Páginas vistas en total

sábado, noviembre 29, 2008

TŘETÍ NATÁČECÍ DEN

Tak, Martine, kamera jede!

Lado, kam to běžíš? Pomoz mi, asi se už neudržím!

Co teď? Dáme si třeba Deli?

Snad se do toho vejdu...

Stačí pevně uvázat a je to.

Lindo, pusť mě dovnitř.


autorky fotografií: Jituška Richterová, Linda Homolková






lunes, noviembre 24, 2008

NEDĚLNÍ ODPOLEDNE - DRUHÝ NATÁČECÍ DEN

Že nám to jde pěkně od ruky!

To bude asi nejlepší: usmažím pár vajíček.

A co dál?

Chvilka oddechu.

Ještě tedy jednou.

To není špatný nápad.

Ta kamera snad zamrzne.


Celý ten prostor musí zůstat bez narušitelů.

To koukáš, co?

To je ono!

















domingo, noviembre 23, 2008

NEDĚLNÍ SLOVO; PALABRA DEL DOMINGO

foto: Ivan Klinský
MOC BOŽÍ

Co je víc? Moc uzdravit, nebo odpustit hříchy.

Mk 2, 1-12


Čáslav 23. 11. 2008

Milé sestry, milí bratři,
při našich bohoslužbách často sledujeme příběhy z Bible, ve kterých je řeč o boží moci...
Často sledujeme jak tu podivuhodnou moc Boží poznali a popsali lidé v době Pána Ježíše Krista ...(i v době apoštolské... i ve Starém zákonu).
Když přicházíme do kostela, tak nám jde v prvé řadě o to, abychom se také stekali s Boží mocí. S Boží mocí, která uzdravuje anebo alespoň trochu léčí tělo a duši... a obnovuje radost... a posiluje naději... a obohacuje náš život o věci, které jinde ztrácíme a rozdáváme. Někdy ovšem tu Bží moc (ani) v kostele nepotkáme. Nezachytíme ji, nerozeznáme, nepřijmeme. Očekáváme pomoc v určité oblasti života - a ono nic a my musíme vystačit s Boží pomocí v oblasti jiné anebo jít domů a čekat, že to příště vyjde lépe. Je to proto, že Boží moc nemáme volně na skladě, její léčivý dotek nemáme na povel, ale máme s ním určitou zkušenost a čekáme na něj... Učíme se ho poznávat, i když se nás dotkne jinak, než jsme původně chtěli.
O tom je dnešní příběh.
Jednou k Pánu Ježíši Kristu přinesli ochrnutého člověka s velikým očekáváním a na základě dobré zkušenosti. Věděli, že Ježíš má moc. Má moc učit a má také moc léčit a uzdravovat. Pověst o Ježíšově moci se šířila do všech stran a předcházela ho a v legendách nabývala... úžasných rozměrů.
Přátelé ochrnutého ovšem nebyli jediní, kteří za Ježíšem přišli. Toho dne se kolem místa, kde byl, shromáždil velký zástup. Asi bychom se trochu ošidili, kdybychom nenechali ten příběh zaznít v celé plnosti a barvitosti vypravěčského umění evangelisty Marka.

