Páginas vistas en total

sábado, octubre 18, 2008

HOY EN KOSUMBERK



Hoy, sabado 18 de octubre me visito mi esposo, mi hija Linda Clara y mi cuñado Pedro.


Su visita fue muy breve, ya que Pedro tenia para hoy un trabajo pendiente.

Estare de vuelta en mi casa el dia 3 de noviembre, si Dios me lo permite.

domingo, octubre 12, 2008

ORDINACE NOVÝCH KAZATELŮ V ČÁSLAVI

ORDINACE NOVÝCH KAZATELŮ V ČÁSLAVI

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO


Proclamando a Cristo crucificado
Así que, hermanos, cuando fui a vosotros para anunciaros el testimonio de Dios, no fui con excelencia de palabras o de sabiduría. Pues me propuse no saber entre vosotros cosa alguna sino a Jesucristo, y a éste crucificado. Y estuve entre vosotros con debilidad, y mucho temor y temblor; y ni mi palabra ni mi predicación fue con palabras persuasivas de humana sabiduría, sino con demostración del Espíritu y de poder, para que vuestra fe no esté fundada en la sabiduría de los hombres, sino en el poder de Dios. 1 Corintios 2:1-5

Když jsem k vám tedy, bratři, přišel, nepřišel jsem vám zvěstovat Boží svědectví se vznešeností řeči nebo moudrosti. Rozhodl jsem se totiž neznat mezi vámi nic než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného. A byl jsem u vás ve slabosti a v bázni a ve mnohém rozechvění.
A má řeč a mé kázání nebylo v přesvědčivých řečech lidské moudrosti, ale v dokázání Ducha a moci, aby vaše víra nespočívala v lidské moudrosti, ale v Boží moci. 1. Korintským, 2:1-5


Mluvíme několik nedělí o víře.

A je svátek díkuvzdání (za úrody a nejen za ně).

Mohli bychom najednou mluvit o obojím? Jak?

­­­

Nejprve: Představte si člověka, v rukou cosi podlouhlého drží, jakoby nějakou tyč, a hmatá, tápe tím před sebou, vlastně spíš kolem sebe. Kdo to je?

Ptáte se, jestli to, čím tápe kolem sebe, má bílou barvu. Vy myslíte, že by to byl slepec? Ne. Nebo se ptáte, jestli to není ostré – myslíte, že by to byl unavený bojovník s mečem? Ne. Počkejte, já vám neřekl ještě něco. On má na uších sluchátka. Tak už víte. To by měl být lovec pokladů. Nebo hledač min, čistič minového pole. Když se mu dostane do hledáčku poklad nebo mina, tak se ozve zvuková signalizace. Co musí mít hledač pokladů nebo min? Dobře nastavený přístroj. Zkušenost.

­­­

Proč o tom mluvíme? Bylo vám to povědomé, ne? Život máme stejně, totiž takhle… Taky člověk hledá, krouží… přejíždí svou očima, svou pozorností, zájmem, myslí, srdcem, soustředěností… po světě okolo… Co se hledá,

Čistí se minové pole? Nebo se hledá poklad? Jistota nebo hodnota? Když to dáme dohromady – nehledá se náhodou skutečný poklad, poklad naděje? Poklad jistoty. O co se opřít, kam si stoupnout, co si nechat dolehnout na srdce…? Všichni jsme tak… jako hledač min nebo pokladu.

Ještě bychom si mohli malinko vymýšlet. Jaký signál byste chtěli mít, čekali – když byste se blížili mině, nebezpečí? Stačilo by tytyty-tátátá-tytyty – nepříjemným, pisklavým varovným tónem?

Jakou melodii byste chtěli – když se do hledáčku jistoty, života, naděje dostane něco, co stojí za řeč? Rozlišili byste to podle předmětu? Byla by to svůdná melodie Sirén? Nebo famfára, nebo melodie domova…

­­­

Hledáček hledající poklad naděje. Kde hledáte, kde e pohybujete?

To je jen takový nápad: Když bych se dostal do zorného pole hledáčku pokladu naděje já sám… co by se ozvalo, jaký signál? Není to tak divný nápad. Někteří lidé pořád „krouží“ kolem sebe a čekají, když už se to ozve… fanfára, uklidňující melodie. Říkají si – tady to přece někde musí být. Život, naděje. Cítím to přece!

Kdyby apoštol Pavel přihlížel, jak člověk obrací k sobě hledáček naděje, přejíždí jím sám po sobě, tak by řekl: nene! Neozve se. Pokud člověk neztratí zdravý smysl… neozve se dobrý signál. Někdy snad trochu signalizace spokojenosti. Ale víc rozhodně nečekejte.

