Páginas vistas en total

domingo, julio 27, 2008

Los esposos Homolka-Perez en el 2. festival de música, organizado por jóvenes evangelicos de la congregación de Čáslav.
foto: Ivan Klinský

Pim y Lada Plekker

Linda, Jitka y Olga

Iva de Opava con su amiga Linda Clara.


Ayer, sábado disfrutaba del festival de la música y hoy, domingo, estoy lista para entrar en una mina de plata del siglo 14 en Kutná Hora.

Ena y Václav en Osuario de Sedlec (Kutná Hora)
La mano de Jehová vino sobre mí, y me llevó en el Espíritu de Jehová, y me puso en medio de un valle que estaba lleno de huesos.

[ El valle de los huesos secos ]Ezequiel 37:1


Ena y Václav en Kostnice. En el fondo, escudo de armas de los Swarzenberg.
Me dijo entonces: Profetiza sobre estos huesos, y diles: Huesos secos, oíd palabra de Jehová.
Ezequiel 37:4
Más fotos en Naturaleza en Bohemia

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

El buen samaritano

Y he aquí un intérprete de la ley se levantó y dijo, para probarle: Maestro, ¿haciendo qué cosa heredaré la vida eterna? Él le dijo: ¿Qué está escrito en la ley? ¿Cómo lees? Aquél, respondiendo, dijo: Amarás al Señor tu Dios con todo tu corazón, y con toda tu alma, y con todas tus fuerzas, y con toda tu mente; y a tu prójimo como a ti mismo. Y le dijo: Bien has respondido; haz esto, y vivirás. Pero él, queriendo justificarse a sí mismo, dijo a Jesús: ¿Y quién es mi prójimo? Respondiendo Jesús, dijo: Un hombre descendía de Jerusalén a Jericó, y cayó en manos de ladrones, los cuales le despojaron; e hiriéndole, se fueron, dejándole medio muerto. Aconteció que descendió un sacerdote por aquel camino, y viéndole, pasó de largo. Asimismo un levita, llegando cerca de aquel lugar, y viéndole, pasó de largo. Pero un samaritano, que iba de camino, vino cerca de él, y viéndole, fue movido a misericordia; y acercándose, vendó sus heridas, echándoles aceite y vino; y poniéndole en su cabalgadura, lo llevó al mesón, y cuidó de él. Otro día al partir, sacó dos denarios, y los dio al mesonero, y le dijo: Cuídamele; y todo lo que gastes de más, yo te lo pagaré cuando regrese. ¿Quién, pues, de estos tres te parece que fue el prójimo del que cayó en manos de los ladrones? Él dijo: El que usó de misericordia con él. Entonces Jesús le dijo: Ve, y haz tú lo mismo.

Lucas 10:25-37


Milosrdný Samaritán

Čtení: Dt 30, 1-10 Text: Lk 10, 25-37

Na začátku našeho dnešního příběhu se setkáváme s čímsi jako disputací. Přitom však jde prvotně o osobní otázku, která je využita ke zkoušení Ježíše: “Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?” Ježíš na tuto otázku nejprve odpovídá až překvapivě korektně zákonicky. Odpovídat na otázku po spáse a věčném životě poukazem k Zákonu, to je typicky zákonický způsob řešení osobních problémů. Ježíš tváří v tvář tázajícímu se zákoníkovi tuto v podstatě sterilní a šablonovitou pozici přijímá. Otázka zněla: Co mám dělat? Odpověď bude: Dělej to a to. Tak je psáno v Zákoně a zákon je přece nejvyšší autorita. Kdo odpovídá citací Zákona, odpovídá tudíž správně. Kdo se chová tak, jak přikazuje Zákon, jedná správně. Tečka, nic dál není třeba řešit. Takovéto zjednodušující zákonické vidění světa má bohužel i dnes dosti příznivců. Není nad to ulehčovat si palčivé životní otázky poukazem na vyšší autority: na Zákon, na vůdce, na stranu. Struktura myšlení je vpodstatě stejná. Mění se jen znění otázek a předepsaných odpovědí.

Jenže touto ráznou a jednoznačnou Ježíšovou replikou náš příběh nekončí. Zákoník se totiž ptá dál. Nyní již trochu jiným způsobem. Nejde mu tedy jen o to Ježíše vyzkoušet nebo snad i nachytat. Víme, že zákoníci velice rádi přistihují ostatní lidi při neznalosti litery Zákona nebo při prohřešcích vůči němu. Ježíš se v podobných situacích ocitá poměrně často, stává se terčem ctihodných představitelů náboženského systému, kteří v něm správně tuší nezávislého a svobodně myslícího člověka. Vzpomeňme třeba situaci, v níž jej chtějí přistihnout při výrocích proti státní moci (jde o otázku, zda platit císaři daň).

