Páginas vistas en total

lunes, diciembre 31, 2007

SVÁTEČNÍ SLOVO - PALABRA FESTIVA


Alma mía, espera en silencio solamente en Dios, pues de El viene mi esperanza. Sólo El es mi roca y mi salvación, mi refugio, nunca seré sacudido. En Dios descansan mi salvación y mi gloria; la roca de mi fortaleza, mi refugio, está en Dios. Confiad en El en todo tiempo, oh pueblo; derramad vuestro corazón delante de El; Dios es nuestro refugio.
Salmos 62:5-8

Jen zmlkni před Bohem, duše má, vždyť on mi naději vlévá. Jen on je má skála, má spása, můj nedobytný hrad, mnou nic neotřese. Má spása a sláva je v Bohu, on je má mocná skála, v Bohu mám útočiště. Lide, v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce! Bůh je naše útočiště.
Žalm 62:6-9
a) Napětí. Známe. Napětí, svár, konflikt v sobě, v hlavě, duši, srdci, s druhými...
Kdybyste měli na obraze najít místo, z kterého cítíte napětí...
Nalevo nahoře. Různé barvy, jedna proniká do druhé, neurčité tvary, prostě zmatek v napětí.
Jak se objevuje napětí, z čeho roste?
Různost, jinakost, mnohost. Mnoho barev, možností, nároků, mnoho slov.
Nejistota a naděje najednou. Člověk si říká: ,"nevím, ale co kdyby". Jsou ještě jiné možnosti. Nepřicházím o nějaké? Co by... se ještě mohlo stát, mohl bych získat, o co bych neměl přijít? Barvy napětí míchá touha. Jsou to barvy vášnivé, všimněte si...
Co se s napětím dá dělat? To kdybychom věděli.
Být si jist aspoň něčím, aspoň tím svým. Nedbat na jiné. Jít si jen za tím svým.
Rozejít se s těmi, s kterými se nemohou shodnout.
Nebo: prostě pustit z hlavy, zapomenout. Nechat odplavit, nebo zaplavit, utopit.

b) Pokoj. Známe?
Kdybyste měli najít na obraze protiklad napětí...místo, které symbolizuje klid - které by to bylo?
Jednobarevné jsou tam plochy dvě. Světlá a tmavě modrá(mořská). Která znamená pokoj?
Jak nastane upokojení?
To kdybychom věděli... Co by se mohlo stát s těmi ostatními barvami(co tak zneklidňovaly)?
Ta modrá, mořská...?
Moře zaplaví, skryje... To nás přece taky napadlo - tak by se pokoje mohlo dosáhnout, kdyby se leccos nechalo zaplavit mořem, skrýt, utopit na mořském dně. Leckteří lidé, a leccos z mé duše...
Světlá plocha.
Tam je také jen jedna barva ale navíc jas! To bude víc než skrytí něčeho... Prosvícení, prozáření, přezáření...

c) Na obraze je napětí i pokoj. Takže se můžeme ptát - jak se stane z napětí pokoj?
Na obraze je ještě něco - skála. (Nebo možná až lev). Ta je dominantní.
Ta skála... v tom to je. Takhle se to stane - když se objeví něco tak pevného, jednoznačného, nepohnutelného, že... se to člověku prostě stane, "zmlknutí".
Touha a naděje se má o co opřít - "venku". Přestanou být "zmatené, pomatené", bez hranic a cíle. Uklidní se (přestanou být neřízenou střelou...)
Vytratí se to - fascinovanost růzností nebo tím svým. Tak se stane to - pokoj. Ztišení.

Napětí se změní v Pokoj před Skálou. Velké, jednoznačné, pevné, kde i já sám mohu najít "spočinutí". Dá se řící: Zmlkni má duše... A duše zmlkne.

d) ale na obraze je ještě něco. Moře. (Místo chaosu?)
Moře může utopit. Skrýt. Však nás to napadlo - že to by bylo řešení pro napětí, překrýt, odsunout do zapomenutí.
Ale ta voda zakrývá i tu skálu. Hladina vody je dost vysoko(napravo je vidět její úroveň).
A ta skála je pak skrytá. Vidět z ní (někdy, často) jen kousek.
Ale tušit se dá... ta nesmírnost.

Malířka Anneke Kai: Ž 62 - "Jen zmlkni před Bohem, duše má", je nahoře na obraze symbolizováno "zakroucenou" čárou. Vidíme tu velký protiklad mezi zbarvenou, neklidnou plochou, která vyjadřuje všední život, a pokojnou, světlou plochou, která vyjadřuje v"zmlknutí" před Bohem. Skála, která symbolizuje Boha, vyvolává v této kompozici mnoho zamyšlení. Je to pevná skála, v níž je vidět lva. Jsou tu zachyceny dvě možnosti: skála na zemi a skála ve vodě. Světle zbarvená čára je vrcholem vodní plochy. Když vidíme, že nad vodou vyčuhuje jen malá část skály, mohli bychom o této Skále pochybovat. Ale, jak obraz ukazuje, je Skála mnohem větší a silnjší, než my lidé svýma očima můžeme postřehnout.

Upokojující zmlknutí, které se děje před Bohem, je vyjádřeno světlou plochou, děje se v jasu. Ne v moři. Není skrytí, skrývající, je odkrývající. Je z toho, že člověk se opře o větší a nepohnutelné. O Boha. Falešné naděje se potichu (nevím jestli i zahanbeně) vytratí a napětí různosti vybledne.

Pane upokoj nás Pokojem, který přichází od Tebe. Dej nám tušit Skálu třeba i mimo náš dohled. Srdce se přece může dívat až za obzor.

farář Pavel Jun

miércoles, diciembre 26, 2007

SVÁTEČNÍ SLOVO - PALABRA FESTIVA

Lectura: Mateo 2:1-23

Čtení: Matouš 2.1-23

Do vánoční nálady, do poezie betlémů, pastýřů a oveček, do andělského jásání nad narozením Krista, přichází také tato zpráva o Herodově znepokojení nad narozením Mesiáše a následně zpráva o králově hrůzném činu v Betlémě... O vánocích rádi slýcháme o pěkých věcech, ne o trápení, starostech, násilí... ale vánoční zprávy v podání evangelistů Matouše i Lukáše nepřinášejí zrovna selankový příběh. Setkáváme se v nich s lidskou bezohledností, se zavřenými dveřmi i srdcí, se sobeckou soběstředností i krutostí... Tak kde, v čem je potom ta vánoční radost?
Žijeme ve světě, kde zakoušíme smutek, nebo o něm víme zprostředkovaně, slýcháme o všelijakých hrůzách a násilí. Jde to, na vánoce z toho na chvíli "vyskočit", abychom si ty dva tři sváteční dny nekazili všední realitou a pak se zas do toho po vánocích vrátit, bez změny, bez naděje, že to může být lepší? - Vánoce nás nechtějí vytrhnout z reality, vánoce nás chtějí utvrdit, že i v tom všedním, často bolavém a někdy i nepochopitelně krutém běhu života je Bůh s námi. V tomto ujištění je ukryta vánoční radost tohoto místy hodně smutného příběhu.
Prostě - ve vánočním příběhu se potkáváme na jedné straně s lidskou bezohledností, krutostí a násilím reprezentovaných Herodovou mocí a na straně druhé s podivuhodnou radostí, kterou působí nalezení narozeného Ježíše, který je znamením Božího průlomu do koloběhu sobectví a strachu. A od počátku Ježíšova příběhu až do dnešních dnů je to tak, že zpráva o narození Mesiáše, Krista (což znamená Bohem poslaného ke změně pořádků, hlavně pořádků v lidském srdci), je jedněm k radosti a k vzdávání úcty (zde jsou zastoupeni těmi mudrci od východu), kdežto druhým je k znepokojení a touze zbavit se ho ( ty zastupuje právě Herodes).
Ten příběh začíná v maličkém městě jménem Betlém neboli "dům chleba". Tou dobou byl zrovna na trůnu král Herodes. Takový král - nekrál; tedy král, který podléhal zas ještě dalšímu panovníkovi, římskému císaři, toho času Augustovi. Byl to známý kruťas, ten Herodes; nechal úkladně zavraždit dokonce své tři syny. Zachoval se výrok už zmíněného císaře Augusta, že je lepší být Herodovým prasetem (což se řecky řekne HYS) než synem (HYIOS). A právě k tomuto vládci přišli jednoho dne zčista jasna jacísi exoticky vyhlížející pánové, které nikdo neznal. Přišli zdaleka, cizinci bůhví odkud a byli to právě oni, kdo těm, kdo tu byli doma, řeknou, co se tu vlastně stalo. Totiž, že se tady, u vás - stalo něco převratného. "Viděli jsme jeho hvězdu (toho narozeného krále) a jdeme se mu poklonit."
Král Herodes, když to uslyšel, velmi se zarmoutil. V jedné známé pohádce se ostatně taky jeden král zarmoutil, když slyšel, že se právě narodil budoucí král, Plaváček. To zkrátka asi králové a jiní mocní dělávají, že je rmoutí představa někoho jiného na jejich trůnu ( a jsou schopni pak leccos nepěkného udělat, jen aby si tu svoji pozičku udrželi...). Horší je ale zmínka, že se s Herodem zarmoutil celý Jeruzalém - snad že dělali, co Herodov na očích viděli, aby se zavděčili, anebo je to opravdu rozesmutnilo... Ti, co si mysleli, že jsou u zdroje zbožnosti (to byl tehdy Jeruzalém s chrámem) nic netuší o tom Božím průlomu do tohoto světa ( ikdyž ze starých knih věděli, že má přijít Mesiáš, král z rodu Davidova). - Těžko říct, proč se rmoutili. Jisté je ve vyprávění jen to, že od této chvíle se začaly dít věci. Nikde ovšem není psáno, že mudrci přišli zrovna toho dne, kdy se Ježíš narodil. Vyprávění se soustředí na to, co bylo potom - na to, jak lidé reagovali, jak tu zprávu přijali.
Jakou zprávu? No tu, kterou v jiném podání téhle události (jak jsme ji četli včera z Lukáše) charakterizují Boží poslové jakožto radost, která bude pro všechen lid. Když se někdo narodí, bývá to docela radostné, ale tady jde o víc, povídají ti poslové. Tohle narození úplně změní váš život, změní váš svět. Rozumí se: když budete chtít. - A o tom zrovna chci mluvit - "když budete chtít". Protože radost není povinná a ani víra není povinnost. Pouze, když budete chtít. Ve vyprávění o mudrcích od východu přicházejí podobní poslové, neříká se jim zde ovšem andělé (což je český překlad slova posel), protože to jsou jacísi cizinci. Přišli do Jeruzaléma, aby vyřídili něco podobného, jako v betlémě pastýřům andělé, jenom to říkají jinými slovy. A věci se dají do pohybu, jak už jsem zmínila... Napřed se ti nahoře budou radit, pak bude Herodes cosi úlisně vykládat a nakonec poteče krev, mnoho krve. - Tak vypadá ta "vánoční radost"?! - Ano, ale jen z jedné strany. Jako když vám televizní reportáž, očima toho, kdo právě stojí za kamerou, podává zprávu o nějaké události. Do toho jeho záběru se vejde jen určitá část toho, co se ve skutečnosti stalo a hodně záleží na jeho úhlu pohledu. To tak ve zprávách přece často je, že se podává jen to, co je divácky přitažlivé. Televizní reportáže nám často předkládají ty krvavé lázně, ať už z našich dálnic, z loupežných přepadení či teroristických útoků. Ale už se třeba nedozvíme o tom, kdo první zavolal pomoc, jestli se někdo přepadeného zastal, jaký je další osud obětí teroristických činů a jejich rodin... Zřejmě se to nepovažuje za tak důležité a pro lidi zajímavé... Ovšem, je to zase jiný úhel pohledu, který událost ukáže v jiném (novém) světle.
Bratři a sestry, to co čteme v Biblii o narození Ježíše, to není reportáž. Je to způsob pohledu na věci, který vidí dál, než běžné oko nebo kamera. Je to pohled víry, který zve k náhledu pod povrch(ní) vidění věcí.
"Námitka", řeknete. Jaké hlubší vidění věcí?! Co by mohlo být za těmi hrůznými betlémskými událostmi hlubšího? - Nic na té hrůze nemění, když si někde přečteme, že při tehdejší lidnatosti Betléma nemohl být počet takových novorozenců vysoký, že v našem světě umírá na hlad, žízeň, horko, zimu, podvýživu a infekce více dětí denně, než zahynulo tenkrát při vyhlazovací akci Herodově. To je pravda. Ale i tak ten betlémský masakr byla hrůza. A betlémské matky se procesím vydaly do nedalekého Ráma plakat na hrob pramáti Ráchel, která tam byla pohgřbena, poté co zemřela po porodu svého syna Benjamína na betlemských pláních. - To také patří k Vánocům. Do takového světa přišel Boží Syn. Do světa matek, jež oplakávají své děti a nedají se utěšit. Do světa násilí a vyhlazovacích akcí. Do světa herodů, kteří krutostí zakryvají své sobectví a svůj strach. Kdyby Ježíš přišel do jiného, lepšího, ne tak barbarského světa, nemusel by se pár dní po narození stát uprchlíkem. Ale On přišel do tohoto světa. do našeho světa. Člověčenství naše, ráčil vzíti na sebe...

