Páginas vistas en total

miércoles, diciembre 26, 2007

SVÁTEČNÍ SLOVO - PALABRA FESTIVA

Lectura: Mateo 2:1-23

Čtení: Matouš 2.1-23

Do vánoční nálady, do poezie betlémů, pastýřů a oveček, do andělského jásání nad narozením Krista, přichází také tato zpráva o Herodově znepokojení nad narozením Mesiáše a následně zpráva o králově hrůzném činu v Betlémě... O vánocích rádi slýcháme o pěkých věcech, ne o trápení, starostech, násilí... ale vánoční zprávy v podání evangelistů Matouše i Lukáše nepřinášejí zrovna selankový příběh. Setkáváme se v nich s lidskou bezohledností, se zavřenými dveřmi i srdcí, se sobeckou soběstředností i krutostí... Tak kde, v čem je potom ta vánoční radost?
Žijeme ve světě, kde zakoušíme smutek, nebo o něm víme zprostředkovaně, slýcháme o všelijakých hrůzách a násilí. Jde to, na vánoce z toho na chvíli "vyskočit", abychom si ty dva tři sváteční dny nekazili všední realitou a pak se zas do toho po vánocích vrátit, bez změny, bez naděje, že to může být lepší? - Vánoce nás nechtějí vytrhnout z reality, vánoce nás chtějí utvrdit, že i v tom všedním, často bolavém a někdy i nepochopitelně krutém běhu života je Bůh s námi. V tomto ujištění je ukryta vánoční radost tohoto místy hodně smutného příběhu.
Prostě - ve vánočním příběhu se potkáváme na jedné straně s lidskou bezohledností, krutostí a násilím reprezentovaných Herodovou mocí a na straně druhé s podivuhodnou radostí, kterou působí nalezení narozeného Ježíše, který je znamením Božího průlomu do koloběhu sobectví a strachu. A od počátku Ježíšova příběhu až do dnešních dnů je to tak, že zpráva o narození Mesiáše, Krista (což znamená Bohem poslaného ke změně pořádků, hlavně pořádků v lidském srdci), je jedněm k radosti a k vzdávání úcty (zde jsou zastoupeni těmi mudrci od východu), kdežto druhým je k znepokojení a touze zbavit se ho ( ty zastupuje právě Herodes).
Ten příběh začíná v maličkém městě jménem Betlém neboli "dům chleba". Tou dobou byl zrovna na trůnu král Herodes. Takový král - nekrál; tedy král, který podléhal zas ještě dalšímu panovníkovi, římskému císaři, toho času Augustovi. Byl to známý kruťas, ten Herodes; nechal úkladně zavraždit dokonce své tři syny. Zachoval se výrok už zmíněného císaře Augusta, že je lepší být Herodovým prasetem (což se řecky řekne HYS) než synem (HYIOS). A právě k tomuto vládci přišli jednoho dne zčista jasna jacísi exoticky vyhlížející pánové, které nikdo neznal. Přišli zdaleka, cizinci bůhví odkud a byli to právě oni, kdo těm, kdo tu byli doma, řeknou, co se tu vlastně stalo. Totiž, že se tady, u vás - stalo něco převratného. "Viděli jsme jeho hvězdu (toho narozeného krále) a jdeme se mu poklonit."
Král Herodes, když to uslyšel, velmi se zarmoutil. V jedné známé pohádce se ostatně taky jeden král zarmoutil, když slyšel, že se právě narodil budoucí král, Plaváček. To zkrátka asi králové a jiní mocní dělávají, že je rmoutí představa někoho jiného na jejich trůnu ( a jsou schopni pak leccos nepěkného udělat, jen aby si tu svoji pozičku udrželi...). Horší je ale zmínka, že se s Herodem zarmoutil celý Jeruzalém - snad že dělali, co Herodov na očích viděli, aby se zavděčili, anebo je to opravdu rozesmutnilo... Ti, co si mysleli, že jsou u zdroje zbožnosti (to byl tehdy Jeruzalém s chrámem) nic netuší o tom Božím průlomu do tohoto světa ( ikdyž ze starých knih věděli, že má přijít Mesiáš, král z rodu Davidova). - Těžko říct, proč se rmoutili. Jisté je ve vyprávění jen to, že od této chvíle se začaly dít věci. Nikde ovšem není psáno, že mudrci přišli zrovna toho dne, kdy se Ježíš narodil. Vyprávění se soustředí na to, co bylo potom - na to, jak lidé reagovali, jak tu zprávu přijali.
