Páginas vistas en total

sábado, marzo 04, 2006

Síla Modlitby (Svědectví Enalby Peréz) -česky-


Je 16. prosince 2000. Moje žena Ena je v domácí péči již od 2. listopadu, kdy byla pro podezření na krvácení z aneurysmatu v levé krkavici do dutiny čelní neboli do mozku přijata na oddělení nemocnice Kolín. Mezi 2. listopadem a 15. prosincem byla několik dnů hospitalizována na JIP v Kolíně a několik dnů na neurologickém oddělení v nemocnici Na Homolce v Praze. Zde podstoupila angiografické vyšetření. Doktoři konstatovali, že se její aneurysma zvětšilo a rozhodli se učinit zákrok, kterým by se tato závažná situace nazvaná “časovanou bombou” řešila. Zákrok metodou “coiling” byl naplánován na leden 2001. Měli jí cévkou zavést do aneurysmatu kovové spirálky, čímž by se podařilo izolovat aneurysma od krevního oběhu. Moje žena byla převezena opět do Kolína a po třech dnech propuštěna domů. Tam musela čekat do ledna, kdy měla v Praze podstoupit léčbu.
Bylo 22:30 hod., leželi jsme a mluvili o cestě do Amsterdamu, kde žije a studuje několik našich příbuzných. Ena vstala a šla na WC. Jen o několik momentů později jsme ji slyšeli volat: „Pojďte rychle sem, s mou hlavou se něco děje!“ S dcerou Lindou jsme ji odvedli a uložili do postele. Začali jsme se modlit. Říkali jsme si: „Tak ta „časovaná bomba“ vybuchla.“ Uběhlo pár minut a moje manželka nám pokynula, abychom zavolali pohotovost. Okamžitě jsme měli na lince nemocnici v Čáslavi a snažili se v kostce vysvětlit stávající situaci. Poté jsme se opět navrátili k modlitbám, aby Pán uchoval Enu při životě.
Sanitka dorazila během několika málo minut. Při modlitbách Ena téměř ztratila vědomí, ale při příjezdu doktorů byla schopna komunikovat a mohla vysvětlit všechno, co cítila. Okamžitě ji odnesli do sanitky a napojili na celou řadu přístrojů. Vtom jeden ze zdravotníků řekl: „Má zástavu srdeční činnosti!“ Neuběhlo ani pár sekund a dodal: „Má zástavu dechu!“ Já jsem stál venku a úzkostlivě jsem se modlil. Modlil jsem se jako nikdy předtím. Ani nevím, kolik času uběhlo, když se doktorům podařilo obnovit její životní funkce. Povolili mi, abych s nimi jel a okamžitě jsme vyrazili směr nemocnice Čáslav.
Už v průběhu cesty pomocí rádia informovali nemocnici o stavu pacienta. Při příjezdu vzali moji ženu rovnou na JIP a zkontaktovali neurologické středisko v Praze. Aby ji však mohli převést do Prahy, museli nejprve stabilizovat její základní životní funkce.
O aneurysmatu jsme toho věděli už hodně a věděli jsme, že z pohledu lékaře nebyla očekávání příliš velká. Měli jsme ale jednu velikou výhodu oproti jiným lidem na zemi. Jsme křesťané a máme “někoho”, kdo má sílu činit věci, které se mohou zdát nemožnými. Ten “někdo” se jmenuje JEŽÍŠ KRISTUS, náš Pán a Spasitel.
Hodinu po příjezdu do nemocnice Čáslav jsme opět vyrazili na cestu, tentokrát do Prahy. Mně bylo z důvodu jazykové bariéry povoleno cestovat spolu s nimi. Moje přítomnost však nebyla nutná, Ena už totiž byla ve stavu hlubokého kómatu. Na to však v té chvíli nikdo nemyslel. Cesta do hlavního města trvala asi 40 minut a v 1:30 ráno byla moje manželka již na JIP neurologického oddělení pražské nemocnice Na Homolce. Sanitka musela během cesty několikrát zpomalit, aby mohli lékaři stabilizovat životní funkce Eny a podávat jí léky. Na moje dotazy mi byla dána jen jediná odpověď: „Pokud vaše žena přežije tuto noc, což je nepravděpodobné, uvidíme. Její krvácení je tak rozsáhlého charakteru, že její mozek bude poškozen a její fyziologické funkce velmi omezené, nezůstane-li pouze ve vegetativním stavu.”