Když nám tu ve vánočním příběhu evangelista Matouš líčí náš svět se vším tím otřesným a odporným, co k němu patří, když nám Vánoce nenasvěcuje jen z jedné, líbivé strany jako "šťastné a veselé", cítite za tím líčením, ještě něco navíc. Něco, co jde proti té špíně a hrůze, něco, co se nabízí jako pomoc - i vám, kdo to čtete nebo slyšíte. Když se necháte oslovit. Zkrátka: když budete chtít.
V tom vánočním příběhu je to jako v životě: setkání s podivuhodnou radostí ale i s nesmyslnou krutostí. A záleží na tom, zda necháme prostor, zda se otevřeme tomu prvnímu, co přichází z Boží strany, nebo zda se necháme strhnout a převálcovat tím druhým.
Pak nás totiž nerozladí, že Vánoce nejsou a nechtějí být vytržením z reálného světa; naopak nás radostně naladí, že Vánoce jsou vtržením toho Božího do všeho, s čím se v životě a ve světě potkáváme i potýkáme. Proti té naší tmě, proti všemu zlému, co v tom našem Božím, - nebožím světě máme a děláme proti tomu Bůh začal něco dělat. AŤ chceme, nebo ne. Můžeme se přidat. AA může nás přitom povzbudit i citát, který jsem nedávno zaslechla: "Není třeba bát se stínů. Jsou znamením, že světlo je nablízku."

Bože, děkujeme, že můžeme patřit skrze Tvého Syna Ježíše k Tobě a k Tvému lidu. K lidu, v němž má vládnout jiná moc než herodesovská: moc lásky a oběti. K lidu, v němž člověk člověka nežene do vyhnanství, nýbrž přijímá: do domu, do společenství, do lásky. Amen

farářka Lavická

martes, diciembre 25, 2007

SVÁTEČNÍ SLOVO - PALABRA FESTIVA

Když pak on o tom přemýšloval, aj, anděl Páně ve snách ukázal se jemu, řka: Jozefe synu Davidův, neboj se přijiti Marie manželky své, nebo což v ní jest počato, z Ducha svatého jest. Porodiť pak syna, a nazůveš jméno jeho Ježíš; onť zajisté vysvobodí lid svůj od hříchů jejich. Matouš 1:20-21

Y pensando él en esto, he aquí un ángel del Señor le apareció en sueños y le dijo: José, hijo de David, no temas recibir a María tu mujer, porque lo que en ella es engendrado, del Espíritu Santo es. Y dará a luz un hijo, y llamarás su nombre Jesús, porque él salvará a su pueblo de sus pecados. Mateo 1:20-21

Jak to máte sami se sebou? Myslím jaký máte sami k sobě vztah. Ano - člověk má sám k sobě vztah a v tom to je... Jaký máte vztah k sobě? Těch možností je několik.

a) Člověk si může být hodně blízko, jako když dáte takhle pravou a levou dlaň k sobě, takže se dotýkají a nic se mezi ně nevejde.
Člověk si může připadat hodně zajedno sám se sebou, skoro docela. Je sám sobě "vlastním". Jakoby neměl sám se sebou žádný problém. Já jsem já. Tohle chci, tak to prostě chci a to je všechno. Tohle si myslím, tak si to myslím, a to je všechno. Tohle dělám, tak to dělám, a to je všechno. Může být zcela zaujat přítomnou chvílí a tím, co cítí, co si přeje, co chce.

b) Ta druhá možnost bude, že může mít k sobě odstup? Ano. Může být a bývá sám k sobě tak trochu cizí. Soudce sám sebe, advokát sám sebe, nebo kritik, vychovatel, nebo ...leccos. Tohle si myslím, ale je to tak správně? Tohle dělám, ale má to nějakou cenu?
Sleduje se po očku, kriticky, nebo nevraživě nebo zálibně. A druhým okem sleduje okolí a jiné...a srovnává se s ním. Znejisťuje ho špatný krok, neúspěch. Nebo ho těší, co udělá, řekne. Otvírá se problém ctižádosti a žárlivosti.

☼☼☼

Tu dvojí polohu znáte. Sám sobě docela vlastní. "Presentní", přítomen. Soustředěn na sebe sama a na přítomnou chvíli. Nebo sám sobě v odstupu. Mám vůči sobě nějaká očekávání, nároky... Jsem někdy jako sám sobě vlastní a někdy trochu sám sobě cizí.

V které poloze jste častěji a v které si lépe připadáte? Dlaň na dlaň nebo kus místa mezi nimi?

Tu první polohu nezapřeme. Někdy jsme opravdu sami sobě vším, celým světem, vším, o co jde. A někdy je v tom dobře. Jsem teď a tady. Já. Teď jím, teď čtu, teď něco říkám. Žádný problém. Ale člověk je trochu sám sebou slepý.

Ta druhá poloha má v sobě víc napětí. Mohu se na sebe dívat různě, s úctou, spokojeností nebo se vztekem a opovržením. A mění se to. Asi je to pravdivější. Nemohu popřít, že je jiné mimo mě, a třeba i lepší než já, a že se na mě dívají zvenku, z odstupu také jiné oči a že nejsou jedno. A že já to musím vůči sobě taky tak dělat.

Hlavně ale, abych nebyl sám se sebou ve válce? Abych si mohl víc věřit a mít se víc rád? Aspoň to... Ale...

☼☼☼

Říkali jsme je několik možností? Jaká je ještě možnost? První: být sobě beze zbytku vlastní, zajedno sám se sebou. Jen sebe na srdci.
Druhá: odstup od sebe. Sám sebe na starosti.
Jaká by byla třetí... Že člověk sám na sebe zapomene? Není to popis šílenství? To by se člověku všechno rozestoupilo a ... Ale může to být trochu jinak. Je možnost, která se o vánocích stává hodně zřetelnou. A té se říká "vysvobození z hříchu".

Hřích není jeden špatný čin, ale je (bezvýhradné) zaujetí sebou, ať nekritické, bez odstupu, (pocit - já jsem vším, co stojí za řeč) nebo s odstupem... Jestli to zaujetí sebou je sebeobdivné nebo sebekritické, to vyjde nakonec nastejno. Je trochu jedno, jestli sami sebe bezvýhradně berete (jste sebevědomí) nebo jestli jste vůči sobě kritičtí (máte pocit méněcennosti), nebo se chcete měnit nebo co... je to jedno, protože se stále zabýváte sami sebou... Ale copak se s tím může něco stát?