Pavel by řekl: jestli to máte dobře nastavené, tak když obhlédnete sami sebe, tak se nejspíš ozve strach.

­­­

Mluvíme o víře. Co dnes k víře? Dnes zjištění: K víře patří taky strach.

Člověk se rozhlíží, pátrá, hledá…život, známky života, jistotu života, poklad naděje. Když „hledáčkem“ přejedete po sobě, objeví se strach. Jako varovný signál. Něco tu je. Život tu je. Jsem tu já. Jistota tady ale nebude…

Apoštolu Pavlovi se to zřetelně rozestupuje. Při pohledu na sebe se objeví chvění, bázeň a strach. Při pohledu na Krista Duch a Moc…

Když se do „hledáčku“ pozornosti hledající naděje dostane Kristus, tak se ozve… Jakou (signalizaci) byste si představili? Nějakou písničku? Jezu Kriste, štědrý kněže? Kristus je má síla a spasení?

To se dá potom natavit jako „konstanta“ života (hledání). To je křesťanská víra. Pevný bod, bezpečí naděje – je jen v souvislosti s Ním.

Takhle s vírou. Patří do ní také strach. To když se pohledem hledající naděje dotkneme sebe. Ale když se do zorného pole dostane Kristus! Tak je to s vírou. Tohle je víra.

­­­

A jak s Díkuvzdáním.

Když člověk věří v Krista, což znamená také, že má člověk dobře „kalibrovaný“ hledáček života, jistoty a naděje, pak se nebude moc (jistotu a hodnotu, poklad naděje) hledat v tom, v čem se žije, z čeho se také žije, co se mně v životě objevuje. Ale díky to bude vyvolávat, bude se hodně často ozývat děkovná písnička. To ale bude zpívat člověk sám.

Takhle se to v životě vírou rozestupuje: já – jsem spíš strach. Kristus – je o život.

To, co je v mém životě, okolo – to je někdy o strach, ne o jistotu, ale často taky o děkování, o radost… Když máte místo opření, víte o „uložení naděje“.

Děkujeme za to, že můžeme svůj život znovu nechat zachytit Tebou

farář Pavel Jun

ORDINACE NOVÝCH KAZATELŮ

Když ty jsi nám světlem, spatřujeme svět­lo

Čáslav 12.10.2008

Ordinace nových kazatelů

Žalm 36: Tak zní vzpurný výrok svévolníka: "Nemám v srdci místo pro strach z Boha." A to do očí mu říká. Lichotí si ve svých očích, a tak bude shledán vinným, hodným nenávisti. Slova jeho úst jsou ničemná a lstivá, přestal jednat rozumně a dobře. Vymýšlí si na svém lůžku ničemnosti, postavil se na nedobrou cestu, neštítí se zlého.

Tvoje milosrdenství, Hospodine, sahá až k nebi, tvoje věrnost se dotýká mraků. Tvoje spravedlnost je jak mocné horstvo, propastná tůň nezměrná jsou tvoje soudy; zachraňuješ lidi i dobytek, Hospodine. Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel. Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu, z potoka svých rozkoší jim napít dáváš. U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.

Uchovej své milosrdenství těm, kdo tě znají, a svou spravedlnost těm, kdo mají přímé srdce. Kéž na mě nevtrhne zpupná noha, ruka svévolných kéž ze mne neučiní štvance! Ano, pachatelé ničemností padli, jsou sraženi, nejsou schopni povstat.

Mt 5,8: Blahoslavení, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.


Vzpurné výroky svévolníků versus vyznání blahoslavených lidí čistého srdce, kteří uzří Boha: takový je náš svět, ve kterém žijeme, a tak to tak starověký žalmista i vylíčil, když psal tenhle song.

Vzpurný výrok svévolníka, sebejistého lháře, jehož výroky v lep­ším případě za mnoho nestojí a v horším ubližují; na lůžku si promýšlí ničemnosti a pak jde nedobrou ces­tou, neštítí se zlého a nemá v srdci místo pro strach z Boha.

Ten druhý v srdci pro strach z Boha místo má. O mnoho víc se o něm nedovíte. Kupříkladu o jeho jednání se tu nepraví vůbec nic: jen to, že je zachráněn (a ví, komu za záchranu vděčí); dostalo se mu odpočinku ve stínu Božích křídel a osvěžení tím nejlepším a dostal i nabídku, že si může zavdat z potoka rozkoší. A tak jde a spatřuje světlo (když mu je světlem Hospodin).