To jediné, co mi v té chvíli zbývalo, bylo modlit se a vrátit se do Čáslavi. Byla neděle a za několik hodin se v jednom čáslavském divadle měli sejít moji bratři a sestry, aby chválili jméno Boží. Pamatoval jsem si slova Pána, která před lety sdělil mé ženě: „Mými ranami jsi byla uzdravena!“ Při zpáteční cestě jsem zavolal a informoval o situaci rodinu mé ženy v Kolumbii a Curacau. Podělil jsem se se svými záměry pro nadcházející hodiny a poprosil je, aby se za Enu modlili. Na setkání křesťanů jsem se setkal s láskyplným porozuměním. Jít tam bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat.
Poté jsem se znovu vrátil do Prahy. Už jsem se cítil lépe, ale ještě jsem jel s určitými obavy. Teď si už nevybavím, jestli byla neděle večer nebo pondělí. Seděl jsem v kupé a díval jsem se z okna. Najednou jsem si uvědomil, že se na mě usmívá nějaký obličej. Byl jsem to já sám! Vyzařoval ze mě neobyčejný klid. Ačkoliv stav mé ženy byl více než vážný, já jsem se v tom okamžiku cítil dobře. Dokonce jsem dostal hlad. Cítil jsem, že nejsem sám. Věděl jsem, že jsme s mými bratry a sestrami v Čáslavi, Amsterdamu, Barranquille, Curacau a New Yorku sjednoceni s jediným záměrem pro život mé ženy. Má žena neumře, a to díky Ježíši Kristu!
19. prosince se lékaři rozhodli provést plánovaný zákrok. Ena byla stále v kómatu a nebylo co ztratit. Vrchní ošetřující lékař, JUDr. Janoušková a její tým začali operovat v 8:40 hod. V 15:10 hod. všichni opouštěli sál zjevně velmi unaveni. Její odpověď na mojí otázku byla prostá, ale dodala mi více než naději: „Udělali jsme, co se dalo. Teď už to záleží jen na Bohu!“ My křesťané víme, že je to tak. Je to jedna ze ZÁKLADNÍCH PRAVD. VŠE MÁ V RUKOU BŮH!
Ve dnech, které následovaly, nám už zbývalo jen čekat a modlit se. Ďábel se pokoušel zmocnit mé ženy. Syn Oskar a já jsme tam byli, když po hlasitých modlitbách, které moje žena opakovala v češtině a španělštině, Pán nepřítele vyhnal. Když se satan vzdálil, rychlost, kterou se má žena uzdravila, byla zázračná. Už 5. ledna byla znovu doma.
Zůstal jsem s ní dalších 7 měsíců, pečoval o ni a dělal všechno, co doporučili lékaři, staral se o dům, naši dceru a všechno ostatní. Byl to nádherný čas, porozuměl jsem slovu Božímu, jak je řečeno v Markovu evangeliu 3:31-35. Mnoho bratří a sester se modlilo za život mé ženy a za celou naši rodinu. Amsterdamské společenství si navíc dalo za úkol pokrýt naše materiální potřeby. Oni všichni jsou mými bratry a sestrami, protože konali vůli mého Otce.
Rád bych ještě dodal, že moje žena byla na jaře 2000 pozvána ke konzultaci k neurologovi JUDr. Setlíkovi do Nemocnice na Homolce. Ten nám také vysvětloval závažnost onemocnění (to pro nás ale nebylo nic nového) a pověděl nám, že při prasknutí aneurysmatu okolo 30 % pacientů umírá okamžitě, dalších 30 % umírá při převozu do nemocnice a ostatní bývají poznamenání do konce svého života. (v programu “Mozková výduť” vysílaném v televizi na ČT 1 v průběhu ledna bylo možné vidět doktorku Janouškovu a doktora Setlíka, jak provádějí “coiling” aneurysmatu a umísťují “clip”.)
Moje manželka je jednoznačným a nepopiratelným důkazem, že náš Pán nedělá věci na půl. Jeho dílo je vždy DOKONALÉ. Rád bych teď citoval z Listu Filipským1:19-21: „Neboť vím, že se mi vše obrátí k dobrému vaší modlitbou a přispěním Ducha Ježíše Krista. Toužebně očekávám a doufám, že v ničem nebudu zahanben, ale veřejně a směle jako vždycky i nyní na mně bude oslaven Kristus, ať životem, ať smrtí. Život je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk.“
V neděli 16. prosince 2001 tomu byl rok, kdy Ena na několik minut umřela, ale také se naplnil další rok jejího života s Pánem, rok mnohem mnohem plnější, co se týče jejího vztahu s Duchem svatým. Ena může v klidu a míru citovat slova apoštola Pavla. Byla velmi blízko smrti (pominu-li smrt duchovní, to jsme byli mrtví všichni), mnohem blíž než kdokoliv z nás.
Ježíš Kristus je připraven pomoci nám všem. Záleží pouze na každém z nás. Nedovolme, aby nás něco nebo někdo obral o tento dar. Nestojí nás to nic. Stačí v Něj jenom věřit – na 100 %.