Páginas vistas en total

domingo, febrero 22, 2009

NEDĚLNÍ SLOVO - ZASTOUPENÍ III - PALABRA DEL DOMINGO - SUBSTITUCIÓN III

Čáslav 22.02.09

Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Římanům 6:23

Porque la paga del pecado es muerte, mientras que la dádiva de Dios es vida eterna en Cristo Jesús, nuestro Señor.
Romanos 6:23

On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním.
1 Tesalonickým 5.10

Él murió por nosotros para que, en la vida o en la muerte,1 vivamos con él.
1 Tesalonicenses 5:10

Mluvíme o zástupnosti. Těžké téma Nového zákona. ale vyhnout se mu nemůžeme. Je zásadní.
Zástupnost by pro nás mohla být pochopitelná v souvislosti se službou. služba se přece také dělá zástupně - za někoho. Měl jsem to udělat, zařídit, odnést já. Uděláš, odneseš to ty. to si dovedeme představit? Služba, když vnímá potřebu druhého, tak jej zastupuje.

ale když čtete nový zákon, nabudete dojmu, že Ježíšova zástupnost se týká smrti, je takhle hluboká a "naprostá". Zastoupit v nějaké službě, práci, situaci, to by se snad dalo. Ale ve smrti? Jak tohle pochopit, jak tomu věřit...?

***
Nejprve asociaci:
Kapitán Nemo a jeho podmořská loď... Vžijte se do té situace. Moje podmořská loď. Toulá se pod hladinou moře. Ve světě tajemství. Vůči světu ve válce. Z hořkosti. Ano, musí se občas vynořit pro vzduch. Ale jinak ho nepotřebuje. Kapitán Nemo... Zachyťte jen ten pocit. Žijeme také uzavřeni do svého světa. Jaké to je... uzavřít se do svého světa? Je to... hrozné vlastně. Člověk se uzavře do svého... prostoru, počítá nakonec jen se svými silami a možnostmi (z hořkosti, ze vzteku, strachu, z nedůvěry, nejistoty, podezření). Udělá to kvůli životu, jistotě, kvůli svobodě, pohodlí, bezpečí, ale ony ani nepřijdou. Jen docházejí síly a člověku se všechno vrací, co v sobě má a co způsobil - jak se to odráží od stěn našeho světa. Lidem" život neslouží", nenapadlo vás to taky. Válcuje nás, kroutí. Proč? Pro to, o čem jsme mluvili. Uzavíráme se do svého světa, a v něm nás to svírá a smílá..
***
Jak to souvisí se smrtí? Přímo. "Mzdou hříchu je smrt". Hřích je to, o čem jsme mluvili: člověk se uzavře do svého... prostoru, počítá jen se svými možnostmi (ze vzteku, strachu, nedůvěry, nejistoty, podezření, hořkosti). Vyžije své možnosti, ty jsou ovšem omezené (vzduch Nemovi v ponorce taky dojde). A jednou musí dodýchat. (I Nemo pak uvízl v jeskyni, odkud již nemohl).
Tak to je. A patří nám to. Vybrali jsme si to. Nebyli jsme do toho uvedeni? Taky. Donuceni? Taky. Ale přijali jsme to, vybrali jsme si to.
Uzavřený svět, v kterém nám všechno čím dál víc padá na hlavu. A v něm člověk dodýchá, ovšem. Patří nám to. Neříká se to lehce, je to hrozné. Druhé z našeho uzavřeného světa vyženeme, neo je tam pouštíme na propustky, děláme osobní prohlídky nebo je pak nechceme pustit pryč (ať se stanou součástí našeho světa). A oni se brání, unikají nám, dělají si stejné krusty...

***
Ježíš zemřel - jako každý jiný "hříšný", zemřel dokonce na kříži, smrtí rouhače (vyzývavého hříšníka), dokonce se zdálo, že v naprosté opuštěnosti lidmi i Bohem.
Ale - On neměl takhle zemřít! Nebyl hříšný jako my. Jeho život byl tak transparentní vůči Bohu, a tak sdílený, že se o něm mluvilo jako o Kristu nebo Synu Božím. Jemu to nepatřilo. Měl jsem já. Mně to patří. Jemu ne! Když se to stalo... tak co to znamená¹? Snad: "Zemřel za nás"!
Tak i Jeho smrt mohli vnímat jako službu. (podstatou služby je vykonat něco za někoho). Já měl (takhle, osaměle, beznadějně) zemřít. Ale zemřel On. Záměma postavení. Může se stát, že člověk uvidí a přizná: Nám to patří, ale jemu to nepatřilo.²

***

A teď bychom měli znovuobjevit význam pobouření. Víra se rodí třeba také jako pobouření. Bouříme se sice taky proti smrti. Proti tomu, jak se nám vrací to, co jsme způsobili. ale tušíme někde v hloubi srdce, že nám to patří. Vybrali jsme si to, přijali jsme to, způsobili jsme to. ale jemu to nepatřilo. Tak se může objevit pobouření, které "spasí". "On přece ne!" S tím pobouřením se probudí smysl pro... sebe, život, pro to, jak jsme opravdu v životě, pro druhé. A člověk (odpovídaje tomu) se vzepře a natáhne k Bohu. Nezůstane beze zbytku uzavřen v svém uzavřeném světě, i do něho najednou proudí život a vytváří se souvislost (O tom se dá mluvit různě - jako o lásce Duchu svatém, naději...). Osud se proplétá s bohem. Člověk se nevyhne smrti, ale tak pak nemusí být osamělou, beznadějnou, definitivní.

Děkujeme za to, že nemusíme žít ze sebe, pro sebe, děkujeme za prostor, který se i nám otvírá. děkujeme, že kvůli Ježíšovi nikdo už nemusí zemřít definitivní smrtí poslední opuštěnosti.

¹Rozhodující je,co bylo pak?Vina, sebeobviňování a nekonečný smutek u těch, kteří to prožili, měli na tom nějakou účast? Ne. Stalo se něco, pro co se muselo hledat slovo a našlo se: vzkříšení. A pak jim došlo: jako vše v jeho životě i toto bylo v náš prospěch. Zásadní. Týkající se "hříchu a sm

² Neměl kolem sebe "krustu" svého světa, vybudovanou pýchou, strachem, plnou hořkostí, neochotou se sdílet (sdílet, ne udílet domnělou moudrost...), dát, být pro druhé, v tichosti. Mít podíl v životě druhých, nad kterým nemám kontrolu.