Jakou zprávu? No tu, kterou v jiném podání téhle události (jak jsme ji četli včera z Lukáše) charakterizují Boží poslové jakožto radost, která bude pro všechen lid. Když se někdo narodí, bývá to docela radostné, ale tady jde o víc, povídají ti poslové. Tohle narození úplně změní váš život, změní váš svět. Rozumí se: když budete chtít. - A o tom zrovna chci mluvit - "když budete chtít". Protože radost není povinná a ani víra není povinnost. Pouze, když budete chtít. Ve vyprávění o mudrcích od východu přicházejí podobní poslové, neříká se jim zde ovšem andělé (což je český překlad slova posel), protože to jsou jacísi cizinci. Přišli do Jeruzaléma, aby vyřídili něco podobného, jako v betlémě pastýřům andělé, jenom to říkají jinými slovy. A věci se dají do pohybu, jak už jsem zmínila... Napřed se ti nahoře budou radit, pak bude Herodes cosi úlisně vykládat a nakonec poteče krev, mnoho krve. - Tak vypadá ta "vánoční radost"?! - Ano, ale jen z jedné strany. Jako když vám televizní reportáž, očima toho, kdo právě stojí za kamerou, podává zprávu o nějaké události. Do toho jeho záběru se vejde jen určitá část toho, co se ve skutečnosti stalo a hodně záleží na jeho úhlu pohledu. To tak ve zprávách přece často je, že se podává jen to, co je divácky přitažlivé. Televizní reportáže nám často předkládají ty krvavé lázně, ať už z našich dálnic, z loupežných přepadení či teroristických útoků. Ale už se třeba nedozvíme o tom, kdo první zavolal pomoc, jestli se někdo přepadeného zastal, jaký je další osud obětí teroristických činů a jejich rodin... Zřejmě se to nepovažuje za tak důležité a pro lidi zajímavé... Ovšem, je to zase jiný úhel pohledu, který událost ukáže v jiném (novém) světle.
Bratři a sestry, to co čteme v Biblii o narození Ježíše, to není reportáž. Je to způsob pohledu na věci, který vidí dál, než běžné oko nebo kamera. Je to pohled víry, který zve k náhledu pod povrch(ní) vidění věcí.
"Námitka", řeknete. Jaké hlubší vidění věcí?! Co by mohlo být za těmi hrůznými betlémskými událostmi hlubšího? - Nic na té hrůze nemění, když si někde přečteme, že při tehdejší lidnatosti Betléma nemohl být počet takových novorozenců vysoký, že v našem světě umírá na hlad, žízeň, horko, zimu, podvýživu a infekce více dětí denně, než zahynulo tenkrát při vyhlazovací akci Herodově. To je pravda. Ale i tak ten betlémský masakr byla hrůza. A betlémské matky se procesím vydaly do nedalekého Ráma plakat na hrob pramáti Ráchel, která tam byla pohgřbena, poté co zemřela po porodu svého syna Benjamína na betlemských pláních. - To také patří k Vánocům. Do takového světa přišel Boží Syn. Do světa matek, jež oplakávají své děti a nedají se utěšit. Do světa násilí a vyhlazovacích akcí. Do světa herodů, kteří krutostí zakryvají své sobectví a svůj strach. Kdyby Ježíš přišel do jiného, lepšího, ne tak barbarského světa, nemusel by se pár dní po narození stát uprchlíkem. Ale On přišel do tohoto světa. do našeho světa. Člověčenství naše, ráčil vzíti na sebe...