Autor biblického žalmu se nijak netají tím, na čí straně jsou jeho sympatie, a vyznání onoho člověka čistého srdce napsal rovnou v první osobě. “Tak ty nás, Hospodine, zachraňuješ, lidi i dobytek, osvěžuješ nás tím nejlepším, chráníš nás i rozkoší nám dopřáváš, a vidíš tu reakci: prý pro strach z tebe nemají v srdci místo. Pak to takhle vypadá, samá zpupná lež, ničemnosti, neštítí se zlého. To já, Hospodine, pro tebe v srdci místo mám.”

Důkladně se oddělil od jednání svévolníků, ale pak změnil rejstřík, takže v písni jaksi nenásleduje výčet dobrého ovoce jeho pravé víry. “Svévolníci lstivě lžou, ničemnosti plánují a provádějí, a my?” Chvíli je v žalmu ticho a pak přijde: “Tvé milosrdenství sahá až k nebi, Hospodine, vždyť ty zachraňuješ.”

Ne snad, že by chtěl v písni něco utajit; asi tím mlčením naznačuje, že k jádru věci nedojdeme poměřováním výsledků. Ono se podle nich, upřímně řečeno, někdy úplně přesně nerozezná, kdo je kdo. Ne že by mezi svévolníkem a člověkem přímého srdce nebyl rozdíl, to tedy je: jenže cestu do pekel dláždí někdy i dobré úmysly a někdy člověk šlápne vedle a selže, znáte to, a i člověk čistého srdce udělá na světě – ač nerad – další pořádnou šmouhu.

Lidi pak řeknou: “Že se zlé věci dějí i mezi věřícími, to jsme tedy nečekali.” Jářku já taky ne, ale je to tak a sám na tom mám podíl a vy nepochybně taky. Kdybyste někdy listovali nějakým nebeským “Klíčem k určování hříšníků”, krk na to můžete dát, že byste se v něm našli. I člověk čistého srdce a přímé víry má v takovém katalogu svoje svévolné místečko, neboť všichni, kdo tu jsme, dokážeme ty role (svévolného i přímého) obsáhnout obě, a dokonce obě naráz. “Vzpurný výrok svévolníka plete se mi do víry, Bože...”

Tohle však není katalog lidských charakterů ani soupis jejich poklesků, nýbrž ­biblický žalm, řekněme cosi jako součást jednoho velkého biblického “Klíče k určování ospravedlněných (hříšníků)”. A tam se najít – mezi hříšníky, kteří byli ospravedlněni – to vůbec není špatné. Ovšem k ospravedlnění mého temna bude potřeba spousta pořádného světla, a to nikdo z nás nepořídí a nedodá: leda Hospodin.


Mezi svévolníkem a člověkem přímého srdce je podstatný rozdíl. Potíž je, že ve mně (i ve vás) bydlí oba. Poněkud tápou, co je vlastně dobré a co zlé, dokud někdo nerozsvítí (totiž Hospodin), dokud nepřijde světlo, dokud nevzejdeš ty, ó slunce spravednosti, můj Pane Ježíši (vyjádříme-li to slovy známé písně). Když ty jsi nám světlem, Hospodine, spatřujeme světlo. Zatímco když jste nám světlem vy, vážené idoly všeho druhu, světlo nic moc.

A když to nastane a slunce spravednosti vzejde, to pak konečně vyjde najevo i rozdíl mezi těmi dvěma. Svévolník v duši zatáhne rolety (a rád by je možná zatáhl i vám), zatímco člověk přímého srdce se ve světle půjde podívat, co a jak. Oba – svévolník i přímý – tu událost v žalmu komentují, ale všimněte si, že přitom každý mluví o něčem jiném.

Člověk přímého srdce vděčně zpívá o milosrdenství, o spravedlnosti, o záchraně, o od­počinutí, o potoku rozkoší a o světle. Zatímco svévolník o strachu – pro strach z Boha že nemá v srdci místo. Proč zrovna strach? Neměl by spíš říct, že v srdci nemá místo pro bezpečné spočinutí, pro záchranu, pro potok rozkoší a pro světlo? Měl by, mluví však o strachu. Možná mu někdo víru v Boha naservíroval právě takhle, strašidelně. A ono mu to nechutná. Však se i z nejlepších surovin dá uklohnit nepoživatelný blaf a z těch nejzbožnějších pohnutek se dá upéct krmě, jež na víru působí jak strychnin. (Budoucí kazatelé Slova to, předpokládám, vědí.)

