Páginas vistas en total

domingo, julio 06, 2008

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Marco 6:30-44 Entonces los apóstoles se juntaron con Jesús, y le contaron todo lo que habían hecho, y lo que habían enseñado. El les dijo: Venid vosotros aparte a un lugar desierto, y descansad un poco. Porque eran muchos los que iban y venían, de manera que ni aun tenían tiempo para comer. Y se fueron solos en una barca a un lugar desierto. Pero muchos los vieron ir, y le reconocieron; y muchos fueron allá a pie desde las ciudades, y llegaron antes que ellos, y se juntaron a él. Y salió Jesús y vio una gran multitud, y tuvo compasión de ellos, porque eran como ovejas que no tenían pastor; y comenzó a enseñarles muchas cosas. Cuando ya era muy avanzada la hora, sus discípulos se acercaron a él, diciendo: El lugar es desierto, y la hora ya muy avanzada.
Despídelos para que vayan a los campos y aldeas de alrededor, y compren pan, pues no tienen qué comer. Respondiendo él, les dijo: Dadles vosotros de comer. Ellos le dijeron: ¿Que vayamos y compremos pan por doscientos denarios, y les demos de comer? El les dijo: ¿Cuántos panes tenéis? Id y vedlo. Y al saberlo, dijeron: Cinco, y dos peces. Y les mandó que hiciesen recostar a todos por grupos sobre la hierba verde. Y se recostaron por grupos, de ciento en ciento, y de cincuenta en cincuenta. Entonces tomó los cinco panes y los dos peces, y levantando los ojos al cielo, bendijo, y partió los panes, y dio a sus discípulos para que los pusiesen delante; y repartió los dos peces entre todos. Y comieron todos, y se saciaron. Y recogieron de los pedazos doce cestas llenas, y de lo que sobró de los peces. Y los que comieron eran cinco mil hombres.

Apoštolové se shromáždili k Ježíšovi a oznámili mu všecko, co činili a učili.
Řekl jim: "Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!" Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst.
Odjeli tedy lodí na pusté místo, aby byli sami.
Mnozí spatřili, jak odjíždějí, a poznali je; pěšky se tam ze všech měst sběhli a byli tam před nimi.
Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem.
Když už čas pokročil, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: "Toto místo je pusté a je už pozdě.
Propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu."



Odpověděl jim: "Dejte vy jim jíst!" Řekli mu: "Máme jít nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim jíst?"
Zeptal se jich: "Kolik chlebů máte? Jděte se podívat!" Když to zjistili, řekli: "Pět, a dvě ryby."
Přikázal jim, aby všecky rozsadili po skupinách na zelený trávník.
Rozložili se tam oddíl za oddílem stokrát po padesáti.
Potom vzal Ježíš těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům, aby je lidu předkládali. Také ty dvě ryby rozdělil všem.
A jedli všichni a nasytili se;
a ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů i ryb.
Těch, kteří jedli chleby, bylo pět tisíc mužů.


Marek 6:30-44




Nasycení pěti tisíců


Milí bratři a sestry,

Markovo evangelium se čte opravdu moc dobře – a dnešní oddíl je toho důkazem. Setkáváme se tu s Ježíšem, který si citlivě všímá lidské nouze.
Který je zastáncem unavených apoštolů – i hostitelem hladových poutníků.

Nejdříve slyšíme o apoštolech. Shromáždili se k Ježíšovi – vrátili se – jistě plni dojmů ze své služby – a Ježíš bere vážně jejich únavu a potřebu být na chvíli sami – odpočinout si. Vždyť neměli ani čas se najíst. Když je posílal kázat – volat k pokání, vymítat zlé duchy a uzdravovat nemocné – přikázal jim, aby si nic nebrali na cestu – aby šli jen v sandálech.

To je – bratři a sestry – až dodnes – obraz Kristovy církve! Nic nemusí mít – ani peníze, ani chleba, ani dvoje šaty – jen ty sandály – a přesto jí to stačí, aby mohla plnit poslání, se kterým Kristus posílá do světa své učedníky.

Nyní se vrátili – a Ježíš je jistě nejdříve vyslechl – ale pak hned pamatoval na jejich obyčejné lidské potřeby – aby si oddechli – aby se v klidu najedli. Sám jim to nabízí – řekli bychom – organizuje pro ně takovou malou dovolenou. Odjeli tedy lodí na pusté místo, aby byli sami.

Ale sami tam nebudou. Sotva vystoupí z lodi, uvidí veliký zástup. Lidé ze všech měst se tam seběhli – byli tam dokonce dřív, než ta jejich lodička. A sběhli se pěšky – nelitovali námahy – tak velmi je to táhlo za Ježíšem.

Když se člověk někam rozeběhne – bývá to zpravidla proto, že tam čeká najít nějakou pomoc (nebo výhodu) pro svůj život. – A na tom nic špatného není – využívat různé „akční slevy“ – když nám je někdo nabídne.

Tak i ty zástupy – za Ježíšem je táhne především jejich nouze – očekávají od něho pomoc. Vypadá to tak, že kam se Ježíš hne, tam za ním běží i lidé v nouzi – lidé, kteří potřebují nějakou pomoc – tak co by nezkusili Ježíše?