Člověk nezapomene nikdy docela sám na sebe, to se nedá, ale může na sebe jaksi pozapomenout, protože prožije, že to nejdůležitější na světě, není on sám, a nějak mu to nevadí(!). Protože je tak zaujat tím, co se děje, co k němu přichází, koho potkává, že pozapomene na sebe a na své sebehodnocení a kritiku sebe i druhých. A to je "Betlémská situace", tam se prostě ztrácí bezvýhradné zaujetí sebou samým, ať bezmyšlenkovité nebo v dobrém nebo zlém... Člověk je vysvobozen z nejhoršího zajetí (zaujetí) - sebou samým. Když o to zaujetí sebou přijdete, protože jste byli zaujati Jiným, tak prožijete zvláštní Osvobození.

Prožít se dá (podstata zkušenosti s Ježíšem, vánoční zkušenosti, křesťanské zkušenosti s Bohem), že jsem vlastní Někomu jinému, kdo nemá tu potíž se vztahem k sobě...takže by si pomocí (prostřednictvím) mě řešil jen vztah k sobě. A to pozornost srdce a duše osvobodí, takže není vázána bezvýhradně na sebe sama, ale jiným a člověk sám na sebe pozapomene... A to je zvláštní štěstí. Vznikne vztah k Někomu Jinému a začnou vznikat další a další!

V tom Zaujetí Jiným prožijete paradoxně, že najednou jste i sami sobě vlastní. ale právě tím zaujetím někým jiným. To je zkušenost s Ježíšem Kristem, vánoční zkušenost.

Děkujeme, že naše srdce zakřivené do sebe sama, osvobozuješ, otvíráš...

farář Pavel Jun


lunes, diciembre 24, 2007

DIOS VIVE Y REINA - NOS AMA ; BŮH ŽIJE A KRALUJE - BŮH NÁS MILUJE

Con mi esposo y mi hija disfrutando de una tarde en Praga.

Karina y Yensy, mis hermanas en Cristo, en momentos dificiles están conmigo.

Gracia Maria y Valeria en Hospital Na Homolce, haciendome compaňía.


Hoy, 24 de diciembre alabo al que vive, Cristo Jesús. Le doy gracias por milagros, proezas, restauraciones, por dar vida, como lo hizo con Lázaro. El calma la tempestad, cobija al que no tiene, da alimentos.

Lo alabo hoy y todos los días por el 16 de diciembre de 2000, cuando se me reventó un aneurisma cerebral en la carótida izquierda. Tuve un paro cardiaco y respiratorio y momentos mas tarde caí en un coma profundo.

Hoy, 7 años después, estoy viva gracias a mi Dios. Es una prueba contundente para todos, de un gran amor de Dios, para cada ser.

También doy gracias a Dios por darme un esposo de Republica Checa. Gracias a mi Dios y a mi esposo por cuidar de mí durante 7 meses después de despertar de coma. Mi esposo pudo permanecer al lado de mi cama al cuidado de cada detalle. Mis gracias son también para mis hermanas que me ayudaron cubrir mis necesidades materiales y espirituales. Gracias a todos los que oraron por mi sanación. Además quiero dar gracias a todos los médicos, enfermeras y demás personal que me atendió no solo en Hospital Na Homolce, sino también en hospital de Caslav, Kolin y Kutna Hora.

Gracias Padre Celestial por permitirme en cada lugar donde me llevabas dejar una semilla de Tu palabra.

Gracias, esta sierva Tuya puede continuar llevando semillas de tu palabra hasta tu venida.

Ena.

Job 19:25
Yo sé que mi Redentor vive,
y al final se levantará sobre el polvo

Salmos 62:5
Alma mía, en Dios solamente reposa,
Porque de él es mi esperanza.
. ”
Salmos 71:5
Porque tú, oh Señor Jehová, eres mi esperanza,
Seguridad mía desde mi juventud.
.”

Dnes, 24 prosince chválím Toho, který žije, Ježíše Krista. Děkuji mu za zázraky, hrdinství, obnovy, za to, že vrací život, tak jako to učinil Lázarovi. On utišuje bouře, přikrývá toho, který nic nemá, dává potravu.

Chválím Ho dnes a každý den za 16 prosinec 2000, kdy mi praskla mozková výduť na levé krkavici. Dostavila se zástava běhu a dechu, o chvíli později již jen hluboké koma.

Dnes, 7 let poté žiji, díky Bohu. Je to přesvědčivý důkaz pro všechny o velké lásce Boha ke každé bytosti.

Také děkuji Bohu za to, že mi dal manžela z České Republiky. Děkuji Bohu a manželovi za to, že se o mě mohl starat celých 7 měsíců poté co jsem se probudila z komatu. Můj manžel mohl být neustále u mého lůžka a bedlivě hlídat každý detail během mé rekonvalescence. Moje díky patří také sestrám, které se postaraly o materiální potřeby mé rodiny. Děkuji znovu všem těm, kteří se modlili za moje uzdravení. Také chci poděkovat všem lékařům, sestrám a ostatním zaměstnancům nejenom v Nemocnici Na Homolce, ale také v Čáslavi, Kolíně a Kutné Hoře.

Děkuji ti Nebeský Otče, že jsi mi dovolil nechat na každém místě kde jsem byla, zrnko Tvého Slova.

Děkuji ti, že tato Tvoje služebnice může rozsévat Tvá semínka pravdy až do té doby než přijdeš.
Ena Homolková

domingo, diciembre 23, 2007

NEDĚLE VE SBORU - DOMINGO EN LA IGLESIA

Jovenes evangelicos de la iglesia de Čáslav con la familia Homolka.

Ena, Linda Clara y la maestra de Linda del noveno grado de Žleby.

quien se dio a sí mismo por nosotros para redimirnos de toda iniquidad y purificar para sí un pueblo propio, celoso de buenas obras.Tito 2:14

On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. List Titovi 2:14

domingo, diciembre 09, 2007

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Esposos Homolka-Perez en Starkoč, visitando a Helena, madre de Václav

Romana, Oscar, Ena, Václav, Linda y Ricardo en la iglesia evangelica de Čáslav.

Hermano Jerie y Linda Clara durante las alabanzas.

"Andělu pak Filadelfické církve piš: Totoť praví ten svatý a pravý, kterýž má klíč Davidův, kterýžto otvírá, a žádný nezavírá, a zavírá, žádný pak neotvírá: Vím skutky tvé. Aj, postavil jem před tebou dvéře otevřené, a žádný jich nemůže zavříti. Nebo máš ač nevelikou moc, a ostříhal jsi slova mého, a nezapřels jména mého". Zjevení S. Jana 3:7-8

Escribe al ángel de la iglesia en Filadelfia: Esto dice el Santo, el Verdadero, el que tiene la llave de David, el que abre y ninguno cierra, y cierra y ninguno abre: Yo conozco tus obras; he aquí, he puesto delante de ti una puerta abierta, la cual nadie puede cerrar; porque aunque tienes poca fuerza, has guardado mi palabra, y no has negado mi nombre. Apocalipsis 3:7-8

Jeden blízký člověk vyprávěl svůj sen - mně se zdálo, že to je pozoruhodné podobenství o životě. Říkal: Zdálo se mi: posavili nás do nějakého spíš temného prostoru a hned za námi začali zazdívat zeď. (Měl bych to říkat hodně pomalu, abyste si to stačili uvědomit...).
A když jsme se rozkoukali, vidíme: před námi je mléčné sklo. Skrze ně bylo přece jen vidět nějaké světlo.
A pak jsem si všiml, jak to sklo bylo popraskané. Jako když se házelo kamením. Lidé před námi se patrně chtěli dostat dál. Rozbít tu stěnu před sebou. Ale nikomu se to nepodařilo.

Život je takhle...
Jsme jako zazdění. Zpátky nemůžeme, opravdu dopředu taky ne. Jsme uvízlí v prostoru mezi nebytím a Bytím.
Uvěznění.
Z jedné strany trochu světla. Ale nedobytného.

Život takhle - není to taky zkušenost pekla? Touha...která je trýzní?

Teď dva nápady a dvě poučení.

☼☼☼


První nápad: a nejsou tam dveře?
Proč by nemohly být?

Proč by neměly!
Jaký smysl by mělo to "mléčné sklo"? Mělo by to být jen něco "dráždivého" a trápícího...
Nenapovídá to naše Touha, že...něco by mělo být vpředu. Jaký smysl by měla Touha, kterou každý cítí. Po něčem Víc... po tom dostat se Dál. Je to Touha za to mléčné sklo. Nakonec po Bohu!

První nápad: mohly by tam být dveře...
A první poučení: jsou tam.

☼☼☼

Druhý nápad. Někdy by mohl (měl) mít od těch dveří klíče. Proč by je někdo neměl mít?
Dveře jsou přece od toho, aby se otvíraly. Proč by neměl být někdo, kdo je má...?

Druhé poučení. Ty klíče má Ježíš. (To tvrdí kniha Zjevení sv. Jana, kterou teď čteme).

Proč by to neměl být Ježíš?

Patří "za mléčné sklo", k Bohu, to je podstata křesťanské (velikonoční) zkušenosti. Byl tady a patří k Bohu.
On je Postava, která spojuje to tady... a Tam.

Věděli byste o někom, kdo by to mohl být jinak. Kdybyste věděli o někom, kdo by to mohl být jinak, tak to řekněte... A On nezneužije své "klíčové postavení. Všichni lidé, které znám a které si dovedu představit, by takovým postavením -- tak narostli ve své pýše, že by se stejně kolem nich nedalo projít.

☼☼☼

Teď už ne poučení, ale dvě otázky: Komu se ty dveře otevřou?

Komu se otevírají dveře... Kdo má otevřené dveře?

Máte jistě spoustu nápadů... bohatí, mocní mají všude otevřené dveře. Nebo slavní a úspěšní...
Omyl, omyl, omyl. Tady ne.