Čtyři chlapi nesou ochrnutého člověka. Nesou ho jen tak pro nic a za nic. chtějí ho přinést k Ježíšovi. Z evangelia podle Marka o Ježíšovi zatím víme jen to, co je zapsané v jediné kapitole. Zatím je to jen krátký příběh.
Dal se pokřtít u Jana Křtitele spolu s lidmi, kteří veřejně řekli, že jejich život před Bohem není v pořádku a že to chtějí napravit. Pak dal najevo svou zvláštní moc, když si povolal učedníky a oni šli, oni se dali povolat a opustili kvůli němu své předchozí jistoty. Právě v Kafarnaum pak také vystoupil v židovské modlitebně a uil jako obyčejný rabín, ale lidé v té synagoze najednou zastříhali ušima... z Ježíšova učení vyzařovala neobyčejná moc.
A v té synagoze v Kafarnaum se stala ještě jedna věc - objevil se tam pomatený člověk, který narušil bohoslužbu. Nejprve Ježíšovi nadával, pak o něm vykřikoval, že je "ten svatý boží" a nakonec musel zmlknout, protože ho Ježíš svou mocí utišil a zlého ducha z něj vyhnal. Ježíš očistil také malomocného, což byl další signál, že je víc než lékař, protože malomocenství mělo tehdy náboženský rozměr, ale to nebudeme nyní rtozebírat.
Na základě této zkušenosti nesou ti čtyři ochrnutého k Ježíšovi. Nerřeknou co chtějí, ale je to přece zřejmé. Jde jim o uzdravení. Jde jim o zdraví, jde jim o tělo, jde jim o pomoc v nemoci. Nevyznávají svou víru, nevíme nic o jejich dobrých skutcích, ani se za ně nikdo nepřimlouvá, ale je zřejmé, že jsou velmi cílevědomí a rozhodní a vynalézaví. Kolem domu kde Ježíš káže je plno lidí. Já bych řekl, že jsou to čumilové, jsou to ti, kteří jen z dálky okukují, neposlouchají Boží slovo a druhým blokují přístup k Ježíšovi, ale nechci to moc přetěžovat. Důležité je to, že naši přátelé se nedají zablokovat a odradit a odstrčit. Stojí o Boží moc, stojí o pomoc pro svého nemocného a když to nejde jinak, tak rozlámou střechu a toho nemocného k Ježíšovi spustí po provaze. Pravděpodobně ta střecha byla jen z nějakých haluzek, ale to je jedno...
Teď do finále.
Ježíš v jejich konání spatřuje !víru. Za jiných okolností by to byl trestný čin a nebo přestupek a nebo alespoň hrubé porušení slušného chování sousedských vztahů, ale v našich souvislostech je to pro Ježíše znamení víry a na to nemocnému řekne - odpouštějí se ti hříchy.
Tady jsme u jádra dnešního kázání a je to zároveň i jedna z mnoha pohledů na Boží moc.
V tom domečku v Kafarnaum se pak rozpoutá debata, která pokračuje až do dnešních dnů a je to jako kdybychom tam v té místnosti byli my sami - s Ježíšem a tím nemocným a s farářem a s kupúou čumilů. Co je těžší a co je lehčí? Co je potřebnější a důležitější? Uzdravit a nebo odpustit hříchy? Na čem nám víc záleží? Na co je třeba zapotřebí větší moci? Na zdraví těla, nebo na zdraví ducha?
A když bychom to chtěli ještě zůžit a zjednodušit. - Jak tedy ceníme odpuštění? Jakou roli v našem životě a v našem hodnotovém systému hraje odpuštění hříchů a smazání vin?
Zdá se mi, že celý ten dlouhý a barvitý příběh v evangeliu je právě proto, aby tato otázka byla položena. Aby si ji položil každý čtenář a posluchač. Ona vynikne nejlépe právě ve srovnání s tím co my všichni považujeme za to nejcenější. Zdraví.
Pán Ježíš Kristus nás učí vnímat důležitost odpuštění. Prostřednictvím ev Mk, prostřednictvím našeho příběhu.
Pro osobní život jednotlivého člověka, pro jeho zdraví život a také pro zdravý lidské pospolitosti a pro zdravý život církve je odpuštění velmi důležité. Odpuštění vin před Pánem Bohem, odpuštění vin v tom nejzasším slova smyslu, ale také i v tom běžném a každodenním mezilidském smyslu.
Ježíš uzdravuje i tělo, protože tělem nepohrdá a my se to také máme učit. Věci pozemské a tělesné a lidské jsou důležité. Nemoci se mají léčit. slepí, hluší, kulhav a malomocní mají být vráceni do plnohodnotného života. Ale plnohodnotný život není bez odpuštění. to je jen optický klam, že tělesně zdravý člověk je už ten pomyslný "boháč pravý". Není.
I docela zdravý a bohatý člověk si vezme život, když má nemocnou duši, když má pocit nesmazatelného hříchu a neodpustitelné viny, když se mu život stane břemenem.
My v naši církvi nemáme institut rozhřešení. Nesvěřili jsme ji do moci faráře, ale to neznamená že ji nepotřebujeme.
Bible nám dosvědčuje, že moc odpouštět hříchy je důležitá. A že patří k Bohu a že patří k Pánu Ježíši Kristu stejně jako moc soudit a uzdravovat. A mny si s tím máme lámat hlavu a máme o tom přemýšlet a máme se to také učit.
Jsem rád, že zdraví a odpuštění nemusíme stavět do protikladu. Že je můžeme vnímat jako dvě věci, které spolu souvisí a které společně tvoří vrcholné hodnoty našeho života i naší víry. Amen.

farář J. Kučera