V našem dnešním příběhu se však cosi mění: Ježíšův partner v rozhovoru totiž nyní obrací pozornost sám k sobě. To je vzácná chvíle: zákoník, který si začíná klást vůči sobě samému podstatné otázky. Vždyť jsme viděli, že na začátku rozhovoru využil či zneužil osobní typ otázky k tomu, aby Ježíše zkoušel. Nyní ale čteme, že se "chtěl ospravedlnit". Možná jej Ježíš poněkud zahanbil přímočaře zákonickou odpovědí a vzal mu tak vítr z plachet. Nebo, což by byla lepší alternativa, se opravdu dokázal přenést z roviny zákonické na rovinu lidskou. Překonal onu ztěží překročitelnou hranici. Přejít z roviny zákonické na rovinu lidskou, to je možná nejdůležitější motiv celého evangelia. "Kdo je vlastně můj bližní?" Koho mám milovat jako sebe samého? Od otázek typu, jak je to a to pojednáno v Zákoně, náhle náš církevník vystupuje na úroveň myšlení, které je odkázáno samo na sebe, které vychází z konkrétní žité situace a ne z memorování pouček a nařízení. Kde se vlastně mohu setkat se svým bližním? A jak to může konkrétně vypadat? S ohledem na citát ze Zákona, v němž nejde jen o bližního, ale také o Boha, bychom mohli možná jeho otázku doplnit: A kdo je vlastně můj Bůh. Jak se s ním setkávám? Dostat se od naučených odpovědí k hlubšímu položení otázky a k přemýšlení nad nimi, to je cesta, po níž nás vede Ježíš. Cesta, kterou instituční církev bohužel nezřídka zatarasuje svými stereotypy, poučkami a neochotou myslet.

Je psáno, že Ježíš přijímá zákoníkovu novou otázku, bere na sebe diskusi. Bohužel v ekumenickém překladu o tom chybí jakákoli zmínka, i kraličtí mají pouze lakonické “I odpověděv Ježíš řekl”. Přitom v textu se objevuje slovo, které znamená pochopit, uchopit, vzít na sebe. Ježíš prostě přijímá onen posun na jinou rovinu tázání, myšlení, hledání odpovědi. Toto nové vykročení se vyznačuje samostatným přístupem k problému: bude vyprávěn příběh, který má vyvolat jiný druh myšlení, než je jen ten otrocky zákonický. Síla každého příběhu totiž spočívá v tom, že není čirým vysvětlováním. Postavy, děj, způsob vystavení zápletky, použitá technika vyprávění, to vše přece ovlivňuje otázky, které si nad příběhem klademe, i odpovědi, k nimž bychom možná mohli dojít. Ostatně proto jsou Evangelia (a zejména podobenství v nich) tak inspirativní. Na rozdíl od např. apoštola Pavla netvrdí, jak to je, co si máme myslet a co vyznávat, nýbrž pomocí příběhů odemykají často zarezlé zámky našeho myšlení. Musíme nad Biblí myslet a ne ji citovat.

Ježíšův příběh o milosrdném Samaritánovi je notoricky známý. Do jsté míry můžeme říci, že je zejména ilustrativní, nerozviřuje zas tolik nových otázek, je spíš prostší, jednodušší. Je v něm ale zcela jednoznačně narýsován předěl mezi dvěma různými typy vnímání světa a člověka. Na jedné straně kněz a levita, představitelé dnes bychom řekli církevních struktur, a na straně druhé Samaritán, v podstatě cizí element, ohrožující to, co první dva aktéři reprezentují: řád, náboženskou instituci, ustavenou strukturu. Je kýmsi zvenčí, nesdílí systém rituálů, návyků, ustálených soudů.

Nemá příliš smysl spekulovat nad tím, proč se kněz a levita nezastavil nad tělem oběti. Kdo ví, třeba zrovna pospíchali někam na bohoslužnu a přišlo by jim poněkud trapné přijít pozdě. Naproti tomu Samaritán jako představitel určité jinakosti má čas zastavit se, čas spatřit ležícího člověka, který potřebuje pomoc. Žije v realitě lidství a ne v běhu instituce, která by mu vnutila svoje vnímání času. Proto se může stát bližním tomu, který upadl mezi lupiče. Na konci našeho příběhu se totiž Ježíš neptá, kdo z těch tří byl bližním onomu okradenému muži, ale kdo se mu bližním stal. Bližním se totiž vždy teprve stáváme.

Nad tímto podobenstvím nesmíme moralizovat. Raději na něj nahlížejme jako na ilustraci dvou typů myšlení a zařazení člověka do struktur světa. To je totiž prvotním impulsem jednání našich aktérů a jednání každého z nás. Na jedné straně zákonická šablona, na druhé straně otevřenost spojená s nezávislostí na ustálených formách jednání a uvažování. (Na jedné straně zákonické tvrzení, že člověk je nebo má být druhému bližním, na straně druhé způsob vedení života, kdy se druhému opravdu bližním stávám.) Ježíš i Samařan představují jednoznačně druhou alternativu. Již na začátku našeho oddílu nám onen přechod od zákonického odříkávání Písma k osobnímu položení otázky naznačuje, že Ježíšovo Evangelium má naději oslovit lidská srdce tehdy, když budeme vycházet od své vlastní životní situace a ne od obecně sdílených názorů a pouček. Samaritán byl pohnut soucitem a prokázal milosrdenství člověku v nouzi. To, že nebyl zařazený v náboženských strukturách pro něj bylo paradoxně výhodou: mohl být blíž k člověku, měl na něj čas. Mohl se mu stát bližním. Jde bezesporu o značně znepokojující motiv. Pro rodící se křesťanskou víru ale do jisté míry klíčový. I dnes jsme ve stejné situaci: má-li v 21. století křesťanství přežít, musí v Ježíšových stopách opouštět zotročující instituční stereotypy.

L.Ondra