Páginas vistas en total

domingo, diciembre 27, 2009

NEDĚLNÍ SLOVO - Z FARNÍHO SBORU ČCE U SALVÁTORA


Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. 1. Korintským 1:18-29


Me explico: El mensaje de la cruz es una locura para los que se pierden; en cambio, para los que se salvan, es decir, para nosotros, este mensaje es el poder de Dios. Pues está escrito:«Destruiré la sabiduría de los sabios;frustraré la inteligencia de los inteligentes.» ¿Dónde está el sabio? ¿Dónde el erudito? ¿Dónde el filósofo de esta época? ¿No ha convertido Dios en locura la sabiduría de este mundo? Ya que Dios, en su sabio designio, dispuso que el mundo no lo conociera mediante la sabiduría humana, tuvo a bien salvar, mediante la locura de la predicación, a los que creen. Los judíos piden señales milagrosas y los gentiles buscan sabiduría, mientras que nosotros predicamos a Cristo crucificado. Este mensaje es motivo de tropiezo para los judíos, y es locura para los gentiles, pero para los que Dios ha llamado, lo mismo judíos que gentiles, Cristo es el poder de Dios y la sabiduría de Dios. Pues la locura de Dios es más sabia que la sabiduría humana, y la debilidad de Dios es más fuerte que la fuerza humana. Hermanos, considerad vuestro propio llamamiento: No sois muchos de vosotros sabios, según criterios meramente humanos; ni sois muchos poderosos, ni muchos de noble cuna. Pero Dios escogió lo insensato del mundo para avergonzar a los sabios, y escogió lo débil del mundo para avergonzar a los poderosos. También escogió Dios lo más bajo y despreciado, y lo que no es nada, para anular lo que es, a fin de que en su presencia nadie pueda jactarse. 1. Corintios 1:18-29

Biblický text, který nám dnes chce rozšířit obzor i tím, že poukáže za horizont našeho přehledu, je zapsán v Pavlově dopise k Římanům ve verši 14., kde čteme:

„Nebo i moudrých i nemoudrých dlužník jsem.“

*

Ó Pane, dej nám tu schopnost, tu inteligenci, v lidském slově rozpoznat Tvé Slovo svaté. Amen.

*
Přátelé v Kristu,

když to vezmene z nadhledu, z ptačí perspektivy, tak je naše dnešní neděle těsně po Vánocích i těsně před Vánocemi. Těsně po Vánocích je u nás, v Čechách a v mnoha jiných zemích, v kterých se tradice inspirovala Lukášovým evangeliem, zvěstí pastýřů o duchovních událostech svaté noci. V jiných i evropských zemích sáhla tradice po Matoušově evangeliu, v kterém o betlémské noci referováno není, smysl vánočních svátků je líčen na příjezdu tří králů z východu, kteří se přijeli poklonit skutečnému a jedinému králi světa. To se slaví až do ledna. V tomto mezidobí můžeme nahlédnout tam i tam, k tomu co ještě včera bylo, i k tomu co teprve bude. Věřím, že zástupy nebešťanů, množství těch, kteří nás předešli a kteří jsou již v těch mnohých příbytcích, které má Bůh k dispozici, věřím, že to přemnohé nebeské rytířstvo, které o prvních Vánocích v našem štědrém večeru zpívalo to krásné a mohutné Haleluja a Gloria, Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj – Bůh se rozhodl pro člověka, pro svět – miluje je, věřím, že tyto zástupy nebešťanů v Boží blízkosti nejsou úplně apatické k tomu, co se dnes na zemi, dnes mezi námi děje. Věřím, že přinejmenším s napětím sledují vývoj nás pozemšťanů, kam spěje, kam nás vede či zavádí naše svoboda a autonomie, kterou oni uznávají, do které nezasahují. Jestliže se jim líbil způsob jakým jsme oslavili Vánoce my, někteří 24. prosince, jiní 25. na Hod Boží vánoční, jestliže jsme jim udělali radost naší oslavou narození Krista, stěhují se teď do Španělska, Portugalska a do Jižní Ameriky, do Ruska, prostě tam, kde se teprve slavit bude, aby se zaradovali ještě jednou. A nebo je to úplně jinak, a nebo v nebi žádnou radost z našich oslav nerození Krista nepociťují. Písnička Ježíškui panáčku je nedojímá, naše oslavy vidí spíše jako duchaprázdné bakchanálie a spolu s prorokem Izaiášem sdělují názor Boží: „K čemu jest mi množství vašich obětních hodů, dí Hospodin. Přicházíte do chrámu, abyste se ukazovali přede mnou, ale kdo vám radil, abyste šlapali mé síně, nepřinášejte více oběti klamné, kadění v ohavnosti mám, nemohu vystát vaše slavnostní shromáždění, z duše nenávidím vaše svátky, jsou mi na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet. Omyjte se, očistěte se, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro, hledejte právo, zakročte proti násilníku, pozdvihněte potlačeného, dopomozte k právu sirotkovi, zastaňte se vdovy!“
My to nevíme, a je nám to zatím skryto, jsou-li naše Vánoce „písní o radosti, jež je všemu stvoření“ a nebo jsou-li smuteční písní svědčící o zásadním nepochopení Boží vůle. Ano, je to možné, že nebeské zástupy se drží Markova a Janova evangelia, kteráž o žádném Jezulátku v jesličkách nereferují a začínají až s dospělým Ježíšem. Je to otevřené. Já nevím, jak tomu je, nikdo z nás to neví, Boží vůli hledáme. Já osobně slavím Vánoce rád. Rád si z plných plic zazpívám o Vánocích například píseň Jana Táborského z roku 1501: „Velebme vždy s veselím Stvořitele svého neb pro naše spasení z života čistého, dítě se narodilo, proroctví se splnilo v jeho narození. Divné to dítě bylo nebo se tu spojilo božství s člověčenstvím.“ Já se přiznávám, já věřím o zprávě o Božím vtělení moc rád i proto, že tato zvěst v naší moderní době tak nějak trčí, že je pro vědecký světový názor nepřijatelná. Vždyť lidé vědy se spolu s filosofy, kteří chtěli být za každou cenu považováni za vědce, zřekli Božího vtělení i Božího zjevení a zavázali se, že se budou věnovat pouze lidskému vědění – empirické vědě – tomu, co je prokazatelné. Nic proti tomu, každý ať se věnuje tomu, co nahlíží jako důležité, ale rozhodně není správné, když se vědecký světový názor, podpořen světskou mocí, stane jedinou pravdou o životě a smrti a vše ostatní je považováno za blud, klam a podvod. Španěl Unamuno píše v roce 1927: „Vím, jací jsou ti vyschlí rozumáři ulpívající na definicích, mně však již omrzelo tolik čistých věcí: čistý rozum, čisté poznání, čistá zkušenost... Vždyť jsou problémy věčné, které nebudou definitivně rozřešeny nikdy, protože pokaždé, když si rozum myslí, že je vyřešil, život je před nás předestře znovu, nechtěje se podříditi rozumu, ale žádaje, aby se rozum podřídil jemu.“
To, že se Bůh stal člověkem, že se Slovo stalo tělem, tato zvěst byla již před dvěma tisíci lety pro většinu nepřijatelná. Pro židovské myšlení to bylo rouhání, neboť se stíral propastný rozdíl mezi stvořením a mezi svatým stvořitelem. Pro řecký a římský svět pak šlo o pošetilost. Představa, že by se bohové zabývali nebo dokonce spřáhli či spříznili s naším světem, tato představa vyvolávala na jejich tváři úsměšek a pohrdání.
Apoštol Pavel povzbuzuje mladé křesťany v Římě i v řeckém Koryntu, píše (1.Kor.,1,16): „Pohleďte bratří koto si Bůh povolává. Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených, ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré. A co je slabé vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené vyvolil Bůh....,aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem!“
Ještě jsme se dosyta nevysmáli té ploché lidské inteligenci, tomu zúženému lidství, té moudrosti moudrých, která odmítá touhu, snění, fantazii, poezii a zpěv, která odmítá víru jako podstatu nadějných věcí a základnu věcí neviditelných, jako vědou nepodložené, citové afekty, jako měněcenné emoce. Ještě jsme se dosyta nevysmáli tomu vědeckému světovému názoru, který vůbec neexistuje a přesto nás v minulém řežimu sužoval a deklasoval naší víru. Já věřím plně a rád, že se Bůh inkarnoval, že se nám lidem stal člověkem, že se nám zjevil, protože láska hodně zmůže a Boží láska zmůže i to, co se člověku zdá nemožné. Moudří Židé se pohoršovali, moudří Římané a Řekové se posmívali, když první křesťané zvěstovali, že se Bůh v Kristu stal dítětem a člověkem. Ale ne všichni. Tak napřídlad Rabi Löwi, který působil zde přes ulici a jehož čtyřsté výročí jsme si začátkem prosince připomínali, napsal: „Člověk Boží vůli hledá a dobírá se jí. Touto svou snahou člověk Boží svatost vždy ukrátí a potřísní a stáhne do lidského a nedokonalého. Ale tato snaha zachytit nezachytitelné, vnést svaté do pozemského není pouze dekadencí, devalvací a dehonestací Boží vysokosti, je i posvátným a posvěcujícím lidským příběhem skutečně žitým ve světě, je to dobrodružství zavádějící člověka do smrtelných propastí i na vrcholy jeho existence. Lidská snaha vtáhnout Boha do světa, vnést ho do pozemskosti je legitimní a přitozená přesto, že tím člověk Boha relativizuje.“ Tolik Rabi Löwi – Žid, který by se měl správně pohoršovat, ale on to chápe stejně jako my. Téměř spolu s námi volá: Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.
A tak navzdory dnešnímu rozumářství, navzdory vědeckému světovému názoru, který žádný není, věříme a vyznáváme: Věřím v Boha, který se stal člověkem, věřím v Boha Kristova příběhu, jehož srdce od Vánoc až ke Golgotě tlouklo tam, kde mé lidské srdce se svým strachem a se svou nadějí tluče zde a dnes.
Jsme v mezidobí mezi dvěma Vámocemi. Mezi andělskou zvěstí, která tolik vyděsila pastýře a mezi příjezdem tří králů. Bývalý rektor Karlovy university, Radim Palouš, nám kdysi v undergroundu, v době, kdy ještě rektorem nebyl ani být nemohl, objasňoval smysl Vánoc. Říkal zhruba následující: Pastýři nebo spíše pasáci ovcí to byli ti nejprostší, nejméně vzdělaní, nemoudří lidé z tehdejšího venkova. Tři králové z Východu to byli bohatí, urození lidé, to byli hvězdáří, lidé exaktních výpočtů, lidé intelektu, lidé vědy. A podívejte se na to, jak ti ubozí pasáci, tak ti tehdejší vědci dorazí do betlémské stáje. Jsou ve správný čas na správném místě – u nohou dítěte, u nohou krále a spasitele světa. To je krása. Oni se setkají tam, kam prostý lid dovede anděl, tam dorazí jen s maličkým zpožděním i asrtronomové, vzdělanci, které vedla hvězda. A tak tomu bude, k tomu musí dojít, aby na zemi zavládl pokoj a Boží dobrá vůle.
Přátelé v Kristu, nyní, v závěru mého kázání cítím, že jsem to trochu přeexponoval, že jsem se příliš vysmíval té moudrosti moudrých. Vize Radima Palouše o setkání lidu víry a lidu vědy, mne vybízí k větší pokoře než jsem dnes předvedl. Proto už nechci připomínat to, že Bůh vyvolil to, co je světu bláznovstvím, aby zahanbil moudré. Vždyť jde o smíření, o setkání u nohou spasitele. Proč by měli být jedni zahanbeni a druzí vyvýšeni? Každý přijde k dítěti a králi svou cestou. A tak raději na závěr volím mírnější a pokornější slova z Pavlova dopisu k Římanům (Řím., 1,14): „Nebo Řeků i kterýchkoli jiných národů, i moudrých i nemoudrých dlužník jsem.“ Vždyť jsme jedni jako druzí, jen hříšní bídní sluzi. Nikdo z nás se nemá povyšovat a vytahovat. A tak končím slovy z Pavlova dopisu Timoteovi (1.Tim., 1,17): „Protož králi věků nesmrtelnému, neviditelnému, samému moudrému Bohu budiž čest i sláva na věky věků.“ Amen.

