Páginas vistas en total

domingo, junio 28, 2009

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Dvojpřikázání lásky II

Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“ ČEP Marek 12:28-31

Uno de los maestros de la ley se acercó y los oyó discutiendo. Al ver lo bien que Jesús les había contestado, le preguntó: —De todos los mandamientos, ¿cuál es el más importante? —El más importante es: “Oye, Israel. El Señor nuestro Dios es el único Señor —contestó Jesús—. Ama al Señor tu Dios con todo tu corazón, con toda tu alma, con toda tu mente y con todas tus fuerzas.” El segundo es: “Ama a tu prójimo como a ti mismo.” No hay otro mandamiento más importante que éstos. NVI Marcos 12:28-31

Jeden ze znalců Písma slyšel jejich rozpravu a viděl, jak dobře jim odpověděl. Přistoupil tedy a zeptal se ho: „Které přikázání je ze všech nejdůležitější?“
Ježíš mu odpověděl: „Nejdůležitější je: ‚Slyš, Izraeli – Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné přikázání není důležitější než tato dvě.B21 Marek 12:28-31

Jsme zase v kostele. Opraveném.
Hodněkrát jsem v poslední době musel přemýšlet ( v souvislosti s mladší mládeží, s dětmi i jinak...) - proč (sem) lidi zvát, jakým právem, k čemu, proč vlastně kostel (a proč ho takhle opravovat)... Zkusíme si to dnes říci - proč vlastně...?

***
O tom, jak se dnes žije, by se dalo mluvit dlouho. Teď jen o dvou základních atributech života:

První aspekt: "jako kometa". Každý si jde po svém. Letí svou drahou. Jako kometa.
Včetně toho, že se točíme kolem své osy, takže není často jasné, kde je dole, nahoře, země, nebe, a jakoby to bylo jedno. Máme někdy dokonce pocit (až nárok), že se celý svět točí kolem nás.
Jako kometa... Včetně toho, že je nám to rychlé a že se nám potom zúží horizont (víte, že se zužuje horizont vidění, když se pohybujete rychle? Jeli jste na dálnici někdy kolem 200 km/hod? To se opravdu pozná!) Když jsem byl na kurzu mladší mládeže, tak tam už to bylo hodně vidět (co žijeme každý, někteří z nich žijí už bez omezení) - už i na očích jim to bylo vidět: tak úzký horizont mají, že se jim tam druhý skoro nevejde. Přes normální inteligenci - sociální znalost. Nedospělost.
Jako kometa... Včetně míjení a samoty. (Každý letí svou drahou, komety se nemohou potkat, jen srazit).
Jako kometa... Vlastně asi včetně toho, že jako kometa shoří, tak člověk se sám někde ztratí...

Druhý aspekt: "jako trh".
Vládne zákon trhu. Přepočítáváme všechno na princip nabídky a poptávky. Něco na tom bude, ale... Problém je v tom, že i sebe sama (svou osobnost) jsme přepočítali na tento režim. Musím být žádaný, musím se (umět) prodat, mít co nabídnout, jinak nemám cenu. Jsem bezcenné zboží, ležák. Když nemám co nabídnout (nemocný, starý, neúspěšný...), tak k ničemu nejsem, můj život postrádá smysl.

***
Ten (nejen náš) kostel (křesťanský sbor) je zvláštní místo.
Tady se člověk v tom osamělém letu zastaví. Vystoupí z něho - aspoň na chvíli. Prožije, že se to dá.
Tady se srovná kde je nahoře a kde dole. Já jsem dole. Bůh je nahoře.
Tady se potká s druhými. A to naprosto mimo zákon nabídky a poptávky. (Tomu se říká komunita, společenství).
To všechno dohromady je chvála Boha. Člověku dojde: nejsem sám, jediný, rádoby hlavní, opomenutý, nedoceněný.

O to jde: Vyjít (vystoupit ze svých osamělých životů). Zažít "rozměr nad sebou", Boha vztáhnout svůj život k němu. Nebýt první. Nechtít být první. Nemuset být první (jediný). Chválit. Potkat se, nenabízet. Prožít svobodu z toho všeho.
Kostel (křesťanský sbor) je naprosto výjimečné místo. Nedocenitelné. Kde jinde by se to mohlo stát? A bez toho - jak se dá žít?
(I ekonomika nám to (asi proti své vůli) napovídá. Hospodářská krize... V neděli mi vysvětloval majitel úspěšné formy: z toho je krize: vznikl velký nepoměr, je velká převaha nabídky. Každý něco nabízí. A trh se hroutí.)

Proto kostel a křesťanský sbor. Je to exluzivní a životně nutná záležitost.

***
Mluvíme o lásce, posledně jsme četli dvojpřikázání lásky.
Zůstaly nám otazníky - lze lásku přikázat? Co mě k ní pohne?

Dvojpřikázání lásky je uvedené tím: "Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán". A možná to vypadalo, že to je jen slavnostní úvod. Ale není to tak. Je to naopak o lásce to nejpodstatnější. Je to to, co umožňuje lásku...

Bez toho se nedá milovat. V režimu komety a trhu, osamělém životaběhu a v touze nabízet a tak hledat svou cenu - láska není.
Není pro ni místo ani čas ani síla ani možnost.
Láska se začne dít, až když člověk nemá na prvním místě sebe.
Láska se začne dít, až když člověk přestane (sebe) nabízet.
Milovat můžete až když tohle můžete. Až když se vám tohle stane. V osamělém letu životem láska není. V zákonu poptávky a nabídky budete vždycky bojovat o místo, svou cenu a nebudete k lásce svobodní.

Proto začíná dvojpřikázání lásky takhle.
Upřednostit Boha. Na prvním místě nejsem já.
Pak se mi najednou do života vejde druhý člověk a Tak překvapivě v dobrém a svobodně.
A pak najdu dobrý vztah i sám k sobě. Všimli jste si, že při vší pýše a pokusu o sebevědomí... máme k sobě velmi špatný vztah. (když jsme jen zboží na pultě, o kterém se pokouším si myslet, že je velmi žádané...) Kolega také psycholog vyprávěl o častém rozporu mezi grandiosním a křehkým sebevědomím. Že lidé, kteří působí velmi sebejistě a sebevědomě, jsou ve skutečnosti velmi křehcí v svém sebevědomí, a často odkázáni na to, co si odečtou o sobě v očích druhých lidí.

Schopnost milovat a chválit - to je totéž. Jinak berete sebe příliš vážně. A většinou - s nedůvěrou, s hořkostí...

***
Je potřeba ještě říci: Pro to, aby se člověk zastavil v letu a opustil trh (aby se to stalo)... není nejdůležitější jen vzpomínka, kterou v srdci máte, která nás sem vrací: takhle dobré to tam bylo. Ani krásný, opravený kostel, který je vidět zdálky a jakoby zval...
To všechno - i vzpomínka i kostel odkazují k Ježíšovi, kvůli kterému se to zastavení a vystoupení z osamělého, soběstředného a tržního života stává možným a krásně přirozeným. (Není to jen příkaz, je to vytvořená a nabídnutá situace...) Vlastně je to takhle: do osamělé cesty na trh nebo z trhu se nám staví ježíš. A děje se tohle... (jak jsme o tom mluvili). Ať nám je náš kostel k tomu. K potkání s ním.

Děkujeme za to, že nás pro Ježíše Krista, v Něm zastavuješ a takhle nám všechno v srdci a životě rovnáš.
farář Pavel Jun