Otevřou se tomu, kdo se zachytil Ježíše. Kdo ví, že kolem Něj musí projít. Že kvůli Němu může projít.

☼☼☼

Tušíte, co to s námi udělá?

Dostat se k někomu blízko, to často s člověkem něco udělá... Vyvolá to v člověku leccos - různého... U někoho prožijete nejistotu, u někoho se sebou spokojenost, u někoho "jen tak radost".

Projít kolem Ježíše (a to je naplnění života) způsobí vnitřní přetavení. Leccos shoří. I leccos s toho, na čem jsme si zakládali.
Stejně tápeme v tom, na čem záleží. co na nás a v nás je důležité. Co byste řekli? na čem si zakládáte?
Napadla by vás nedomýšlivá, důvěřivá vstřícnost? (Ta prý je nejvíc odpovídající...)

☼☼☼

V adventu - se díváme víc dopředu. Leckomu z nás by se dopředu dívat ani už moc nechtělo. Tak proto jsme si měli připomenout: Vepředu ne zeď, ale dveře. Klíč od nich má Ježíš. Šance pro vás. To jsem měl připomenout.

Děkuujeme za to, že vůči tomu, co je před námi, vůči Tobě, nemusíme být ziřivě bezmocní.

farář Pavel Jun



domingo, diciembre 02, 2007

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

A zpívali píseň novou, řkouce: Hoden jsi vzíti tu knihu, a otevříti pečeti její. Nebo jsi zabit, a vykoupils nás Bohu krví svou ze všelikého pokolení a jazyku a lidu i národu. A učinil jsi nás Bohu našemu krále a kněží, a budeme kralovati na zemi. Zjevení S. Jana 5:9-10

y cantaban un nuevo cántico, diciendo: Digno eres de tomar el libro y de abrir sus sellos; porque tú fuiste inmolado, y con tu sangre nos has redimido para Dios, de todo linaje y lengua y pueblo y nación; y nos has hecho para nuestro Dios reyes y sacerdotes, y reinaremos sobre la tierra. Apocalipsis 5:9-10

Je to taková zvláštní zkušenost s vodou nebo větrem. Vítr i voda totiž mají tuhle vlastnost. voda může v sobě něco rozpustit a pak to vzít s sebou, tedy odnést, takže smýt - lecos. A vítr se může zmocnit o odnést, vzít s sebou.

Takový vítr. Zamete celou ulici. Odnese prach nebo podzimní listí. Když je dost silný, tak i mnohem víc...
Voda - smyje špínu, barvu a leccos...

Kdyby to šlo, co byste vy pustili po větru? Co byste ve svém životě už nechtěli mít? Co byste nechali odnést pryč? Řekněte si to.
Co byste nechali odnést vodu? Od čeho byste se chtěli umýt.

Jen Neměli byste strach, že vezmou vás celého...?
Že se mnou něco jako vítr zatočí a už mě celého bude unášet. Jak toho pokrývače z písničky skupiny Buty. Že mne vezme něco jako proud vody, povodeň, potopa...
Řekněte: Neměli byste strach, že vezmou vás celého? Že člověk bude bezmocný. Nechci být unášen. Ale odnést něco nepatřičného...to bych chtěl.
A krev?
Krev je jiná než voda. Krev to přece nemůže jako voda, ta přece nedokáže nic smýt, o krvi se spíš říká, že "ulpívá" - třeba na rukou.

Ale vlastně..v Bibli se o krvi víckrát řekne, že smývá...Co může smýt krev? Prý "hřích".
Hřích je vzdor, v kterém člověk bojuje o své přijetí. A to falešným způsobem. Říká a cítí přitom "Já" se špatným důrazem. S důrazem, který mu diktuje jeho vnitřní nejistota, pocit méněcennosti a pýcha (všechno najednou!).
Člověk se chce prosadit - něčím, co umí, nebo má. Zajímají ho situace, kde se může prosadit. ("Realizovat se", říká se dnes). V tomto smyslu je dnes velmi hříšná doba. Protože to je "normální". Prosazování sebe sama převažuje, málo se čeká na druhého, málo se mu otvírá, málo se dívá, co se děje okolo, považuje se to za ztracený čas. (Všimněte si, jak nabídka převažuje nad poptávkou...).
Krev bere vzdor, tvrdošíjnost, v které člověku jde jen o prosazení sebe sama. Jak?

Krev je totéž co život. Dát krev za někoho znamená, že se opravdu život jednoho otevře a druhý do něj může patřit...
Aniž by cokoli udělal.
Krev nebere a neodnáší s sebou jen něco, ani nebere celého člověka s sebou (jak to dělá voda nebo vítr), ale může znamenat: otevřel se ti život druhého, jsi přijat, i když jsi těžko přijatelný a vlastně dokonce nebezpečný. Přijímáš to, vstoupíš?

Když se ve Zjevení ( a Bibli na jiných místech) mluví o Beránku a o vykoupení krví, tak to znamená - že Bůh vás bere do svého života! Být zahrnut do života - Božího... TO JE TO!!!


Shrnutí: Voda. Bere do sebe špínu a odnese ji pryč. Odnést něco nepatřičného nebo těžkého, to bychom chtěli. Smýt špínu... Voda dokáže také vzít celého člověka, unášet ho. Být unášení - to nechceme.

Krev může znamenat, že se život jednoho otevře a druhý do něj může patřit. Chcete vůbec patřit? Není to jako být "unášen"? Patřit - není to něco nepatřičného? Není to stejně spoutávající. Ne. Je to jinak.

Vlastně se o to nakonec hodně namáháme - abychom patřili do života. Vlastně se domáháme vstupu. ("Ambice", tak uznávané slovo dnes, znamenají "doprošovat se"). Pokoušíme se nějaké místo si v životě dobýt, urvat, zasloužit nebo vlastně vyprosit. (Jak jsme o tom mluvili, když jsme mluvili o hříchu).

Ale tak je "to s krví". Krev je život. Do života se patří - jen že vám někdo svůj život otevře a přijme vás do něj. A vy to taky přijmete. To je ten "bílý šat" jak o něm mluví také Jan.
Jsme opatrní. Nespoutá nás...?
Když je to ale Bůh - život sám - kdo se vám otvírá, a má podobu Beránka, tak nejde o nic jiného víc.


Pane, děkujeme, že do života se vstupuje jen tak, s pokojem v duši a srdci - když Ty jsi nám tak otevřen, nám vstříc.
farář Pavel Jun

domingo, noviembre 25, 2007

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Jan sedmi zborům, kteříž jsou v Azii: Milost vám a pokoj od toho, kterýž jest, a kterýž byl, a kterýž přijíti, a od sedmi duchů, kterýž jsou před obličejem trůnu jeho. A od Ježíše Krista jenž jest svědek věrný, ten prvorozený z mrtvých, a kníže králů země, kterýž zamiloval nás, a umyl nás od hříchů našich krví svou.. A učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému, jemuž buď sláva a moc na věky věků. Amen.
Zjevení (S.) Jana teologa 1:4-6

Juan, a las siete iglesias que están en Asia: Gracia y paz a vosotros, del que es y que era y que ha de venir, y de los siete espíritus que están delante de su trono; y de Jesucristo el testigo fiel, el primogénito de los muertos, y el soberano de los reyes de la tierra. Al que nos amó, y nos lavó de nuestros pecados con su sangre y nos hizo reyes y sacerdotes para Dios, su Padre; a él sea gloria e imperio por los siglos de los siglos. Amén. Apocalipsis 1:4-6

☼☼☼


Dnes bychom měli mluvit o Moci... Začneme jako ve škole - tam když se mluví třeba o vodě - tak se řekne: vodu známe ve více podobách, totiž skupenství. Jako vodu, led a vodní páru. Moc známe ve dvou podobách. Směřuje buď dovnitř, nebo ven. Je jako sevření nebo agrese.

Rozumíte? Na rovině státu si to můžeme představit: Buď policie, nebo vojsko.
Představte si to - buď policie, která má udržovat vnitřní pořádek, bránit chaosu, který by uvnitř státu, na nějakém území nastal, nebo vojsko, které má dobývat další a další země nebo "bránit" navenek před jinými...

Moc zaměřená dovnitř. Sevření, v kterém jde o tto podržet pohromadě. Protože je ohrožení chaosem.
Moc zaměřená navenek. Agrese - anektování cizích prostorů, získávání vlivu, rozpínání svého životního prostoru.

☼☼☼

Vykonávání moci se neděje jen na rovině státu, království... Jak vxy znáte moc ve svém životě? Spíš tu obrácenou dovnitř, svírající, konsolidující, držící pohromadě..., nebo tu druhou, obrácenou na venek, agresivní, dobývající?

Obojí, Tu první jistě.
Ten pocit budete znát: Jako když máte rozbitý džbán...tak ho svíráte, musíte ho držet pohromadě. Jsou trhliny, praskliny... kdyby jste ho pustili, nechali být, rozpadne se na kusy, a džbán už to rozhodně nebude, jen pár střepů. Žít a udržovat si vnitřní souvislost, to stojí dost síly, k tomu je potřeba mít "moc".
Dělá to myslitel, asketa, člověk, který se pokouší o meditaci, žít zdravě...

Víte - že stačí, když jste unaveni, nebo se v životě objeví něco, co se mezi ostatní nehodí, něco, co snižuje vaši hodnotu, prostě když vám to nejde dohromady ("nedává smys"), když se vám objeví v životě něco "nesourodého", rozkladného - jak se těžko drží věci pohromadě a přitom to člověk musí.
Vlastně stačí, když jste nemocní, ne-mocni. Nemáte sebe a to svoje pod svou vládou, pod kontrolou. A...
Znáte touhu po moci takhle: mít své věci, sebe pod kontrolou.