domingo, diciembre 20, 2009

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO; DĚTSKÉ BOHOSLUŽBY



Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“
Lukáš 2:15

Cuando los ángeles se fueron al cielo, los pastores se dijeron unos a otros: «Vamos a Belén, a ver esto que ha pasado y que el Señor nos ha dado a conocer.»
Lucas 2:15

Tohle je vlaštovka (z papíru). Pouštěli jsme vlaštovky při přípravě divadla mládeže. Hodím jednu. Hodím druhou. Třetí. Která byla nejlepší? O co vlastně jde u takové vlaštovky? Co myslíte? Aby doletěla co nejdál? Aby letěla krásně? Aby doletěla někam...? Která odpověď je správně? S člověkem je to trochu jako s vlaš tovkou: vypustí se (narozením...) do světa - a o co jde? Aby "hezky letěl"? Aby "co nejdál doletěl"? Aby "doletěl někam (na určité místo)"? Která odpověď je správně? U takové lodě je to jasnější. Taky se pohybuje "světem", mořem. Nepluje na krásu. Ani jen co nejdál. U lodi je jasné, že má doplout někam. Do přístavu. Kam by se měl člověk (člověk - vlaštovka, člověk - loď) dostat? Na nějaké dobré místo. (Tohle vyjádří spíš dospělí, kteří už mají nějakou zkušenost...) Do místa, kde věci nebudou takhle "napůl", o více stranách, s bolestí, vinou, tak hlubokou nejistotou, křížením drah, kde nebude tolik strachu, nedorozumění, polovičatosti, kde nebude tolik hranic, které bolí... (my dospělí bychom o tom dokázali mluvit hodiny). Kam by se tedy měl člověk dostat? Dřív se říkalo: vrátit se do ráje. Nebo dostat se na nebe. V životě se nikam nevrátím... Do ráje se nevrátím. Na nebe - tam... nedoletím. To je jasné. (Proto už tolik lidí žije jen na krásu nebo co nejdál... A nestojí to za to...)
°°°°°°
Jsou Vánoce. Tohle je dobrá věc Vánoc: O Vánocích se spíš dá prožít to, oč jde člověku.
O Vánocích jde o příběh (něco se stane). Nebe (jak jsme o něm teď mluvili) se pohne k zemi. A dotkne se jí. A to místo (na zemi) je (pak) dobré "svaté".
A jde v životě pak o to neminout tohle místo. A ono může, má zanechat podle všeho na lidech, kteří jím projdou, stopu nebo spíš znamení...

Včera jsme s dětmi mluvili o takovém místě. Vyráběli jsme totiž vánoční "betlém". A to je takové místo. To je místo "potkání Boha".


Před chvilinkou jsme se ptali, oč jde v životě. Vycházelo nám: někam se dostat (do ráje, do nebe, na dobré místo). I takhle se to dá říci a je to přesnější: Jde o to "potkat Boha". To je Ten, u kterého bych si mohl říci. "Aha. Tak kvůli tomuhle to všechno bylo. to je dobře". Potkat Někoho, kdo můj život (v tom letu) zachytí "posbírá".
Tak - kde a jak? se dá potkat Bůh. V příběhu Ježíše Krista. Který začal v Betlémě. to je moc dobrá situace.

°°°°°°
Kdopak bývá u "betlémů"? Vedle Ježíše a Marie a Josefa... Pastýři, mudrci - králové, andělé, zvířata...

Děti včera vyráběly postavy od Betléma. Měly si vybrat nějakou, v jejíž kůži by jim v Betlémě bylo dobře.
Jitka a Lucka vytvořily krále - mudrce. Eva a Zuzka anděly. Michal a David pastýře. Adélka a Juditka zvířata a celou situaci...
Děti, ukažte prosím své postavy a řekněte k nim - proč jste si je vybrali?

U "betléma" bývají pastýři.
To jsou dost obyčejní lidé. Člověk nemusí nic... mít, být, předvést, aby "se k tomu dostal", nemusí "vyvolávat dojem", aby k tomu byl pozvaný. To je velmi osvobozující. Prostě jen slyšíte: dnes... se vám narodil... jděte... a vy jdete.

Mudrci z dálky s dary.
Je to i pro "vznešené", moudré, kteří ví...? Kteří ví, že To (Betlém, potkání Boha) stojí za dlouhé, (vědomé) celoživotní úsilí a dání toho nejlepšího v svém životě...
V okolí Betléma se pohybují také andělé.
Ti jsou nápovědou. (Takoví "regulovčíci"). Říkají: teď a (běžte) tudy. Bez nich by vánoce taky nebyly.

Zvířata?
Všichni a všechno může být pospolu, když se pohne nebe k zemi a Bůh se objeví... takhle (jde o to v životě potkat Boha - to je celý život zhodnocující chvíle)

°°°°°°
Tedy: Vánoce - to jsou moc dobré svátky. Dávají člověku tu možnost - o kterou v životě nejvíc jde.
Jde o to někam se dostat, na dobré místo, nebo ještě přesněji: potkat Boha. Je místo a příběh, kde se to dá.
Betlém - Ježíš...

domingo, diciembre 13, 2009

O ADVENTU A NADĚJNÉ BUDOUCNOSTI


Šalomounův. Bože, předej své soudy králi a svou spravedlnost královskému synu,Vysvobodí ubožáka, jenž volá o pomoc, poníženého, jenž nemá pomocníka. Bude mít soucit s nuzným ubožákem, ubohým zachrání život. Vykoupí je z útisku a od násilí, jejich krev mu bude drahocenná. Žalm 72:1. 12-14

Alegraos siempre en el Señor. Insisto: ¡Alegraos! Que vuestra amabilidad sea evidente a todos. El Señor está cerca. No os inquietéis por nada; más bien, en toda ocasión, con oración y ruego, presentad vuestras peticiones a Dios y dadle gracias. Y la paz de Dios, que sobrepasa todo entendimiento, cuidará vuestros corazones y vuestros pensamientos en Cristo Jesús.
Filipenses 4:4-7