Dychtivé zástupy – čekající na něco – a vlastně nevědí na co. Ježíš se jich však na to neptá – nevyzvídá – jakou mají minulost – a co tím sledují, když se sem do pustiny přihnali ze všech měst takovou rychlostí, že jsou tu dokonce dřív, než ta loďka plující přes jezero.

Čteme, že uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. – To stačí – aby již podruhé změnil plán. Před sebou nevidí lidi, kteří ho zdržují a ruší jeho záměry – když se přece chtěl věnovat svým učedníkům – být s nimi v soukromí – a dopřát jim odpočinek.

Jsou jako ovce bez pastýře – tak vidí Ježíš nouzi těch zástupů. Připomínají mu bezradné ovce – které samy nenajdou cestu k pastvinám, kde by utišily svůj hlad – a k pramenům, kde by svlažily svou žízeň. Připomínají mu trosky Božího lidu, které bloudí světem bez ochrany a bez naděje – které zoufale hledají – a nenacházejí. Jestliže je teď odmítne – nezbude jim nic jiného, než další pouť – ale marná – marné nové pokusy najít v tomto světě cokoli, co by člověku nabídlo nějaký řád a systém – a v něm i pomoc a potěšení.

A povězme si to rovnou – všechny ty „náhražky“ za Krista jsou zoufalým neštěstím – všechny ty systémy, které se snaží popsat a vysvětlit svět bez Boha. Každý z nich – a to je praktická zkušenost – každý z nich zatím – když odstranil Boha – a nahradil ho člověkem – ať to byla „tisíciletá říše“ – nebo komunismus – každý z nich hleděl zaopatřit nejprve a nejdříve a nejvíc ty své „apoštoly“ – a právě oni se měli nejlíp.

Ale v Božím království nic takového nehrozí – Ježíš tomu zástupu dává bez zaváhání na srozuměnou – vy mne nezdržujete ani nerušíte – já vás nepošlu pryč – já vím, že máte spoustu trápení – vy pro mne nejste o nic méně důležití, než moji učedníci!

A tak – aniž by si spolu s učedníky odpočinul – začíná Ježíš znovu učit – i začal je učit mnohým věcem. Odpovídá na tu nouzi zástupů podle svého – to, co potřebují nejprve a nejvíce – je kázání – evangelium! Toho se jim podle něho nedostává! Potřebují někoho, kdo by jim třeba připomenul travnaté nivy – a klidná místa u vod – jak bychom pověděli s žalmistou.

Skoro bychom se až měli nad tímto textem stydět – že nám připomíná – pozor! – člověku se bez Božího slova nežije dobře! – Že si to musíme vyložit – všechen ten rozmanitý neklid, strach a beznaděj – v nichž se stále znovu kupodivu ocitáme – a v nichž stále hledáme pomoc tam i onde – že to mohou být příznaky nemoci způsobené nedostatkem Božího slova. A že tak i my potřebujeme slyšet mnohé věci, které Ježíš učí.

A teď ty zástupy. – Ti lidé s nadšením přiběhli – a poslouchají. A Ježíš káže – ale asi ne jen deset nebo dvacet minut – ale hodinu za hodinou káže. – Káže – a jeho nejbližší začínají být roztržití – však oni už ty věci slyšeli – a je to takové dlouhé – a jestli to vůbec ti ostatní vydrží.

To my dobře známe – přijdeme, protože chceme naslouchat evangeliu – ale ono to kázání je takové dlouhé – a přitom spolu s námi také přišly do shromáždění ty naše starosti – a tlačí se nám na mysl – zaměstnávají nás – poutají naši pozornost – a člověk pak není schopen se soustředit.

A naopak – každý kazatel s tím bojuje – aby jeho kázání nenudilo. A přeje si – kéž bych měl jistotu, že kážu, jako by dnes kázal Kristus!

Jemu se podařilo udržet pozornost posluchačů – zástupů – až do chvíle, kdy čas pokročil. Ale v tu chvíli ho učedníci přerušují – hodina za hodinou plyne – a slunce se kloní k západu. Navíc – asi jak chodili po těch vesnicích – vidí nyní, že jsou na pustém místě. A mnoho lidí na pustém místě – to je problém – přišli za námi – tak bychom se o ně měli postarat.

Vlastně to myslí dobře – vždyť se vzdali naděje na odpočinek – a tu přítomnost zástupů by mohli brát jako výsledek své misie – ale právě proto mají pocit, že musí nějak zasáhnout. Oni ty lidi přivedli ke Kristu – jsou „jejich“ – a nějak se jim nezdá, že už by se o ně On postaral sám. Myslí si, že vidí, co Ježíš ve svém zápalu nevidí – káže a káže – třeba – „hledejte nejprv království nebeského“ – a pak se spolehněte za všech okolností na věrnou Boží lásku. A učedníci si říkají – to je všechno hezké – ale už se připozdilo – jsme na pustém místě – a je tu spousta lidí. A člověk je přece „živ nejen slovem Božím“! – má problémy, které je třeba vyřešit.

