil milovaného Syna. Tak “kážeme Krista ukřižovaného“.  Amén.

Díky, Pane Bože náš, za slovo o kříži, kterým nás provázíš a ujišťuješ, že jsi s námi a že nás provázíš ty sám. Stejně jako´s provázel na kříž svého Syna, tak jdeš i s námi a dáváš nám sílu nést svoje kříže a nést a přinášet lásku do svého života a do našich vztahů.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér

viernes, abril 14, 2017

VELKOPÁTEČNÍ KÁZÁNÍ

14. dubna 2017  Velkopáteční bohoslužby 

POZDRAV
V tuto ranní hodinu se scházíme, abychom si připomněli Ježíšovo ukřižování na místě zvaném Golgota:
„Ukřižovali ho a rozdělili si jeho šaty; losovali o ně, co si kdo vezme. Bylo devět hodin, když ho ukřižovali.“  

 MODLITBA

Ve stínu kříže a ve světle vzkříšení se modleme:
Pane Ježíši Kriste, ty jsi pšeničné zrno, které padlo do země a zemřelo, abychom my měli život. A přitom jsme to byli my, lidé, kteří jsme tě strčili na kříž.
My jsme tě opustili. My jsme tě zradili. My jsme tě vydali. My jsme se tvářili jakoby nic.
My jsme šli raději domů a zavřeli za sebou dveře.
My všichni máme podíl na tvé smrti, protože my všichni žijeme z tvé milosti.
Prosíme tě, dej nám proniknout do smyslu velikonoc, aby se nám staly světlem, aby v nás nezůstal jen smutek, ale naopak – otevři nám oči pro perspektivu tvé moci lásky, která učí vidět i skrze stíny bolesti a smrti. Amen.

1. ČTENÍ Lk 24, 25 - 26
Do dnešních velkopátečních bohoslužeb nám jako první zazní slovo vzkříšeného Krista
„Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu,
co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“

Jak jsme nechápaví! Je nám těžké uvěřit. Je nám těžké pochopit. Proč visí spravedlivý na kříži mezi zločinci?
Co provedl? Podle kterého paragrafu byl souzen?
Podle kterého zákona shledán vinným? 

Je nám těžké uvěřit, že Ježíš, který všem pomáhal, uzdravoval nemocné na těle i na duši, odpouštěl a propouštěl v pokoji, teď bezbranně visí na kříži – sám, všemi opuštěn, zrazen, zapřen, vysmíván.

Je nám těžké uvěřit, že spravedliví a hodní lidé to často odskáčou, dostanou se do pasti zákona a nakonec oběť jde do vězení místo útočníka, který se z toho vyseká díky vlivným známým anebo náladě davu.
Je nám těžké uvěřit, že dav si raději vyžádal zločince Barabáše než Spasitele Ježíše. A tak je to v každé době. Dobro, pravda a láska jsou křižovány a zdá se, že zlo má navrch, ale díky Bohu je tu ten třetí den, který přináší vítězství.
Dnes jsme nechápaví, tváři v tvář smrti je náš rozum v koncích, ale třetího dne, v neděli pochopíme!
Ježíš nás, své učedníky na svou smrt i vzkříšení třikrát připravoval. Jenže na smrt se nedá připravit – ani na cizí ani na tu vlastní, i když s ní nějak počítáme a snažíme se s ní smířit. Vždycky nás zaskočí. Zaskočila nás i u Ježíše, protože právě s ním jsme si spojovali veliké věci, mesiášský věk, království Boží, kde už smrti nebude.
A teď tu stojíme u jeho kříže a chce se nám brečet nad bezmocností toho krále, kterého jsme minulou neděli vítali.
A chce se nám utéct, abychom se nemuseli stydět před ostatními za naší víru v člověka, který to dotáhl jen na kříž nebo až na kříž? To záleží z jakého pohledu se díváme.


1. ČTENÍ  předpověď utrpení Mk 8,27-33

„Ježíš se svými učedníky vyšel do vesnic u Cesareje Filipovy. Cestou se učedníků ptal: "Za koho mě lidé pokládají?"
Řekli mu: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků."
Zeptal se jich: "A za koho mne pokládáte vy?"
Petr mu odpověděl: "Ty jsi Mesiáš."
I přikázal jim, aby nikomu o něm neříkali.
A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.
A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat.
On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: "Jdi mi z cesty, satane!; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!"