Nejprve adventní čas.... Slavíme dnes třetí neděli adventní - a mně přesto nedá, abych se nezmínil a nezopakoval to, co mě doprovází už mnoho let - a na co jsem přišel tady v Čáslavi - už to je nějaký pátek. Kdysi mě oslovila píseň 269 - Vesele zpívejme - a já zjistil, že je to takový adventní katechismus br. Lukáše Pražského - o čtvrtém adventu. První je o vánocích - tedy o narození v Betlémě, druhý o narození v mém srdci - tedy o zrození mé víry, třetí je ve smrti - tomu jsem teď jako pastorační pracovní v DD blízko a čtvrtý advent - to je druhý příchod ve slově Ježíše Krista. Byly doby - a stihlo to i Čáslav, že jsme tuhle písničku zpívali a ona se krátit nedá - má 12 slok - takže někteří asi trpěli a reptali. Ale to schéma - věřím - pomáhá nejen mně. Časem ale poznáte, že těch adventů je daleko víc - nekonečně mnoho - a o některých se dnes zastavíme. Za týden přijde neděle adventní 4 - a pár dnů na to - Hod Boží - tehdy uslyšíte Vánoční evangelium - Lukášovo nebo Matoušovo. A teď trochu biblického výkladu.... Vždycky mě napadalo, proč ten Lukáš má před onou slavnou událostí ten křtitelovský úvod - anebo ještě víc - tam není jen zaslíbení narození Jana Křtitele - ale i zaslíbení narození Ježíše. Kdybychom šli po faktech, nevím, jestli bychom zjistili jestli se Marie a Alžběta - tedy matka Janova setkaly. Je to ale celé nádherný obraz víry a vyznání. Alžběta byla neplodná a oba - s knězem Zachariášem byli už pokročilého věku. Tak je psáno. A najednou k Zachariášovi promluví anděl, sdělí mu, že se jim narodí syn. Kněz je z toho úplně mimo, a neuvěří - potřebuje znamení - a oněmí. To je vlastně jeden z adventů - já bych jej nazval - promarněný advent - anděl - dokonce Gabriel - to jméno v překladu znamená - Bůh se projevil jako mocný - tak tenhle velký anděl něco řekne - a Zachariáš - kněz nevěří. A kdo nevěří - ať mlčí anebo - ať oněmí. A je jen úvod k těm dalším veršům. Prý tenhle příběh o zaslíbení a narození Jana Křtitele, přinesli do církve Janovi učedníci, kteří se stali křesťany. Celou tu první kapitolu si tedy učedníci vyprávěli - a měli důvod. Chtěli sdělit - že Jan a Ježíš spolu souvisí - že to staré - Jan - se proměňuje v nové - Ježíš. Ale i to staré se mění a to podstatně - a to už jsme tady slyšeli - Když se Jan narodil - byla to veliká radost - radovali se sousedé a příbuzní - a když ho nesli k obřízce - tak mu samozřejmě chtěli dát jméno po otci - Zachariáš - to znamená -Hospodin pamatoval - tady je to jasné - Hospodin skutečně pamatoval - vidíte tady toho kluka - a když se podíváte do Slovníku - těch Zachariášů je v Bibli 31. To jsou jasné důvody - a hlavně .- otec je Zachariáš - syn bude taky - můj tatínek byl Bohumil, já jsem taky Bohumil - není to zase tak dávno, kdy se tahle tradice začínala narušovat a vytrácet - dnes už vlastně každý chce být originálem - nevím, co nám to sděluje - možná také ztrátu kontinuity. A taky ztrátu smyslu jména. A rodině Zachariášově o to jde. Tady - dát jméno Jan, zvlášť, když nikdo ani z rodiny se tak nejmenuje - to chce odvahu. Alžběta tu odvahu měla a možná Zachariáš pochopil - že i ona prožila advent - a potvrzuje její - anebo spíš Boží nápad - JAN - Jochanan - Hospodin je milostivý. A to je vykročení do nové doby - proto ten příběh má Lukáš na začátku. Když tento příběh nahlédneme s nadhledu, nebo v celku - tak je to zpráva o tom, že něco - s čím ani Zachariáš nepočítal se stalo - ale taky - že to není jen pokračování - i když překvapivé - ale nová cesta. Tohle může být ilustrace adventního i Vánočního času. Mnozí z nás mají rádi věci tak, jak je znají - a těší se na Vánoční čas, který bude jako vždycky. Pro některé ale tento čas ale není příliš lákavý - a já se přiznám, že když jsem sloužil, že jsem se těšil - až bude po svátcích. I do toho vstupuje obraz Zachariášovy naděje. To, co nás čeká bude jiné - anebo spíš může být jiné a překvapivé a nové. Jen dávat pozor, abychom nepřeslechli či nepromarnili advent. To se samozřejmě netýká jen tohoto času. To je příklad životní cesty. Vlastně dvou cest - tou jednou jsme se zabývali déle - cesta Zachariášova - kdy on prorocky promluví a my známe jeho chvalozpěv - ale - vlastně až se narodí Jan - to bylo pro něj jasné znamení. Ta druhá cesta, kterou se v církvi zabýváme častěji - i když taky ne příliš často - je cesta Mariina - a ona odpoví na slovo anděla - ano, jsem služebnice svého Pána a zpívá - říká, vyznává svůj chvalozpěv - ještě než se narodí Ježíš. Marie advent slyší lépe - ale oba směřují stejným směrem - žijí velikou nadějí.
A nakonec hlavní téma... A to je podstata onoho velice známého textu z epištoly Filipským. Filipeským 4:4-7 "Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši".
Obvykle se říká - že základem ke kázání je ten a ten oddíl z Bible. A k těmto velice známým slovům jsme se dostali až nyní - nebudu je příliš vysvětlovat - protože i toto je základ - grunt - totiž naděje do každého dne - naděje, která dovolí se radovat i tehdy, když ještě věci zaslíbené tady nejsou - čekají na nás - stejně jako v chvalozpěvu Zachariášově - stejně tak ve zpěvu Mariině. Naděje to je motor - anebo kotva - a má konkrétní obrysy. Je to vidění nevídaných věcí. Je to vlastně víra, že budoucnost nemusí být jen stejná a horší. Ten Lukášův úvod je v těchto souvislostech velice důležitý - Ona zaslíbení o narození - ať Jana či Ježíše - to je jakési třetí zvonění před hlavním představením: Pozor, to co přijde - to je to pravé - na to se teď připravte - to není jen že se narodí dítě - těch se rodí - ale něco podstatného se změní - ale musím a chci tomu věřit. Žádný jiný argument moc nemám. Musím projít nejen tím vánočním adventem - ale i tím druhým, kdy uvěřím a začnu se dívat a naslouchat jinak. A pak taky ona slova z Fil. nebudu číst jako výzvu - ale jako možnost - že lze žít a vnímat život i takto - v radosti. Tady všude ona naděje může fungovat. Ono slovo k Filipským - to je taky recept - přinejmenším recept na Štědrý večer - ale doufejme - mějme naději, že nejen na ty svátky. Radujme se - . vždycky - i v situaci, kdy k tomu není moc důvod. To je naděje.

bratr farář Bohumil Baštecký

domingo, diciembre 06, 2009

NEDĚLNÍ SLOVO - OSPRAVEDLNĚNÍ IV


Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost
Římanům 4:5

Sin embargo, al que no trabaja, sino que cree en el que justifica al malvado, se le toma en cuenta la fe como justicia.
Romanos 4:5

°°°°°°
Dva způsoby života.
První se dá vyjádřit slovem "aby".
Aby - to znamená... "kvůli". Dělám něco "kvůli" něčemu. to, co dělám teď, dělám proto, abych něčeho dosáhl. Jde se k nějakému cíli.
Žije se účelově. aby...
Odpovídá to životu člověka. Ať chci nebo ne - jdu krok za krokem... k cíli, nebo od cíle k cíli. I když na to zapomínám. I kdyby to bylo jen - přežít tento den.
Je to tak. Ať chci nebo ne - někam jdu.

Druhý způsob života se dá vyjádřit slovem "protože".
Protože - vychází se z daného. Odvolávám se na něco, co se stalo, co je. Co je za mnou. Co se vepsalo do mého života, životopisu, vědomí, svědomí...
Žije se příčinně. Protože...
Je to tak. Ať chci nebo ne - z něčeho vycházím.

°°°°°°
Jak je člověku, když má hodně toho "aby"?
Je to dynamičtější. Aktivnější. Člověk se nevzdává.
Ale je taky víc napětí. Častěji zaťaté zuby. Stálá otázka: Dosáhnu...? Může být dost únavy a nejistoty.

Jak je člověku, když má hodně toho "protože"?
Snad klidněji. Dává to klid, jistotu, vysvětlení, nebo i omluvu... když se opírá o dané.
"Sevřeněji". Ale taky to svazuje. Může to člověka až dusit. Může docela přijít o naději. Méně se může stát, změnit.

Co byste řekli - čeho je dnes víc? "Aby", nebo "protože"?

°°°°°°
Mluvíme o spravedlnosti v Bibli. Jak je to se spravedlností? Má raději "aby" nebo "protože"?

Žiji dobře, abych dosáhl spravedlnosti.
To dává smysl. ale... Počkejme ještě na to druhé.

Žiji spravedlivě, protože, protože co... ? Protože jsem dosáhl ospravedlnění. Překvapivě toto je ještě mnohem víc správně. "Protože"...

