Páginas vistas en total

domingo, julio 26, 2009

NEDĚLNÍ SLOVO -PALABRA DEL DOMINGO

Kázání Čáslav 26. 7. 2009

Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu“ (Řím 1,18-20).


Me explico: lo que se puede conocer acerca de Dios es evidente para ellos, pues él mismo se lo ha revelado. Porque desde la creación del mundo las cualidades invisibles de Dios, es decir, su eterno poder y su naturaleza divina, se perciben claramente a través de lo que él creó, de modo que nadie tiene excusa. Romanos 1:18b-20

Celá řada křesťanských myslitelů se v minulosti pokoušela prokázat, že se nemusíme v našem náboženském přesvědčení spoléhat zcela a jen na víru ve smyslu jakési vnitřní nepochybné jistoty, že „Bůh je“. Ptali se asi tímto způsobem: poznáváme-li křesťanské pravdy ve světle víry, nelze poznat podobným způsobem i pravdu nejvyšší? Spojit to, co prožíváme, s tím, co myslíme, je však nelehké, pokud jsme k sobě alespoň trochu upřímní a poctiví.

Předpokladem moderního bádání o náboženství byl rámec, který výrazně ovlivnila osvícenská filosofie zejména díky kritice institucionalizovaného křesťanství a zjeveného pojetí náboženství. Podle osvícenských filozofů již nemůže být předmětem filosofických úvah o náboženství pouze konkrétní náboženství, v tomto případě biblické křesťanství, nýbrž náboženství obecně, náboženství jako obecně lidská zkušenost odpovídající rozumovým předpokladům. Náboženství bylo vysvětlováno jako přirozený jev, který je závislý na historických změnách a vývoji kultury. Náboženská víra podle těchto myslitelů tedy může existovat bez zjevení, dogmatických pravd i bez církevní hierarchie a organizace.

O něco později nastoupil věk vědy a s ním se pojilo přesvědčení, že vědecký postoj nejde skloubit s postojem náboženským.

Moderní badatelé, ať už to byli teologové, filosofové či vědci byli vystavení mnohem více než my dnes nejen obecnému napětí mezi starým a novým myšlením, ale to neznamená, že tato otázka není palčivá i dnes. Takovéto zaběhnuté klišé nakonec přetrvává i v našem křesťanském prostředí, tedy tam, kde jsme doma. Oč tedy jde? Zda je tedy nejen poctivé, ale i možné skloubit hodnoty moderní vědy s osobním náboženským přesvědčením. Jde o problém životní, o hodnotovou orientaci, s čímž se nakonec potýkala i řada teologů naší církve. Za ukázkový příklad myslitele své doby jsem vybral J. B. Kozáka, kterého by starší generace mohla znát. Jeho otec byl farářem zrovna v tomto sboru, v Čáslavi.

J. B. K o z á k patřil k těm myslitelům, kteří vyrostli z české protestantské tradice ve farářské rodině, dokonce i studoval evangelickou teologii¨a chtěl se stát po vzor otce farářem, avšak jeho filosofické úvahy týkající se náboženství byly později členy církve považovány za kritické a škodlivé. Co Kozák požadoval? Aby církve odpovídaly době a vývoji, nikoli aby byly pouze odleskem náboženské minulosti. Věřil v pokrok těch církví, které jsou založeny na demokratických principech, nikoli však ve vývoj katolické církve. Kromě církevního dogmatismu v protestantismu kritizuje taktéž formální bohoslužebnost a přílišný důraz na kázání. Vymezoval se vůči katechetům, tedy těm, kteří proti náporu vědy hájí např. vzkříšení a nanebevstoupení, neposkvrněné početí Ježíšovo či dokonce i transsubstanciaci. Odmítá mirakulosnost, tedy víru v divy, které podle něj stále do světového názoru vnáší náboženští konzervativisté. Apoštolské vyznání víry považuje za mrtvou literu, ve kterou nevěří. O své víře v Kristovo božství napsal: „Vzývání Krista je mnohobožství, špatně oddisputované naukou o Trojici. A každé mnohobožství je porušením mravní jednoty náboženství, přechodem v mravní chaos”. V pojetí boha zastává názor, že v této otázce je nutné mlčení a boha lze proto milovat jedině v člověku. To, co je v křesťanství životaschopné se podle něj zpravidla redukuje na mravní život.

Sám sebe považuje za milovníka a hledače pravdy a jeho hlavní úsilí v otázce náboženské spočívalo ve formulování jakéhosi empirického náboženství či též empirické víry, které by bylo v souladu s požadavky moderní společnosti a především pozitivisticky orientované vědy. Jeho generace však vidí pravdu dvojího druhu: vědeckou a náboženskou, stejně tak jako ohromné obtíže je akceptovat obě současně, neboť obě určují podobu světonázorovou. Náboženství a věda pracují proti sobě a jeho snahou je toto napětí překonat, zachránit víru otců, ale jedině v případě, že sleví ze svého vědě. „Věda je prorokyně; jediná, jež kdy věštila budoucnost jinak než nazdařbůh”, říká.

Při tom všem se považuje za věřícího člověka a o svém náboženském postoji se vyslovil takto:

„Bůh je nám neznám svou podstatou. Všechny určité rysy, jimiž si jej vykreslujeme, jako otce, lásku, bytost, a to bytost spravedlivou a svatou, jsou jen známým již zlidšťováním, jazykem duše, obraznou mluvou, nutnou člověku. Pro mne Bůh znamená tolik co uznání smyslu a to vyššího smyslu světa, mravní zákonitosti světa…. V přítomných úvahách nejde o nic jiného, nežli o vyšetření, zdali jest Bůh možný jako vědecká hypotesa…. Avšak není-li vědecky možná ona hypothesa, zavře-li věda dveře, pak pro mne zůstanou zavřeny”.

