Páginas vistas en total

domingo, abril 15, 2007

PALABRA DEL DOMINGO - NEDĚLNÍ SLOVO

1 Timoteo 3:16 (Reina-Valera 1995)
Indiscutiblemente, grande es el misterio de la piedad: Dios fue manifestado en carne, justificado en el Espíritu, visto de los ángeles, predicado a los gentiles, creído en el mundo, recibido arriba en gloria.
El ministerio de la piedad es la doctrina fundamental centrada en Cristo Jesús, que es fuente de comportamiento de cristianos. DIOS FUE MANIFESTADO EN CARNE: "En el principio era el Verbo, y el Verbo era con Dios, y el Verbo era Dios." (Juan 1:1). Lo maravilloso es que somos llamados, no sólo a huir del justo juicio de Dios que viene a la tierra sobre los hijos de desobediencia, sino que la salvación que se nos ofrece y regala en Cristo Jesús tiene por meta que pasemos a formar parte de un cuerpo en el cual mora, por el Espíritu Santo, nada menos que Aquel en quien la naturaleza divina se manifestó en carne:
"Y el Verbo era Dios... Y aquel Verbo fue hecho carne, y habitó entre nosotros (y vimos su gloria, gloria como del unigénito del Padre), lleno de gracia y de verdad." (Juan 1:1b, 14).
Misericordia: compasión hacia alguien con necesidad o con angustia, e impotente, o endeudado, y sin derecho a un tratamiento favorable; es un toque de Dios, un toque suave. Un toque que no quema, todo lo descubre y todo lo juzga, es suave, lleno de comprensión. No es diluvio que acaba con todo, no es una cascada brava que arrastra cualquier barco al abismo, es una fuente de la cual podemos beber.
Timote, Tito, cada cristiano puede "pensar y caminar" hacia el cielo, cuando el cielo es Cristo Jesús. Cielo como Misericordia.
*************
1 Timoteovi 3:16 - Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.
***
Životní pocit, pocit ze života, v životě...
Zkusíme nejprve zachytit životní pocit kosmonauta. Že jste nebyli ve vesmíru? Nebojte se. Nebude to problém. Ten pocit máme všichni. Je to moderní pocit.
Tak: Jsem Já a moje raketa, já a můj (malý, úzký) svět. A pak všude okolo je vesmír. Prázdný, pustý, temný, neútulný. Nesmírný? Možná. Ale bezcenný, bezživotný.
Jsem obklopen nicotou ve svém světě. Já jsem nositel života. Centrum života je ve mně, kolem mě, v souvislosti se mnou. Tady je všechno (co stojí za řeč). Co udržím, uhlídám, dobudu...to je a to bude.
Vesmíru vládne zákon entropie. Teplo, život se ztrácí. Otevřu okna, chvíli postojím, nebudu pracovat, bojovat, starat se, a život mi uteče - pod rukama, ztratí se...
Znáte ten pocit. Pocit kosmonauta ve vesmíru. Chováme se podle toho i vůči druhým a všemu. Jistě, máme znamení, že život a hodnota a teplo - by mohly být i jinde. A že ho možná není tak málo. A že se jen neztrácí. Ale když ho sami "nemáme", nedotýkáme se ho, nedržíme ho v rukou, neprožíváme...tak (pro nás) "není".
***
Lidé mívají i jiný pocit života. Docela opačný. Tady je země. Není tady toho moc. Všechno smíšené. Po troškách. Jen na další den. Nic moc. Vůbec ne všechno. Ani ne to hlavní. Jenom "to druhé". Země - prach. Nesouvislý a bezcenný. A člověk je taky z prachu. Nic moc.
A mimo zemi je taky nebe. A to je centrem života, bytí, tam je "všechno", tam není trocha, ale přemíra bytí. Pramen Bytí. Souhrn bytí. Nebe je mimo náš dosah. A to je snad i dobře. Protože bychom tolik "bytí života, najednou" (svatost) asi neunesli.
Měli pro tu "přemíru bytí" slovo pro to "koncentrované bytí", pro pramen bytí slovo "sláva" (taky "svatost", taky Bůh).
Zákon entropie neznali. Znali zákon opačný - nebe se jednou dotkne země a nejspíš ji spálí. Tou přemírou bytí, Spravedlností, jednoznačností, dobrem. Přítomností Boží. Země to "nedá", neunese to.
***
Listy Timoteovi a Titovi(které jsou si podobné a do kterých máme dnes nahlédnout - a dočtěte si je doma, jsou velmi praktické a zajímavé) mají ze života ten "starý pocit". Je nebe, prostor života a bytí, soustředěný, plné slávy, prostor andělů a Boha. A pak je země. A mezi nimi ten prostor a nesouvislost.
***
A motiv listů je křesťanský - to znamená jedním slovem: Kristus. A opakovaně se říká "staré svědectví" (už i pro ně "staré", to znamená dané a prozkoušené životem i smrtí(: Kristus patří do slávy, do nebe, je v něm (četli jsme: ospravedlněn, zjeven andělům, přijat do slávy).
Ale - a to je motiv listu a křesťanské víry - on je Prostředník mezi nebem a zemí. V něm se nebe objevilo, projevilo tay na zemi. A nepálilo, mělo podobu ne "otevřené (bezohledné) slávy (plné Boží přítomnosti, svatosti)", ale milosti.
To je Milost. Svatost, Bůh, sláva tak, že nespálí a neoslepí.
Jemně, potichu, vstřícně, vlídně, s citem pro malé, ponížené, popletené...
Milost: Jemný dotyk Boží.
Ne spalující, vše odhalující a soudící přítomnost, ale jemná, plná pochopení. Ne potopa, která zaplaví zemi, ne vodopád, který strhne loď do propasti, ale pramínek, z kterého se dá pít.
Timoteus, Titus, křesťané mohou myslet a "směřovat" k nebi - když nebe je pro ně Kristus. Ježíš Kristus. Nebe jako Milost.
***
Ale my... Když to s životem a životním pocitem máme třeba naopak? Pro nás taky Kristus?
Ano, taky Kristus. Taky Milost. Všimněte si, přitéká pramínek bytí. Nemusíte si myslet, namlovat, že centrum života, jedina jistota, záruka "bytí" je ve vás. Co vybojujete, dosáhnete, udržíte...není to rozhodující. Milost je vzmužením k otevřenosti, která objevuje život mimo sebe sama naproti sobě a nad sebou - dávající sebe sama. Třeba dostaneme odvahu - otevřít dveře a okna a srdce našeho života. A myšlenky. Třeba uvidíme a přiznáme hodnotu, cenu, život, bolest, radost, cit...druhým lidem. Třeba zahlédneme Život za nimi. A stane se úleva a odlehčení.
***
Můžeme mít ze života dvojí pocit.
Kosmonaut, nositel života.
Člověk z prachu.
Pro obojí: je Kristus - totiž Bůh, totiž Bytí Samo, totiž Sláva jako Milost. Život jsoucí mimo mě, jdoucí vstříc. S milostí a z milosti přicházející. Jemně se dotýkající.
Duch Svatý...a holubice. Ne vichr.
farář Pavel Jun