Je to sympatické – zdá se, že na počátku církve nestojí náboženští snílkové a blouznivci – ale muži, kteří stojí pevně oběma nohama na zemi – kteří mají praktický smysl pro to, co je třeba zařídit. Kteří svého kazatele – nepraktického a pozemským věcem vzdáleného – dovedou upozornit – udělej přestávku. Už během kázání vymysleli řešení – propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu.

Pusť je – a oni se pak vrátí a budou ti zas naslouchat. Ale to je realismus nevěry – vlastně říkají – nech je nyní, ať se každý postará o sebe sám. Pokud jde o chleba – v tom ty jim pomoci nemůžeš. Jíst se musí – to je hlavní.

Takové řešení není dobré – buď se tvářit, že hlad je něco, nad co se zbožný člověk může povznést – nebo ten zástup opustit – a oddělovat věci nebeské od věcí pozemských. Ježíš v tu chvíli říká – jakoby samozřejmě – dejte vy jim jíst! Jinak ten zástup odejde – a půjde nasycení hledat jinam - když se ho nedočká u nás – v církvi – u křesťanů. Vy – moji učedníci – máte odpovědnost postarat se o každého, kdo přichází ke Kristu.

A máte na to také prostředky – jen se jděte podívat, co vlastně máte – kolik chlebů máte. Učedníci – všimněte si – ještě dříve než začali zjišťovat, co vlastně mají – zase tak prakticky uvažují a počítají – stálo by to 200 denárů – a zřejmě naznačují, že na takové pohoštění jejich kapsa nestačí.

A zjistili, že mají 5 chlebů a 2 ryby. Jídlo pro Ježíše a učedníky, které si nesli s sebou – 5 ječných placek a 2 ryby – to nejprostší jídlo galilejských chudáků. Stačí to pro nasycení – pro pohoštění?

Stojí za to – srovnat hostinu, kterou ve svém paláci při narozeninách uspořádal Herodes – jak o ní Marek píše o kousek dřív – a hostinu Ježíšovu. Herodes pozval dvořany, důstojníky a významné lidi – Ježíš zve chudáky, kteří možná ani nemají na chleba. A co se nosí na stoly v paláci – to si umíme představit – i ten kulturní program – jehož vrcholem je tanec – až oči přecházejí, hlavy se točí – a nakonec jedna i padá. Večírek s katem …

A ta druhá hostina – nebeského krále – se koná na poušti – zváni jsou všichni – i chudáci – místo uměleckého programu se káže evangelium – a k jídlu se podává do ruky kousek chleba a kousek ryby.

A tady dochází k divu – všichni se nasytili. Jak je to možné – z toho mála? – Za prvé záleží na tom, KDO je hostitelem – my takový zázrak udělat nedokážeme – Ježíš ano. A za druhé – záleží na tom, abychom se správně dívali – KAM se podíváme. Ne na hodinky – jako sledovali učedníci cestu slunce na obloze k západu – ani ne nejdříve do kapes a do peněženek – anebo na počet hlav v tom zástupu. Ježíš vzhlédl k nebi a vzdal díky. Tak je to prosté – podívat se tím správným směrem – i za málo děkovat Bohu – a pak se stane ten zázrak, že i to málo bude stačit pro všechny.

Nechce se nám tomu věřit – nedokážeme si takovou věc představit – zdá se nám, že se dnes na Boží ruku nemůžeme spolehnout i v takových praktických věcech, jako je denní chléb. – A přece ze všech divů, které Ježíš konal, je právě tento v evangeliích dosvědčen nejčastěji a nejvýrazněji.

Třeba i popisem toho, jak jedli – Ježíš rozsadil těch několik tisíc lidí – skoro jako podle vojenských řádů – spořádaně a beze zmatku – takže se nikdo nemusel bát, že se na něj nedostane – že bude přehlédnut. A ač byli na pustém místě – Ježíš je usadil na zelený trávník. – A zbylo 12 košů.

To je – bratři a sestry – tajemství Božího království na zemi – kdo hledá luxus a přepych – ten musí jít na tu první – Herodovu – hostinu. Tu s tím katem na konci. Ale kdo se spolehne na Krista – kdo hledá Boží království – ten má jistotu, že nikdy neodejde s prázdnou. Totiž – že co je třeba k životu se dostane jemu – a všem – a že ještě zbude. Pro ty, co teprve přijdou.

Patříme k nim i my - i my slýcháme ta slova - Ježíš vzdal díky, lámal a řekl - vezměte jezte i pijte – všichni. – Tak tato hostina na poušti je předobrazem tohoto stolu – u kterého i my zažíváme radost, která již nikdy nebude přerušena žádnou další lidskou nouzí - ani tou poslední. Amen.


Pane – Ty víš dříve a lépe než my, co potřebujeme. Když se bojíme - pomoz nám zrakem víry vzhlédnout k nebi a dobrořečit za to, co máme – i za to málo, co máme. Neboť Ty to chceš a můžeš pro nás – i pro naše děti a vnuky rozmnožit. Amen.

Tomas Potocek