Nejhlubší a nejstálejší otázka je: co ještě musím udělat, aby můj život měl cenu a smysl a já mohl být s Tebou...?
Zkušenost s Ježíšem (kř. víry): Nevím "proč" mohu být s Tebou, blízko Tobě... ale vím, že mohu. Vím, že nemusím nic dělat, aby... abych před Tebou "měl cenu", abys chtěl a mohl se mnou být (to je spravedlnost v původním smyslu").
To, z čeho vycházím je Tohle. "Vím, že nemusím nic, abych... (mohl být s ...)" Znamená to vetknutí pevného bodu do života, do srdce, o které se člověk pak už vždycky opírá, z kterého žije.

Žiji ne proto "abych" dosáhl ospravedlnění, (abych získal, dokázal) svou hodnotu a tím právo být tu a s tebou, ale "protože" jsem to právo dostal (v podobě Lásky). To je ospravedlnění v Novém zákoně, "ospravedlnění pouhou vírou", TO JE TO.

Dvěma slovy shrnutí"
Nemusím. Mohu. To by dnes vlastně řeklo hodně lidí, a nebylo by to správně. Je potřebí to doplnit: Nemusím. Proto mohu. Takhle je to celé.

°°°°°°
Vstupujeme do adventu (již jsme vstoupili)... Ještě jednou se zeptám: je v adventu silnější "aby", nebo "protože"?

Mělo by být výlučně "aby"... protože teď jde o budoucnost, o to, co se chystá, co se začíná v budoucnosti rodit. aby přišel Mesiáš, Království Boží. Tak co mám udělat, aby už to bylo. Kudy jít, aby mě to neminulo.

Ale přesto nepřevládne nervozita, napětí, které patří k "aby". Do adventu patří očekávání s jistotou... V tom to je zvláštní a dobrá doba.
A nejlepší doba k pochopení toho, co je ospravedlnění. To dobré s obojího - "aby"a "protože" - se spojuje. "Aby" upíná k cíli... Který je nám ale "daný" (doslova!). Ne že někde před námi je snad lávka, pootevřená brána a já musím dojít a najít ji. Ale jako když (spíš"jako že) na Vás někdo čeká s Láskou (tak...) a jeho náruč je tak široká, že minout nelze a najde si vás když tak. Podle všeho by i pro vás došel.

°°°°°°
To je Tajemství...
"Ať chci nebo ne - někam jdu.
Ať chci nebo ne - z něčeho vycházím"
Obojí může být stejná věc. A vůbec se nemotám dokola.
Potkal jsem a jdu k Potkání. Ví ti, kteří "z Krista věří".

Advent je krásná doba. Očekávání s jistotou, pokojem..

Děkujeme, že strach v našem životě nemusí mít tak silné slovo, protože nejsme na osamělé cestě odněkud někam, ale na cestě od Potkání k Potkání.


bratr farář Pavel Jun

domingo, noviembre 29, 2009

OSPRAVEDLNĚNÍ III

Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“ Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Římanům 8:31-39

¿Qué diremos frente a esto? Si Dios está de nuestra parte, ¿quién puede estar en contra nuestra? El que no escatimó ni a su propio Hijo, sino que lo entregó por todos nosotros, ¿cómo no habrá de darnos generosamente, junto con él, todas las cosas? ¿Quién acusará a los que Dios ha escogido? Dios es el que justifica. ¿Quién condenará? Cristo Jesús es el que murió, e incluso resucitó, y está a la derecha de Dios e intercede por nosotros. ¿Quién nos apartará del amor de Cristo? ¿La tribulación, o la angustia, la persecución, el hambre, la indigencia, el peligro, o la violencia? Así está escrito:«Por tu causa siempre nos llevan a la muerte;¡nos tratan como a ovejas para el matadero!» Sin embargo, en todo esto somos más que vencedores por medio de aquel que nos amó. Pues estoy convencido de que ni la muerte ni la vida, ni los ángeles ni los demonios, ni lo presente ni lo por venir, ni los poderes, ni lo alto ni lo profundo, ni cosa alguna en toda la creación, podrá apartarnos del amor que Dios nos ha manifestado en Cristo Jesús nuestro Señor.
Romanos 8:31-39

Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením.

1. Korintským 1:30

Pero gracias a él vosotros estáis unidos a Cristo Jesús, a quien Dios ha hecho nuestra sabiduría —es decir, nuestra justificación, santificación y redención.

1 Corintios 1:30


°°°°°°

Nejprve bychom měli mluvit o nevyzpytatelnosti.
Jak k nám patří. A k těm druhým. Co já vím, čeho jsem ještě schopen? A čeho je schopen druhý?... Nedovolím vám teď se zadumat, bylo by to na dlouho a na hlubokou zasmušilost.
Často vidím (nebo tuším), jak se rozhoduješ mezi svým a mým, sebou a mnou. Že myslíš na svoje a na mě se díváš tak, že... Někdy tuším, že jinak nemůžeš. A stejně to není vysvětlení ani omluva. A někdy bys mohl, ale... Ty to máš se mnou taky tak.
Jsem "o strach". Druhý je taky "o strach". Jsme zvyklí na zklamání (které nám připravil ten druhý a my jemu - nebo aspoň z něj máme strach).

Nepomůžeme si pokusem zapomenout, nedbat na druhé, nebo se sobě navzájem docela vyhnout, to se stane něco ještě závažnějšího... (To si necháme na jindy...). Tak necháváme mezi sebou vždycky kus místa, abychom uchránili své bezpečí, nebo druhého. Abychom mohli zamaskovat zklamání, když přijde. Abych si mohl odpočinout v pokoji. Any nebylo moc vidět do očí, aby se nedalo poznat, co se to mihlo v srdci.

Nevyzpytatelnost. Je to o strach a zklamání. S tebou, se mnou s každým.

°°°°°°

Poslední motiv z naší dvouleté inventury novozákonních motivů a témat je spravedlnost. I když se také v bibli řekne často o někom, že byl, je spravedlivý, tak stejně spravedlnost není nakonec osobní kvalita, kterou člověk odpovídá například řádu, zákonu... - že je "s právem" na tom dobře. (Nebo jen "potažmo", až v druhé řadě).

Spravedlnost je prvně věc vztahů. Věc atmosféry, která je mezi námi a nad námi. Spravedlnost znamená: mezi námi - nemusí být tolik strachu (a může být víc vzájemnosti).
Vedle sebe se objevují slova: spravedlivý, srdce přímé, věrnost, milosrdenství, pokoj... Tuším Tvou dobrou vůli a počítám s ní. A mám ji taky. Chci ji mít taky.

Odkud se bere taková spravedlnost, totiž to, že je méně strachu mezi námi?
Ze sympatií? No...
Ze smlouvy, kterou spolu uzavřeme, kterou deklarujeme vzájemné zavázání? To spíš?

°°°°°°

Za zvláštní tvar slova "spravedlnost", který se dnes zdaleka tolik neobjevuje, je "ospravedlnění". Co si pod tím představujete?

Kdyby "spravedlnost" byla osobní kvalita, nebo prestiž, pověst člověka, tak by to mohlo znamenat vyhlášení, že tomu člověku bylo soudem, pomluvou ukřivděno - a znamenalo by to veřejné obnovení jeho "kreditu".

Co to ale znamená, když spravedlnost je věc vztahů, když spravedlnost znamená, že si nejsme navzájem tolik o strach. ( a smutek a zklamání)?

Teď se musíme dotknout zvláštní zkušenosti, která tvoří podstatu a jedinečnost křesťanské víry: to je potkání Někoho, před kým tohle (jsem o strach a budu asi vždycky) přestalo, přestává, přestane mít (poslední) váhu. (Mluví se o Odpuštění, které je takové, že se musí říci Boží, nebo o Lásce, která necouvne ani před... před ničím...).
A to je to "ospravedlnění"i. Kvalita spravedlnosti se stala jednostranně - jednostranně přišla, přistoupila - v Někom, u koho to, že já a Ty a život s křivolakými cestami jsme tak o strach, nějak nepůsobilo... Kdo to unesl, koho to nezahnalo, neodstrčilo... Koho to nezahnalo do obrany nebo do dálky.
Mluvíme o Ježíši Kristu. A v něm o Bohu. Vánocích i Velikonocích.

Zkušenost křetanské víry se dá vyjádřit jako "ospravedlnění": I já jsem jednostranně kvalifikován jako spravedlivý... totiž - vidím, prožil jsem, že moje ne-spravedlnost, to že jsem o strach a na zklamání, není určující... fatální, že to někdo unesl - a stím přijde zvláštní jistota, kterou si ovšem nikdy nepřivlastním.
Atmosféra našeho světa, mezi námi, nad námi, kolem nás - vkteré se "odráží", děje všechno vztahování, zvláště to k Bohu, je najednou "jednostranně" plná spravedlnosti. Jistoty. Beze strachu. Není větší div... A větší štěstí.

°°°°°°

Vstupujeme do adventu. To je doba Božího příchodu... Je nesen "ospravedlněním". Má tenhle smysl a cíl.
Nastavte svůj život!

