Páginas vistas en total

miércoles, diciembre 26, 2007

SVÁTEČNÍ SLOVO - PALABRA FESTIVA

Lectura: Mateo 2:1-23

Čtení: Matouš 2.1-23

Do vánoční nálady, do poezie betlémů, pastýřů a oveček, do andělského jásání nad narozením Krista, přichází také tato zpráva o Herodově znepokojení nad narozením Mesiáše a následně zpráva o králově hrůzném činu v Betlémě... O vánocích rádi slýcháme o pěkých věcech, ne o trápení, starostech, násilí... ale vánoční zprávy v podání evangelistů Matouše i Lukáše nepřinášejí zrovna selankový příběh. Setkáváme se v nich s lidskou bezohledností, se zavřenými dveřmi i srdcí, se sobeckou soběstředností i krutostí... Tak kde, v čem je potom ta vánoční radost?
Žijeme ve světě, kde zakoušíme smutek, nebo o něm víme zprostředkovaně, slýcháme o všelijakých hrůzách a násilí. Jde to, na vánoce z toho na chvíli "vyskočit", abychom si ty dva tři sváteční dny nekazili všední realitou a pak se zas do toho po vánocích vrátit, bez změny, bez naděje, že to může být lepší? - Vánoce nás nechtějí vytrhnout z reality, vánoce nás chtějí utvrdit, že i v tom všedním, často bolavém a někdy i nepochopitelně krutém běhu života je Bůh s námi. V tomto ujištění je ukryta vánoční radost tohoto místy hodně smutného příběhu.
Prostě - ve vánočním příběhu se potkáváme na jedné straně s lidskou bezohledností, krutostí a násilím reprezentovaných Herodovou mocí a na straně druhé s podivuhodnou radostí, kterou působí nalezení narozeného Ježíše, který je znamením Božího průlomu do koloběhu sobectví a strachu. A od počátku Ježíšova příběhu až do dnešních dnů je to tak, že zpráva o narození Mesiáše, Krista (což znamená Bohem poslaného ke změně pořádků, hlavně pořádků v lidském srdci), je jedněm k radosti a k vzdávání úcty (zde jsou zastoupeni těmi mudrci od východu), kdežto druhým je k znepokojení a touze zbavit se ho ( ty zastupuje právě Herodes).
Ten příběh začíná v maličkém městě jménem Betlém neboli "dům chleba". Tou dobou byl zrovna na trůnu král Herodes. Takový král - nekrál; tedy král, který podléhal zas ještě dalšímu panovníkovi, římskému císaři, toho času Augustovi. Byl to známý kruťas, ten Herodes; nechal úkladně zavraždit dokonce své tři syny. Zachoval se výrok už zmíněného císaře Augusta, že je lepší být Herodovým prasetem (což se řecky řekne HYS) než synem (HYIOS). A právě k tomuto vládci přišli jednoho dne zčista jasna jacísi exoticky vyhlížející pánové, které nikdo neznal. Přišli zdaleka, cizinci bůhví odkud a byli to právě oni, kdo těm, kdo tu byli doma, řeknou, co se tu vlastně stalo. Totiž, že se tady, u vás - stalo něco převratného. "Viděli jsme jeho hvězdu (toho narozeného krále) a jdeme se mu poklonit."
Král Herodes, když to uslyšel, velmi se zarmoutil. V jedné známé pohádce se ostatně taky jeden král zarmoutil, když slyšel, že se právě narodil budoucí král, Plaváček. To zkrátka asi králové a jiní mocní dělávají, že je rmoutí představa někoho jiného na jejich trůnu ( a jsou schopni pak leccos nepěkného udělat, jen aby si tu svoji pozičku udrželi...). Horší je ale zmínka, že se s Herodem zarmoutil celý Jeruzalém - snad že dělali, co Herodov na očích viděli, aby se zavděčili, anebo je to opravdu rozesmutnilo... Ti, co si mysleli, že jsou u zdroje zbožnosti (to byl tehdy Jeruzalém s chrámem) nic netuší o tom Božím průlomu do tohoto světa ( ikdyž ze starých knih věděli, že má přijít Mesiáš, král z rodu Davidova). - Těžko říct, proč se rmoutili. Jisté je ve vyprávění jen to, že od této chvíle se začaly dít věci. Nikde ovšem není psáno, že mudrci přišli zrovna toho dne, kdy se Ježíš narodil. Vyprávění se soustředí na to, co bylo potom - na to, jak lidé reagovali, jak tu zprávu přijali.
Jakou zprávu? No tu, kterou v jiném podání téhle události (jak jsme ji četli včera z Lukáše) charakterizují Boží poslové jakožto radost, která bude pro všechen lid. Když se někdo narodí, bývá to docela radostné, ale tady jde o víc, povídají ti poslové. Tohle narození úplně změní váš život, změní váš svět. Rozumí se: když budete chtít. - A o tom zrovna chci mluvit - "když budete chtít". Protože radost není povinná a ani víra není povinnost. Pouze, když budete chtít. Ve vyprávění o mudrcích od východu přicházejí podobní poslové, neříká se jim zde ovšem andělé (což je český překlad slova posel), protože to jsou jacísi cizinci. Přišli do Jeruzaléma, aby vyřídili něco podobného, jako v betlémě pastýřům andělé, jenom to říkají jinými slovy. A věci se dají do pohybu, jak už jsem zmínila... Napřed se ti nahoře budou radit, pak bude Herodes cosi úlisně vykládat a nakonec poteče krev, mnoho krve. - Tak vypadá ta "vánoční radost"?! - Ano, ale jen z jedné strany. Jako když vám televizní reportáž, očima toho, kdo právě stojí za kamerou, podává zprávu o nějaké události. Do toho jeho záběru se vejde jen určitá část toho, co se ve skutečnosti stalo a hodně záleží na jeho úhlu pohledu. To tak ve zprávách přece často je, že se podává jen to, co je divácky přitažlivé. Televizní reportáže nám často předkládají ty krvavé lázně, ať už z našich dálnic, z loupežných přepadení či teroristických útoků. Ale už se třeba nedozvíme o tom, kdo první zavolal pomoc, jestli se někdo přepadeného zastal, jaký je další osud obětí teroristických činů a jejich rodin... Zřejmě se to nepovažuje za tak důležité a pro lidi zajímavé... Ovšem, je to zase jiný úhel pohledu, který událost ukáže v jiném (novém) světle.
Bratři a sestry, to co čteme v Biblii o narození Ježíše, to není reportáž. Je to způsob pohledu na věci, který vidí dál, než běžné oko nebo kamera. Je to pohled víry, který zve k náhledu pod povrch(ní) vidění věcí.
"Námitka", řeknete. Jaké hlubší vidění věcí?! Co by mohlo být za těmi hrůznými betlémskými událostmi hlubšího? - Nic na té hrůze nemění, když si někde přečteme, že při tehdejší lidnatosti Betléma nemohl být počet takových novorozenců vysoký, že v našem světě umírá na hlad, žízeň, horko, zimu, podvýživu a infekce více dětí denně, než zahynulo tenkrát při vyhlazovací akci Herodově. To je pravda. Ale i tak ten betlémský masakr byla hrůza. A betlémské matky se procesím vydaly do nedalekého Ráma plakat na hrob pramáti Ráchel, která tam byla pohgřbena, poté co zemřela po porodu svého syna Benjamína na betlemských pláních. - To také patří k Vánocům. Do takového světa přišel Boží Syn. Do světa matek, jež oplakávají své děti a nedají se utěšit. Do světa násilí a vyhlazovacích akcí. Do světa herodů, kteří krutostí zakryvají své sobectví a svůj strach. Kdyby Ježíš přišel do jiného, lepšího, ne tak barbarského světa, nemusel by se pár dní po narození stát uprchlíkem. Ale On přišel do tohoto světa. do našeho světa. Člověčenství naše, ráčil vzíti na sebe...