Přitom ten druhý, člověk přímého srdce, by o strachu taky měl mluvit, nemá-li víra chutnat jak přeslazená limonáda, co nakonec nezažene žízeň, nýbrž vás: mohl by přiznat, že má strach, aby se nepřipravil o Boží přítomnost a přízeň, aby si nezatratil záchranu, aby sobě ani druhým lidem nedusal po pravdě a nezhasínal jim naději. Že má trochu strach, když neví, co bude, a vůbec před Božím majestátem. “Bá­zeň Boží” se tomu říkalo: chci tě věrně a s respektem poslouchat, Bože, protože nic lepšího než tvé milosrdenství ani neznám; tuze nerad bych přišel o tvou spravedlnost a věrnost, jež se nad námi klenou ve dne v noci. Co jsem spatřil světlo, vidím, že nic lepšího než tahle bázeň Boží ani není.

A protože je to písnička sice hříšníků, leč ospravedlněných, patří takováto bázeň Boží dohromady právě i s vděčností za záchranu, za spočinutí v bezpečí stínu Božích křídel, za osvěžení tím nejlepším a sosání z potoka rozkoší.

“Na tohle já v srdci místo nemám,” řekl na to svévolník a šel kout pikle a jestli neumřel, kuje je tam dodnes. Jestli neumřel, kuje, jenže žalmista, co složil tuto pí­seň, by nejspíš podotkl, že bez této Boží bázně je to, jako by už umřel. Čím si to srdce tak zanesl, že už se mu do něj nevejde pramen žití?



Když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo. To se ví, že cílem není jenom spatřit světlo, tak jako není pro řidiče na křižovatce životním cílem spatřit zelenou: to je teprv startovní signál pro další cestu.

Když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo. Pořádně se v tom světle rozhlédněme (abychom se zorientovali) a ohlédněme (abychom viděli, nač navazujeme) a šťastnou cestu, teď je to na nás, tak pojeďme.

U tebe je pramen žití, Hospodine! Tak si z toho prame­ne, přátelé, opakovaně zavdávejme a pojďme žít, ne jako tamten, co v noci kuje ničemnosti, aby je přes den zprovoznil (daří se mu to možná náramně), jenže je mrtvý zaživa.

Pojďme žít, jako když je na světě Boží světlo (vždyť ono je), ne jako za tmy. Pojďme žít, jako když to světlo svítí na všechno, co prožíváme – však ono svítí, dokonce i do nejtemnějších zákoutí lidské duše. To světlo svítí do tmy (té se tak hned nezbavíme), ale tmy je nepohltí.

Když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo, praví se v rámci citátu na pozvánce k této ordinaci. Chce-li kdo být služebníkem Slova a svátostí, nezatahujte si v duších rolety, užívejte Božího světla, sosejte z potoka rozkoší a pomáhejte lidem, ať to dělají taky tak. Aby se v tom světle rozhlédli (a zorientovali) a aby se ohlédli (to aby věděli, nač navazujeme) a pak aby vyrazili nikoli do tmy, ale na cestu života, na niž to světlo svítí. Ať nedusají po pravdě a nezhasínají naději, ať se bojí ztráty Božího milosrdenství a nebojí se idolů, model, osudu či sebe, a ať směřují k pramenu života, kterým my lidi nedisponujeme.

Nebojme se vydat na cestu, vždyť Hospodin nás lidi chrání, ba zachraňuje. Kéž by na té cestě za námi zůstalo dobré, přímo výstavní ovoce. Nepochybně po nás zbude i dost kyselých a pár shnilých kousků, což nám asi pošramotí svědomí i pověst, ale nezoufejme, Hospodin zachraňuje i dobytek.

K čemuž žalmista připojuje ještě cosi jako poslání a požehnání: Uchovej, Bože, své milosrdenství a svou spravedlnost těm, kdo tě znají (sem prosím doplňte své jméno, protože je to o vás, lidech čistého srdce, kteří uzří Boha, když jim posvítí). Kéž po vás nedupou bagančata ničemníků a nedosáhnou na vás ruce těch, kdo by z vás udělali štvance. A nebojte se: před Hospodinem už pachatelé ničemností padli, jsou sraženi (proto do kolonky jejich fanklubu už svá jména nevpisujte a pikle s nimi nekujte). Před Hospodinem už pachatelé ničemností padli a když je vám Hospodin světlem, uvidíte to taky. A tak se v tom Božím posvícení pozorně dívejte (a ukažte i jiným), že Hospodinovo milosrdenství je vzácný skvost: není levné, přitom se nedá vytunelovat a lidem, co si před ním v duši nezhasli, je k dispozici.

Když ty jsi nám světlem, Bože, spatřujeme, co stojí za to vidět.

autor: Jan Keřovský

ORDINACE NOVÝCH KAZATELŮ


foto: Ivan Klinský