A to druhé, dobývání dalších a dalších prostorů, to znáte? Anektování. Nemusí to být brutální dobývání... může to být šarmem, lstí, krásou, moudrostí, tím, že se děláte druhým důležití, že vstupujete do životů druhých lidí a vážete si je do svého. Nebo třeba i touhou pomocí (pomocí vstupujete do života druhých nejsnáze)...
Znáte touhu po moci i takhle. Mít vliv, navyšovat jej. Mít ve své moci víc a víc a tím větší možnosti. Proto touha po slávě, úspěchu a vlivu (subtilnější způsob vykonávání moci). Obojímu musíte rozumět. Nedělá to jen vojsko a policie a nad nimi král nebo politici. Děje se to i na lidské rovině našich životů. A je to jaksi spojené...

☼☼☼

To s Kristem - o čem tu mluvíme znovu a znovu, protože nakonec nic jiného nestojí za řeč... to je svým způsobem také věc moci...Celá kniha Zjevení, kterou teď čteme, mluví vlastně o příchodu Boží Vlády.


Jde také a nakonec o Boží Moc.
Ale ta je Jiná. Předně: není tu agrese, tu se nedobývá svět odněkud ze zápolí nebe, tu není zmocňování se, protože z podstaty věcí Bohu všechno patří. Proč by dobýval to, co Mu Patří. Všechno to, co známe z vlastní a jiné rozpínavosti (představte si Hitlera, Chveze, Stalina, Putina, kohokoli z politiky) pyšné, a bezohledné a nervozní a brutální a jiné... tu naprosto není.
Zkušenost s Bohem je naprosto jiná, než zkušenost s mocnými... (On je totiž Opravdu Mocný, nejen po Moci toužící).

Však také podle Zjevení klíčovou roli při převzetí boží vlády hraje Kristus. A ten je jiný, než jak u králů bývá. Ten, kterému je svěřeno "prosazení Boží Moci", Ježíš Kristusd, ten je srovnáván s Beránkem, oproti tomu protivníci - s šelmou.
Beránek a šelma.
Bůh, který má právo na... všechno, nepotřebuje agresi. Nedobývá to, co mu nepatřilo. Nezískává vliv. Není šelma. Možná jen v údivu čeká... co se děje...děti se hašteří, něco si namýšlí... o co jim jde? Žádné vojsko, dobývání, získávání vlivu... Není tam to zoufalství chtivosti toho, kdo touží po moci, kdo chce víc, než co může mít... Proto Beránek... Je tam Pokoj.

☼☼☼

Ale potom se s Bohem a Kristem musí spojovat jen ten první způsob vykonávání moci (když nemusí být navenek, když nemusí dobývat, tak musí být dovnitř, musí udržet dovnitř pořádek, řád...)
Když je všechno Boží, tak nedobývá, ale jenom "dělá si pořádek". "Ne vojsko, ale policie". I tak si Boha spousta lidí představuje.


I tady je nesmírný rozdíl. Místo "sevření" zvenku (představte si, jak držíte ten džbán, nebo vytrháváte a zahazuje plevel, nebo oddělujete hrách a popel...) působí "smíření".
Jeden způsob (vlády) - jak udržet pohromadě: působit smíření.
Podívejte - možná jediný způsob!

On - připlete se "mezi". (Jako oběť, jako Beránek) A zacelí (svým tělem až!) trhliny, které vznikaly a vznikají...
O tohle jde, tohle můžete: Vidět mezi sebou a druhými, ve všech trhlinách, která se nám v životě znovu a znovu otvírají... Jeho. Jak do nich vstupuje a Jím se to všechno spojuje - zevnitř a jemně.
Cítit tu lásku, která vytváří z rozděleného jemnou a pevnou síť,... to je podstata a krása křesťanské víry. to je Ježíš Kristus, Beránek.
To je poslední způsob Božího vládnutí. můžeme se na ně těšit.

Děkujeme za to, že vstupuješ do toho, co se rozpadá a je nesourodé - v nás i kolem nás, a jemně to držíš pohromadě. Chtěli bychom to znovu prožít na svém srdci, na svém svědomí, na svém těle, v našich vztazích a v celém světě.

farář Pavel Jun





domingo, noviembre 18, 2007

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Juan, a las siete iglesias que están en Asia: Gracia y paz a vosotros, del que es y que era y que ha de venir, y de los siete espíritus que están delante de su trono; y de Jesucristo el testigo fiel, el primogénito de los muertos, y el soberano de los reyes de la tierra. Al que nos amó, y nos lavó de nuestros pecados con su sangre,
Apocalipsis 1:4-5 (Reina-Valera 1960)

Jan sedmi církvím v Asii: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých.
Zjevení Janovo 1:4-5a

Od chvíle, co člověka odříznou od pupeční šňůry, tak je dost sám. Nemusíme ztrácet čas tím, že budeme mluvit o tom, co to znamená. Ptáme se hned: Je možné nějak nějaké spojení s někým znovu navázat?
Jistě...v nějaké podobě...V jaké? Napadne vás jich asi víc.

Jaká spojení znáte? Jak mohou být lidé spojeni? Třeba tím, že na druhéhé myslíte. někoho prostě nosíte v hlavě. Jako hádanku nebo zajímavost nebo problém nebo... Prostě ten druhý je častým tématem vašeho přemýšlení, vzpomínek, a také kvasem myšlení (kvůli němu myšlenky nespí, ale rozebíhají se). Na druhém je něco co poutá myšlení, vzpomínky, něco vzrušujícího nebo zneklidňujícího. Tak ho nosíte v hlavě.

Další spojení: to znají milující. Někoho nosíte na srdci. Ten druhý vám tak vytváří atmosféru života. Někdo je mnohem víc než časté téma přemýšlení. Skutečně jako když je krajina a nad ní něco, co udává atmosféru. Jako když nad krajinou je slunce nebo mrak, zamračeno, strach, smutek, znásobená samota, lítost - to k lásce taky patří. Někoho nosíte na srdci a to vás s druhým spojuje. Znají milující.

Jak jinak mohou být lidé spojeni? Nedá se vrátit k pupeční šňůře, k něčemu pevnějšímu? No...skoro, bývají taková spojení s lidmi... Může to být jako s loutkou na provázku... Někdo vás vodí nebo vy někoho, máte na něj takový vliv, že...opravdu jako kdyby byl loutkou...

Čteme zjevení Jana, uvízli jsme na začátku u "titulatury Ježíše". Pár slovy, jakoby v nadpisu celé knihy napíšou, kdo Ježíš je. Nejprve věrný svědek. Pak prvorozený z mrtvých. To jsme četli posledně. Ještě u toho zůstaneme.

Ježíš je prvorozený z mrtvých.znamená to také: je možná souvislost s Ním. Jaká? Jak jsme o tom mluvili před chvílí?

Jak to bylo? Myšlenkou? Nosíte Ho v hlavě... Ano. Ale není to málo? Myslíme přece na spoustu lidí...jako na hádanku, tajemství, problém, varovný příklad...
Mít v hlavě Ježíše - to je ale jinak (to je podstata vzkříšení), to není jen myšlenka. Ježíš není hádanka, ale řešení hádanky, kterou je život.
Mluvili jsme o tom před týdnem obrazem uzavřené figury,(obraz z Gestalttherapie), který říká: terapeutický, uzdravující je uzavřený tvar. Jako když jednou čarou něco malujete - až když se čáry znovu potkají, až když je obraz hotov, uzavře se linie... přijde "uspokojení".
Každý člověk je ale "neuzavřeného tvaru", není to jedna linie, nedá se jednou linií namalovat. Proto tolik neklidu, neuspokojenosti v našich životech. Máme pocit, že náš život se dobře uzavřít nedá...
Ale Ježíš je "uzavřeného tvaru". To znamená vzkříšení. Bohu je Ježíš "uzavřená figura". Tenhle příběh dává smysl. ( Tenhle člověk je "z jednoho kusu", my všichni jsme z tolika kusů, Jekyll, Hyde, a spousta dalších stínů mezitím).
"Ježíš v hlavě" se pak může stát ne jednou z hádanek nebo zajímavostí nebo problémů, nebo kvasem pro myšlení, ale "strukturujícím" principem pro myšlení i život. Dává člověku to, čemu se říkávalo moudrost. (Moudrost, to je něco naprosto jiného, než inteligence. Znáte jistě lidi, kteří jsou velmi inteligentní, a přitom děsivě ne-moudří, pošetilí). Moudrost znamená, že myšlení, hodnocení, vnímání, jednání... má svůj dobrý řád, svůj pravdivý vztažný bod.
Ježíš se může nosit v hlavě, a znamená to tohle...

Ale nemělo by to znamenat víc(O čem jsme to ještě na začátku v přípravě mluvili...? Nosit na srdci): Nosit se dá Ježíš i na srdci. A zase je to ještě jinak, než nosit na srdci jiného člověka. My nosíme na srdci víc lidí, je to zkušenost radosti, ale taky smutku, lítosti, viny a taky strachu... A srdce někdy dost bolí a je unavené...A má strach, kdy koho ze srdce ztratí nebo komu se ze srdce ztratí.
Když člověk nese na srdci Ježíše, tak se člověk cítí spíš nesen. Znamená to jakousi lehkost jistoty - pevného patření Bohu. Člověk se cítí být zachycen, celý a bezpodmínečně a věrně.
To znamená nosit Ježíše na srdci. Nenesete jeho, s nejistotou, která k tomu nošení lidí na srdci patří, ale cítíte se zachyceni a neseni. A je v tom jakási stálost (jako pečeť, punc, znak jakosti na srdce) a bezpodmínečnost...

