Páginas vistas en total

sábado, marzo 14, 2009

POZOR CO ČTEŠ!


Pozor co čteš!

Apoštol Pavel to vyjadřuje takto: „Než přijdu, ujmi se předčítání, kázání, vyučování“(1. Timoteovi 4:13). I když mohl poukazovat v této větě na četbu Písma, věřím, že i dnes má velikou platnost. Žijeme v době, kdy vychází spousta knih, časopisů a deníků ve velikém nákladu, ale čte se stále méně. I mezi námi jsou tací, kteří čtou velice často a také ti, kteří se četbou zabývají velice zřídka. Mezi těmito extrémy můžeme najít širokou škálu čtenářů s různými zvyky, co se četby týče. Ale opravdová otázka, kterou bychom si měli položit je tato: Čteme Bibli?

Zdá se, že se jedná o nepatřičnou otázku, i když pravidelná a systematická každodenní četba není mezi námi tak rozšířená jako v dobách, kdy jsme měli méně volného času. Víme, co se stane naším tělům, když nedostanou pravidelnou a kompletní potravu, ale myslíme si, že náhodná a občasná četba Svatého Písma je dostačující k pokrytí našich duchovních potřeb. Takový přístup je nedostačující, a jestliže jsme opomenuli a zanedbali četbu Bible, nyní je chvíle to napravit.

Dovolte několik otázek. Kdybychom měli číst? Bez pochyb je nejlepší číst co nejdříve po probuzení. Mysl je čerstvá a nezatížená problémy nastávajícího dne a to co si ráno přečteme, může být lépe uchováno a během dne o tom můžeme přemýšlet. Nechat četbu na večer, kdy je naše mysl již unavená nebo dokonce nechat četbu když se nacházíme již na lůžku, může být bez smyslu a užitku. Brát četbu jako nudný úkol je velice vzdálené postoji proroka Jeremiáše když říkal: „Jakmile se objevila tvá slova, pozřel jsem je. Tvá slova mi byla veselím a radostí srdce. Nazývají mě tvým jménem, Hospodine, Bože zástupů“(Jeremiáš 15:16). Jak číst? Myslím si, že číst nahlas je dobrý způsob. Čteme totiž daleko pozorněji, nemáme snahu „přeskakovat“. Také to, že čteme nahlas, nás vede k tomu, abychom měnili tón hlasu a tak byli daleko výraznější v přednesu. Tímto způsobem může být do četby zapojena celá rodina, hlavně děti; i oni mohou přispět. Škoda, že když se vzájemně navštěvujeme, nejsme zváni ke společné četbě Bible.

Pokračování příště.

domingo, marzo 08, 2009

ČTENÉ KÁZÁNÍ- PALABRA DEL DOMINGO

Al irse de allí, Jesús vio a un hombre llamado Mateo, sentado a la mesa de recaudación de impuestos. «Sígueme», le dijo. Mateo se levantó y lo siguió. Mientras Jesús estaba comiendo en casa de Mateo, muchos recaudadores de impuestos y pecadores llegaron y comieron con él y sus discípulos. Cuando los fariseos vieron esto, les preguntaron a sus discípulos: —¿Por qué come su maestro con recaudadores de impuestos y con pecadores? Al oír esto, Jesús les contestó: —No son los sanos los que necesitan médico sino los enfermos. Pero vayan y aprendan lo que significa: “Lo que pido de ustedes es misericordia y no sacrificios.” Porque no he venido a llamar a justos sino a pecadores.
Mateo 9:9-13

Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky. Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ On to uslyšel a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.
Matouš 9:9-13

Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš. A co dál? Nic mu neřekl, jen po něm sklouzl pohledem, a zas si hleděl jen své cesty a mlčky šel dál. Anebo ještě horší variantu tohoto příběhu si můžeme představit: Když šel Ježíš odtud dál, ani si nevšiml, že v celnici sedí nějaký člověk.
Ale ani jdna z těchto možností, bohužel tak běžných pro nás, neplatí v případě Ježíšově. On jde kolem a všimne si, nezůstane netečný a lhostejný. Pro evangelistu Matouše je totiž Ježíš "Immanuel", tj. "S námi Bůh". A když s námi, tak tedy opravdu s námi. Potkává nás, všímá si nás, oslovuje nás. Nejen, že na nás hledí, že o nás zavadí pohledem, ale taky si nás hledí, má o nás zájem. A dává se s námi do řeči. Navazuje s námi kontakt.
A není to jen tak nějaké nezávazné povídání typu "To máme dnes ale hezky, že?" Ježíšova řeč k nám není prázdná zdvořilostní fráze. Jsou to zásadní a základní skutečnosti našeho života, o které jde v té prosté větě: "Následuj mě!" Pojď za mnou!
Když vstoupíme do toho Ježíšova obrazu a představíme si, že náš život je cesta, která někde začala, po níž kráčíme a která má i svůj cíl, někam směřuje, pak tušíme, co ta výzva znamená. Pojď se mnou mojí cestou. Dej se mým směrem. Zvol si také můj způsob cestování. Například i tím, že si budeš dobře všímat lidí kolem sebe. A vydej se za stejným cílem jako já. Dej se k němu vést, já ti budu průvodcem, půjdu před tebou. To vše je obsazeno v tom Ježíšově stručném zavolání: "Následuj mě!"
Že to znamená pustit se svého směru a dát se jiným, Ježíšem ukázaným směrem? Že to znamená odbočit z cesty, kterou jsem si vybral a kterou jsem dosud i s jistým uspokojením rád šel? Anebo má jít dokonce o otočku čelem vzad? To všechno je možné, u každého to bude trošku jiné. Záleží na tom, kde a na jaké cestě tohle Ježíšovo zavolání člověka zastihne. U někoho jde o změnu naprosto zásadní, u druhého se změní třeba jen to, že najednou nepůjde životem sám. Evangelijní příběh o Matoušovi z celnice je taková krajnost, extrém, abychom věděli, že nic není předem vyloučeno, že nikdo není z toho Ježíšova volání předem vynechán. Abychom pochopili, že on má moc povolat opravdu kohokoli.
A pak jsme svědky toho zázraku, kdy ten oslovený, v případě evangelijního příběhu celník Matouš, v případě našeho životního příběhu my sami, kdy oslovený poslechne. "Následuj mě" - a on vstal a následoval ho. Snad ani nejde jednodušeji a prostěji vyjádřit, že zavolaný vzal tu Ježíšovu výzvu vážně.
Matouš by přece mohl odporovat, že ho ani nenapadne, aby se hnul z tak významného místa, které zastává. Mohl si říci, že pro takovou výzvu budou jeho uši hluché: "Budu dělat, jako bych nic neslyšel." Každé pozvání nelze přece přijmout, človvěk muí brát ohledy na rodinu, na zaměstnání, na své záliby. Je toho dost, co nás ovlivňuje při našem rozhodování, co poslechnout a co zas ne.
První důležitá skutečnost tedy je Ježíšův a v něm obsažený Boží zájem o nás, druhé podstatné je naše rozhodování. Nejsme loutky, naprogramované stroje, ale svobodné bytosti. Buď se rozhodnu poslechnout, nebo ne. Na svou vlastní odpovědnost. Dám důvěru tomu, že mě tento Ježíš povede životní cesatou, která je dobrá a která má dobrý cíl, nebo mu věřit nebudu? To je otázka, kterou nerozhoduje moje osobní minulost včetně výchovy, ani nějaké náboženské založení, cítění či potřeby, ale rozhoduje ji moje osobní odpověď. Rozhodnutí, které není předem jasné, předem někým určené. Nelze k němu donutit. Ale ani se mu nelze vyhnout. Jsme k němu voláni. A odpověď je buď "ano", nebo "ne". Nic nepomůže, když své odmítnutí budeme maskovat jako "no, já vlastně nevím", ani když se budeme snažit své nepřijetí všelijak odůvodnit. Odmítnutí zůstane odmítnutím, i když my si myslíme, že se nám je podařilo změkčit nebo vysvětlit. Zkrátka jakékoli lidské "ne" není a nikdy nebude uposlechnutím povolání, ať se tváří jakkoli.
