Páginas vistas en total

domingo, agosto 23, 2009

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Text kázání: Nu 13,17-20.25-33

Neznámé se valí do našeho života ze všech stran. Nové situace, nové události, nové věci. Někdy je toho až nad hlavu. Uff. Člověk má rád jen přiměřené množství nového ve svém životě. Může to být nové, ale nesmí to být zcela neznámé. Musíme vědět, jak na to. Když to přesahuje naše schopnosti porozumět, pochopit, je toho moc najednou, je to jiné a neznámé, riskantní, tak rezignujeme. Prostě to vzdáme to. Někdy se vzdáme pochopení druhého člověka nebo práci na vztahu k druhému, protože je tu příliš neznámého pro nás. Někdy řešení problému, který nám přerostl přes hlavu, protože se ho zalekneme. Někdy je to nová situace v životě, kterou jsme neočekávali, a která po nás vyžaduje neobvyklé rozhodnutí. Cokoliv nás mohlo dovést do slepé uličky rezignace. Jakto? Prostě nás to neznámo přemůže obavami nebo dokonce strachem.

Stejně přemožení a rezignovaní tu stojí předáci izraelských kmenů. Muži moudří, hlavy pomazané. Jsou to šéfové svých kmenů, žádná ořezávátka. Muži stateční, kteří se sami vydali obhlédnout zaslíbenou zemi. Tu zbrusu novou zemi, která tu prý čeká jen na ně. Přinesli odtamtud i ochutnávku – výborné, košaté, zralé hrozny. Lákavá země. Čekáme od nich, že předloží různé představy, různé vize, jak vstoupit do zaslíbené země. Však to dalo práci, dostat se až sem! Převážná většina se na vizi shodla. Jenže ouha! Místo plánu dalšího postupu vypráví, že by do zaslíbené země neměli vůbec chodit.

Krok do neznáma. Pro ten se teď mají předáci rozhodnout. Zásadní krok. Nasazení, které už nejde vzít zpět. Krok do země, ke které nemají mapy, kde nikoho neznají, neznají poměry ani vztahy.

Snad jen pověsti, a tím hůř. Výzvědy by se daly nazvat ochutnávkou, výletem do zaslíbené země, ze kterého se člověk vrací do svého jistého, do svého hnízda. Ovšem: vstoupit se všemi svými milými i nemilými, se vším svým majetkem do jiného a neznámého, do nového - to chce víc. To vyžaduje odvahu, spolehnutí se, důvěru v dobrý konec. Izraelci nejsou hloupí. Vědí, že jen na sebe nebo na své zbraně se spolehnout nemohou. A na co by se měli spolehnout?

Zvědové už jistě viděli velká města a lidi jiné národnosti. Vždyť pro ně mají slova, takže se s nimi už setkali. Jenže teď najednou hledí na celou zemi lupou obav a strachu. Když se díváme lupou obav a strachu, překážky rostou a neznají strop. Člověk slyší hlásek, který občas do hlavy zašeptá: „co když… „ A najednou tu překážku nejde přelézt, obejít ani podlézt. Co bude? Jak se s těmi druhými budeme snášet? Má cenu to riskovat? Vždyť jsme se je prohlédli a zjistili, že jsou jiní než my. Copak si s nimi můžeme někdy porozumět? Pobijí nás. Jsou to obři. My, přišlí z pouště, s naším málem, jsme proti nim takhle malincí. Tuhle lupu obav a strachů mají tak blízko očím, že se jim zdá, že nic z toho nemůže být jiné. Že nejde nic změnit. Jediná možnost je pro ně - vrátit se. Nevidí, že když země nabízí takovou úrodu, bude jí jistě dost pro všechny. Zapomenou na zaslíbení toho Boha, který je vyvedl z otročiny v Egyptě a vedl je celou dobu. Všechno zastíní strach. A oni podléhají a jednají pod jeho diktátem. Nedokážou se spolehnout na Boží vedení a důvěřovat Božímu zaslíbení. Uvěří svému strachu. Můžeme za to někoho odsuzovat? Kolikrát jsem ve stejné situaci – místo abych se nechala vést důvěrou, jednám pod diktátem obav.

Nejlepší by bylo lupu obav prostě zahodit. Jenže odhodit tu lupu, to není jen tak – v této situaci to 10 z 12 mužů nedokázalo, přitom to byli to ostřílení vůdci, kteří už leccos v životě zažili. Jenže teď se setkali s něčím zcela neznámým a lekli se. Viděli sice lidi, města – věci, které znali a uměli pojmenovat - ale dívali se na ně s obavami, takže jim narostly do hrozných rozměrů. Dalo sice dost práce, dostat se až sem, ale teď by radši sbalili svých pět švestek a vrátili se zpátky do Egypta, kamkoli, kde to znají. Sice to tam nebylo nic moc, ale aspoň nemuseli nic riskovat. A vůbec – kdo je hrdina a kdo je hazardér? Tohle si musí vyřešit Izraelci, Ježíš a jeho učedníci v situaci z I. čtení i my. Jít tam se přece rovná hazardovat s životy.

My nemusíme bojovat o zemi ani o život. Tak zásadní výzva před námi nestojí. Bojujeme ale taky své malé bitvy s dopadem v našich životech – bojujeme s různými nepřízněmi – ohledně zdraví, práce, školy, mezilidských vztahů, se sebou atd. A taky se občas bojíme. Máme obavu, co bude, zda zvládneme všechny nesnáze v práci a v rodině. Někdy se s námi probouzí každý den ráno. Když očekáváme nepříjemnosti v práci. Když nás bolí celý člověk a máme pocit, že dnes už nevstaneme. Nebo když se přemlouváme, že bychom přece jen do té školy měli dorazit. Odvahu potřebujeme stejně jako Izraelci před zaslíbenou zemí. Jenže kde ji vzít?

Když se vrátíme zpět k našemu příběhu, vidíme, na čem zakotvit odvahu. Oni se totiž nelekli všichni zvědové, dva měli pro strach uděláno. Jmenovali se Jozue a Káleb a jejich reakce na výzvědy v zemi nám směruje úplně jinak než hlas oné většiny.

Tihle dva chlapíci nebyli žádní špatně informovaní pesimisté. Neříkali:

„to v pohodě dáme“. Sami situaci v zemi viděli. Viděli stejná města, stejné lidi, viděli i stejnou bohatou úrodu. Vyvodili z toho ale úplně jiné závěry. Vyprávěli o tom, co viděli, bez zvětšovací lupy předčasných obav. Káleb mluvil věcně, realisticky: „Lidi tam sice vypadají nebezpečně, ale my Izraelci taky něco dovedeme a neztratíme se. Ta země za to stojí.“ Jozue a Káleb věděli, že bude potřeba riskovat, jít do neznáma. Ale měli před očima Boží zaslíbení. A tahle jejich důvěra v Boží zaslíbení - víra v Boží vedení - probouzí odvahu. Káleb a Jozue založili svou odvahu na Božím zaslíbení, na Boží věrnosti, nikoli na svých schopnostech. Proto ji vůbec mohli najít. Řekli si: „S vírou do toho, půl je hotovo!“ Měli odvahu důvěřovat Bohu. Tahle odvaha důvěry nenechá naději na holičkách, ale řekne jí své ano. Nevzdá se předem. Proto se Jozue a Káleb nechtěli vzdávat předem. Rozhodně ne dřív, než by se pokusili šáhnout po nabízeném zaslíbení nové země pro celý jejich národ.

Nemysleli si, že to Pán Bůh nějak zařídí. Třeba že by si počkali na hranicích, a třeba k nim ta země přijde sama. Naopak – Káleb řekl: „ Země zaslíbená nám do klína sama nespadne, Bůh nás dovedl až sem, tak se koukejme snažit, ať tu zemi získáme. Teď je čas něco pro to udělat.“ Ve své skupině, ve svém společenství dělali, co mohli. Taky se mohli zvednout a odejít sami, když se ostatním třesou kolena. Ale oni nemlčeli a snažili se proměnit obecné mínění. Byli součástí svého společenství, které měli rádi a pro které chtěli jen to nejlepší, i když se většina propadala do rezignace nebo se bouřila. Byli na svém místě, a třebaže byli jen dva proti deseti. Hrdina je ten, kdo se nevzdá a neztratí naději, i když ostatní ano. Kdo se strachu postaví a nasadí se :

s výhledem na věc, která má cenu.

Káleb nás svou řečí může inspirovat. Můžeme se jako on dívat na svět věcně, realisticky očima odvážné víry, která důvěřuje Bohu a jeho dobrému vedení. Která neztrácí naději, když se objeví překážka. Můžeme odložit lupu obav a strachů, která zveličuje překážky, a následně zbytečně rozklepává kolena. Na příběhu putování Izraele vidíme, že předem se vzdát je vlastně zbytečné. A proto do svých vlastních životů můžeme čerpat odhodlání být odvážní a věřit, že to půjde, že má cenu se snažit a bojovat za to, po čem toužíme.

Ony se totiž často věci sami nevyřeší: Jak napsala holandská myslitelka Etty Hillesum. „Někdy se v těžkých chvílích jako dnes večer ptám: Jaké plány se mnou máš, můj Bože? A nezávisí to možná na tom, jaké jsou mé záměry s tebou?“

Každý z nás má zaslíbení Boží milosti a věrnosti. Jsme Božími dětmi, které mají své nezcizitelné místo a prostor ve společenství ostatních lidí. Tady můžeme a máme být odvážným kváskem a spolutvůrcem svého prostředí. Takoví, jací jsme. Můžeme se spolehnout na Boží podporu a nevzdávat své denní boje.

Pane, dávej nám odvahu. Probouzej ji, když nerušeně dříme někde v nás. Chceme ti důvěřovat, důvěřovat Tvému vedení. Jen to pro nás není vždycky samozřejmé. Dej ať si uchováváme naději v dobré konce.

Amen.

farářka Marie Medková