Páginas vistas en total

sábado, mayo 02, 2009

48 SLOV

"Hospodine, Bože Abrahámův, Izákův a Izraelův, dnes se pozná, že ty jsi Bůh Izraele a já jsem tvůj služebník a že jsem toto vše udělal na tvůj příkaz. Odpověz mi, Hospodine, odpověz mi. Ať tento lid pozná, že ty, Hospodine, jsi Bůh, a že jejich srdce obrátíš zpět". 1.Královská 18:36b-37

Konfrontace mezi prorokem Eliášem a 400 proroky Baalovými, vytváří jednu z nejsmělejších příhod zapsanou v Písmu. Určitě i vás, tak jako mě, nadmíru nadchne úspěšný konec tohoto boje mezi světlem a temnotou. Sníme o tom, aby se i nám přihodily podobné historky při naší službě, i když je daleko lehčí snít, když již dopředu známe rozuzlení střetnutí.

Chtěl bych se soustředit na rozdíly mezi modlitbami Baálových proroků a modlitbou Eliášovou. Není nutné poukázat na to, že modlitby falešných proroků byly odsouzeny k nezdaru, protože vzývali neexistujícího boha. I kdyby se modlili deset let, nedostali by odpověď, protože nebyl nikdo, kdo by se zabýval jejich žádostmi. Avšak moje zaujetí nekončí v tomto bodě, neboť je zřejmý pro většinu z nás. Právě pro očividnost tohoto problému se vystavujeme nebezpečí přehlédnout Baalovy proroky, s jistotou, že nám se stejné neštěstí nemůže přihodit.

Avšak Baalovi proroci představují náboženské koncepty tohoto světa, světa, který na nás tlačí a snaží se formovat naše životy. Připomeňme, že oni se začali modlit brzy ráno a pokračovali bez přestávky až do poledne. V tomto projevují větší odevzdání a přesvědčení než většina z nás. I když do poledne neobdrželi žádnou odpověď, pokračovali v modlitbách se stejnou horlivostí, s jakou začali, až do pozdních odpoledních hodin. Jaký to jen může být cit, který doprovází tak horoucí volání? Přesvědčení, že s bohy lze pohnout váhou pronesených modliteb. Váhou nemyslím duchovní hloubku našich žádostí, ale váhou, která je výsledkem množství slov v kombinaci s věnovaným časem.

I když nám Kristus jasně ukázal, že bychom měli vyloučit pohanské modely (Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Matouš 6:7), nemůžeme zcela uniknout přesvědčení, že čím déle se budeme modlit, tím účinnější budeme. Naši hrdinové jsou ti, kteří se modlí každý den několik hodin, jako kdyby objem slov představoval hodnotu. Nevykládejte si to špatně! Spousta takových lidí vlastní záviděníhodnou dávku oddanosti. Ale my, kteří je pozorujeme, lehce uvěříme, že délka je tajemstvím pronikavého modlitebního života.

Jak se modlil Eliáš, když přišla chvíle vzývat Hospodina? Jeho modlitba obsahovala pouze 48 slov. Přesto však, když skončil, spadl Hospodinův oheň z nebe a pohltil oltář. Jeho modlitba nebyla účinná pouze proto, že se modlil k jedinému správnému Bohu, ale také proto, že již věděl, že záměr, ve kterém se nacházel, byl záměrem Božím. Neztrácel drahocenný čas podáváním informací, ani se nesnažil dojmout svou duchaplností. Jednoduše požádal a Bůh jednal. Líbí se vám tento model? Eliáš je jeden dobrý učitel, co se modlitby týče.


Počet slov Eliášovi modlitby může být jiný, záleží na překladu, který použijeme. V tomto případě jsem použil B21

domingo, abril 26, 2009

NEDĚLNÍ SLOVO - ZÁMĚNA POSTAVENÍ II - PALABRA DEL DOMINGO - SUBSTITUCIÓN DE POSICIÓN II

Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal je a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal. ČEP Marek 9:35-37

Entonces Jesús se sentó, llamó a los doce y les dijo:—Si alguno quiere ser el primero, que sea el último de todos y el servidor de todos. Luego tomó a un niño y lo puso en medio de ellos. Abrazándolo, les dijo: —El que recibe en mi nombre a uno de estos niños, me recibe a mí; y el que me recibe a mí, no me recibe a mí sino al que me envió. CST Marcos 9:35-37

Posadil se tedy, zavolal těch Dvanáct k sobě a řekl jim: "Chce-li někdo být první, ať je poslední ze všech a služebník všech." Vzal dítě a postavil je uprostřed. Potom je vzal do náručí se slovy: "Kdokoli přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne, a kdokoli přijme mne, nepřijímá mne, ale Toho, který mě poslal." B21

***

Měli bychom nejprve zkusit zaznamenat tíhnutí ve svém životě.
Budeme muset rozlišit: Kam vás to táhne? A kam se nám chce, kam chceme? (U někoho, možná u většiny to neude totéž).