Jaké tedy má být náboženství pro moderního člověka? Hlavním úkolem je: „jak zvědečtit náboženství”, což znamená, jak říká, uznání vědecké kritiky do všech důsledků, jinak naše kultura bude stále churavá. Toto snad přispěje i k reformě církevní praxe, ale pouze v případě církví, které jsou založeny na demokratických základech, tj. protestantských, nikoli církve katolické, která přizpůsobení není schopna a vědeckých poznatků využívá pouze k obhajobě vlastních názorů. Náboženství je však založeno především na obhajování historického zjevení. „Jestliže církve jeví nechuť předstoupit se svým přesvědčením před demokratický soudní tribunál vědy (namnoze své vlastní teologie), nesmí se divit, jestliže přestávají být žádoucími”.

Toto jsou tedy slova myslitele, který v těchto lavicích sedával jako malý chlapec.

Je pravda, že právě ve chvílích pochybností se pokoušíme umocnit naši chabou jistotu třeba sázkou na rozum. Řekl bych, že tato snaha je poctivá a odvážná. Je ale otázkou, vede-li skutečně k cíli, zda-li se pochybnosti rozplynou, zdali pravda zvítězí.

Popravdě je potřeba také říci, že takovéto úsilí je samo o sobě projevem nedostatečné a pochybující víry, když její světlo pohasne. Co tedy nemáme zcela uvnitř, snažíme se nelézt vně. Co nemáme v duši, hledáme ve světě. Jistě cítíme, že otázka typu: „Existuje Bůh“, není pro křesťana jaksi vhodná. Není tomu ale stejně tak i v případě Pavlovy věty, že Boha lze dokázat z přírody, z jeho stvoření? Není tato snaha opravdu dokladem krize víry? Chceme-li podat důkaz, tak ve skutečnosti dáváme najevo své pochybnosti.

Pavel sám říká, že Boha lze vidět ve světě, když lidé přemýšlejí, používají-li svou mysl. Sami sebe tedy snažíme přesvědčit o tak banální křesťanské pravdě, na které ale všechno stojí. Stojí na ní křesťanova víra, naše náboženství, dějiny biblické i naší osobní víry.

Pavel ale tak trochu demagogicky říká, že to, co nelze vidět, ve skutečnosti vidět lze. Neviditelného Boha je možno vidět ve viditelném světě, a o tom podle něj není žádných pochyb. Pavel trvá na tom, že není možné se z toho vymluvit. Proč ale vybízí k hledání Boha ve světě, který je od počátku křesťanství vnímán jako problematický? Svět je totiž místem pádu, hříchu, časnosti, bolesti a utrpení a my křesťané přeci čekáme na Kristovo vykoupení z tohoto světa a život věčný, život v netělesném těle a jiné formě existence než je tato.

Je tomu tak zřejmě proto, že Bible obsahuje přesvědčení, že svět zde není od věčnosti, stejně tak Bůh není svět, ale bůh ho učinil z přemíry své dobroty. Bůh může být chápán jako řemeslník, jenž svět vyrobil, vtiskl mu a každé jeho části konkrétní povahu a cíl. V tomto jeho díle však musely zůstat jeho stopy, jeho monogram, což se zdá být logické. Vyrobil svět, jako technik vyrábí stroj a vtiskl do něj kus sebe. Svět je tedy nedokonalým božím obrazem. Dokonalé zobrazení světa, poznání, musí tudíž vést i k dokonalejšímu poznání boha. Kdyby ale stopy boha v přírodě byly tak přesvědčivé, jak o tom hovoří Pavel, tak by všechny generace křesťanů spočinuly v klidu víry. Právě proto jeden křesťanský myslitel k našemu problému říká toto: „Už stokrát jsem si přál, aby příroda neklamně dosvědčila, stará-li se o ni jaký bůh“. Stejné otázky tížily i Jana B. Kozáka.

Pravdou však je, že Bible nepodává důkazy přírodovědecké, ale o bohu hovoří především jako o bohu skrytém. Nicméně náš Bůh není bohem zcela skrytým, ale ani zcela zjevným. Často se nám zdá, že na nás i svět zapomíná, že se už neukazuje, nezjevuje jako lidem v minulosti. Také lze souhlasit, že by důkazy boha, které podala křesťanská filosofie, a nebylo jich v její historii málo, měly dostatečný účinek na osobní víru. Celá řada myslitelů se naopak snažila dokázat, že právě proto, že svět je takový, jaký je, bůh existovat nemůže. Kdyby totiž existoval, tak by zcela nepochybně stvořil lepší svět než je právě tento. K čemu by nám zároveň bylo boží zjevení, kdyby příroda jako pramen zjevení boha dostačovala. Hluboce se domnívám, že rozum, ani věda, ale ani příroda nejsou schopny rozhodnout otázku, zdali bůh doopravdy je nebo není.

Tento postoj ve skutečnosti ponechává velký prostor víře, a jak říká významný křesťanský myslitel Blaise Pascal: „Jde pouze o to, na co v životě vsadíme, a zříci se volby není možné“.

Amen.

Mgr. Ph.D. Tomáš Bubík


Pascalova sázka: Předpoklad, že Bůh existuje je lepší sázka než předpoklad, že Bůh neexistuje, protože očekávaná hodnota prvního je vyšší než očekávaná hodnota druhého.