Za koho mě lidé pokládají? A za koho mne pokládáte vy?
Petr to vystihl tak přesně, Mesiáš. „Ty jsi Mesiáš“.
Ale co tím vlastně myslel? Jak si Petr Mesiáše představoval a s čím si ho spojoval?
S čím si ho spojujeme my?
Ježíš je začal učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnes vstát. Ježíš o tom, co ho na jeho cestě čeká, mluví zcela otevřeně.
Trpící Mesiáš, zavržený a zbitý, takový obraz Mesiáše se Petrovi nelíbí, vnitřně to s ním lomcuje, všechno se v něm vzpírá, možná ani neslyší, že po třech dnech tento Mesiáš vstane. Petr to nechce poslouchat a tak si bere Ježíše stranou a kárá ho jako malého kluka. Petr nechce slyšet o tom, že by Bůh spasil člověka skrze kříž, skrze ponížení a utrpení, skrze naprostou vydanost a bezbrannost.
Ale Ježíš ví, jaká je cesta lásky, ví, že vede na kříž a tak pokárá Petra stejnými slovy jako na začátku své cesty Pokušitele na poušti: „Jdi mi z cesty satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka.“ Jdi za mě, Petře, následuj mě, ale nestav se do cesty spasení, ty přemýšlíš jako člověk, ne jako Bůh.

Ty bys chtěl, aby láska převálcovala svět, aby vzala vládu pevně do svých rukou, aby silou dobila srdce člověka, ale Bůh chce najít cestu k člověku skrze slabost a bezbrannost, chce se zcela ponížit a vydat, aby člověk pochopil a zažil naprostou Boží lásku, která neváhá dát svého Syna za oběť.
To je evangelium velkého pátku: Trpící Mesiáš, to je Imannuel, Bůh s námi, Bůh v naší bolesti, v našem trápení, v naší únavě, v naší radosti, v našem strachu a úzkosti a nakonec i v naší smrti.
To všechno Bůh skrze svého Syna zažil, a proto si už nikdo z nás nemůže říct: „Bůh? Ten si sedí někde na nebi, co ten ví o mém trápení? Ten si neumí představit, jak mizerně mi je. Tak proč bych mu měl věřit?“
Náš Bůh je v tom všem s námi, a proto mu můžeme věřit a spoléhat na jeho pomoc.

2. ČTENÍ  předpověď utrpení Mk 9,30-32

 „Když odtamtud vyšli, procházeli Galileou; Ježíš však nechtěl, aby se o tom vědělo, neboť učil své učedníky a říkal jim: "Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho; a až bude zabit, po třech dnech vstane.“
Oni však tomu slovu nerozuměli a báli se ho zeptat.

Ježíš chce připravit své učedníky na to, co ho čeká. Záleží mu na tom, aby pochopili, kam vede jeho cesta, co ho čeká v Jeruzalémě. Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho. Syn člověka je vydáván do oběhu, stává se předmětem a nemá nad tím moc. Bůh se vydává do rukou lidí, úplně napospas, zcela k dispozici. A co udělají lidé? Jak naloží s touto vydaností? Zabijí ho. Zabijí Ježíše, který je obrazem Boha živého. Vystrčí ho na dřevěném kříži za město, na místo zvané Golgota, což v překladu znamená „Lebka“. Vystrčí Boha ze svého středu na okraj, ze svého života na kříž. Ale až bude zabit, po třech dnech vstane.
Učedníci tomu slovu nerozuměli a báli se Ježíše zeptat. Dobře víme, že co člověk nechce slyšet, to neslyší, i kdyby mu to řvali do ucha. Učedníci mají rádi Ježíše, zažili s ním úžasné věci, věří jeho slovu a nechtějí poslouchat jeho učení o mučení, o utrpení, o smrti, nechtějí, aby to všechno skončilo.
Chtějí to ignorovat, chtějí žít v iluzi, nechtějí vidět pravdu.