Táhne nás to většinu života spíš dolů (tíže, křehkost těla, duše, srdce, narážíme čím dál častěji na své hranice, a svírá nás čas, jak se na nás podepisuje a selhání a ...).

A co se nám chce, co chcete? Chceme proti tomu? Tedy vzhůru. Pokrok. Vítězství. Bohatství. Luxus. Moc. Známosti. Sláva. (Třeba to jsou moc velká slova pro některé z vás, ale... zvažte je).
Vzhůru... Nebo blíž... něčemu, někomu. Čemu, komu?

Jde vám o úroveň, nebo blízkost?

To je tendence v našem životě: Táhne nás to dolů, ale my chceme nahoru - nebo snad blíž?

***
Když se učedníci dohadují o velikosti (resp. o čestném místě u stolu v Království Božím), o co jim jde?
Být nad ostatními a vším, nebo být blíž Bohu.

Když si ale představíte jejich hádku..., jsou svou touhou, tím, co chtějí, tak omámeni, zaslepeni, že to je snad jedno?

***
Pak (Ježíš) vzal dítě, postavil je doprostřed nich a řekl jim: "Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal."

To je tak zvláštní! Vzniká zvláštní identifikační řetězec. Dítě - Ježíš - Bůh. Nebo jestli chcete, tak z druhé strany: Bůh - Ježíš - dítě.
Dítě - kdo je přijme, je to jako když přijme Ježíše - a kdo přijme Ježíše, přijímá Boha. Kdo chce být blízko Bohu, tak přes Ježíše a malé dítě...

Identifikační řetězec Boží (blízkost Boží ve světě), sahá až docela dolů, mezi ty nejmenší. (Ba právě tam je nejzřetelější).

Můžete si doma přemýšlet, proč právě dítě?
Že je malé. Takže vůbec nejde o to dobýt vyšší příčku...
Nebo že dítě vám dovolí být blíž, "být přítomni", "být jen tak". Že ten, který měl strach, hlídal si svou úroveň aspoň, nebo odstup, na dítě se i pitvoří a s dítětem žvatlá?
Nebo nám to může otevřít oči pro to - mít úctu (mít zájem, zvědavost, očekávání) i tam, kde by nás to dosud nenapadlo?
Nebo je tam hlavní to přijmout ho...? Aniž by se dalo říci proč - prostě jen tak - ze zásady, kvůli té možnosti, že v něm je člověku Bůh blízko.
Ať tak nebo tak nebo tak... znamená to mít oči všude? A k tomu: Mít nekonečné očekávání a úctu i tam, kde... vás dosud úctu mít nenapadlo.

Víte, co se stane: Najednou není žádné nahoře (tam tíhnou stejně jen snobové), kam bych musel.
A blízko - je všude. I v tom nepatrném.

***
Není žádné nahoře a blízko je (může se stát) všude. To pořád ještě není to hlavní.
Dnes většina lidí jako když "spí v sobě samých", starají se jen o svou životní dráhu (vede vzhůru nebo dolů?), bez očekávání a úcty, bez zájmu o druhé... (připletl jsem se včera (hráli jsme tam) na "Kutnohorskou padesátku" - turistická cyklo - pouť, úžasné panoptikum a podobenství, tam to bylo tak vidět..., každý si žije jen sebe, svůj výkon a své potřeby).
Vedle toho jsou lidé divně "rozesnění". Kteří si zkouší namýšlet krásu na každém kroku. Rádi mluví o lásce, kterou milují všechno, co je, a kterou cítí za vším, co je. Ale když je déle posloucháte, mluví jako ze sna.
Pointa není jen "není žádné nahoře a Bůh je všude". Pointou je Ježíš. "Může za to Ježíš". Děje se to s Ním a kvůli Němu (jinak je to jen namluvený sen).
Postaví se mezi Boha (kterého když tak čekáme "nahoře") a mezi - i nepatrné, kamkoli, kdekoli. A vznikne ta linie... která sahá s nebe až na zem, shora dolů, do očí druhých lidí a do našeho srdce... a je to mnohem víc než onen "žebřík s nebe, co po něm sestupují andělé".
Co se to stane s očima člověku, že pak i v starých, postižených, nepatrných, zapomenutých, a cítí zvědavost a dychtivost. Znáte to? Dychtivost do života, takové očekávání, co přijde.

Děkujeme za to, že nás probouzíš ze zasnění do našich bez Tebe prázdných životů.
farář Pavel Jun