Páginas vistas en total

martes, enero 01, 2008

NOVOROČNÍ SLOVO - PALABRA DEL AŃO NUEVO

Cuando abrió el séptimo sello, se hizo silencio en el cielo como por media hora. Apocalipsis 8:1
Y vi un gran trono blanco y al que estaba sentado en él, de delante del cual huyeron la tierra y el cielo, y ningún lugar se encontró para ellos. Apocalipsis 20:11
Vi un cielo nuevo y una tierra nueva; porque el primer cielo y la primera tierra pasaron, y el mar ya no existía más. Apocalipsis 21:1
No habrá allí más noche; y no tienen necesidad de luz de lámpara, ni de luz del sol, porque Dios el Señor los iluminará; y reinarán por los siglos de los siglos. Apocalipsis 22:5

A když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení téměř na půl hodiny. Zjevení Janovo 8:1
A viděl jsem velký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizela země i nebe a už pro ně nebylo místa. Zjevení Janovo 20:11
A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. Zjevení Janovo 21:1
Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků. Zjevení Janovo 22:5

☼☼☼

Ticho. Jaké znáte ticho? To by bylo druhů tich. Nebudeme ztrácet čas tím, že bychom si je vyjmenovávali. Půjdeme rovnou po tichu, které může nastat - v rozhodující chvíli. Když je jasné - teď se rozhoduje - ale nastane ticho...

Třeba: Lékař vyjde z ordinace a mlčí. Advokát se zahledí do vašeho spisu a mlčí. V letadle po jakémsi propadu přijde kapitán a mlčí. Na zkoušce se profesor odmlčí.

Ticho rozhodující chvíle. To je ticho nesmírného napětí. Proč se neříká nic? Co se děje? Co je za tím mlčením... Co asi. Asi že se nic řící nedá. Asi špatná zpráva... Ach jo...

☼☼☼

Kniha Zjevení sv. Jana, kterou dnes dočítáme, otvírá dech beroucí výhled, bere nás do rozhodující chvíle - celého světa, pro každý život. Na místo kde se lidské dějiny "lámou". (Obraz knihy, která je zbavována pečetí).
Ale tam dojde taky na mlčení. Při lámání poslední sedmé pečeti "nastalo mlčení po celém nebi snad půl hodiny". Proč se neříká a neděje nic. Proč asi...?

Špatná zpráva? Ne. Musíme knihu dočíst dokonce, aby nám to došlo. To ticho je Nakonec z úžasu a očekávání. A obojí ve víře znamená jakousi "změnu stavu", v kterém člověk je.

☼☼☼


Úžas.
Mám své představy - o životě, o sobě, o tom, co je dobře a co ne. Potřebuji je k životu. Opravdu jako když jdu nocí, a mám svůj zdroj světla, nějakou svítilnu, tak si osvětluji cestu před sebou a nejbližší okolí..ª Aby mě nic nepřekvapilo. Nechci se jich vzdát, a snad ani nemohu. dávají mi jistotu.


Ale pak - to ticho. Ale není to ticho zklamání nebo zoufalství. Je to ticho úžasu. Všechno je ještě jinak, než jsem chtěl a čekal a než se dalo vůbec čekat.
Představy jsou sice trochu zklamané, ale kdo si na ně v Tu Chvíli vzpomene! Protože naprosto vybledly ve srovnání s tím, co se teď děje. To je přesný popis úžasu.

Když se popisuje skoro na konec knihy Ten Rozhodující, ten "Kdo přišel k soudu", tak jako když není vidět, ztratí se ve světle, nestačí oči, nestačí srdce, nestačí nic... Člověk si neosvětluje cestu a okolí. Sám se dostane do protisvětla! To je věc úžasu! A když se pak docela na konec popisuje sestupující nové nebe a nová země, nový Jeruzalém... to je stejné překvapení a zase je tolik světla. světlo ze všech stran, světlo do všech stran.
Úžas...Nové nebe, nová země.

☼☼☼

A k úžasu ještě proměněné, totiž obrácené očekávání. Obrací se perspektiva.
Mám svá očekávání (spojená se svými představami). "Co mohu čekat?" To je základní otázka. Očekávání je (jako moje představy) taky vždycky "moje". Jsem jejich nositel a ony nesou mě. Jinak neumím. Jen to - co mohu čekat. To, co se děje, to, co přijde, musí přece zasáhnout mě, musí navázat na něco ve mně.

Ale pak: Nové nebe, nová země. Sestupují od Boha. Najednou - odvíjí se to odnaproti, všechno. Stav naprostého očekávání.

☼☼☼

V tom nejpodstatnějším zmlknutí, o kterém píše Jan, v kterém se rozhoduje o všem... - se děje "přechýlení". Jinak a Odnaproti. Těžiště se přesune docela naproti. Já nejdu někam, ani vstříc ne, ale "On přichází ke mně".
Ticho úžasu a očekávání.

Ozvěnu tohoto ticha zkusme zachytit při vstupu do nového roku. Umlknou naše představy a očekávání. Ve prospěch toho Božího. Je víc než naše představy a naše očekávání.
V tichu takhle se může stát to blažené "přechýlení". Přenesení těžiště a to znamená také Posslední Tíhy na ... Boha. Vždyť už jsme tak unaveni...
Neseme svůj život sami a hledáme pro něj smysl a
naplnění. Děkujeme za to, že se pro Ježíše Krista mohou
opřít o Tebe. Za úžas a očekávání.