Ale Ježíš ví, jak je důležité žít v pravdě a tak k nim mluví otevřeně, chce je na svou smrt připravit, chce se s nimi rozloučit, chce s nimi sdílet svou úzkost a strach, chce, aby s ním zůstali a bděli, aby se v hodině jeho smrti nelekli a neutekli.
Ale oni ho v tom nechávají sami, protože prostě nechtějí slyšet, že Ježíš je také slabý, zranitelný, křehký a smrtelný, že je také člověk. Mají strach, je jim to nepříjemné,nerozumí tomu, mysleli si, že Ježíš je Mesiáš. A bojí se ho zeptat. Vždyť Petr to jednou zkusil a Ježíš ho nazval satanem, tak raději budou hrát mrtvého brouka a tvářit se jako že se nic neděje a dohadovat se o tom, kdo je mezi nimi největší.
Staří lidé často mluví o smrti, že už brzy umřou, že už si je Pán Bůh brzy vezme k sobě a jejich blízcí to často nechtějí poslouchat a tak to zlehčují: „Ale babi, ty tady budeš ještě dalších padesát let“, ačkoliv babičce už táhne na osmdesát.
Lidé nevyléčitelně nemocní, lidé umírající často touží mluvit otevřeně, zkouší to se svými blízkými, ale oni jakoby nerozuměli, bojí se podívat pravdě do očí.
Je to takový náš lidský úhybný manévr, než abychom si přiznali, že smrt je opravdu za dveřmi, že ta nemoc je opravdu nevyléčitelná, raději hrajeme divadlo a necháme v tom naše nemocné a umírající samotné. Kvůli vlastnímu strachu a zbabělosti, jim nepomůžeme nést jejich strach a smutek, jejich hrůzu ze smrti. Kvůli vlastnímu strachu a zbabělosti propásneme možná ty nejdůležitější chvíle, kdy jsme si mohli s tím druhým říct, co hezkého jsme spolu v životě zažili a jak moc se máme rádi 

3. ČTENÍ  předpověď utrpení Mk 10,32-34

Byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš šel před nimi; byli zaraženi a ti, kteří šli za nimi, se báli. Vzal k sobě opět svých Dvanáct a začal mluvit o tom, co ho má potkat:  "Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, budou se mu posmívat, poplivají ho, zbičují a zabijí; a po třech dnech i vstane."

Ježíše to, co ho čeká, čím dál tím víc trápí, protože jsou už na cestě do Jeruzaléma, už se to všechno blíží a on si připadá tak sám. Nikdo s ním jeho trápení nechce sdílet. Všichni obrací jeho tvář od Jeruzaléma, od utrpení.
Ale Syn člověka musí hodně trpět. Všichni jsou zaraženi, bojí se. Utrpení už se vlamuje do jejich života, zatím o něm Ježíš jen mluví, ale už je tu s nimi, už na ně doléhá.
Ježíš vzal k sobě svých Dvanáct, své nejbližší. Už je neučí, ale mluví s nimi o tom, co ho má potkat. Jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům, odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, budou si ho přehazovat jako horký brambor – velekněz a celá rada ho vydají Pilátovi, Herodovi, pak zase Pilátovi a ten ho vydá, aby byl ukřižován.
To je úděl Syna člověka, bude vydán, odsouzen k smrti, posmíván, popliván, zbičován a zabit. To je úděl Boha, který se vydá ze svého svatého příbytku za člověkem.

Ale poslouchejme pořádně, už po třetí je tu řeč o třetím dnu – po třech dnech Syn člověka vstane, Bůh se vydá za svým Synem a vzkřísí ho z mrtvých. Ukáže nám, že smrtí vše nekončí, že smrt nemá poslední slovo, že spolu s Kristem budeme jednoho dne také vzkříšeni.

4. ČTENÍ Mk, 14,53- 15, 41

O čem Ježíš s učedníky na své cestě do Jeruzaléma rozmlouval, o čem je učil, na co se je snažil připravit, se naplnilo.
„Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Neboť jest neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho.“

 

V E Č E Ř E   P Á N Ě

Blížily se velikonoční svátky, kdy židé slaví hod beránka. Ježíš věděl, že se blíží hodina jeho smrti a chtěl být se svými nejbližšími, se svými učedníky. Chtěl s nimi slavit poslední večeři. Seděli okolo stolu a Ježíš vzal chleba, lámal ho a podával ho svým učedníkům, vzal taky kalich a pili z něho všichni. Pil z něho i Jidáš, který Pána Ježíše zradil. Pil z něho i Petr, který Ježíše zapřel. Pili z něho všichni, kteří se po Ježíšově zatčení rozutekli. A pijeme z něho i my dnes při Večeři Páně a žijeme tak z Ježíšovy smrti pro nás. U stolu s námi sedí Pán,
chléb spásy bude podáván,
dnes pijem kalich poprvé,
rty namáčíme do krve,
jež zítra skane z jeho ran.

A je to pokrm života,
do konce světa bude brán,
nad smrt je Boží dobrota,
miláčkem Páně bude Jan
a Jidáš už je potrestán.
VYZNÁNÍ VIN
Ztišme se před Bohem v upřímnosti a se svým vyznáním:
Před tebou, Bože, vyznáváme svůj hřích.
Je-li to i vaše vyznání, připojte se k tomu slovem Vyznávám..

A přece před tebe předstupujeme s nadějí na odpuštění pro milost tvého Syna Ježíše Krista, který za nás zemřel a pro nás je živ. Věříme v moc jeho smrti a vzkříšení.
Je-li to i vaše víra, připojte k tomu své Věřím..

