Páginas vistas en total

sábado, noviembre 08, 2008

MIS PADRES Y PPEQUEŃA PARTE DE MI FAMILIA - MOJI RODIČE A MALÁ ČÁST MÉ RODINY

Yuli Perez con su abuelo Ignaci Perez (mi padre de 82 aňos).
Yuli Perez s dědou Ignaciem (můj otec ve věku 82 let).

Ricardo con su abuela Clarita----- y con bisabuela Manuela.
Richard s babičkou Claritou------- a brababičkou Manuelou.


Muy contento con su bisabuela y un aguacate.
Spokojený s brababičkou a avokádem.

Ayer 7 de noviembre mi madre cumplió 82 aňos. Casada 61 aňo con mi padre Ignacio. Madre de 13 hijas y hijos.
Včera 7 listopadu moje maminka oslavila 82. narozeniny. 61 let ve svazku manželském s mým otcem Ignaciem. Matka 13 dětí.

Casadas, estad sujetas a vuestros maridos, como conviene en el Señor.
Colosenses 3:18

Ženy, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu.
Koloským 3:18
Enalba Perez

jueves, noviembre 06, 2008

BRATRSTVO



1. Adam – člověk bez žebra…

1. kapitola lidského života – ještě rozespalý Adam

Tento rok by se Bratrstvo mělo zabývat tématem konfliktu (konfliktů). Proč je konfliktů tolik, jak vznikají, jestli se jim dá vyhnout nebo patří k podstatě lidského života, jaké mají následky a jestli se s nimi něco dá dělat…?

Genesis 2:7 I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.
8 A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.
18 I řekl Hospodin Bůh: "Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou."
21 I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem.

***
Jak je to vlastně s člověkem? Při prvním pohledu… člověka může napadnout: nedošlo k nějaké „výrobní chybě“? Jakože se to prostě nepovedlo – stvoření člověka.
Opravdu není dobré, aby člověk byl sám? Kdyby člověk byl sám… tak by přece všechny konflikty logicky odpadly a s nimi spousta trápení, napětí. Nešlo by to – podívat se ještě jednou na výrobní proces člověka a Bohu říci včas: teď, dost!? To stačí, takhle: teď je to v pořádku!
Nedal by se Bůh zastavit někde tak u 8. verše 2.kapitoly. Vytvořil člověka, postavil ho do zahrady v Edenu a stop! Ať ho nechá být, ať si tam v klidu (pohodě) žije.
Že by byl de facto jen Adam a jeho zahrada, samotný Adam uprostřed svého světa...

Není to vlastně přirozené? Patrně se s tímto pocitem v životě nakonec začíná, možná ho dítě má na začátku svého života, patrně si opravdu připadá v centru celého světa a všechno a všechny považuje jen za součást sebe sama.

A proč by to člověku nemohlo zůstat na celý život, proč by se k tomu nemohl vracet, proč by se člověk nemohl do tohoto stavu utíkat? Proč bych nemohl žít jako sám…, „jako bych byl sám“. „Vlezte mi všichni na záda, neberu vás na vědomí, já se s vámi trápit nemusím a nebudu“ - řekněte že jste si to občas neřeknete.

A proč by to mělo být nereálné, proč by to nemělo do značné míry prakticky jít? Když se zdá, že celoživotních solitérů z vlastního rozhodnutí přibývá a přibývá.


***
Ale – nereálné to opravdu je. Protože Bůh v tvoření pokračoval (nikdo ho nezastavil) a přinejmenším se najisto stalo to, co je vyjádřeno ve verši 21.: Člověk přišel o žebro. To už se nedá vrátit zpátky… Takhle člověk opravdu je.
Každý s tím máme zkušenost. Ne, nehmatejte si kolem srdce. Pánové si nemusí počítat žebra na levé a pravé straně. Člověk (muž i žena) je bez žebra – to je podobenství pro to: má v sobě nějaké prázdné místo. Něco mi chybí. Někde uvnitř, v duši, nebo srdci nebo kde... Většinou nevím přesně co, ale v každém případě to cítím, jako jakýsi hlad, jako skoro stálou Touhu po něčem…

Člověk může být „solitér“, ale jen takhle: s tímhle pocitem prázdnoty kdesi v sobě, na srdci, na duši nebo někde… Něco se mi ztratilo, něco mi chybí, cosi ve mně volá po „naplnění“.

První kapitola lidského života se proto odehrává takhle (a před tu se vrátit nelze) – rozespalý Adam („Adam po nebeské narkóze“?) – se ještě pořádně neprobral, ještě si nevšiml, že vedle něj je Eva – jen cítí ten hlad v sobě, a natahuje se po všem okolo a zkouší a ochutnává: tohle mi chybí? Ne, to nebylo asi ono, tak tohle? Ne, zase to nestačilo, tak tohle? Ne…
První období lidského života je ochutnávání, pokus přivtělit si celý svět. (Není to moc pohoda, není to vlastně nikdy nastálo pohoda).

Člověk už nikdy nemůže být Adamem „před operací“, člověk může být jen „rozespalý Adam“, tj. Adam, který ještě pořádně neotevřel oči, takže jen cítí hlad nebo Touhu a proto hmatá kolem sebe, ochutnává a cítí, že ten hlad se nedá utišit, ta Touha naplnit. Prostě Adam, který ještě nepochopil, co se stalo, že ten hlad, ta Touha je nachýlenost, Touha po Někom, po Evě, po Bohu.
Takových rozespalých Adamů dnes je, to bystě ani nevěřili.