Když nám tu ve vánočním příběhu evangelista Matouš líčí náš svět se vším tím otřesným a odporným, co k němu patří, když nám Vánoce nenasvěcuje jen z jedné, líbivé strany jako "šťastné a veselé", cítite za tím líčením, ještě něco navíc. Něco, co jde proti té špíně a hrůze, něco, co se nabízí jako pomoc - i vám, kdo to čtete nebo slyšíte. Když se necháte oslovit. Zkrátka: když budete chtít.
V tom vánočním příběhu je to jako v životě: setkání s podivuhodnou radostí ale i s nesmyslnou krutostí. A záleží na tom, zda necháme prostor, zda se otevřeme tomu prvnímu, co přichází z Boží strany, nebo zda se necháme strhnout a převálcovat tím druhým.
Pak nás totiž nerozladí, že Vánoce nejsou a nechtějí být vytržením z reálného světa; naopak nás radostně naladí, že Vánoce jsou vtržením toho Božího do všeho, s čím se v životě a ve světě potkáváme i potýkáme. Proti té naší tmě, proti všemu zlému, co v tom našem Božím, - nebožím světě máme a děláme proti tomu Bůh začal něco dělat. AŤ chceme, nebo ne. Můžeme se přidat. AA může nás přitom povzbudit i citát, který jsem nedávno zaslechla: "Není třeba bát se stínů. Jsou znamením, že světlo je nablízku."

Bože, děkujeme, že můžeme patřit skrze Tvého Syna Ježíše k Tobě a k Tvému lidu. K lidu, v němž má vládnout jiná moc než herodesovská: moc lásky a oběti. K lidu, v němž člověk člověka nežene do vyhnanství, nýbrž přijímá: do domu, do společenství, do lásky. Amen

farářka Lavická

martes, diciembre 25, 2007

SVÁTEČNÍ SLOVO - PALABRA FESTIVA

Když pak on o tom přemýšloval, aj, anděl Páně ve snách ukázal se jemu, řka: Jozefe synu Davidův, neboj se přijiti Marie manželky své, nebo což v ní jest počato, z Ducha svatého jest. Porodiť pak syna, a nazůveš jméno jeho Ježíš; onť zajisté vysvobodí lid svůj od hříchů jejich. Matouš 1:20-21

Y pensando él en esto, he aquí un ángel del Señor le apareció en sueños y le dijo: José, hijo de David, no temas recibir a María tu mujer, porque lo que en ella es engendrado, del Espíritu Santo es. Y dará a luz un hijo, y llamarás su nombre Jesús, porque él salvará a su pueblo de sus pecados. Mateo 1:20-21

Jak to máte sami se sebou? Myslím jaký máte sami k sobě vztah. Ano - člověk má sám k sobě vztah a v tom to je... Jaký máte vztah k sobě? Těch možností je několik.

a) Člověk si může být hodně blízko, jako když dáte takhle pravou a levou dlaň k sobě, takže se dotýkají a nic se mezi ně nevejde.
Člověk si může připadat hodně zajedno sám se sebou, skoro docela. Je sám sobě "vlastním". Jakoby neměl sám se sebou žádný problém. Já jsem já. Tohle chci, tak to prostě chci a to je všechno. Tohle si myslím, tak si to myslím, a to je všechno. Tohle dělám, tak to dělám, a to je všechno. Může být zcela zaujat přítomnou chvílí a tím, co cítí, co si přeje, co chce.

b) Ta druhá možnost bude, že může mít k sobě odstup? Ano. Může být a bývá sám k sobě tak trochu cizí. Soudce sám sebe, advokát sám sebe, nebo kritik, vychovatel, nebo ...leccos. Tohle si myslím, ale je to tak správně? Tohle dělám, ale má to nějakou cenu?
Sleduje se po očku, kriticky, nebo nevraživě nebo zálibně. A druhým okem sleduje okolí a jiné...a srovnává se s ním. Znejisťuje ho špatný krok, neúspěch. Nebo ho těší, co udělá, řekne. Otvírá se problém ctižádosti a žárlivosti.

☼☼☼

Tu dvojí polohu znáte. Sám sobě docela vlastní. "Presentní", přítomen. Soustředěn na sebe sama a na přítomnou chvíli. Nebo sám sobě v odstupu. Mám vůči sobě nějaká očekávání, nároky... Jsem někdy jako sám sobě vlastní a někdy trochu sám sobě cizí.