Ale znamená to ještě víc.
Čekáte, že budeme mluvit o pupeční šňůře nebo o loutce na provázku, která je bezmocná vůči tomu, kdo ji vodí, tedy zotročená...? Ne docela. Ale o moci se mluvit musí. O zachycení mocí. Člověk se dostane do nějakých siločar, jakési tíhnutí ho zachytí... Teologicky vyjádřeno teď mluvíme o Duchu svatém. Ale zase je to jinak - než jak vykonávání moci známe. není to moc poutající, zotročující, beroucí možnost pohybu, ale naopak - vysvobozující. (Zotročují ostatně ti, kteří se o zotročené prodlužují život...Bůh to nedělá, protože tohle nemusí) Jako když do tmy padne kužel světla a člověk tápající a ztracený ve tmě do něj vstoupí. A co se přitom děje s člověkem - to se nedá dobře vyslovit. Vzniká spojení s Pramenem života, bytí, s Bohem. Dotyk s Pramenem života, s Bohem. (Ez 37)

Tedy: Prvorozený z mrtvých - to znamená také spojení s Ježíšem... nosit Ježíše v hlavě. Na srdci. Patřit do oblasti Božího působení.

Ježíš ale není spojen s každým takhle. Prvorozený z mrtvých není pro každého. Jen pro toho, kdo o něm ví (to znamená pokoj do života), nosí ho na srdci (to znamená jistotu patření) a nastavuje svůj život moci, která z otevřeného nebe padá jako déšť na poušť...

Prvorozený z mrtvých. To znamená spojení s Ježíšem... A skrze něho s Bohem. Při tom se děje něco "hluboce terapeutického". To spojení má církev. A v ní vy!

Děkujeme za to, že vnášíš pokoj do našeho myšlení, jistotu do našeho srdce a život do našeho života.

farář Pavel Jun

sábado, noviembre 17, 2007

Košumberk 2007

Quiero agradecer a Dios por permitirme venir este aňo al balneario Luže Košumberk desde el 27. 9. 2007 hasta el dia 02. 11. 2007. Estoy agradecida al departamento de medicos, al personal y muchas gracias a todos los demas - pro su amor y atención.

Jeuscristo es el mismo ayer, y hoy, y por los siglos.
Hebreos 13:8

Así que, ofrezcamos siempre a Dios, por medio de él, sacrificio de alabanza, es decir, fruto de labios que confiesan su nombre.
Hebreos 13:15

domingo, octubre 28, 2007

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Vi un cielo nuevo y una tierra nueva; porque el primer cielo y la primera tierra pasaron, y el mar ya no existía más. Y yo Juan vi la santa ciudad, la nueva Jerusalén, descender del cielo, de Dios, dispuesta como una esposa ataviada para su marido.Y oí una gran voz del cielo que decía: He aquí el tabernáculo de Dios con los hombres, y él morará con ellos; y ellos serán su pueblo, y Dios mismo estará con ellos como su Dios. Enjugará Dios toda lágrima de los ojos de ellos; y ya no habrá muerte, ni habrá más llanto, ni clamor, ni dolor; porque las primeras cosas pasaron. Y el que estaba sentado en el trono dijo: He aquí, yo hago nuevas todas las cosas. Y me dijo: Escribe; porque estas palabras son fieles y verdaderas. Y me dijo: Hecho está. Yo soy el Alfa y la Omega, el principio y el fin. Al que tuviere sed, yo le daré gratuitamente de la fuente del agua de la vida. El que venciere heredará todas las cosas, y yo seré su Dios, y él será mi hijo. Apocalipsis 21:1-7

Respondió Jesús y le dijo: Cualquiera que bebiere de esta agua, volverá a tener sed; mas el que bebiere del agua que yo le daré, no tendrá sed jamás; sino que el agua que yo le daré será en él una fuente de agua que salte para vida eterna.
Juan 4:13-14

Potom viděl jsem nebe nové a zemi novou. Nebo první nebe a první země byla pominula a moře již nebylo. A já Jan viděl jsem město svaté, Jeruzalém nový sestupujcí od Boha s nebe, připravený jako nevěstu okrášlenou muži svému. I slyšel jsem hlas veliký s nebe, řkoucí:Aj, stánek Boží s lidmi, a bydlitiť bude s nimi, a oni budou lid jeho, a on Bůh s nimi bude, jsa Bůh jejich. A setřeť Bůh všelikou slzu s očí jejich, a smrti již více nebude, ani kvílení, ani křiku, ani bolesti nebude více, nebo první věci pominuly. I řekl ten, kterýž seděl na trůnu: Aj, nové činím všecko. I řekl mi: Piš. Nebo jsou tato slova věrná a pravá. I di mi: Stalo se. Jáť jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Jať dám žíznivému z studnice vody živé zadarmo. Kdož svítězí, obdrží dědičné všecko, a buduť jemu Bohem, a on mi bude synem. Zjevení sv. Jana 21:1-7

Odpověděl Ježíš a řekl jí: Každý kdož pije vodu tuto, žízniti bude opět. Ale kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, nežíznil by navěky, ale voda ta, kterouž já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému.
Ev. s. Jana 4:13-14

domingo, octubre 21, 2007

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Zjevení Janovo 5:12-14 - slyšel jsem je mocným hlasem volat: "Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení." A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko co v nich jest, slyšel jsem volat: "Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i mc na věky věků!" A ty čtyři bytosti řekly:"Amen"; starci padli na kolena a klaněli se.

que decían a gran voz: El Cordero que fue inmolado es digno de tomar el poder, las riquezas, la sabiduría, la fortaleza, la honra, la gloria y la alabanza. Y a todo lo creado que está en el cielo, y sobre la tierra, y debajo de la tierra, y en el mar, y a todas las cosas que en ellos hay, oí decir: Al que está sentado en el trono, y al Cordero, sea la alabanza, la honra, la gloria y el poder, por los siglos de los siglos.Los cuatro seres vivientes decían: Amén; y los veinticuatro ancianos se postraron sobre sus rostros y adoraron al que vive por los siglos de los siglos. Apocalipsis 5:12-14

☼☼☼

Hlavní postava...Každý příběh má svou hlavní postavu. Každá knížka. Co je třeba hlavní postavou knižky Medvídek Pú? Co je hlavní postavou pro vás? Jste to vy sami? Co je hlavní postava světa dnes? Bush? Dalajláma? Nebo kdo? A proč? Co je hlavní postavou celých světových dějin? K tomu si máme něco důležitého říci. Ale musíme se na to připravit...Představujte si prosím:

☼☼☼

Představte si ohňostroj. Ozve se rána, nahoře na temném nebi se rozletí do všech stran spousta jisker, vlastně spíš takových hvězdiček, ty chvíli letí, každá svou dráhou, pak začnou vyhasínat, až se na temném nebi ztratí a je zase tma. Zkusili byste se vžít do hvězdičky z ohňostroje? Co by si přála - kdyby mohla? Aby letěla co nejdále, co nejdál, a aby svítila, co nejjasněji?

Představte si vír. Voda se točí dokola, uprostřed vzniká takový sloupec vzduchu. Když se do víru něco dostane, třeba kus dřeva, nebo lodička, začne se také točit dokola a uvízne v něm. A je to stahováno pod hladinu. Zkuste se vžít do kusu dřeva, který uvízl ve víru, nebo do lodičky... Co by si přály, kdyby mohly? Dostat se z víru pryč, plout dál...

Ohňostroj, vír. Co jste si dokázali snáz představit? Hvězdičku ohňostroje? Lodičku ve víru? Co je náš život spíš? Osamělý let do stracena? Nebo se to s vámi točí dokola a případně vás to dost otlouká? Co byste řekli? A o co pak v životě jde? Doletět co nejdále a být co nejvíc vidět? Nebo dostat se z víru a někam doplout?

☼☼☼

Čteme knihu Zjevení sv. Jana. Lidé měli tenkrát pocit spíš jako to dřevo, jako lodička ve víru. Všechno zamrzlo, uvízlo ve víru. Nikam se to neposouvá. Ten osamělý let s výhledem na zhasnutí - to je spíš dnešní, postmoderní pocit...

Zjevení sv. Jana dává možnost podívat se z větší dálky. A to hlavní zjištění, hlavní sdělení té knihy je: osamělost - jak ji cítí člověk dnes jako tenkrát (osamělá hvězda i kus dřeva ve víru) není osudová ani nutná. Člověku to tak může připadat, ale když se podíváte do pozadí a zákulisí a do nebe a na Konec (a tenhle pohled Zjevení sv. Jana nabízí) - tak to tak není... Ztraceni to snad, (to znamená někomu ztraceni...), to člověk může být a třeba je, ale docela osamělý, to ne. A to druhé sdělení: znovu se začíná vytvářet pouto k Tomu, od Koho všechno je, k Bohu, obnovuje se most, vztah... a to je to, na čem všechno záleží a o co jde. (Jinak by nebylo o čem mluvit a možná ani o co opravdu stát. Co s hvězdičkou ohňostroje, která za chvíli vyhasne, co s dřevem, které otlouká vír?)

☼☼☼

Dovedete si představit, že to obnovování pouta k Bohu nebude jen tak? Snad to cítíte. Možná jste to s někým prožili. Dostat člověka z osamělosti a otroctví, které si zavinil taky sám, a v kterém jde o odvahu natáhnout ruku a srdce naproti...Proto se mluví dokonce o krvi, kterou to stojí a bude stát. Někdo by musel totiž nasadit svůj život - tahat z víru takové, jako jsme my, není jen tak (a není to ani nic vděčného). A zachycovat hasnoucí (nebo žhnoucí) hvězdy taky není jen tak. Ty vám mohou popálit srdce...

Proto hlavní postavu Zjevení svatého Jana - je Beránek. Znamená Ježíše Krista. A to je klíčová postava celých dějin a všeho... Kvalifikace pro postavení hlavní postavy dějin je totiž schopnosti oběti. Nasadí vlastní život, sebe sama, aby vysvobodil ztracené osamělé. A vytvořil vztah mezi Bohem a lidmi. Od Boha k tomu má "pověření", kompetenci. Pro schopnost oběti. A jen obětí vznikají a udržují se vztahy.