Přitakání, s důvěrou učiněné přijetí, je totiž dost jednoznačné. "Následuj mě" - a on vstal a následoval ho. Když do sebe zapadnou Ježíšovo volání a lidské kladné rozhodnutí pro důvěru tomuto pozvání ke společné cestě, smíme být svědky tohoto zázraku.
My někdy propadáme takovému zvláštnímu pocitu, že těch, kdo uposlechli Ježíšovo povolání, je nějak málo. Znejišťuje nás to. Neudělali jsme chybu, když my jsme poslechli? Proč se ten zázrak přijetí neděje víc, u více lidí? Nemá snad většina pravdu? Takové otázky trápí ty uposlechnuvší asi v každé době. Snad i proto v evangeliu smíme číst ujištění, že tak tragické to není. Hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky. Matouš není zdaleka jediný. I mnoho dalších, jemu podobných i zcela jiných, je osloveno, a oslovení je zasahuje. V Ježíšovi je Bůh s nimi, sedí s nimi u jednoho stolu, což je pro Biblické myšlení vyjádřením nejužšího společenství, opravdové blízkosti. Ne, to není nějakých pár výjímek, které by vzaly Ježíšovo volání vážně, ale po skoro dvě tisíciletí jsou to celé generace těch, kdo zaslechli a poslechli.
Už dnes padlo, že tohoto Ježíšova pozvání není nikdo předem vynechán. ale také už zaznělo, že nám lidem je vlastní druhého přehlížet. Toho, kdo není naším oblíbencem, si nevšímáme. O kom si myslíme, že není naší společnosti hoden, toho pomineme beze slova. A tyto své zvyky přenášíme také do svých představ o bohu. A tak přicházejí na scénu ti, kdo jsou zbožní (nejen, že by si to o sobě mysleli, oni opravdu jsou zbožní), a říkají: "Ale tohle by se Pánu Bohu nelíbilo, s takovými lidmi by Bůh nechtěl mít nic společného." Tvrdí, že Bůh si předem vybírá, s kým si něco začne, koho osloví a koho ne.
V Ježíši je ovšem "Bůh s námi", nikoli jen "s námi zbožnými". Je s každým, kdo jej neodmítne, ať do té chvíle žil jakkoli. On je s námi dokonce ještě dřív, než jej přijmeme. Vždyť on první nás oslovuje a volá, všímá si nás v těch našich celnicích, kde si spokojeně hovíme a ani po něm nevzdychnee. Byl s námi dřív, zajímal se o nás a stál o naši blízkost, i když my o něj ne.
Není to příliš troufalé tvrzení? Není. Sám Ježíš ho hájí. Přišel přece právě kvůli "hříšníkům", aby je pozval a povolal. Přišel právě kvůli těm, kteří by podle lecjakých měřítek a názorů vůbec neměli mít šanci. A oni ji dostávají.
Udivuje nás to? Nebo dokonce pobuřuje? Proč, Ono je to vcelku logické. Jen si vezměte, kdo potřebuje doktora. Zdravý? Nikoli, ale ten, kdo je nemocný. Ti potřebují lékařskou péči, jich je vždy plná čekárna. Stejně tak je to s naším nemocným vztahem k Bohu. Ježíš jej přišel vyléčit. Proč se divit, že se obrací právě k těm, jejichž vztah k Bohu je očividně nemocný hříchem?
Jděte a učte se, co to znamená: "Milosrdenství chci a ne oběti." To platí těm farizeům, že? Omyl. To platí vám, kdo to slyšíte: Jděte a učte se! Vy i já, učedníci, kteří Ježíše následují, jdou za ním. Vy se učte! Kdy už konečně přestaneme slovům nám adresovaným uhýbat? Na té cestě, po níž jste za ním vykročili, se máte co učit. Cy i já. I při svém následování Ježíše se musíme znovu rozhodovat, zda budeme poslušni jeho dalších výzev.
Jděte a učte se! A jak to bude dál? A vstali a šli a učili se? Anebo nějak jinak? Zase Ježíšova výzva a zase naše lidské rozhodování. Zapadnou do sebe? Bude se opět v našich životech konat ten zázrak uposlechnutí a přijetí,
Amen

Kéž ti, Pane, nasloucháme, když k nám promlouváš. Kéž naše uši nejsou hluché vůči tvému slovu, kíž naše oči nejsou slepé vůči tvé přítomnosti a vůči tvému milosrdenství, kterým nás zahrnuješ. Kéž tě také posloucháme a podle tvého Slova a příkladu jednáme. Na cestě učednictví nás posiluj svým Duchem Amen
Aleš Mostecký