Pamětlivi toho, že Bůh v Kristu odpustil nám, odkládáme nyní všechen hněv i výčitky a odpouštíme těm, kdo nám ublížili.
K touze nechat proměnit své vztahy k druhým se můžete přiznat slovy Odpouštím, s pomocí Boží.

SLOVO MILOSTI
Kdokoli takto ve svých srdcích vyznáváte, nepochybujte, že máte skrze utrpení a smrt Kristovu odpuštění hříchů. Dnes nám víc než kdykoli jindy zní slova: Vše je zakryto smrtí Kristovou.

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.





POZDRAVENÍ POKOJE
Kristus nám přinesl pokoj a přál si, abychom pokoj šířili. A tak ho šiřme, už teď v našem společenství a podejme si s těmi, kteří nás obklopují ruku se slovy: Pokoj Tobě.

VYZNÁNÍ VÍRY
Svatá večeře Páně nás spojuje ve víře s křesťany všech časů a národů. Vyznejme svou víru slovy Apoštolského vyznání víry:
Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen

Epikléze:
Připomínáme si dílo a utrpení našeho Pána Ježíše Krista, spoléháme na jeho oběť a slavíme jeho památku, jak nám přikázal.
Pokorně tě prosíme, Bože, sešli svého svatého Ducha, aby posvětil nás i dary chleba a vína, které před tebe předkládáme. Amen.

AGNUS DEI
Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi.
Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi.
Beránku Boží, který snímáš hřích světa, daruj nám pokoj.

Tak jíme a pijeme na jeho památku a on, ukřižovaný a vzkříšený Pán vstupuje do našeho kruhu a říká: Pokoj vám.

Pojďte, vše je připraveno.

 Bože, dal jsi život Kristu, který zemřel za naše viny. V něm i nám otevíráš nový život.
V síle této naděje prosíme za ty, kdo jsou přemoženi zlem a bolestí.
Prosíme za rodiny zemřelých na Květnou neděli v Egyptě. Ať jsou jim blízko ti, kdo pomohou překonat zděšení a bolest.
Prosíme, rozlévej mocně naději evangelia, aby se nikde nemuseli lidé scházet k bohoslužbám ve strachu a úzkosti z toho, co je čeká.
Prosíme za křesťany, kteří jsou kdekoli na světě vězněni a pronásledování kvůli víře v Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Posiluj je. Dávej odvahu a moudrost těm, kdo jim mohou pomoci.
Prosíme, svou milostí se dotýkej všech, kdo myslí a činí zle. Ať poznají ubohost svého jednání a přijmou krásnou moc lásky a naděje.