V které poloze jste častěji a v které si lépe připadáte? Dlaň na dlaň nebo kus místa mezi nimi?

Tu první polohu nezapřeme. Někdy jsme opravdu sami sobě vším, celým světem, vším, o co jde. A někdy je v tom dobře. Jsem teď a tady. Já. Teď jím, teď čtu, teď něco říkám. Žádný problém. Ale člověk je trochu sám sebou slepý.

Ta druhá poloha má v sobě víc napětí. Mohu se na sebe dívat různě, s úctou, spokojeností nebo se vztekem a opovržením. A mění se to. Asi je to pravdivější. Nemohu popřít, že je jiné mimo mě, a třeba i lepší než já, a že se na mě dívají zvenku, z odstupu také jiné oči a že nejsou jedno. A že já to musím vůči sobě taky tak dělat.

Hlavně ale, abych nebyl sám se sebou ve válce? Abych si mohl víc věřit a mít se víc rád? Aspoň to... Ale...

☼☼☼

Říkali jsme je několik možností? Jaká je ještě možnost? První: být sobě beze zbytku vlastní, zajedno sám se sebou. Jen sebe na srdci.
Druhá: odstup od sebe. Sám sebe na starosti.
Jaká by byla třetí... Že člověk sám na sebe zapomene? Není to popis šílenství? To by se člověku všechno rozestoupilo a ... Ale může to být trochu jinak. Je možnost, která se o vánocích stává hodně zřetelnou. A té se říká "vysvobození z hříchu".

Hřích není jeden špatný čin, ale je (bezvýhradné) zaujetí sebou, ať nekritické, bez odstupu, (pocit - já jsem vším, co stojí za řeč) nebo s odstupem... Jestli to zaujetí sebou je sebeobdivné nebo sebekritické, to vyjde nakonec nastejno. Je trochu jedno, jestli sami sebe bezvýhradně berete (jste sebevědomí) nebo jestli jste vůči sobě kritičtí (máte pocit méněcennosti), nebo se chcete měnit nebo co... je to jedno, protože se stále zabýváte sami sebou... Ale copak se s tím může něco stát?

Člověk nezapomene nikdy docela sám na sebe, to se nedá, ale může na sebe jaksi pozapomenout, protože prožije, že to nejdůležitější na světě, není on sám, a nějak mu to nevadí(!). Protože je tak zaujat tím, co se děje, co k němu přichází, koho potkává, že pozapomene na sebe a na své sebehodnocení a kritiku sebe i druhých. A to je "Betlémská situace", tam se prostě ztrácí bezvýhradné zaujetí sebou samým, ať bezmyšlenkovité nebo v dobrém nebo zlém... Člověk je vysvobozen z nejhoršího zajetí (zaujetí) - sebou samým. Když o to zaujetí sebou přijdete, protože jste byli zaujati Jiným, tak prožijete zvláštní Osvobození.

Prožít se dá (podstata zkušenosti s Ježíšem, vánoční zkušenosti, křesťanské zkušenosti s Bohem), že jsem vlastní Někomu jinému, kdo nemá tu potíž se vztahem k sobě...takže by si pomocí (prostřednictvím) mě řešil jen vztah k sobě. A to pozornost srdce a duše osvobodí, takže není vázána bezvýhradně na sebe sama, ale jiným a člověk sám na sebe pozapomene... A to je zvláštní štěstí. Vznikne vztah k Někomu Jinému a začnou vznikat další a další!

V tom Zaujetí Jiným prožijete paradoxně, že najednou jste i sami sobě vlastní. ale právě tím zaujetím někým jiným. To je zkušenost s Ježíšem Kristem, vánoční zkušenost.

Děkujeme, že naše srdce zakřivené do sebe sama, osvobozuješ, otvíráš...

farář Pavel Jun


lunes, diciembre 24, 2007

DIOS VIVE Y REINA - NOS AMA ; BŮH ŽIJE A KRALUJE - BŮH NÁS MILUJE

Con mi esposo y mi hija disfrutando de una tarde en Praga.