ª To je představ, které nám pomáhají žít. Které nám pomáhají udržet se na nohou, jít aspoň trochu přímou cestou, ráno vstát...

lunes, diciembre 31, 2007

SVÁTEČNÍ SLOVO - PALABRA FESTIVA


Alma mía, espera en silencio solamente en Dios, pues de El viene mi esperanza. Sólo El es mi roca y mi salvación, mi refugio, nunca seré sacudido. En Dios descansan mi salvación y mi gloria; la roca de mi fortaleza, mi refugio, está en Dios. Confiad en El en todo tiempo, oh pueblo; derramad vuestro corazón delante de El; Dios es nuestro refugio.
Salmos 62:5-8

Jen zmlkni před Bohem, duše má, vždyť on mi naději vlévá. Jen on je má skála, má spása, můj nedobytný hrad, mnou nic neotřese. Má spása a sláva je v Bohu, on je má mocná skála, v Bohu mám útočiště. Lide, v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce! Bůh je naše útočiště.
Žalm 62:6-9
a) Napětí. Známe. Napětí, svár, konflikt v sobě, v hlavě, duši, srdci, s druhými...
Kdybyste měli na obraze najít místo, z kterého cítíte napětí...
Nalevo nahoře. Různé barvy, jedna proniká do druhé, neurčité tvary, prostě zmatek v napětí.
Jak se objevuje napětí, z čeho roste?
Různost, jinakost, mnohost. Mnoho barev, možností, nároků, mnoho slov.
Nejistota a naděje najednou. Člověk si říká: ,"nevím, ale co kdyby". Jsou ještě jiné možnosti. Nepřicházím o nějaké? Co by... se ještě mohlo stát, mohl bych získat, o co bych neměl přijít? Barvy napětí míchá touha. Jsou to barvy vášnivé, všimněte si...
Co se s napětím dá dělat? To kdybychom věděli.
Být si jist aspoň něčím, aspoň tím svým. Nedbat na jiné. Jít si jen za tím svým.
Rozejít se s těmi, s kterými se nemohou shodnout.
Nebo: prostě pustit z hlavy, zapomenout. Nechat odplavit, nebo zaplavit, utopit.

b) Pokoj. Známe?
Kdybyste měli najít na obraze protiklad napětí...místo, které symbolizuje klid - které by to bylo?
Jednobarevné jsou tam plochy dvě. Světlá a tmavě modrá(mořská). Která znamená pokoj?
Jak nastane upokojení?
To kdybychom věděli... Co by se mohlo stát s těmi ostatními barvami(co tak zneklidňovaly)?
Ta modrá, mořská...?
Moře zaplaví, skryje... To nás přece taky napadlo - tak by se pokoje mohlo dosáhnout, kdyby se leccos nechalo zaplavit mořem, skrýt, utopit na mořském dně. Leckteří lidé, a leccos z mé duše...
Světlá plocha.
Tam je také jen jedna barva ale navíc jas! To bude víc než skrytí něčeho... Prosvícení, prozáření, přezáření...

c) Na obraze je napětí i pokoj. Takže se můžeme ptát - jak se stane z napětí pokoj?
Na obraze je ještě něco - skála. (Nebo možná až lev). Ta je dominantní.
Ta skála... v tom to je. Takhle se to stane - když se objeví něco tak pevného, jednoznačného, nepohnutelného, že... se to člověku prostě stane, "zmlknutí".
Touha a naděje se má o co opřít - "venku". Přestanou být "zmatené, pomatené", bez hranic a cíle. Uklidní se (přestanou být neřízenou střelou...)
Vytratí se to - fascinovanost růzností nebo tím svým. Tak se stane to - pokoj. Ztišení.

Napětí se změní v Pokoj před Skálou. Velké, jednoznačné, pevné, kde i já sám mohu najít "spočinutí". Dá se řící: Zmlkni má duše... A duše zmlkne.

d) ale na obraze je ještě něco. Moře. (Místo chaosu?)
Moře může utopit. Skrýt. Však nás to napadlo - že to by bylo řešení pro napětí, překrýt, odsunout do zapomenutí.
Ale ta voda zakrývá i tu skálu. Hladina vody je dost vysoko(napravo je vidět její úroveň).
A ta skála je pak skrytá. Vidět z ní (někdy, často) jen kousek.
Ale tušit se dá... ta nesmírnost.

Malířka Anneke Kai: Ž 62 - "Jen zmlkni před Bohem, duše má", je nahoře na obraze symbolizováno "zakroucenou" čárou. Vidíme tu velký protiklad mezi zbarvenou, neklidnou plochou, která vyjadřuje všední život, a pokojnou, světlou plochou, která vyjadřuje v"zmlknutí" před Bohem. Skála, která symbolizuje Boha, vyvolává v této kompozici mnoho zamyšlení. Je to pevná skála, v níž je vidět lva. Jsou tu zachyceny dvě možnosti: skála na zemi a skála ve vodě. Světle zbarvená čára je vrcholem vodní plochy. Když vidíme, že nad vodou vyčuhuje jen malá část skály, mohli bychom o této Skále pochybovat. Ale, jak obraz ukazuje, je Skála mnohem větší a silnjší, než my lidé svýma očima můžeme postřehnout.

Upokojující zmlknutí, které se děje před Bohem, je vyjádřeno světlou plochou, děje se v jasu. Ne v moři. Není skrytí, skrývající, je odkrývající. Je z toho, že člověk se opře o větší a nepohnutelné. O Boha. Falešné naděje se potichu (nevím jestli i zahanbeně) vytratí a napětí různosti vybledne.

Pane upokoj nás Pokojem, který přichází od Tebe. Dej nám tušit Skálu třeba i mimo náš dohled. Srdce se přece může dívat až za obzor.

farář Pavel Jun