  sestra farářka Drahomíra Dušková-Havlíčková

TŘI HODINY ODPOLEDNE


Ježíš se naposled zvedl k hlavě kříže. "Otče," zvolal, "do tvých rukou poroučím svého ducha." Jeden z vojáků obešel kříž a chvíli pozoroval umírajícího. Pak se vrátil a lehl si na skálu.
Z Ježíšových úst zazněl poslední výkřik: "Dokonáno jest." Jeho tělo se svezlo dolů. Ježíš se vzdal smrti.
Ozval se zvuk, jako by pod zemí dusalo stádo prchajících zvířat. Čerstvý vítr ovál krátkým dechem rostlinstvo.
Země se třásla a úzká trhlina rozdělila zemi od západu na východ. Běžela od velké popravčí skály přes silnici a jeruzalémskou branou přes město do chrámu, kde roztrhla velkou oponu vnitřní svatyně od vrchu až dolů, a pokračovala dál k východu. Otřásla velkou zdí, otevřela hroby na hřbitově za městskými hradbami, překročila Cedron a zamířila k Mrtvému moři zanechávajíc svou stopu na zemi, na skalách i v horách.
Setník a několik vojáků zděšeně vyskočilo. Postavili se před kříž, pohlédli na Krista, na ztemnělou oblohu a na puklinu ve skále. Setník sklonil hlavu. "Jistě to byl Syn Boží," řekl ostatním. Byl rozčilen a obrátil se za Ježíšovými přáteli -- snad aby se jich zeptal -- zjistil však, že odvádějí Kristovu matku k rozcestí u brány.
Všichni zřejmě plakali. Setník si všiml muže spěchajícího k městské bráně. Podle oblečení to byl zámožný člověk. Abenadar ho neznal, ale poslední hodinu ho viděl, jak stojí stranou ostatních a se zjevným soucitem pozoruje Ježíšovu tvář. Byl to Josef z Arimathie. Setník také zahlédl, že dva Pilátovi strážci hovoří s velekněžími. Podivil se tomu a vrátil se na své místo.
Strážci přešli skálu a řekli setníkovi, že velekněží byli za Pilátem. Řekli mu, že zůstanou-li odsouzenci viset na křížích ještě po západu slunce, celá Golgota bude znesvěcena a žádný Žid tam napříště nevkročí. Pilát chtěl mít celou věc co nejrychleji s krku. Zavolal dva strážce a přikázal jim, aby doprovodili kněze zpět na Golgotu a aby ukřižovaným bez prodlení zpřeráželi nohy.
Abenadar ukázal na kříže a řekl, aby konali svou povinnost. Jeden z binců byl ozbrojen kopím, druhý nesl prkno, asi dva centimetry tlusté, osm centimetrů široké a přes metr dlouhé. Oba muži se poradili a rozhodli se, že začnou vlevo. Mlčenlivý lotr věděl, že zpřerážení nohou urychluje smrt...
Když klesl dolů na svém závěsu a nejevil snahu se opět vytáhnout, oba muži popošli k Ježíšovi.
Ten, který držel kopí, poznamenal, že ukřižovaný už nežije. Pokynul druhému, aby šel stranou, sám ustoupil o krok, rozpřáhl se a zamířil oštěpem na pravou stranu Kristovy hrudi.
Chtěl se přesvědčit, nepředstírá-li smrt. Hrot kopí pronikl mezi páté a šesté žebro, projel pohrudnicí a plícemi a zastavil se v srdci. Mrtví obvykle nekrvácejí, avšak v pravé předsíni bývá i po smrti trochu tekuté krve a v osrdečníku se tvoří tekutina zvaná hydroperikard. Když voják kopí vytáhl, vytekla krev a voda.
Oba pak postoupili k druhému zločinci, který se vyčerpal svými protesty a mohl pouze v němé hrůze přihlížet, jak se muž s prknem chystá k úderu.
Pilátovi biřici pak zůstali stát před kříži a pozorovali popravené, zda projeví ještě známky života. Všichni tři viseli bezvládně na svých kůlech. Strážci požádali setníka o dovolení vrátit se do tvrze. Abenadar řekl, že také odejde se svou četou, jakmile seberou své věci.
To, co onoho odpoledne učinil Josef z Arimathie, vyžadovalo značné odvahy, ne-li hrdinství. Pospíšil do Antoniovy tvrze a požádal o slyšení u Piláta. Byl přijat a vyslovil přání, aby mohl ihned pohřbít Ježíše z Nazareta.
Pilát byl překvapen. Nevěřil, že je Ježíš už mrtev. Josef však tvrdil, že ho viděl umírat na vlastní oči. Aby celou věc uzavřel, Pilát poslal na Golgotu jezdce, který měl přinést hlášení od Abenadara. Josef mezitím čekal. Byl to pro něj kompromitující rozhovor, neboť tím, že požádal o vydání těla k pohřbu, dal vlastně Pilátovi najevo, že on, člen Velké rada a hlava známé saducejské rodiny, je tajným Ježíšovým učedníkem.
Proč by o to jinak žádal? Proč by se ponižoval návštěvou Antoniovy tvrze, když tou dobou mohl být naproti v chrámu a jako tisíce jiných lidí držet jehňátko a čekat, až zazní trojité znamení k oběti? Jistě si uvědomil, že prokurátor s potěšením vezme na vědomí, že i ve veleradě jsou tajní učedníci galilejského proroka.
Čekal. Za nějakou dobu došla zpráva., že Ježíš zemřel ještě dřív, než se dal do práce biřic s prknem. Pilát pokrčil rameny. Pak se zdvořile uklonil a dal Josefovi svolení sejmout tělo s kříže a pohřbít je podle židovských předpisů, než začne sobota.
Židovský senátor poděkoval a vyšel spěšně dvojitou branou do jeruzalémských ulic. Náhodou potkal Nikodéma, farizeje, který kdysi přišel v noci za Ježíšem. Řekl mu, že dal zřídit hrob v zahradě u Golgoty a že tam hodlá pohřbít Krista. Nikodém neváhal. Řekl, že i na něho působily slova a činy tohoto podivuhodného muže a že je ochoten vykonat vše potřebné, aby byl Ježíš pohřben se vší úctou.
Je téměř trapnou ironií, že Ježíšův pohřeb nezařizoval Petr ani Jan ani ostatní, kteří se ještě minulého večera bili v prsa a hádali, kdo miluje Krista nejvíc, nýbrž saducej, farizej a pohan.