☼☼☼

Kdo je tedy hlavní postavou dějin? Já to nebudu. (Ne, že by si to leckdo o sobě nemyslel. Omyl hvězdičky ohňostroje). Ježíš Kristus - by to být mohl. Pro svou schopnost oběti. I s mou, naší (námi zaviněnou) beznadějnou osamělostí by se mohlo pak něco stát. Můžeme skoro vnímat - jak i vás (ve víru nebo letu, samotě a bezmoci zaviněné i nezaviněné) Někdo zachytává, nese a táhne k sobě. Že mu to stojí za to...? Ano. A co to stojí...? Ano...Amen.

Děkujeme za dar tvé oběti. Že nemusíme zůstat sami.

farář Pavel Jun

domingo, octubre 14, 2007

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Zj. 5:8-10 A když tu knihu uchopil, čtyři bytosti a čtyřiadvacet starců padlo na kolena před beránkem; každý měl loutnu a zlatou nádobu naplněnou vůní kadidla, což jsou modlitby Božího lidu. A zpívali novou píseň: "Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí."

Cuando tomó el libro, los cuatro seres vivientes y los veinticuatro ancianos se postraron delante del Cordero; cada uno tenía un arpa y copas de oro llenas de incienso, que son las oraciones de los santos. Y cantaban* un cántico nuevo, diciendo: Digno eres de tomar el libro y de abrir sus sellos, porque tú fuiste inmolado, y con tu sangre compraste para Dios a gente de toda tribu, lengua, pueblo y nación. Y los has hecho un reino y sacerdotes para nuestro Dios; y reinarán sobre la tierra. Apocalipsis 5:8-10

Vyhlašuje se spousta výběrových řízení. Stačí otevřít noviny a podívat se. dělá se to tak: Vyhlásí se (veřejně, v novinách nebo rozhlase), že někdo (např. VŠ nebo farní sbor, nebo ČT, oddělení zahraničních zpráv) vyhlašuje konkurs na obsazení místa (třeba profesora, faráře nebo redaktora...). Připojeny jsou podmínky, požadavky, očekávání a odměna. Spousta konkursů proběhne, ani si toho nevšimneme, protože to třeba není pro nás (každý přece nemůže dělat profesora), nebo se nás to vůbec netýká.

Ale jeden konkurs by vaší pozornosti rozhodně ujít neměl. Nebude to nic pro vás, to vám musím říci předem. ale týká se to vás, jak moc se vás to týká !! Myslím ten konkurs, o kterém píše Jan. Nebeský konkurs, který vyhlašuje Bůh na obsazení místa - jakého vlastně? Pochopili jste to? Ale konkurs to rozhodně byl, protože se tam hledal někdo schopný, vhodný k nějakému úkolu, na nějaké místo.
Popořádku: o jaký úkol jde, o obsazení jakého místa? Jde o rozpečetění nějaké knihy. to je nějaký problém? To je problém! Protože rozpečetění knihy zapečetěné sedmi pečetěmi je obraz, kterému my nerozumíme hned, ale který prostě znamená - pohnout s během světa. Ne tak trochu ho posunout, ale opravdu, definitivně. K dobrému. Přes práh. "Domů."

Jak bychom nazvali toto místo, které se má obsadit? Je to klíčové místo, tomu rozumíme. "Velký světový manažér, manažér pro celý svět"? Manažér je dnes slovo, které je trochu kouzelné. Označuje člověka, u kterého nevíme přesně, co dělá, ale víme, že se stará o běh podniku nebo úřadu, nebo státu. Má hledat cesty, najít podmínky, zajistit prostředky, zapezpečit běh, chod podniku...Možná se vám to označení moc nelíbí. Mně taky ne. Ale napadne vás jiné? Jisté je: Jde o obsazení klíčového místa pro tento svět, hledá se někdo, kdo by jej posunul přes práh...do - domů. Oni tenkrát měli takové slovo - Kristus. To už zase dnes pro nás není běžné... Ale rozumíte, o co v tom nebeském konkursu (ke kterému nás vzal Jan) jde, ne? Náš život je stále pod pečetí nerozhodnutosti. A běh celého světa taky. S tím by se mělo něco stát. Kdyby začalo být jasné, k čemu míří a že k tomu dojde a člověk kdyby cítil, že se to hnulo a že v tom není ztracený...

Jaké jsou podmínky a požadavky? Musí být toho hoden, vytušili jsme. Ale co to znamená? Kdybyste vyhlašovali takový konkurs, co byste napsali do podmínek?
Nepomohlo by nám, kdybychom dešifrovali, v čem je vlastně problém světa, proč se to "nehýbe dopředu", proč se to všechno jen tak kymácí? A proč jsme v něm tak ztracení. Pak bychom také mohli vědět, co to znamená být k tomu hoden. Myslíte, že tu je málo spravedlnosti, není nikdo, kdo by dovedl spočítat, co má jakou cenu a kvalitu, proto leccos, co cenu nemá, je špatně oceněno a plete lidem hlavu, takže by pomohlo to, kdyby se každému dostalo po právu? On by měl mít tedy pronikavou (odhalující) spravedlnost?
Nebo by měl být natolik silný, aby zvládl, skončil ten boj, který tu zuří? Nebude to asi ono, zřejmě nestačí spočítat to cenné (protože co by bylo s tím "bezcenným" - i v nás) a nestačí tu síla jenom (protože co bude s tím slabým a křehkým...)?
Nebo něco chybí a on by to měl sehnat, nakoupit? A co by to mělo být a kde se to dá sehnat...

Ne, nepřijdeme na to!
Musel by být hoden (všimněte si - hoden, ne schopen) toho ůkolu - a nikdo není takový, nikdo se k tomu nehlásí, vidí Jan a velmi pláče. Takže to nepůjde dopředu! Nepohne se to! Hrozná věc! Jan naříká a vy mu rozumíte proč. Nepohne se to nikam!

A pak mu někdo říká: Neplač. "Zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův, on otevře tu knihu".
Zvítězil, to znamená - už je to minulostí. Už se to stalo! Není to šokující? Že to proběhlo mimo pozornost světa, taková událost?

A kdo to způsobil? "Lev z pokolení Judova" - takže přece půjde jen o to, co nás napadlo - síla je tu rozhodující, lev je přece symbol síly. A co bude s bezbranými, křehkými,...a leccos je v nás takové...
Ale hned pak vidí Jan Beránka! Lva nebo beránka? Lva jako beránka? Síla nebo bezmoc? Myslíte, že se ptáme dobře? Nebylo by lepší zeptat se: Co je kvalifikace pro ten Úkol? Teď už jsme to znovu četli - co tam bylo napsáno? Oběť je zřetelně kvalifikací. K ní je potřebí hodně síly, ale takové jako je, jakou má láska. Síla v bezmoci. Moc - lásky. Která neprosazuje sebe, ale zachycuje druhé. To by vlastně tak mohlo být! Smíření pro lásku.
A Beránek nemusel ještě ani knihu otevřít a všechno neunesitelné napětí je pryč. Všichni okolo to ví: tohle by mohlo být řešení problému světa. Zachytit (vykoupit) poztrácené (všichni jsou takoví) a provázat všechno s Bohem! Tohle je řešení problému světa. síla v bezmoci, láska. Síla, která neprosazuje své právo. Ale vytváří most mezi Bohem a jeho světem.

Tenhle by mohl, to ví všichni okolo a zpívají novou píseň, a to neznamená jen nově složenou ale takovou, která posouvá všechno dopředu, do nové situace, do nového stavu, vlastně právě přes ten práh, o kterém jsme mluvili. A její postatou je chvála.
Chvála znamená - je tu střed (4. kapitola), není tu prázdné místo. A ta chvála se šíří dál a dál - jako když hodíte kámen do vody, tak se objevují další a další kruhy. Nejprve ti starci okolo trůnu, pak další a další... a pak také my, kteří jsme to tak viděli, vlastně slyšeli,...a skončí to chválou celého stvoření, které Jan taky v předjímce slyší. A to bude konec všeho, a jestli nám to slovo zní trochu smutně, tak můžeme řící místo toho naplnění. Opravdu jako když se vrátíte domů.

Děkujeme za to, že z lásky a láskou tvoříš sám vztah k nám. Pomoz nám do něj vstoupit. A udržet se v něm.
farář Pavel Jun

domingo, octubre 07, 2007

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Jan 20:17-18
Ježíš ji řekl: "Nedotýkej se mne, osud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." Marie Magdalenská šla k učedníkům a oznámila jim: "Viděla jsem Pána a toto mi řekl."

☼☼☼
Jesús le dijo: No me toques, porque aún no he subido a mi Padre; mas ve a mis hermanos, y diles: Subo a mi Padre y a vuestro Padre, a mi Dios y a vuestro Dios. Fue entonces María Magdalena para dar a los discípulos las nuevas de que había visto al Señor, y que él le había dicho estas cosas.
Juan 20:17-18

Co se dá předat, přenechat (druhému)? (A propos: Chtěli byste něco druhému předat?)
Peníze, šaty a vlastně jakoukoli věc, to předáte beze zbytku, když to nepotřebujete, a i když byste hodně nechtěli, tak to jde, na to stačí třeba namířený revolver. Může při tom trochu bolet srdce, ale to je fakticky jedno. Předáte třeba i špatnou náladu, nebo...leccos, je toho spousta.

Co se dá předat jen částečně?
Třeba zkušenosti a pocity, názory...(Chtěli byste je předat, sdělit? Někdy ano.)Ale jsou vaše, nevyrvete si je ze srdce a nevnutíte je do srdce a do hlavy jinému. Ale když je vnímavý, tak přece jen, něco z toho...něco může také začít tušit.
Zkušenosti a pocity se dají předat jen částečně, dají se trochu sdílet.