Děkujeme za to, že takhle - jednostranně nám(!) jdeš vstříc. A žasneme nad tím, co se tím pro nás děeje a co by se s námi mohlo stát.


br. farář Pavel Jun


domingo, noviembre 22, 2009

OSPRAVEDLNĚNÍ II, SPRAVEDLNOST A ZÁKON

Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
Matouš 6:33

Más bien, buscad primeramente el reino de Dios y su justicia, y todas estas cosas os serán añadidas.
Mateo 6:33

°°°°°°
Nejprve bychom mohli mluvit o stabilitě.
Když něco drží jen na jednom bodě - tak se tím dá jakkoli točit dokola a do všech stran a všelijak to naklánět. Podstata větrníku (nebo spíš korouhvičky?). Když něco drží na dvou bodech, je to stabilnější, pevnější. Mohou to být dveře v pantech. S nimi se nedá otáčet do všech stran. Pouze otvírat.
Když něco drží na třech bodech - jako třeba dveře se zámkem, je to ještě mnohem pevnější. To jsou zavřené dveře.

°°°°°°
Představte si, že to, o čem jsme mluvili, se týká nás. Jeden bod, dva body, víc bodů... Jak držíte v životě?
Ptám se: máte rádi stabilitu? Je lépe mít víc bodů, míst, hlasů, lidí, kterými držíte v životě? Jsou vám spíš jako pouto nebo úchyt v životě? Spíš vás poutají, nebo z toho přijímáte - jistotu...?

Jste v tom co cítíte, myslíte si, děláte, žijete... stabilní? Jeden (váš) pohled je dobrý. Ten se ovšem může snadno změnit (třeba názor na druhého člověka, nebo pocit, cokoli.) Jeden pohled je dobrý. Dva jsou lepší. Potřebujeme se také "opřít o (pohled) jiného". I dítě se občas ohlédne a zeptá se: je to takhle dobře?
Proto jsou svědkové na soudu. Žaloba tvrdí tohle, obžaloba tohle. Svědkové dosvědčují tohle. Když se to dostane do nějakého souhlasu... aspoň většinou hlasů, může být nějaká jistota...
Snažíme se obejít bez toho "jiného, druhého hlasu, pohledu". Musíš věřit hlavně sám sobě. Nejde to dobře.
Máme také tuhle zkušenost: že různé pohledy se mohou míjet. Zůstávat v napětí, ve sváru.
Ale máte také zkušenost, že se víc hlasů potká... Jaké to je? Zavládne jistota. Jistota je tak dobrá - ve světě, který obýváme, mezi lidmi, které potkáváme.

°°°°°°

Mluvíme v rámci inventarizace novozákonních témat a motivů o spravedlnosti. To je stabilita, totiž dobrá jistota v životě, mezi lidmi. Základní důvěra. Víc hlasů zazní a jsou v jednotě, souhlasu, potvrzují se navzájem.

Do takové jistoty nevstoupím přes svůj vnitřní pocit...(Jak sám sebe dokáži klamat...)
Jde o to: jak dostat do hry víc pohledů... I druhách lidí. Sledováním toho, jak se na mě tváří? Ale... však víte, jak se lidé dovedou tvářit. Neurčitě, nebo i ne prevdivě. Tak také proto měli Izraelci (a křesťané z židů také - viz evangelium podle Matouše) zákon... Moje jednání by mu mělo odpovídat. Druzí to tak budou muset vidět. Když dostanu do souhlasu svůj život se zákonem, dostanu ho do souhlasu s druhými lidmi...!
A dokonce pak bych mohl počítat i se souhlasným pohledem Toho (ke kterému nedohlédnu...), od kterého, kvůli kterému tu všechno je... Myslím na Boha.
Paky by se mohlo stát, že v životě budu vězet nějak - celý, celý tělem, srdcem a duší a to je Pocit a Jistota!!!

K spravedlnosti lze mít také tento přístup. Že se to dostane do jedné linie... Zákon říká - tohle je dobré. A člověk to dělá. Druzí lidé to musí uznat. A Bůh to (nakonec) potvrdí. Všechny důležité hlasy (opory) se potkají - jsou v jedné lini. Dobré!!!

°°°°°°

Jen: nemusí to být takhle prosté. Ukazuje Ježíš.
Mohu odpovídat zákonu, být se sebou spokojený a mít uznání, ale přesto nemusím v životě vězet takhle.
Co se může stát? Kde se může stát "vybočení z té linie"? Jak se může stát, že to přestane být v jedné linii - zákon, druzí lidé, Bůh. Stane se to tím, že já poruším zákon? Že se spletu při čtení zákona? Nebo s druhými lidmi? Přijdete na to?
Vybočení se stane asi tím, že se zahledím do jednoho, jedno se mi stane příliš důležitým (třeba pohled druhých lidí na mě, nebo princip zákona...)...
Přes Ježíše se otvírá znovu poslední smysl spravedlnosti, podstata jistoty (a zákona a spolubytí a všeho): slitování (milosrdenství). Nejpevněji a doopravdy se vězí v životě - slitováním.
Slitování je zvláštní přitakání. Ne posuzující. Jiné. Přijímající... zvláštním způsobem. Že prožijete... i toho druhého, "s lítostí", skoro (jakoby) z jeho strany... s jeho bolestí, nejistotou a smutkem jeho života. Slitováním se dá zachytit intence... života a všeho. Život je ze slitování (ne jen z uznání...).

°°°°°°

Mít stabilitu, vězet dobře, pevně v životě, mít jistotu - to se dá přes slitování. Moje? Druhého člověka? Boží? Všech najednou? Boží?
To je ta zvláštní věc: slitováním vzniká ne jen "souhlasná linie...", ale spíš prostor, síť, která zahrnuje, obklopuje, svazuje a nese všechny a všechno.
Ještě budeme o spravedlnosti mluvit. Dnes kdybychom jen vytušili tuhle krásnou (celoplošnou, celoprostorovou) možnost uvíznutí v životě - celým tělem a duší a srdcem - a to se děje (může stát), jen slitováním, (láskyplným) otevřením srdce a duše... Vzájemným.
Však víte.

Pane, někdy jsme uvízli u toho, co se nám zdá být správné, u toho, co má být, někdy u toho, co druzí lidé na nás říkají. Kdyby se nám to všechno dostalo do sozvuku. Kdybychom byli zachyceni slitováním, kterým začínáš Ty. Děkujeme za to.

br. farář Pavel Jun

domingo, noviembre 15, 2009

SPRAVEDLNOST I

Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení. Ze země vyraší pravda, z nebe bude shlížet spravedlnost.
Žalmy 85:11-12

El amor y la verdad se encontrarán; se besarán la paz y la justicia. De la tierra brotará la verdad, y desde el cielo se asomará la justicia.
Salmos 85:10-11

Je trojí druh vidění.

°°°°°°
První prozrazuje otázka: Co je ti po mně? Co je mně po tobě?
Ta otázka zní jako argument. A je řečnická. Je jasné, že se tou otázkou napovídá: Nic. Nemáš právo na nic v mém životě. Je to můj život. Jde o to, co chci a sleduji já. Že něco chceš a prožíváš ty? To já ti neberu. To si nech. Je to ovšem tvůj problém.
Moderní život. Osamostatnění a individualizace života. Jeden druh vidění: na očích mám klapky. Vidím jen svoje.

°°°°°°
Druhý způsob vidění prozradí otázka: Co bys mohl mít se mnou, případně i proti mně?
Ta otázka v sobě má (lehké nebo větší znejistění). A není řečnická.
Něco spolu asi máme. Z jakého titulu? Že jsme se potkali? Že chodíme po stejné zemi a dýcháme stejný vzduch a křížíme si někdy cestu? Že mi vstupuješ do myšlenek a já možná tobě?
Odpověď pak není už "Nic!". Často není jasná. Odpověď bude - budeme hledat. Zkusmo. Myslíš, že je to tohle? Nebo tohle? Čekám tady, co na to řekneš Ty.
Nešlo by najít nějaké souřadnice, domluvit nějaký systém - pravidel, v kterém bychom to mohli snadněji odečítat? Asi ano. Pravidla. Zákony. Právo. Zvyk. dáme to do pořádku. Chci abys to taky se mnou měl v pořádku.
Druhý způsob vidění, který se ptá po "spravedlnosti". Při něm trochu šilhám. Jedním okem se dívám po tobě a jedním sleduji to svoje.

°°°°°°
Třetí způsob vidění...
Vzpomíná se v těchto dnech hodně na dobu před dvaceti lety. doba nadějí, trochu naivity, trochu iluzí. víc věcí bylo ve hře, bylo to, jak to bylo. Jsem ale moc rád, že jsem, že jsem to zažil, protože to byla doba pozoruhodná, a v něčem neskonale cennější než všechno, co přišlo po tom: Jak byli lidé spokojeni - jednou nadějí, jednou touhou... Něco tam bylo pozoruhodného: "atmosféra patření k sobě" není docela vhodné slovo. "Vzájemná solidarita" - to není taky to... Snad "sounáležitost"?
Moje a tvoje (já a Ty) není buď a nebo, kdo z koho. Je to ještě jinak, jako když se do dvourozměrného vidění dostane třetí rozměr.
To jsou tři možnosti vidění: vidím jen svoje, na očích klapky; šilhám po svém a trochu po tvém; no a pak tohle třetí... Nedívám se jen po mém a tvém, taky po "našem", ale pořád se nevyjadřuje to, oč jde. Možná je to otázka po tom - "nad tím vším, nad námi".
K takovému "vidění" vlastně už nestačí oči, to musíte mít v pořádku srdce, myslím: otevřené srdce. Které nezdvihne oči od země a přitom vidí nebe. Které se dívá do nebe a přitom cítí zemi.
Nějak se to všechno proplétá. A já to vlastně ani nemusím a nechci rozuzlovávat.

Ještě zkratkou (obrazem...)
Vysílačka. V prvním modu mám přepojeno na vysílání. Jen to, co chci a říkám Já je důležité.
V druhém modu vysílačka funguje dvoustranně, ale musí se přepínat. "Tady já. Příjem." A přepne se. A střídá se to, znovu a znovu se říká: přepínám. Teď já. Teď ty. (Je to pak někdy těžké dát dohromady - co Já a co Ty... Ale je to mnohem lepší.)
Za třetí: Už ne přepínací vysílačka, ale mobilní telefon. Samozřejmě ne s vypnutým zvoněním (to je pak hned jen vysílačka prvního modu). Mluvíme spolu hned... Ale nejde jen o to. Je tu mobilní síť, v které se vše spojuje! A... Ale to už bychom museli začít mluvit o Bohu.

Potkávat lidi, kteří mají jen první vidění - je těžké a docela smutné. Potkávat lidi, kteří mají druhé... - není snadné ale dává to smysl.
A to třetí.. Znám jen pár lidí, kteří to mají opravdu nějak v rovnováze, nebo to vlastně vůbec řeší (moje a Tvoje a společné nad námi), ktewrým se to nějak nedělí ostrou linií... Je velmi dobré s nimi být, potkávat se.

°°°°°°
Budeme mluvit o spravedlnosti v Bibli.
O spravedlnosti se nedá mluvit v tom prvním vidění.
V tom druhém - to už se dá... Ale dostává se do dilemat, neřešitelných rozporů. Těžko někdy rozuzlovat... určit, kde je "právo".
V tom třetím se dá mluvit o spravedlnosti jinak (a to je vlastní biblické pojetí). Je to dobrá atmosféra - nad tím vším a mezi námi... Atmosféra sounáležitosti.
Aby se to mohlo takhle proplétat, spojovat... musí být "úběžník". Bez Boha to nejde. Přes Krista se můžeme takhle dívat k nebi. Třeba se nám znovu otevře také, co je Církev.

Přes Ježíše Krista se díváme k Tobě a prosíme, aby se nám otevřel horizont Tvůj.

bratr farář Pavel Jun

domingo, noviembre 08, 2009

OTÁZKA FINANCOVÁNÍ SBORU

Čl. 7. Příjmy a obětavost

  1. Hospodaření církve spočívá na dobrovolné obětavosti jejich členů. Jejich ochota pečovat o hmotné potřeby církve je jedním z projevů živé víry a vztahu ke sboru a církvi.
  2. Vlastní příjmy sboru jsou: Salár, sbírky při shromáždění, účelové sbírky a dary.
  3. Salár je pravidelný roční dar, který církev očekává od každého svého člena s vlastním příjmem v doporučené výši 5% jeho celkových ročních čistých příjmů. Salár se platí jednou ročně nebo ve splátkách farnímu sboru, do něhož člen patří. Manželé mohou platit společně. Salár se neočekává od člena sboru bez vlastního příjmu. Neplacení saláru nemůže být důvodem k vyloučení z církve.
  4. Sbírky při shromáždění jsou dalším zdrojem příjmů, které sbor očekává od svých členů. Konají se pravidelně:
    1. pro sborové účely,
    2. pro mimosborové účely jako povinné sbírky na základě usnesení synodu či konventu, nebo jako nepovinné sbírky dle usnesení příslušného správního orgánu.
  5. Účelové sbírky slouží k financování mimořádných potřeb sboru. Dary poskytují sborům fyzické i právnické osoby při služebnostech, životních jubileích a jiných příležitostech.
  6. O celkové výši darů poskytnutých sboru na církevní účely ve zdaňovacím období vydává sbor na žádost dárce (daňového poplatníka) potvrzení ve smyslu zákona o dani z příjmu. Potvrzení lze vydat na základě příjmových dokladů zahrnutých do účetnictví sboru, jedná-li se o nepeněžní dar na základě doložení jeho hodnoty dárcem. O vydaných potvrzeních vede sbor průkaznou evidenci.
  7. Ostatní příjmy sboru jsou zejména:
    1. půjčky, příspěvky a dary z církevních zdrojů
    2. účelové půjčky, příspěvky a dotace státu či obcí
    3. prostředky získané na základě grantů a projektů
    4. příjmy z pronájmu a podnikání,
    5. likvidační zůstatky právnických osob a dědictví odkázaná církvi,
    6. další pravidelné i nepravidelné příjmy.

NEDĚLNÍ SLOVO - SOUD IV

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
Jan 3:16-18

»Porque tanto amó Dios al mundo, que dio a su Hijo unigénito, para que todo el que cree en él no se pierda, sino que tenga vida eterna. Dios no envió a su Hijo al mundo para condenar al mundo, sino para salvarlo por medio de él. El que cree en él no es condenado, pero el que no cree ya está condenado por no haber creído en el nombre del Hijo unigénito de Dios.
Juan 3:16-18

Mluvíme o soudu... v Novém zákoně.

Představte si soud, který se stane ne z hněvu nebo spravedlnosti, ale kvůli lásce.
Představte si soud, v kterém by se rozhodlo nejen o zbytku života (nehrozilo by jen doživotí), ale o docela celém životě.
Představte si soud, v kterém by nezněla obžaloba, ale spíš otázka.
Představte si soud, v kterém byste rozsudek (nad sebou) vynesli sami.
A představte si soud, který by mohl proběhnout - mimoděk, aniž byste si toho všimli.

Co z toho by vás nejvíce překvapilo? Kvůli čemu byste chtěli vědět, o co tu vlastně jde?!
A co kdyby to bylo všechno najednou?
Jan to tak opravdu se soudem má.

°°°°°°

Soud, o kterém mluví Jan, se stal ne z lásky. Ale kvůli lásce. Soud jako vedlejší produkt Lásky.
Takhle to můžete pochopit: Objevila se Láska ve světě, v Jednom příběhu a člověku Tak zřetelně... a s tím možnost nesledovat v nepokoji jen svoje malé, krátké, bezohledné cíle... nestavět život jen na svých plánech, odhadech, nežít pro sebe, ze svých sil a v horizontu svého života... možnost vstoupit do té Lásky, nechat se jí zachytit, nést...
Nevstoupit do ní - znamená odsouzení.

Je to soud, který rozhoduje o celém životě, i o souhrnu života i o tom, co Zůstane, i o minulosti...
Jan říká, že ten člověk, Ježíš, by mohl být Koncem, naplněním pro všechno. Že definitivní soud by se mohl dít podle Něj. Tedy podle vztahu k němu.
Proto se o něm mluvilo jako o Synu Božím. Znamená to: v Tomhle by mohlo padnout rozhodnutí - o všem a o celém světě a dějinách... dávalo by to smysl. V něm je klíč nejen k pochopení všeho, ale i k naplnění všeho... Pak by šlo ve všem a jenom o to: ne, kam jsem to dovedl, co dokázal, co prožil, ale: jestli jsem vstoupil do toho řečiště... Lásky, do proudu příběhů, které odněkud a někam v dobrém vedly?

Pak dává smysl, že ten Soud, o který jde, který rozhodne o našem životě... je spíš Otázkou. Každému! Otázkou: Co Ty...? Ne - co jsi udělal nebo neudělal. Ale: všiml sis, že... se tu objevila ta Možnost? K čemu vlastně vážeš svůj život, svou naději, své úsilí. Nezůstáváš sedět v temnotě (vězení) svého (osamělého, sobeckého) života.

Takže... potom opravdu soudím sám sebe! Každý (od)soudí sám sebe. Když tuhle chvíli, ten Příběh, toho Člověka mineš, necháš být, neuznáš, nechceš vidět Lásku jako jediný nosný motiv života, tak promarníš - všechno. Tak jsi odsoudil sám sebe. Do bezvýchodné situace.
Je možnost minout Lásku. Z vnitřní zběsilosti, nenasytnosti, touze po... čem vlastně. Z nepravdivosti, zbabělosti, rozptýlenosti, hlouposti.

Soud může proběhnout bez povšimnutí, "mimoděk". K lásce se člověk může postavit - zády, nechat ji být, přehlédnout ji, může ji "vymlčet"... může ji bez povšimnutí nechat projít okolo, zavřít oči.
Je možnost, že člověk se odsoudí a neví to. Neuvědomí si to. Prostě jen tím, jak se postaví - k Lásce, která šla okolo, která se projevila v Ježíšovi.

Tedy: Láska se objevila ve světě v jednom příběhu, jedné postavě a stala se otázkou: přijímáš - jako životní Motiv? Odmítnutím, nebo už i jen přehlédnutím odsoudíš sám sebe. I kdyby sis toho "jen nevšiml".
Tak to má Jan.

°°°°°°

A ještě jedna věc tam je: Jan se tváří, že ten soud se už stal...
Možná si můžete dovolit zachvění.
Počkat! Já... Nebylo to u mě mimoděk? Jak se vlastně stavím k Němu a k Lásce?
O co mi jde? V životě, jaké cíle mě vzrušují, jak se v životě chovám - k lásce.

