Páginas vistas en total

jueves, mayo 01, 2008

ČTVRTEČNÍ SLOVO; NADĚJE VI - PALABRA DEL JUEVES; ESPERANZA VI

NANEBEVSTOUPENÍ, falešná naděje...

Y Jesús, después que fue bautizado, subió luego del agua; y he aquí los cielos le fueron abiertos, y vio al Espíritu de Dios que descendía como paloma, y venía sobre él. Y hubo una voz de los cielos, que decía: Este es mi Hijo amado, en quien tengo complacencia. Mateo 3:16-17

Porque no entró Cristo en el santuario hecho de mano, figura del verdadero, sino en el cielo mismo para presentarse ahora por nosotros ante Dios; Hebreos 9:24

Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: "Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil."Matouš 3,16-17

Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří. Židům 9:24

Mluvíme o novozákonních tématech a motivech, mluvili jsme o naději. Ještě jednou o naději... Naděje může být falešná. O tom bychom měli ještě nakonec mluvit: Jak se pozná falešná naděje? Je svátek nanebevstoupení. Je to možná nejvhodnější příležitost k tomu - mluvit o tom, jak se pozná falešná a skutečná naděje.

***

Nejprve si postavíme proti sobě dvojí: prezentace. Proti tomu reprezentace.

Nejprve k prezentaci. Prezentace znamená: zpřítomnění. V prezentaci jde o to - zpřítomnit. Co? Co se dá? Sebe, svůj svět, své plány, své objevy, své znalosti, svou práci, své vize... V zpřítomnění se děje jakési "pábení". Okouzlení, čarování.

***

Proti tomu reprezentace. Tam jde také o to: zpřítomnění, ale jde o zpřítomnění (zastoupení) někoho. Člověk odkazuje od sebe... k někomu jinému jako k tomu, o koho (také, nebo i hlavně) jde, koho zastupuje. Nezpřítomňuje něco, sny..., zastupuje Někoho.

***
Jak se pozná falešná naděje? Že je pouze z oblasti prezentace. Práce se sny a nadějemi je snadné, výnosné a úspěšné povolání. Jenom: zaměstnavatel je podle všeho přímo "satan". To je totiž moderní forma hříchu. Fantazie "naděje", která (a) neodpovdá realitě, a (b) na kterou se člověk chytne a stane se zajatcem, otrokem... virtuality, klamu, neskutečnosti, nepřiměřenosti, vsadí na ni, jde za ní... a nic za ní není. Marnost nad marnost.

Falešná naděje je tahle "prezentační", totiž virtuální. Pracuje s klamnými sny. Vytváří naději, že Já bych mohl... strhnout nebe na zem, vymalovat vám ho před očima, dosáhnout na něj, jen se trochu vytáhnout - na špičky, mohl bych vytáhnout život z hrobu. A jsem tím spoután a spoutávám do toho druhé.

Jak se tedy pozná falešná naděje? Vzniká z pouhé prezentace... Není pravdivá a svazuje, zotročuje.

***

Proti tomu stojí reprezentace...?
Nezpřítomňuji něco, sny, plány, vize, zastupuji Někoho..., to samo o sobě může vázat k realitě. Může to vytvořit "dvojí úpon, úchyt" v realitě. Reprezentace může v sobě mít skutečně obranu proti tomu klamnému, virtuálnímu. Nezastupuji sice jen něco, sny, zastupuji Někoho...
Může... Nemůže to být stejně klamné? Nemůže reprezentace znamenat také falešnou vazbu? Může. Ale má tu šanci v sobě, že může vázat k realitě. Má tak mnohem větší naději na pravdivost, protože svazuje do vztahů. Na jednom se můžete splést (když člověk sám podává svědectví o sobě, je to podezřelé...), na dvojím už méně, když jde o skutečné osoby...

Tedy: Člověk tedy může také reprezentovat, zpřítomňovat (zastupovat) nejen sebe, ale také druhé... a v tom se může dít něco "uzemňujícího", zemitěji pravdivého. Reprezentace totiž vytváří pouto, svazuje... a tím také váže v čase a tak souvisí s nadějí. Já jsem taky za tebe. Sám mohu lhát, vytvářet virtuální světy. Ale před Tebou , s Tebou a za Tebe... to mě "rovná"! Může vzniknou řád pravdy (dva nebo tři svědkové...). A může dokonce vzniknout řád lásky.

***
To je o životě. Falešné naděje jsou prezentační, zpřítomňují jen sny, za kterými nic není, chytají člověka na vějičku a poutají ho. Dnes jsou zlaté časy pro "prezentační život" život. Kdo se nedokáže prezentovat, jako když není. Lidé s ohromnou drzostí (lživostí) prezentují něco - za čím nic není (projektové myšlení... za většinou projektů nic smysluplného není, jen se dostávají peníze na prezentaci...), a spousta lidí jim přitom tleská (takový pocit jsem míval v poslední době z naší Diakonie). A svazují.

To bylo o životě. Ale my máme mluvit spíš o Ježíšovi. Ježíš nebyl "prezentant" neprezentoval sebe, své vize... Byl reprezentantem. Jaksi naprosto. Odkazoval od sebe "vzhůru", tak naprosto, že se stal výlučným reprezentantem Božím. To je smysl "vzkříšení" a "nanebevstoupení". Naznačované od Ježíšova křtu a skutečné po celý jeho život.
a) Reprezentuje nám Boha.

Ale Ježíš byl "dvojitý reprezentant", zpřítomňuje nám Boha ale
b) taky nás Bohu! (To také je smysl "nanebevstoupení").
Takže: Nemusím sám sebe prezentovat (prodávat). Nemusím se nechat vlákat do pasti virtuálních světů a falešné naděje (tzn. skutečností, druhým nekryté a nevázané), jak s nimi pracují druzí.
Mohu nechat Ježíše reprezentovat sebe (nás) Bohu... a to pak člověk může připustit - všechnu realitu na sobě, a nic nezastírat, a nic nemalovat... že z toho je taková svoboda a pak takový Pokoj, že ... je z toho závrať.

A patrně my - nějakým, přeneseným a nedokonalým způsobem, v nějakém "odrazu", jsme jako Ježíš, pozváni, posláni k tomu být reprezentanty Boha lidem, a snad (v modlitbě) i lidí Bohu.

Pozná se to na tom, že jde o skutečnost - která osvobozuje.

Děkujeme za to, že před Tebou nemusíme hrát prezentační hry. Že nemusíme podléhat prezentačním hrám druhých lidí.
farář Pavel Jun

domingo, abril 27, 2008

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO


Y arribaron a la tierra de los gadarenos, que está en la ribera opuesta a Galilea. Al llegar él a tierra, vino a su encuentro un hombre de la ciudad, endemoniado desde hacía mucho tiempo; y no vestía ropa, ni moraba en casa, sino en los sepulcros. Este, al ver a Jesús, lanzó un gran grito, y postrándose a sus pies exclamó a gran voz: ¿Qué tienes conmigo, Jesús, Hijo del Dios Altísimo? Te ruego que no me atormentes. (Porque mandaba al espíritu inmundo que saliese del hombre, pues hacía mucho tiempo que se había apoderado de él; y le ataban con cadenas y grillos, pero rompiendo las cadenas, era impelido por el demonio a los desiertos.) Y le preguntó Jesús, diciendo: ¿Cómo te llamas? Y él dijo: Legión. Porque muchos demonios habían entrado en él. Y le rogaban que no los mandase ir al abismo. Había allí un hato de muchos cerdos que pacían en el monte; y le rogaron que los dejase entrar en ellos; y les dio permiso. Y los demonios, salidos del hombre, entraron en los cerdos; y el hato se precipitó por un despeñadero al lago, y se ahogó. Y los que apacentaban los cerdos, cuando vieron lo que había acontecido, huyeron, y yendo dieron aviso en la ciudad y por los campos. Y salieron a ver lo que había sucedido; y vinieron a Jesús, y hallaron al hombre de quien habían salido los demonios, sentado a los pies de Jesús, vestido, y en su cabal juicio; y tuvieron miedo. Y los que lo habían visto, les contaron cómo había sido salvado el endemoniado. Entonces toda la multitud de la región alrededor de los gadarenos le rogó que se marchase de ellos, pues tenían gran temor. Y Jesús, entrando en la barca, se volvió. Y el hombre de quien habían salido los demonios le rogaba que le dejase estar con él; pero Jesús le despidió, diciendo: Vuélvete a tu casa, y cuenta cuán grandes cosas ha hecho Dios contigo. Y él se fue, publicando por toda la ciudad cuán grandes cosas había hecho Jesús con él. Lucas 8:26-39

Luk 8:26–39 Uzdravení posedlého v Gerase

Milí bratři a sestry,

je po ukrutné bouři; učedníci s Ježíšem se nakonec pokojně přeplaví na druhý břeh. Ale zde je čeká další dramatická situace. Sotva vystoupí na břeh, objeví se člověk posedlý zlými duchy. - Jak to poznali? - Asi vypadal hrozně. Lukáš píše, že nesnesl ani normální oděv, přebýval ve skalách, mezi hroby – stranou lidské společnosti – a to už dlouho.

A hned začne křičet a útočit na Ježíše.

Zvláštní scéna a zvláštní je i celé to vyprávění. – Proč si vůbec máme dnes vykládat ten podivný příběh o posedlém a stádu prasat? My už přece víme, že duševní choroby nejsou vždy totéž co ďábelská posedlost. Umíme je tlumit (ale jen TLUMIT! – ne uzdravit) léky a vážné případy zavírat do ústavů, odkud neuniknou. S takovými, jakého tu evangelium popisuje, se těžko někdo z nás setká – tady u nás a dnes.

A naopak – když se začne mluvit o exorcismu, vyhánění démonů – asi si vzpomeneme na tu část církevních dějin, za kterou se dnes křesťané spíš stydí a omlouvají. Pod záminkou obrany proti ďáblu trpěli mnozí nevinní často velmi krutým způsobem. – O to se nikdo dnes pokoušet nechce a pokud ano, nebudí rozhodně důvěru – ani věřících ani nevěřících lidí.

Tak proč číst znovu to Lukášovo vyprávění? Protože zlo – démoni, ať jim říkáme tak nebo jinak – kolem nás nezmizelo s příchodem osvícenství, vědy a techniky ani moderní medicíny. Zlými silami je svět zmítán dnes jako tenkrát – kazí, co dobrého lidé začnou, narušuje pokojné vztahy, působí rozkladně na naši společnost a na přírodu a někdy – když třeba vypukne válka – řádí zlé moci ještě mnohem víc a hůř.

Známe posedlost po penězích, vzrušující zábavě – posedlost hazardními hrami - a hlavně alkoholem, drogami, sexem a všemi možnými jinými vášněmi. – Zas moderní je posedlost po mládí, kráse a dokonalosti, hubnutí – dokonce i posedlost prací dnes existuje a je popsána (také) jako vážná choroba.

Víme, jak nesnadné je s nimi bojovat, jak často vítězí nad našimi pokusy je spoutat či aspoň omezit. – A proto i dnes potřebujeme slyšet, že Ježíš Kristus má větší moc než mocnosti zla, že je větší Pán než násilí, posedlost a síly zmaru.

Když jsem přemýšlel, jak nejlépe si představit v dnešní době někoho, kdo je jako ten posedlý z Lukášova vyprávění – a není právě pacientem psychiatrické léčebny – napadlo mne, že to jsou teroristé – kdo na nás tak působí – tak děsivě, šíleně – ti bomboví sebevrazi, atentátníci neváhající své tělo, ovázané trhavinou, nechat vybuchnout mezi nic netušícími lidmi.

Ostatní se jich hrozí, ale oni se nedají spoutat, zavřít všichni do vězení. Cvičí se kdesi v odlehlých skalách – daleko od lidí mají k hrobům a smrti blízko jako ten gerasenský… Nedaří se ochránit před nimi lidskou společnost. A také jsou jako loutky ovládané zlou mocí – nemají vlastní vůli, nedá se jim domluvit a přesvědčit je rozumně, aby se změnili. – A jejich posedlost souvisí úzce s vírou. – Nám je jasné (nám – tj. v tradici Jednoty bratrské), že ten, kdo opravdu věří v Krista a jeho uznává za svého Pána, by toho nebyl schopen – v Kristově jménu páchat násilí, být agresivní.

Ten posedlý v Gerase při setkání s Kristem začal zoufale křičet a bránit se. Věděl, že potkal někoho, s kým se jeho démoni nesnesou. A Ježíš mu jde vstříc – nevyhne se podivnému, nepřátelskému zjevení, ale utká se s ním jako mocný Pán.

To je první dobrá zpráva dnešního textu – Bohu není jedno, když nás ohrožuje a spoutává zlo – Bůh zlo nesnáší a utkává se s ním v mocném souboji, aby je zkrotil a přemohl – aby nám už neškodilo a my se ho nemuseli děsit. My sami na ně nestačíme, jsme jen diváky, ale Bůh má síly dost, aby démony zahnal.

V Bibli je řada příběhů o tom, jak se Boží moc setkávala a střetávala s mocí zla. Od souboje s egyptským faraónem v 2. Mojžíšově až po ten poslední souboj s drakem či šelmou v knize Zjevení. Jsou to obtížné oddíly – obsahují masivní, nápadné zázraky – těžko se nám dnes vykládají – jako tento Lukášův oddíl.

Snad si můžeme dovolit vidět v nich něco jako podobenství či symbolické jednání. Jako je farao či drak ze Zjevení zosobněním zlého, tak jsou to tady démoni, kteří nejdřív „mávají“ s tím ubožákem – a pak přepadnou a zahubí prasata.

Ježíš s nimi mluví – rozkazuje jim. Je jasné, že to není jen setkání s duševní chorobou – Ježíš svádí boj se silami zla, napadajícími člověka.

A podle zvěsti Písma nad nimi jasně zvítězí. S námi mohou cloumat posedlosti, závislosti – nejrůznějšího druhu – ale Ježíš na to na všechno stačí. Před zraky učedníků, ale i dalších diváků, učiní mocné znamení – domluví démonům – a toho člověka od nich osvobodí.

Ježíš Kristus má moc osvobozovat nás a všechny lidi ze zlé posedlosti. Jeho moc se projevuje tak, že čteme – ten člověk, z něhož vyšli démoni, sedí u Ježíšových nohou oblečen a chová se rozumně“.

Toto slovo v evangeliu – bratři a sestry – je pro nás moc důležité! Kdo poslouchá Krista, má zdravý rozum! Kdo svůj život řídí a podřizuje Kristu – ten se chová rozumně. Kdo se potká s Ježíšem – a nechá si od něho pomoci – ten se nikdy nemusí obávat o svůj zdravý rozum.

Většinou se to chápe obráceně – věřící lidi většinová společnost vnímá jako lidi zvláštní, podivíny. Víra je chápána jako něco nenormálního, co se zdravým rozumem nejde dohromady. Z toho nás ale přece obviňují ti, kteří např. své děti učí věřit na „Ježíška“ o Vánocích! My podle nich potlačujeme zdravý rozum – když věříme v Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného – zatímco oni prý rozum mají.

Ale – co je ten jejich rozum zač – když vykládají o „Ježíškovi“, který nosí dárky – když pročítají dnes tak oblíbené horoskopy – když zkoumají astrologická znamení – když se bojí černé kočky přes cestu a pátku třináctého? Dokonce i čarodějnice se znovu objevily, věštící z koule či karet, nabízející nápoje lásky či metody uřknutí a dobře na tom vydělávají.

Tedy – co znamená podle bible chovat se rozumně? – Posadit se, být u Ježíše – jako ten posedlý – přiběhl a padl před ním na zem – Ježíš ho osvobodil od zlých démonů – a ostatní ho spatřili, jak tam sedí a chová se rozumně. – A když začneme Ježíši naslouchat, poznáme, co je rozumné a pro nás dobré.

Třeba učit se a vzdělávat – dokud je člověk mladý a má k tomu sílu. Umět rozeznat pověru a podvod. Nedat se svést různými sektami, znát dějiny a z nich se poučit a neopakovat staré omyly.

A rozumné a normální je být věrný – manželovi či manželce, vážit si rodiny, mít v lásce a úctě své rodiče – a starat se o ně až do jejich stáří. Chovat se rozumně znamená starat se dobře o své děti – věnovat jim lásku a čas, neutlačovat je a netrápit.

Znamená to chodit poctivě do práce a nesnažit se zbohatnout nekalými způsoby – být svědomitý a spolehlivý a pravdomluvný – a dbát na zákony. A určitě to znamená nejezdit po silnici bláznivě a bezohledně.

Rozumný člověk umí i odpočívat a nestrhat své síly. Šetří své zdraví – tělo propůjčené od Hospodina. Spokojí se s tím, co má a co zvládne a nešílí po všem, co mají ještě navíc ti druzí. Hledí si svého nadání – dokáže se ukáznit a nechtít mít vše, co se nabízí. Dokáže jednat s rozvahou a odpovědností.

Zdá se to jasné – ale kolik lidí tak žije? A kolik máme bolestných zkušeností se sebou i se svými blízkými – že se nám této nejprostší rozumnosti nedostává právě v okamžiku, kdy ji nejvíc potřebujeme.

Proto je dobré slyšet, že ten, se kterým se setká Ježíš – a kdo u něho setrvá, se u něho také naučí žít rozumně – lidsky – správně. To je jeho dar těm, kteří věrně setrvávají u jeho nohou a naslouchají jeho slovům.

Na konci příběhu slyšíme prosbu – když Ježíš vstupoval na loď, prosil ho ten dříve posedlý, aby směl být s ním. – Člověk, který prožil osvobodivou moc Ježíše Krista – koho Kristus vytrhl z jeho trápení – ten si ani nic jiného nemůže přát – než aby směl s ním stále zůstat. – Jenže ještě jinou prosbu slyšíme – všichni obyvatelé gerasenské krajiny prosili Ježíše, aby od nich odešel.

Kdo jiný by tu prosbu mohl vyslovit než vlastníci vepřů, do kterých vstoupily legie zlých duchů – a tím způsobily, že se ti vepři vrhli ze skály do moře a utonuli. – A teď jsou tu jejich majitelé a prosí: Odejdi od nás. – Je možné se s Ježíšem setkat – být svědkem jeho osvobozující moci – a přece skončit tím, že chce mít člověk od Ježíše pokoj.

Ti lidé z města a vesnic si svých prasat – svého jmění a bohatství, váží víc než Krista. Lidé posedlí jinou posedlostí – bojí se, že by z toho měli škodu, kdyby u nich Ježíš zůstal. Posedlost toho uzdraveného se projevovala tak, že nenosil oděv a nebydlel v domě, nýbrž v hrobech. Ale tady se projevila posedlost na pohled velice normálně vypadající – lidí slušně oblečených a nenápadně žijících – posedlost po majetku a penězích. A je to posedlost docela ďábelská – když zavírá srdce před Ježíšem – i před trpícím bližním.

Snad je nám z toho příběhu nakonec smutno. Jednoho posedlého Ježíš uzdravil, ale kolik jich ještě ve světě zůstalo. Tolik bychom si přáli, aby
i dnes tak viditelně a mocně zasahoval – ale Bible nás tu učí trpělivosti.

Tenkrát uzdravil Ježíš jednoho člověka. Ale na Golgotě zachránil před mocí zla všechny a v posledním čase to také všem zjeví – až bude zlo definitivně přemoženo – až shoří ve věčném ohni. – Nebude tu navždy – nebude nás děsit a trápit donekonečna. Jeho dny jsou sečteny – až přijde den Páně, budou všichni osvobozeni ze zajetí posedlosti zlých sil.

Ale co do té doby? – Máme to jen tiše snášet, že kolem bují zlo – máme to vzdát a spokojit se s léky pro duševně choré? Už bychom chtěli být s Ježíšem – v jeho království, ale ještě to nejde. Ten vyléčený také chtěl být už jen stále s Ježíšem. Ale Pán ho poslal zpátky – domů – svědčit a vypravovat o tom, co se s ním stalo.

To je i náš úkol. Doma, tam, kde žijeme, svědčit o Kristově moci – tím, že ho posloucháme, tím že o něm vypravujeme a za všechny, kdo ho dosud nepoznali a slouží jiným pánům – třeba i těm nejhorším – za ty se přimlouváme, aby Pán sám zasáhl a zbavil je posedlosti.

Nic nemusí zůstat tak, jak je – lidské slabosti a náklonnosti a strachy mohou být přemoženy. O tom nás chce Lukáš ujistit, proto stojí za to jeho příběh i dnes číst a jím se dát povzbudit. Amen.


Pane Ježíši Kriste – v úžasu se skláníme před velikostí Tvé moci. Ty stačíš na všechny zlé síly, které nás ohrožují – prosíme zbavuj nás jich. Tobě se svěřujeme – přijmi nás a zůstávej s námi, když si přejeme zůstat s Tebou. Dej, ať zůstáváme plni radosti a vděčnosti za Tvé slitování. A uč nás nově o Tobě a Tvé moci vypravovat. Amen.

farář Tomáš Potoček