Co se nedá předat vůbec. Ani přenechat, ani sdělit. Svůj život nakonec nepředáte. (Chtěli byste ho předat? Někdy?) Zbavit se té tíže... Ale - co by nám zbylo! Život je nakonec naše všechno a minimum, bez kterého bychom nebyli.
Stejně: Nikdo ho od vás nepřevezme. Nejen proto, že má svou tíhu. Ale nejde to. Každý má výlučně svůj život. Nakonec je to naprosto soukromé vlastnictví (narodit a umřít musí člověk sám a mezitím...však víte).
A pak vztah, skutečný vztah se také nedá předat. (Chtěli byste předat nějaký vztah? Zbavit se nějakého? Zatěžuje vás?).
Ale skutečný vztah, když někdo má někoho rád, když je mezi vámi a druhým pouto, cesta, otevřené dveře a důvěra, prostě láska, to se nedá předat. Láska je také osobní, na osobu vázána a nepřenosná.

☼☼☼

O Ježíšovi říkali - Boží Syn.
A vyjadřovalo to také zkušenost s ním: je ve zvláštním vztahu k Bohu. Skutečném. Důvěrném.
A po celý život Ježíš říká: můj Otec.
Ježíš má jedinečný vztah k Bohu.

Každý člověk má nějaký vztah k Bohu. Třeba ho má zapomenutý, nebo odložený, nebo zpustlý nebo pokřivený. Ale nějak ho má. A ten vztah je ten, který je pro život "nosný".
Boha si můžeme představit jako uzel, v kterém se nosné vztahy potkávají. Tedy - mohly by se potkávat. Kdyby k němu dosahovaly. Všichni jsme snad k Bohu napřaženi. Ale nikdo nedosahuje. Bolest lidského života.

☼☼☼

Ježíš má jedinečný vztah k Bohu. Proto "Boží Syn".
Ale nakonec, po vzkříšení - nechá vzkazovat přes Marii Magdalenu: "Jdi k mým bratřím a řekni jim: vystupuji k mému Otci a vašemu Otci, k mému Bohu a vašemu Bohu".

Ježíš měl skutečný vztah k Bohu. A předal ho učedníkům a předává ho taky nám a nabízí ho všem. Podívejte: skutečný vztah k Bohu je přenosný. Kvůli Ježíši je přenosný.

☼☼☼

Jak je to možné? Jak se to může stát? Vždyť jsme přece říkali, že žádný vztah není přenosný.

Jestli tomuhle chcete přijít na kloub, tak se musíme ještě zeptat: A proč by vlastně měl Ježíš mít jedinečný vztah k Bohu? Proč k Bohu nikdo nedosahuje? Aby člověk k Bohu dosáhl, musel by svůj život vzdát (svěřit, naprosto a s důvěrou). A kdo to dokáže? Nikdo. Však jsme o tom mluvili...

O Ježíšovi se ale také říká - je s tím zvláštní zkušenost, že on dal, předal svůj život. ne, že by se chtěl jeho tíže zbavit. Prostě ho předal ve prospěch ostatních. "Oběť" se tomu říká. Tohle dělá Ježíše jedinečným a křesťanskou víru nesrovnatelnou s jinými. Tenhle motiv - předání vlastního života ve prospěch ostatních.

A možná jenom a právě kvůli tomu můžeme potom vstoupit do vztahu k Bohu, jak ho měl On. Jinak si vztah k Bohu (nosní životní vztah) každý hledá a hlídá sám. A nikoho do něj pustit nechce a nemůže. Ze strachu a z nutnosti a osudu - nést svůj život sám. S Ježíšem se tohle mění. Všechny skutečné vztahy se začnou opírat o Něj. Dávají odvahu sdílet se o sebe sama.

Bůh je ten, ke komu se vzpínají všechny skutečné vztahy. Nedosahují, protože nikdo nedokáže vzdát svůj vlastní život. V Ježíši (který svůj život vzdal - dobrovolně, jako oběť) se mohou potkat a ten rozhodující poslední kus vztahu k Bohu mít s ním společný. To je podstata křesťanské víry. (A jak nás to spojuje, to je krásná věc!)

☼☼☼

Je svátek díkčinění za úrody. Když se nám stalo takové "předání života" a vztahu k Bohu - přes Ježíše, tak s předáváním a sdílením toho, co jsme vydobyli - dostali ze země a prací a úsilím...nejenže nebudeme mít problém. Ale třeba to bude součástí lásky, do které jsme vstoupili.

Pane, děkujeme za tu možnost - vstoupit do vztahu k tobě skrze Ježíše Krista.


farář Pavel Jun





domingo, septiembre 30, 2007

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Boca Tabla Curacao

Když pak přijde ten Duch pravdy, uvedeť vás ve všelikou pravdu. Nebo nebude mluviti sám od sebe, ale cožkoli uslyší, toť mluviti bude; ano i budoucí věci zvěstovati bude vám. Onť mě oslaví; nebo z mého vezme, a zvěstuje vám. Všecko, cožkoli má otec, mé jest. Protož jsem řekl, že z mého vezme, a zvěstuje vám. Ev. S. Jana 16:13.15

Pero cuando venga el Espíritu de verdad, él os guiará a toda la verdad; porque no hablará por su propia cuenta, sino que hablará todo lo que oyere, y os hará saber las cosas que habrán de venir.El me glorificará; porque tomará de lo mío, y os lo hará saber. Todo lo que tiene el Padre es mío; por eso dije que tomará de lo mío, y os lo hará saber.
Juan 16:13-15.


Obraz na začátek: představte si moře a ostrov. Jde vám to? Ten váš ostrov - má sopku? A jakou? Vyhaslou nebo jen dřímající? Nemohla by vybuchnout a roztrhnout ostrov? A jaký máte pocit z moře? Útočí moře na ostrov, na pobřeží, vlna za vlnou se valí, jako když ho chce rozdrolit...? Nebo ostrov spíš jenom objímá a omývá?

☼☼☼

Po obrazu zásadní otázku: Jak se dá udržet souvislost? Život nakonec není nic jiného než zápas o souvislost ("integritu"). Aby se všechno nerozpadlo, aby se nedostalo do zničujícího boje. Aby nevznikl chaos. A neztratila se identita. Aby se dalo žít...

Abych aspoň sebe udržel pohromadě, udržel svou integritu. (Možná opravdu jako když můj ostrov má dřímající sopky). Jak udržujete souvislost v sobě? (Ve svém životě, těle, světě). Jsou tam protikladné a protichůdné nebo odstředivé síly, touhy, události? Jak uchováváte svou soudržnost, integritu? Máte to v životě srovnané, máte své priority, na ně se soustředíte? Nebo si vládnete tvrdou rukou, máte pevnou vůli a zárodky vzpour a chaosu potlačíte včas? Nebo máte horší paměť a některé věci, které se nehodí k jiným, svrhnete do propasti zapomnění?

A jak udržujete souvislost s okolním světem a s druhými? (Možná opravdu jako když okolí útočí jako moře na ostrov a drolí a podemílá...) Pečujete o dobré vztahy? Jak? Vyhýbáte se konfliktům? Jste vlídní a přátelští? Nebo je potřebí vždycky mít co nabídnout, dát (jako výkupné)? Nebo dbát na jasně dané hranice a ty držet? Nebo budit úctu? Nebo v horším případě strach, pak se nedostaneme do konfliktu?


Udržet souvislost vnitřní (aby se všechno nerozpadlo) - a taky vnější (abych neosaměl docela) - to je velmi důležité, to musím.

☼☼☼

Souvislost může mít i jinou kvalitu. Může být i souladem. Jedno se stýká s druhým v dobrém, "Samo to jde dohromady".

Jaké to je, když pocítíte soulad v sobě. Člověk si krásně odpočine. Najednou "se žije samo". Nemusím být ve střehu. Život není najednou žádná taková dřina (a strategie). Je to všecko tak přirozené. A je to taková krása a síla - když "všecko jde dohromady".

A soulad s druhými? To je snad ještě lepší. To se všechno jaksi násobí, nejen sčítá. A ten Pokoj, to je závratné.

Jak se to děje - ten soulad? Je to nepochopitelné. Div, zázrak. Jak se to stane? Nevím. Ale přestane to být bojová situace. A spíš je to tak: není nepřátelství okolo a pak i v sobě cítím Pokoj.To je ten obraz ze začátku: moře okolo ostrova - je agresivní a rozdroluje a podemílá, je útokem na pobřeží, nebo objímá, nese? Když začnete mít pocit toho druhého...je všechno jinak.

☼☼☼

Zkušenost s Ježíšem byla zkušenost souladu. Vznikal Soulad. Soulad zvláštní - daleký, s ohromným dosahem, nejen vnitřní, osobní (to taky), nejen s Jedním člověkem (Ježíšem), ale přes něj i soulad se vším, s Bohem. S nebem. Bůh vstupuje v Ježíši Kristu do souladu se světem. (Moře ostrov omývá a nese). To je evangelium podle Jana. S Ježíšem se země dostala znovu do působení nebe, Božího. To, co hrozilo vzpourou, rozpadem, co nešlo k sobě, co bylo ve válečném stavu... to k sobě znovu patří.

☼☼☼

A ta zkušenost po Jeho smrti zůstala uchována. Vrátila se (neztratila se). Ta souvislost a soulad s nebem je v Jeho jménu uchována (aktivně, z druhé strany) a dá se v Jeho jménu uchovávat. Tak se dá vyjádřit "dar Ducha svatého", o kterém jsme dnes četli u Jana. Obnovuje soulad - s Bohem. A ten znovu a znovu vzniká, když se pokoušíme (i svůj) život číst písmeny Jeho příběhu. Život číst písmeny Jeho příběhu - to je to, oč jde. Obnovuje se Pokoj ze všech stran. A s tím se děje ten div - že srdce je soudržné. A srdce lidí se také spojují.

Tady se vlastně nepokoušíme o nic jiného.

Pane dej nám svůj Pokoj, jak ty jej dáváš.

pastor Pavel Jun