Páginas vistas en total

domingo, octubre 19, 2008

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Víra – indikativ a imperativ

Čáslav 19. 10. 2008

Filipským 3.12 Nemyslím, že bych byl již u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš.

No que lo haya alcanzado ya, ni que ya sea perfecto; sino que prosigo, por ver si logro asir aquello para lo cual fui también asido por Cristo Jesús.Filipenses 3:12
Mluvíme o víře. Chci se zeptat: (k téhle otázce muselo dojít, promiňte) Co v životě způsobí víra? Co vám dala a dává, vzala a bere víra? Co byste na to řekli?

Vzala vám, o co člověk nestojí? Třeba: zbavila vás smutku? Ne. Ještě ho míváme. (Někdy vlastně právě kvůli víře jsme byli víc smutní). Zbavila vás bolesti, dává stálé štěstí, vymazala ze života napětí a vystřídala ho stálým Pokojem? Ne. (Někdy jsme byli v napětí i kvůli víře).
Dala vám víra o co se stojí_ Dala lásku, která zahnala ze srdce schopnost se rozzlobit, Ne. (Někdy jsme se zlobili i kvůli víře).
Tak bychom mohli pokračovat. Pak jsou dvě možnosti. Buď sami nevěříme doopravdy. Nebo je víra nesmysl a nic neznamená, totiž nepůsobí? Anebo… je víra ještě něco jiného a znamená něco jiného, než se má za to. Co je víra opravdu a jak se v životě projeví?
***
Jedna psycholožka na jednom setkání mládeže s námi dělala takové „cvičení“. Donutila nás vstát, zavřít oči a říkala: soustřeďte se sami na sebe, a pak mi řeknete – kterou část sebe sama si uvědomujete, kde cítíte „jádro sebe sama“. Dost lidí pak řeklo – hlava. (Mně se to zdálo taky tak). Ona k nám byla dost kritická. Říkala – no jo, evangelíci moc myslí. Někdo řekl třeba místo, které ho bolelo. Ona psycholožka nás nakonec poučila: Správně byste se měli cítit někde pod hrudníkem (už nevím, jak to zdůvodňovala, jakýmisi pletenci nervů či co…).
Mohli bychom zkusit něco podobného? Ne, nemusíte vstávat. A zeptám se jinak: kde cítíte rozhodující chvíli ve svém životě? Kde se rozhoduje život – jestli měl cenu a jakou, jestli se měl žít nebo ne.

Možností nebude moc. V zásadě tři: Je někde za mnou? V minulosti. Nějaké rozhodnutí v mém životě, nějaká chvíle, nějaké potkání, bylo pro mě osudové, nesu to s sebou, dodnes a nezbavím se toho už, a … rozhoduje to o tom, jak jsem na tom teď a jak na tom budu. Nebo rozhodující chvíle je teď a tady. Přítomnost, to je místo, kde se všechno rozhoduje, kdy nejvíc cítím, namáhám se, trápím se. Vzpomínky vyblednou, ale já žiji teď. Nebo snad je rozhodující chvíle před vámi? V budoucnosti. Možná nežijeme tolik přítomností. Možná to, co žijeme teď, závisí na tom, co před sebou vidíme, čekáme, k čemu se upínáme. „Jen představy jsou bolestivé“ (zpíval J. Hutka), to, čeho se bojím, na co se těším, to může mít takovou sílu, že když to potom přijde, tak nás překvapí, jak je to „nijaké“… A ostatně je před námi smrt… a jestli ta není rozhodující.

Tak – kde cítíte rozhodující místo a chvíli ve svém životě? V (něčem v) minulosti, v přítomnosti v (něčem v) budoucnosti?
***
Už jsme připraveni pochopit to, co znamená křesťanská víra pro život. Po křesťansku věřit znamená, že člověk rozhodující chvíli pro svůj život (a všechno) má – za sebou, v Ježíši. Tam se stalo Rozhodnutí. (Zlom).
Učili jsme se to dokola v konfirmačním cvičení. Když lidé chtěli vyjádřit zkušenost s Ježíšem, tak pro ni museli najít slovo, výraz. To slovo našli v židovské víře. Bylo to slovo „Kristus“. Označovalo tajemnou postavu, která měla přijít od Boha a měla rozhodnout běh celého světa, každého lidského příběhu také. Naklopit celý svět na Boží stranu. Tak se dívali a dívají se židé hodně dopředu, čekají Mesiáše, Krista (A odpovídá to nejvíce lidské duši – budoucnost je rozhodující…, proto napětí v životě). Zkušenost s Ježíšem byla taková – že o Něm začali mluvit jako o Kristu. Rozhodující místo je v minulosti, za námi, v Něm… A to je podstata křesťanské víry.
***
A na mně zbývá už jen z toho žít. Ve směru Ježíšova příběhu. Víra mě nepřipraví o všechny věci – o které nestojím, nedá mi definitivně štěstí, pokoj, lásku, vnitřní pevnost. (Jsou církve, které to slibují a připravují tím lidem hodně zmatků a utrpení). V mém životě bude i napětí, námaha, bolest a další… Život to obnáší. Jinak život pro nás není. Je během k cíli, jak říká Pavel. Máme budoucnost a vztahujeme se také k ní. Jen cíl má pro něj (nás) jméno (Ježíš Kristus), tím podobu, vlastně tvář. Ježíš Kristus – rozhodující chvíle, příběh za námi. Ježíš Kristus – cíl před námi. Rozestoupilo se to a dává to pevnou půdu pod nohy, vznikla tak Cesta, možná přesněji: most (přes řeku). A Pavel o cíli dokáže říci, že „se ho zmocnil“! Vírou se s životem stane tohle: Život dostane oporu a zdroj. Víra rozhodující chvíli má za sebou (rozhodla se pro něj) a už ho nehledá, neptá se po něm a nic nežije tak, jako by to bylo to rozhodující. (To by bylo potřeba říci několikrát dokola).
Znamená to osvobození… Nežije se jen z pocitu, že člověk musí „obstát, ustát to. A jistotu – ovšem takovou, kterou sobě nepřičtu. Která je z toho, že jsem „jako na mostě“. A znamená to – že se člověk dostal do určitého dobrého tíhnutí a z něj žije a dostává sílu, i když už se zdá, že už neudělá ani krok. Když rozhodující je za námi, znamená to určitě úlevu. Ale neznamená to, že vybledne vážnost, důležitost toho, co se děje? Naopak! Druzí lidé a jiné věci v životě dostanou víc prostoru v srdci. Člověk je totiž osvobozen od tlaku otázky po „tom, co se rozhodne“, a najednou… může tolik vidět.
To je víra. Nevezme vám všechno, o co nestojíte. Nedá vám to, o co stojíte. Dá jiné „osvětlení“ životu, změní vnitřní životní „tenzi“, napětí. Znamená zásadní odlehčení pro cokoli z mého života. Na ničem z toho se nerozhoduje můj život. Ale na Ježíši Kristu.
Víra je nakonec jen tohle: Je rozhodnuto. V Dobrém. V Kristu. Život dostal oporu (dvě pevná místa má: rozhodující chvíli za sebou a cíl před sebou) a zdroj.
***
A já musím dávat pozor… na to, abych z cesty nevypadl docela, nespadl z mostu do řeky (to je jediné, co by se nám podle křesťanské víry mohlo stát). A aby z toho nevypadli druzí. Takže i kvůli víře budete někdy smutní (třeba když budete vidět, jak si lidé jdou po svém a do samoty a na sráz), někdy budete i tak zuřit, že budete těžko popadat dech (když budete sledovat svévolníka), řeknete přísné slovo (protože by vám mohlo jasné, co v životě je cíl, a podle něj správně, dobře…) Jde o to nezapomenout tohle: Ježíš je Kristus. To rozhodující je za námi. Dobré rozhodnutí je za námi. Cíl je před námi, ale má tvář a (tak…) se nás zmocnil.

Děkujeme za to, že do tmy života vstupuješ Ty.
farář Pavel Jun