Asi si můžeme dovolit zachvění..., které nemusí přejít do roztřesenosti beznadějného, ochromujícího strachu. tohle nakonec: Možná můžeme vnímat všechno, i svůj život - ne jako hořící svíčku nebo..- asi vás napadne leccos jiného (jak prožíváte svůj život)... ale jako "mezidobí", mezi prvním jednáním Soudu, který začal Láskou... a posledním jednáním Soudu... Vyšel najevo princip Soudu a smysl všech soudů.
Asi je ještě čas. Neřeknu vám kolik.

Ať se nám Ježíš nestane "kamenem úrazu", ale kamenem úhelným, který stavbu celého světa završí. A my se tam všichni vejdeme.
bratr farář Pavel Jun

domingo, noviembre 01, 2009

NEDĚLNÍ SLOVO - Setkání s Bohem - v jeho chrámu.

Čáslav 01.11.2009

Má duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích, mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu! Den v tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde;
Žalm 84:3, 11a

Anhelo con el alma los atrios del Señor;casi agonizo por estar en ellos.Con el corazón, con todo el cuerpo,canto alegre al Dios de la vida.Vale más pasar un día en tus atrios que mil fuera de ellos;
Salmos 84:2,10a

Milí bratři a milé sestry, vyprávěli jsme si s dětmi na náboženství příběh o dvanáctiletém Ježíšovi a o tom, jak se ztratil v Chrámu a jak ho tam pak zase našli a z toho vyprávění povstala otázka - proč se chodí do kostela a k čemu jsou bohoslužby?
Byla to docela zajímavá sbírka odpovědí a názorů, co děti na místě vymyslely a vyjmenovaly. (některé potěšily... některé moc ne. Např. kdyby táta nešel, tak by se babička zlobila...)
Asi nejvíce mě zaujala odpověď - abychom se nebáli.
Obvyklý posměšek a obvyklá výtka je, že lidé chodí do kostela ze strachu. Hlupáci. Farář je straší peklem a rozzlobeným Pánem Bohem a - ?! jim se to zřejmě líbí a... proto tam chodí.
Jedna malá holčička řekla, že to je vlastně naopak. - abychom se nebáli. Přál bych si, aby to tak bylo. Straší nás v životě ledacos a ledacos nás obviňuje a vyčítá nám naši nedokonalost a působí vrásky na čele...
Tady proti tomu nabíráme posilu a naději a třeba i lepší náladu. Tady se učíme nebát se věcí, které za to nestojí... Na tu otázku týkající se chození do kostela, se dá najít samozřejmě mnoho odpovědí. Dokonce i jeden člověk těch důvodů může mít víc. Záleží na tom, v jaké je právě situaci, co potřebuje, co je schopen z té široké nabídky vzít. (vzdělání, ztišení, odpočinek, hudba, setkání s přáteli...)
Jedna(krajní) možnost je říci - ŽE JE TO SAMOZŘEJMOST! Návštěva kostela je samozřejmá součást našeho života, ...patří to k naší (rodinné) tradici, ...našemu hodnotovému systému a hotovo. O tom se nejen nediskutuje, ale ani nepřemýšlí. Prostě to tak má být.
Tento tradiční přístup funguje, pokud funguje tradice v celé společnosti. Pokud je důraz na tradice ve společnosti z nějakých důvodů oslaben - tradiční náboženství je jedna z prvních věcí, kterou lidé opouští. Když se o tom nepřemýšlí, tak to pak ani nechybí.
Druhá krajnost ohledně chrámu a bohoslužeb je také jednoduchá a jednoznačná: řekne se JE TO ZBYTEČNOST! Člověku to prý k ničemu není. TO pozitivní a dobré a užitečné, co by to snad mohlo dát, se dá získat i jinak a jinde a hlavně !-levněji.
Takto uvažují nejen ateisté a lidé rozzlobení na církev, ale někdy také ti, kteří věří, ale celý ten systém organizovaného náboženství je pro ně příliš složitý a závazný. Typickým příznakem dnešní doby je - nezávazně vyzobávat. Třešničky, rozinky... snadno a rychle ... bezbolestně, bez námahy, jen když mám chuť. A platí to nejen v náboženství, ale i ve vzdělání, v politice, kultuře a samozřejmě také ve vztazích, ale to už by byla jiná debata.
Vraťme se k náboženství a k té původní otázce. -
Proč se chodí do chrámu?
Mezi krajnostmi, o kterých jsme mluvili, je ještě dost místa. Dobrou odpověď dává třeba i náš text z Žalmu 84. (v3 a 11a) viz. citace. Žalmista to vlastně příliš nevysvětluje. Nesnaží se shromáždit přesvědčivé argumenty. Vypráví pouze básnickým způsobem o tom, že "jeho duše touží po síňích Hospodinových", že se mu zkrátka stýská, že je mu líto, když je jinde. Celé jeho tělo i duše plesá vstříc živému Bohu. Tohle je asi to nejpodstatnější. To je jádro problému, který jsme si dnes předložili a o kterém se dnes bavíme. SETKÁNÍ S ŽIVÝM BOHEM.
Ten zážitek se nedá dost dobře vysvětlit a chladně popsat. Může se o tom mluvit, může se o tom zpívat, možná se o tom může také malovat, nebo hrát divadlo, nebo natočit umělecký film, ale především se to musí zažít. Pokud to člověk sám nezažije, horko těžko to pochopí.
Jak pochopit žalmistův výrok - že je lepší jeden den v chrámu, než jinde tisíc. Jak jen vysvětlit ten absurdní poměr. Tisíc dnů a jeden den! Co všechno se dá získat a prožít za tisíc dnů! A jak málo se toho dá pořídit za jeden den!
Ta tisícovka je samozřejmě básnický obrat, o tom se nemusíme bavit. Jistě šlo o to vyjádřit právě ten nebetyčný protiklad. Zrovna tak by tam mohlo být 1:100, nebo 1:1 000 000. Racionálně uvažujícímu člověku to musí znít jako fanatismus a jako přemrštěnost. Dali bychom 1000 dnů života za jeden den v chrámu? A co 100? A co 10? A nebo dokonce pouhý 1 den. Někdy nám i ta hodina z celé neděle připadne jako zbytečný luxus a plýtvání časem.
Kolik času si ve svém životě vyhrazujeme na možnost setkání s Bohem? Kolik času na to setkání potřebujeme vnitřně, tak abychom byli ochotni všechno ostatní nechat, abychom měli pocit, že se nám to vyplácí, že to potřebujeme, že je to tak lepší? Asi na to není žádná norma, ale vždycky je něco za něco. I setkání s Bohem potřebuje určitou přípravu a svůj čas.
Ale když se to podaří, když se bohoslužby povedou, když to setkání proběhne, když to člověk prožije, tak ví, že ta investice stála za to, že získal takřka darem perlu nesmírné hodnoty.
Žalmista vypráví o svém setkání s Bohem a chce ho znovu prožít, chce to opakovat. Nikoho neobviňuje, nikoho nevyzývá k větší horlivosti, ale vypráví s nadšením o svém zážitku a přidává i myšlenku, že to je dobré a užitečné pro všechny. Že už ti samotní lidé, kteří jdou do chrámu a připravují se na to setkání s Hospodinem, cosi ze sebe vyzařují. Už když jdou, stávají se pro druhé jakýmsi pramenem a zdrojem a požehnáním.
Bratr farář Merta napsal kdysi ve své studii na text Ž 84 zajímavou myšlenku: Pokud své vlastní shromáždění a "chození do kostela" nevnímáme jako "setkání s živým Bohem"- pak se nelze divit problémům, které v církvi máme a pesimismus ohledně další budoucnosti je namístě.
Žalmista mluví o chrámu jako o místě setkání s živým Bohem. To je něco, co se nedá nalézt nikde jinde, co žádné jiné setkání neudělá. A to setkání má zvláštní moc. Proměňuje lidský život na to, aby se mohl sám stát chrámem Ducha. Živým chrámem a prostorem pro setkání s Bohem a zdrojem posily pro druhé.
Toto tedy vyznáváme o svých kostelích a bohoslužbách a zároveň i prosíme, aby to tak bylo. Amen

bratr farář Jiří Kučera

domingo, octubre 25, 2009

NEDĚLNÍ SLOVO - SOUD III

Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení. Matouš 6:14-15

Porque si perdonáis a otros sus ofensas, también os perdonará a vosotros vuestro Padre celestial. Pero si no perdonáis a otros sus ofensas, tampoco vuestro Padre os perdonará a vosotros las vuestras. Mateo 6:14-15

Mluvíme o soudu - jako dalším nzním motivu a tématu.

Soudem se rozlišuje, hodnotí, volí, rozhoduje pro nebo proti. Soudíte rádi? Jan Kraus v pátek v "Uvolněte se prodím" na výtku kohosi z radních ČT že se dělá arbitrem nad hodnotným a bezcenným, řekl: "To ne, ale jsem v křesťanské civilizaci, tak se musím ptát po tom, co je dobré a co není".

°°°°°°
Dnes mluvit ještě o soudu. Nejde jen o soud. Jde o to: proběhne soud - a co se stane skrze něj, po něm?

Jedna možnost: Po soudu přijde od-souzení. Trest nebo zavržení.
Zjistí se: tohle bylo špatně... a vyvodí se z toho důsledky: zasloužíš si, aby tě potkal trest, aby na tebe ulpěla vina, aby se stalo nějako zadostučinění, vyrovnání. Ze soudu se vyvodí důsledek. Odsouzení, trest, zavržení...

Druhá možnost. Sice soudit ale odsouzení nechat Jinému.
Nejde jen o to, že asi nejsem kvalifikovaný, autorizovaný k odsouzení. Nemám k tomu licenci. Tohle je v bibli hodně zřetelně řečeno. Poslední soud patří Bohu. Já nemám to právo.

Není pak nejlepší, nejrozumnější a nejsnazší nesoudit vůbec? (Třetí možnost).
Neslyšeli jste to také v novozákonních textech o soudu? Dotáhnout do konce to stejně nemohu. Může se to pbrátit proti mně. Možná se mi soud nepovede, protože mám něco v očích nebo na srdci, co mi v tom brání.
Není opravdu nejlepší nesoudit vůbec?
Moudrost "Toltéků". Nedělej si domněnky, nesuď ani druhé ani sebe. Nepřijímej žádný soud od druhých.

Proč tedy dělat předběžné, pracovní soudy? Proč soudit? V Starém zákoně je to zřetelné: soudí se proto, aby se uchoval řád, aby se zabránilo svévoli a chaosu (nebo svévolné samotě - bezohledné).
Abych se nepomátl. Abych měl v hlavě aspoň trochu jasno a vědět, co dělat a kam jít a s kým být a u koho být opatrný... Předsudek v dobrém slova smyslu. Pomocný soud.
Bez soudu, bez "dorozumění" o dobrém a zlém, mně a druhých a Bohu... zůstane chaos. Nebo samota.
Pomocný soud - urovnává totiž cesty a vztahy mezi námi.

Tak (si) mohu a mám dělat (ovšem jen) pomocné soudy. Ale měl bych v nich nechávat "díru". Možná to ještě trochu jinak a hlavně dopadne to jinak. Neměl bych na to zapomenout, jak se to stalo Jonášovi před Ninive, že možná... Konec, Bůh překvapí."

°°°°°°
Tak - a to je to hlavní: Je ještě jedna možnost: už se to vlastně řeklo. Je ještě možnéí po soudu překvapení. Možná Bůh překvapí. Milostí. Odpuštěním.
To je ta možnost: soudit a odpustit.
Zjistit, přiznat. Bylo to špatně. Ale nechci a nebudu už s tím dál pracovat. Nechci aby mi můj soud zničil vztah k tomu člověku.
Takhle by to mohl mít Bůh!

Jde o to, aby zůstávala možnost odpuštění.
Odpustit: Zjistit, přiznat. Bylo to špatně. Ale nechci a nebudu už s tím dál pracovat. Nechci aby mi ten můj soud zničil vztah k tomu člověku. Ten vztah je mi cennější. Ten člověk je mi cennější, než jasno v mé hlavě. Nebo snad mohu mít oboje?! (Počkejte! Jak to vlastně má láska?! Přemýšlejte o tom. Vlastně!)

Pak mohu mít naději, že se odpuštění stane i mně, když budu souzen.
A odpuštěním - to je možnost skrytá - v Bohu, za horizontem světa - se podílím na Posledním Soudu Božím, který podle leččehos nebude zavržením, ale odpuštěním (zlého pryč).

°°°°°°
Nejhorší je nesoudit vůbec - to vpouští pustou samotu do našeho světa. Největší pokušení dnes. Co je mi po tobě...? Netýkáš se mě vůbec. Co je tobě po mně? Nic mi neříkej, nech mě být! Co je mi po dobrém a zlém?
Jde o to, aby se uchovalo společenství s Bohem a lidmi.
Kvůli tomu soudit, nechávat Soud na Bohu a učit se odpouštět!

Pomoz nám opřít se v životě i smrti o Tvé odpuštění.
farář Pavel Jun

domingo, octubre 18, 2009

NEDĚLNÍ SLOVO - SOUD II


Čáslav 18.10.09

J 8:11
Ježíš jí řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!"

Posledně jsme začali mluvit o dalším novozákonním tématu: o soudu.

Když to nějak zásadně k životu patří. Člověk musí soudit – usuzovat, myslet si něco o něčem, rozlišovat, hodnotit, protože se přece musí orientovat, vybírat si.

Kdyby to nedělal – chcete si to představit? Můžete se doma zasnít, zkusit si vymýšlet, jak by to bylo, ale… uvidíte sami. To by se hrozně rozmlžil svět. To by se zloba a hloupost tak snadno dostala do invaze! Nejde to.

***

Tak soud k životu patří. Máte víc věcí – posoudíte a rozhodnete se pro jednu. Snad pro tu lepší, nejlepší.

Může to být i složitější – máte jednu věc, a ta věc má v sobě něco špatného i něco dobrého. Jako když máte jablko a to je zčásti nahnilé. Tak posoudíte – co je dobré, co ne, vyříznete to špatné, hodíte to do koše.

***

Problémem se souzení stane ve chvíli, kdy se začne soudit o člověku.

Počkat – ne o člověku. Když já soudím o druhém, tak to pro mě není tak těžké a špatné, pomáhá mi to s orientací, vnitřním pocitem jistoty, s pocitem vlastní hodnoty, s pořádáním vlastních pocitů, které z druhého člověka mám… To není problém.

Problémem je to, když se soud obrátí na mně, proti mně.

Něco jsem špatně udělal. A co s tím chcete dělat? Tady nejde to špatné oříznout. Špatnou chvíli, špatné rozhodnutí nevyříznete jako z jablka.

Můžete se pokusit o nápravu toho, co jste udělali špatně. Ale na vás to stejně ulpí. A člověka to zatratí.

Každý člověk jakoby měl svůj kredit, svoje osobní skóre… Není div, že se sobě dost vyhýbáme, ne?

To je ta potíž: Soud zasáhne celého člověka. Protože já nejsem z kusů, já jsem jeden… Já.

Kdybych mohl kus duše zahodit, kus srdce vyříznout, udělal bych to. Ale nemůžu. I když se někteří lidé dnes tváří, že to jde, a zkouší za sebou nechat kusy života.

Soud proti mně – to je těžká věc. Soud odhalí to zlé, to na mě ulpí, zbavuje mě to hodnoty, zatracuje…

***

U Ježíše se potkali žena cizoložná a farizeové. k improvizovanému soudu.

Farizeové soudí ženu a chtějí po Ježíši, aby to udělal také. Případ je jasný. Přichycena při činu, ani nezapírá. Snadný a pohodlný soud. Proti ní, ovšem.

Ježíš se může těžko vyhnout – a s tím se stane to, o čem jsme mluvili.

Ale staly se dvě překvapivé věci:

a) Otázka „Kdo jsi bez viny“… obrátila soud proti farizeům.

Ti, kdo chtěli soudit a těšili se na to a ještě víc na to, že i Ježíše strhnou k soudu, protože s ním bylo něco divně, čemu nerozuměli a kvůli čemu s tou ženou přišli a kvůli čemu moc stáli o to, aby Ježíš s nimi soudil – zažijí soud proti sobě (stačila otázka proti nim – kdo je bez hříchu?) – a prožijí to, o čem jsme mluvili před chvílí. Potichu se vytrácejí…

To je první věc: když se začne soudit, nevyhne se to nikomu a ničemu. Ta věc je děsivá.

b) Ale to přece musí tu ženu potkat taky. Je zvláštní, proč u Ježíše zůstává. Proč raději neodejde? Než ji taky stihne soud.

Proč? Asi čeká na to, až se jí Ježíš zeptá: nikdo tě neodsoudil? A pak až dodá: Ani já tě neodsuzuji.

Zvláštní zkušenost s Ježíšem: v průběhu soudu nepadne odsouzení, (zatracení), jak to prožila žena, která měla být souzená, přestože bylo co soudit.

Div, zázrak. Je jasný pohled (ne zastřený), věci nejsou zamlčeny, (byl to hřích, nebo jindy: byla to hloupost, bylo to neodpovědné, bylo to riziko, byl jsi trapný, tohle jsi neměl…), ale nepadne ten soud, který na člověku ulpí a zbaví ho hodnoty… odsoudí ho a zatratí.

Zvláštní zkušenost. Přemýšlel jsem o ní a neumím vám ji dnes vysvětlit, (možná se ani nedá vysvětlit), jen vás na ni chci upozornit.

Myslím jen, že tomu může rozumět jenom láska. Láska (ta skutečná) není slepá. Pouze neodsoudí, přestože vidí, a dává šanci, - která musí být od Boha, protože znamená opření se o možnost, která z tohohle světa není vysvětlitelná, ale je tu.

Není pak láska smutná? Snáší… Musí snášet – i mě, který tohle všechno… už na sobě má…

Nevím. Ne jen. Láska má zvláštní sílu a zvláštní dech. Láska je takhle (přes Ježíše) jediný dotyk s Bohem – Stvořitelem, který tvoří znovu, nové, a dává i nový počátek. Jako nové stvoření. Odpuštění je v řádu nového stvoření.

„Ani já tě neodsuzuji, jdi a už nehřeš“. Jako by to bylo možné… Je to možné? Hledejte to pocitem srdce!

Prosíme za potkání Tebe, který jsi možná důvodem souzení, ale taky jeho hranicí, od které se vrací vše zpět do nového a dobrého života.

farář Pavel Jun