***
A takový rozespalý Adam – když hmatá po něčem, aby utišil ten hlad – často nahmátne ruku jiného Adama. A je to… Konflikt! Na té nejpovrchnější rovině. „To je moje, já to chci“. „Ne, moje, ani nevíš, jak já to potřebuji“.
Nebo někdo se pokusí dokonce přivtělit si druhého! Někteří lidé i mnoho dalších… Co se při tom stane – to si domyslete sami. Chcete jména nějakých kauz? Casanova, Napoleon, a … raději nepsat, to člověka zamrazí, že… možná on sám, někdy… se choval i vůči druhým jako rozespalý Adam.

Co se stane, když se Adam docela probudí, probere? Příště! Na to se ale můžete těšit. Je to krásné!


domingo, noviembre 02, 2008

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Víra - eschatologická existence, Jan II
Čáslav 2.11.08

De cierto, de cierto os digo, que si el grano de trigo no cae en la tierra y muere, queda solo; pero si muere, lleva mucho fruto. El que ama su vida, la perderá; y el que aborrece su vida en este mundo, para vida eterna la guardará. Juan 12:24-25

Porque todo lo que es nacido de Dios vence al mundo; y esta es la victoria que ha vencido al mundo, nuestra fe. 1 Juan 5:4

Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Jan 12:24-25

neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. 1 Janův 5:4

Jak si připadáte v životě, ve světě? Dovolte, navrhnu vám dvě možnosti.

***
Zlatokopové na Klondyke. nálada je: Zlatá horečka. Já chci zlato. Tady někde by mohlo být. To je všechno. Pravidla jsou jasná. Chci zlato. Stojíš mi v cestě? Máš smůlu. Proč chci zlato? Ssss. To je otázka! Protože chci zlato. Protože to je všechno.

Jsem jen já a daná situace. Musím situaci vytěžit, jak se dá.

***
Jeviště. Herec, role, hra. nálada je tréma. Mám roli a mám ji hrát. Hraje se příběh. Někdo ho napsal. Někdo ho režíruje. Jeviště a má role jsou důležité jen na chvíli představení. Vlastně o ně ani nejde. já tu jen něco odehraji. Potom svléknu kostým, odlíčím se. A... Kam potom půjdu? Aha! Kam vlastně? Jsem v určité roli, s určitým posláním, to je hlavní, určující.

***
Co jste spíš? Zlatokopové? Žijete v dané situaci a z ní, a z toho, co je ve vás (chcete "vytěžit situaci")? Dnes hodně moderní způsob života.
Nebo herci? Žijete ne z dané situace? Podle toho, co by se mělo, co se má...

Jan to pojmenoval v 17. kapitole tak: "Být ve světě". "Nebýt ze světa."
Zlatokopové spíš rozumí tomu prvnímu" "Být ve světě."
Herci zase tomu: "Ne ze světa."

ale pro Jana to patří dohromady, Jan to spojuje. S veškerou vážností a důrazem na každou větu! Jste ve světě. Ale nejste ze světa.
A to je víra podle Jana. (Povídáme si o víře s Janem). Znamená obojí najednou:
Být ve světě. Doopravdy. Svět je mnohem víc než jeviště pro mou roli. (Kterou odehraji, nejraději co nejrychleji, a rychle do šatny...).
A přitom ne ze světa. Pouhá situace neurčuje, to, co žiji. Ani já nejsem "ten určující".

To z čeho člověk žije, podle čeho, a pro co, "v jakém jménu", a podle jakých pravidel, podle jakého měřítka - to není ze světa, to není dané situací a mnou, to naopak situaci doopravdy určuje a kvalifikuje (i mě).
Ale děěje se to ve světě, utváří to svět, bere jej to vážně, není to "jen jako"... Svět je brán tak vážně, že se dá mluvit o lásce. A takový dosah to má, že se dá mluvit o naději.

Blížíme se pomalu k vánocům. To je to vánoční: Do světa vstupuje Bůh.
V tomhle světě - svět zhodnocující návštěva, v tomhle světě - příběh, který dějinám (všem příběhům) dává smysl.

***
Od světa můžeme mít odstup. Ne! Svobodu. Nebudeme od něj odečítat... nic podstatného. Není vším. Nemá definitivní platnost, není posledním dějištěm příběhů, ani našeho ne. A už vůbec nás nemusí znejišťovat světské zlaté horečky, běžná měřítka a strach, že nevytěžíme všechno, co by se snad dalo... Ale nedává nám to naději na pýchu, neřku-li na pokus o režisérství příběhů světa. (Takhle to má být).

***
A jak my jsme tedy ve světě?
Když ne jen jako zlatokopové nebo herci (nebo někdo jiný z herecké branže, režisér, osvětlovač...)

Možná jen tak prostě, přirozeně, samovolně a smysluplně jako když spadne semeno do země. Tohle domyslete!

Pomoz nám být v životě tak prostě, tiše, vděčně a smysluplně - jak semeno v zemi.

farář Pavel Jun