Páginas vistas en total

domingo, febrero 15, 2009

PROROCTVÍ - PROFECÍA

...entonces se cumplirá la palabra que está escrita: Sorbida es la muerte en victoria.¹ 1.Cor. 15:54b


A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost,pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!
1.Kor. 15:54

¹
Is./ Iz. 25.8

NEDĚLNÍ SLOVO - ZASTOUPENÍ II - PALABRA DEL DOMINGO - SUBSTITUCIÓN II

Čáslav 15.02.09

Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě.‘ Galatským 3:13

Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. Koloským 1:19-20

***

Život jsou jednoduché počty. Sčítáme a odečítáme neustále. Dřív než jsme se naučili ve škole počítat.

Je to prosté. Každý to umí: Tři karty. A dvě karty. To je celkem pět karet. Sčítáním se spojují věci. Tři karty bez dvou karet. Zbude jedna karta. Odečítáním odděluji. To je základní životní operace. Sčítat a odčítat.

Jaký pocit máte, když sčítáte, a když odečítáte? Když sčítám, je to lepší... Přibývá (mi). To mě těší. Když odčítám, ubývá (mi)... Mám strach, co zbude.

***

Ale... je to ještě trochu složitější. Trochu pro to ztrácíme smysl¹, ale asi je jakýsi zákon "vyrovnanosti" (rovnovážnosti). Sčítání je vlastně přičítání. Když sčítáme - tak se to odněkud vezme a někam, někomu se to přičte. Když z jedné hromady vezmete do druhé, tak v jedné přibude, v druhé ale ubude. Někde se při-dává, protože se jinde u-bere.

Tuším, že co beru, přičtu sobě, to si někdo musí odečíst. Jeho to už nebude. Přičítat. To je počítání "složitější". To je život přesněji.

***

Ale! Pak to bude platit taky naopak? Že když přičtu něco druhému, odečtu to sobě? Jde to? Odečíst sobě... A tím pádem přičíst druhému? Tušíte léčku? Ono se může přičítat leccos. I zlé. Nechci hořkost, nechci vinu, nechci slabost, nechci námahu, nechci bolest. Kdybych to tak mohl - odečíst sobě - a přičíst někomu jinému... Nejde to náhodou? Tohle také děláme od dětství. "To ne já, ale on...!"

***

Mluvíme o zástupnosti. (O oběti, výkupném...) Není to jen způsob (forma) dětského (naivního a potměšilého) sčítání a odčítání, přičítání: tohle nechci, tak to přičtu tobě a tím pádem to sobě odečtu... "Odnes si to" (za mě, místo mě).

Nedělali něco takového Izraelci, když svoje hříchy vkládali na hlavu kozla a nechali ho obtíženého tím hrozným břemenem, odejít do pouště, království zla...? Není to - pochopitelné - a "nefér"? Ne. Tam šlo o něco dolcela jiného. Dělali to s jiným pocitem, tušili... cosi, co se zřetelným stalo až mnohem později. Tušili ještě jiné souvislosti v životě než ty "počtářské". Které se naprosto zřetelně projevily později. S Ježíšem Kristem. Však jsme četli Iz. 53.

***

To je nový životní způsob, možnost, objevená u Ježíše Krista. Tam je sčítání jinak, přičítání jinak. Tam to nebyla nutnost, pasivně přijatá. Nebral co na něj zbylo... Ne: "vložili jsme na něj své hříchy"... ale: "prokletí naše na sebe vzal"...

Jaké prokletí? Vždyť o tom celou dobu mluvíme! Naše prokletí se nakonec projevuje v tom, že život máme jako prosté počty s principem vyrovnanosti a proto: v soupeření, hořkosti, strachu, studu a nenávisti... Zisk je "vítězoslavný" a tím podmiňován "hořkosti" - pokud se nepřemluvíte k bezohlednosti - ale i ta je provázena tušením, strachem - že mi to vrátíš, nebo někdo jiný... Tak přistupujeme na tu hru "na počty", že dokážeme druhého docela odepsat. A přitom odepíšeme sebe... (Zákon "vyrovnanosti" do konce).

***

"Prokletí naše na sebe vzal..." Jak je to možné? Klíčové je v tom: "plnost". "Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.". Ta plnost se objeví tak: Někdo (kdo by to mohl a dokázal) na sebe vezme... i to, o co jsem nestál a s čím jsem nemohl nic udělat, unese mě i s mým prokletím, a místo divné úlevy, hořkosti a pocitu viny se mi otevřou oči a srdce... pro druhého a Boha. (Místo "plnost" se může také říkat láska a jen pak víte - co láska je. To je smysl, důsledek a dosah "zástupnosti")

A tak se mění život. Život přestane být jen sčítání nebo odčítání s důrazem na rovnovážnost. Přestane tak bolet, když se odčítá dobré a sčítá zlé, přestane tak divně (opojně) těšit, když se sčítá dobré (když člověk tuší, že bere druhému). A přestane tak hrozně svírat, když jen "odčítáte", definitivně ztrácíte. Není to "kdo z koho". Plnost v Kritu neznamená "bezednost", takže si každý může brát, co chce. Ale jiné vnímání života, sebe, druhého (než jak jsme o něm mluvili). Není to "buď já nebo ty". Moje nebo tvoje. Přestanu vztahovat, upínat život výlučně k sobě, v dobrém nebo zlém. To je div, zázrak, tajemství.

U Něj se potkáváme jinak, než u studny na poušti. (Se strachem, by na mě zbylo). Také jinak než u bezedné studny. Přestanu vidět jen "své hledisko", jaksi se to "rozštěpí, zmnoží", vidím i tvůj zisk, tvůj strach a vidím, že ty můj taky vidíš! Nemám na srdci jen sám sebe. Dolehneš mi tam taky Ty... Rozprostře se život, propojí se a začne "sdílení". A pak i to Izaiášovo "vlk s beránkem" dává smysl.

Dej nám prožít trochu Pokoje, který je od Tebe. Z Tvé plnosti.
farář Pavel Jun
¹Jen někteří politici se to nejasně uvědomují, ekonomická krize nám to připomněla tvrdě...