Karina y Yensy, mis hermanas en Cristo, en momentos dificiles están conmigo.

Gracia Maria y Valeria en Hospital Na Homolce, haciendome compaňía.


Hoy, 24 de diciembre alabo al que vive, Cristo Jesús. Le doy gracias por milagros, proezas, restauraciones, por dar vida, como lo hizo con Lázaro. El calma la tempestad, cobija al que no tiene, da alimentos.

Lo alabo hoy y todos los días por el 16 de diciembre de 2000, cuando se me reventó un aneurisma cerebral en la carótida izquierda. Tuve un paro cardiaco y respiratorio y momentos mas tarde caí en un coma profundo.

Hoy, 7 años después, estoy viva gracias a mi Dios. Es una prueba contundente para todos, de un gran amor de Dios, para cada ser.

También doy gracias a Dios por darme un esposo de Republica Checa. Gracias a mi Dios y a mi esposo por cuidar de mí durante 7 meses después de despertar de coma. Mi esposo pudo permanecer al lado de mi cama al cuidado de cada detalle. Mis gracias son también para mis hermanas que me ayudaron cubrir mis necesidades materiales y espirituales. Gracias a todos los que oraron por mi sanación. Además quiero dar gracias a todos los médicos, enfermeras y demás personal que me atendió no solo en Hospital Na Homolce, sino también en hospital de Caslav, Kolin y Kutna Hora.

Gracias Padre Celestial por permitirme en cada lugar donde me llevabas dejar una semilla de Tu palabra.

Gracias, esta sierva Tuya puede continuar llevando semillas de tu palabra hasta tu venida.

Ena.

Job 19:25
Yo sé que mi Redentor vive,
y al final se levantará sobre el polvo

Salmos 62:5
Alma mía, en Dios solamente reposa,
Porque de él es mi esperanza.
. ”
Salmos 71:5
Porque tú, oh Señor Jehová, eres mi esperanza,
Seguridad mía desde mi juventud.
.”

Dnes, 24 prosince chválím Toho, který žije, Ježíše Krista. Děkuji mu za zázraky, hrdinství, obnovy, za to, že vrací život, tak jako to učinil Lázarovi. On utišuje bouře, přikrývá toho, který nic nemá, dává potravu.

Chválím Ho dnes a každý den za 16 prosinec 2000, kdy mi praskla mozková výduť na levé krkavici. Dostavila se zástava běhu a dechu, o chvíli později již jen hluboké koma.

Dnes, 7 let poté žiji, díky Bohu. Je to přesvědčivý důkaz pro všechny o velké lásce Boha ke každé bytosti.

Také děkuji Bohu za to, že mi dal manžela z České Republiky. Děkuji Bohu a manželovi za to, že se o mě mohl starat celých 7 měsíců poté co jsem se probudila z komatu. Můj manžel mohl být neustále u mého lůžka a bedlivě hlídat každý detail během mé rekonvalescence. Moje díky patří také sestrám, které se postaraly o materiální potřeby mé rodiny. Děkuji znovu všem těm, kteří se modlili za moje uzdravení. Také chci poděkovat všem lékařům, sestrám a ostatním zaměstnancům nejenom v Nemocnici Na Homolce, ale také v Čáslavi, Kolíně a Kutné Hoře.

Děkuji ti Nebeský Otče, že jsi mi dovolil nechat na každém místě kde jsem byla, zrnko Tvého Slova.

Děkuji ti, že tato Tvoje služebnice může rozsévat Tvá semínka pravdy až do té doby než přijdeš.
Ena Homolková

domingo, diciembre 23, 2007

NEDĚLE VE SBORU - DOMINGO EN LA IGLESIA

Jovenes evangelicos de la iglesia de Čáslav con la familia Homolka.

Ena, Linda Clara y la maestra de Linda del noveno grado de Žleby.

quien se dio a sí mismo por nosotros para redimirnos de toda iniquidad y purificar para sí un pueblo propio, celoso de buenas obras.Tito 2:14

On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. List Titovi 2:14