Když nám tu ve vánočním příběhu evangelista Matouš líčí náš svět se vším tím otřesným a odporným, co k němu patří, když nám Vánoce nenasvěcuje jen z jedné, líbivé strany jako "šťastné a veselé", cítite za tím líčením, ještě něco navíc. Něco, co jde proti té špíně a hrůze, něco, co se nabízí jako pomoc - i vám, kdo to čtete nebo slyšíte. Když se necháte oslovit. Zkrátka: když budete chtít.
V tom vánočním příběhu je to jako v životě: setkání s podivuhodnou radostí ale i s nesmyslnou krutostí. A záleží na tom, zda necháme prostor, zda se otevřeme tomu prvnímu, co přichází z Boží strany, nebo zda se necháme strhnout a převálcovat tím druhým.
Pak nás totiž nerozladí, že Vánoce nejsou a nechtějí být vytržením z reálného světa; naopak nás radostně naladí, že Vánoce jsou vtržením toho Božího do všeho, s čím se v životě a ve světě potkáváme i potýkáme. Proti té naší tmě, proti všemu zlému, co v tom našem Božím, - nebožím světě máme a děláme proti tomu Bůh začal něco dělat. AŤ chceme, nebo ne. Můžeme se přidat. AA může nás přitom povzbudit i citát, který jsem nedávno zaslechla: "Není třeba bát se stínů. Jsou znamením, že světlo je nablízku."

Bože, děkujeme, že můžeme patřit skrze Tvého Syna Ježíše k Tobě a k Tvému lidu. K lidu, v němž má vládnout jiná moc než herodesovská: moc lásky a oběti. K lidu, v němž člověk člověka nežene do vyhnanství, nýbrž přijímá: do domu, do společenství, do lásky. Amen

farářka Lavická

No hay comentarios: