Páginas vistas en total

domingo, mayo 18, 2008

NEDĚLNÍ SLOVO - OBRÁCENÍ III - PALABRA DEL DOMINGO - VIRAJE III (ARREPENTIMIENTO)

Porque somos sepultados juntamente con él para muerte por el bautismo, a fin de que como Cristo resucitó de los muertos por la gloria del Padre, así también nosotros andemos en vida nueva.
Romanos 6:4

De cierto os digo que todos los pecados serán perdonados a los hijos de los hombres, y las blasfemias cualesquiera que sean; pero cualquiera que blasfeme contra el Espíritu Santo, no tiene jamás perdón, sino que es reo de juicio eterno.
Marcos 3:28-29

Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života. Římanům 6:4

Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem."Marek 3:28-29

Změna je jedno z podstatných témat NZ. Patří tedy k víře? Jak se vám líbí to téma? Jakou zkušenost máte se změnami? Možná upadáte do rozpaků. Protože se tu nahlašuje dvojí potíž. Mohli bychom o té potíži mluvit a přitom se nám třeba hlouběji ještě otevře, o jakou změnu ve víře, s Kristem jde.

***

Ta první potíž : To je přece tak - když se stala jedna změna, proč by se (časem, zase někdy) nestala jiná, další. Když se něco jednou změnilo, proč by se to nemohlo změnit znovu? Není každá změna jen relativní? A nezůstane po ní vždycky nejistota? Nebo je snad možné si představit - prožít něco jako definitivní změnu? Sice dnes se změna miluje, možnost změny dává pocit, že člověk je svobodný, že má ještě spoustu možností, že to, co člověk dělá, nezanechává důsledky, ale... deprese a pocit nesmyslu, který se vrací, prozrazuje, že je to jinak. Změny jsou zdrojem nejistoty (kdy přijde další změna?) a pocitu nesmyslu (je něco stálého, pravdivého?). Nemělo by k víře patřit něco jedinečného a definitivního? Aby něco bylo jedinečné, tak to přece nemůže stát na změně, a když by něco mělo být definitivní, to změnu dokonce nepřipouští.
Víra ovšem nezná změnu jako jednu z mnoha změn, ale jinak. V jedné bluesové písničce se zpívá.
Nelíbí se ti už tvoje auto, tak ho vyměň.
Nelíbí se ti už tvoje práce, tak ji vyměň.
Nelíbí se ti už tvůj byt, tak ho vyměň.
Nelíbí se ti už tvá žena, tak ji vyměň.
Nelíbíš se už sám sobě...
A teď se písnička zadrhne. No jo, sebe nevyměním. U sebe skončím vždycky. Sebe možná trochu změním, ale nevyměním.

Ta písnička by pro víru měla ještě jeden verš, na tom posledním verši by se nezadrhla, šla by o krok dál - zazpívala by: před Tebou se mi stalo něco jako výměna mého samého...
Těžiště života se přesune ze mě samého na toho, kdo je opravdu neproměnný.
Takhle zná víra změnu: jako naprostou změnu ( při zachování identity), vlastně změna je pro víru spíš jako záměna a výměna - výměnu ne něčeho v mém životě, ani nikoho, ale mě (samého)!!

To je smysl křtu - který je znamením pro tu Změnu: starý člověk (staré já) zemřel, byl utopen, nový se narodil. A při tom se předává Duch svatý a to znamená také. Necítím, nevidím jen svýma očima, svým srdcem, ale taky Kristovým a v něm Božím - to je "dar Ducha svatého". Kristus v nás.

Dá se to říci tak: To s vírou a Kristem - to je "Poslední změna v životě, která stojí za řeč". Stane se při ní něco jako výměna, záměna - mě samého, mého postavení a srdce. Člověk se konečně vztahuje k tomu neproměnnému. "Ke komu bychom šli..." řekli učedníci.
(To je ta první věc, kterou jsme měli objevit: proměna, o které mluví víra, je výměna mě samého - při zachování identity. to se dá vyjádřit opravdu jen obrazem smrti a nového narození a křest je znamením pro to).

***
Ale tu je druhé slabé místo: co když potom ale šli k jinému... co když ta Změna, která se jim stala křtem, vírou v Krista, nebyla poslední? Co když se člověk i po téhle změně-výměně sebe sama zřekne Krista, sboru, víry? Nerozsype se mu to všechno? Přece se nedá umírat a nově se rodit znovu a znovu.
Nejsou odešlí křesťané největší cynici na světě? A lze se jim divit? Prožili: i Já se mohu změnit takovou změnou, zjistil jsem, a teď (když jsem odešel!) vlastně pro mě taky Bůh? Co potom zůstane pevného?!! Všechno podléhá změně, svět, já i Bůh. Člověk potom ztrácí charakter a naději, že by ho mohl mít. Co když se stane tohle?! Člověk odpadne od víry, popře tu Změnu-výměnu.

A k tomu patří ještě tahle otázka: když by se člověk chtěl znovu vrátit - mohl by? To byla záhy palčivá otázka v církvi (je možné druhé pokání?). Druhý křest možný není, o tom není v NZ a nikdy později v teologii řeč. Ale druhé pokání, možnost opustit Krista, sbor, církev a znovu se vrátit...?

Je to i náš problém. Kolik z těch, co tu bývali, se toulají ve světě a do sboru, Kristu vstříc nejdou. Starých, mladých. " Rouhání se proti Duchu svatému je zřeknutí se Boží přítomnosti. Když se jí člověk zřekne, přijde o ni, pak Všechno se odpouští, ale rouhání proti Duchu svatému se neodpouští".pro něj není, to je logické. Ale: Možná mohli přijít na to, nebo to aspoň tušit (myslím, že to někteří teologové tušili, a proto se možnost návratu nepopřela tak jako se popřela možnost druhého křtu) - že kdyby se mohli i pak vrátit - tak pak by si jen ověřili, že to Milost je bezedná a On (Bůh)je opravdu neproměnný.

Ale... nedoporučoval bych s tím moc počítat("Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch" "Jestliže svévolně hřešíme i po tom, když jsme už poznali pravdu, nemůžeme počítat s žádnou obětí za hříchy,ale jen s hrozným soudem a "žárem ohně, který stráví Boží odpůrce" a to je smysl přísného textu Žd 6:4-6 a 10:26-27). Možná se to takhle může stát světcům. Ale zahrávat si s tím, to může velmi devastovat naše srdce.
Nechat to, co ze své podstaty má být podstatou (jádrem,smyslem) života, na okraji svého světa...to je víc než na pováženou. Jak pak člověk může mít pocit jedinečnosti a definitivnosti, jistoty...?
Nebo dokonce zneužívat milost, otevřené prostředí sboru, církve pro sebe sama (bezohledně a cynicky pro svůj osobní zisk), to lze a ne že by se to nestávalo - ale dochází nám, jak tím člověk odsuzuje sám sebe?
To, že se dává víno, odpuštění zadarmo, že je v církvi skoro bezbranné prostředí proti hochštaplerům a hráčům všelijakýchh her, že se nehlídá sbírka v otevřeném košíku, to se zneužít dá. ale co se potom stane člověku se srdcem? Člověk sám sobě odpustit nemůže, to patří k podstatě odpuštění, odpouští Bůh. Jaký člověk bude mít vztah sám k sobě?
Když se zřekne Krista, nebo se ve sboru bude chovat tak, že... milost jste zneužili, důvěru, otevřenost jste zneužili, to devastuje srdce a možná nám vezme naději v její podstatě.
Děkujeme za to, že tu můžeme být. A prosíme, ať se nám to v srdci dobře rovná, ať si ho neničíme svou nevěrností. Ty máš dost naděje pro všechny.
farář Pavel Jun