Páginas vistas en total

domingo, octubre 18, 2009

NEDĚLNÍ SLOVO - SOUD II


Čáslav 18.10.09

J 8:11
Ježíš jí řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!"

Posledně jsme začali mluvit o dalším novozákonním tématu: o soudu.

Když to nějak zásadně k životu patří. Člověk musí soudit – usuzovat, myslet si něco o něčem, rozlišovat, hodnotit, protože se přece musí orientovat, vybírat si.

Kdyby to nedělal – chcete si to představit? Můžete se doma zasnít, zkusit si vymýšlet, jak by to bylo, ale… uvidíte sami. To by se hrozně rozmlžil svět. To by se zloba a hloupost tak snadno dostala do invaze! Nejde to.

***

Tak soud k životu patří. Máte víc věcí – posoudíte a rozhodnete se pro jednu. Snad pro tu lepší, nejlepší.

Může to být i složitější – máte jednu věc, a ta věc má v sobě něco špatného i něco dobrého. Jako když máte jablko a to je zčásti nahnilé. Tak posoudíte – co je dobré, co ne, vyříznete to špatné, hodíte to do koše.

***

Problémem se souzení stane ve chvíli, kdy se začne soudit o člověku.

Počkat – ne o člověku. Když já soudím o druhém, tak to pro mě není tak těžké a špatné, pomáhá mi to s orientací, vnitřním pocitem jistoty, s pocitem vlastní hodnoty, s pořádáním vlastních pocitů, které z druhého člověka mám… To není problém.

Problémem je to, když se soud obrátí na mně, proti mně.

Něco jsem špatně udělal. A co s tím chcete dělat? Tady nejde to špatné oříznout. Špatnou chvíli, špatné rozhodnutí nevyříznete jako z jablka.

Můžete se pokusit o nápravu toho, co jste udělali špatně. Ale na vás to stejně ulpí. A člověka to zatratí.

Každý člověk jakoby měl svůj kredit, svoje osobní skóre… Není div, že se sobě dost vyhýbáme, ne?

To je ta potíž: Soud zasáhne celého člověka. Protože já nejsem z kusů, já jsem jeden… Já.

Kdybych mohl kus duše zahodit, kus srdce vyříznout, udělal bych to. Ale nemůžu. I když se někteří lidé dnes tváří, že to jde, a zkouší za sebou nechat kusy života.

Soud proti mně – to je těžká věc. Soud odhalí to zlé, to na mě ulpí, zbavuje mě to hodnoty, zatracuje…

***

U Ježíše se potkali žena cizoložná a farizeové. k improvizovanému soudu.

Farizeové soudí ženu a chtějí po Ježíši, aby to udělal také. Případ je jasný. Přichycena při činu, ani nezapírá. Snadný a pohodlný soud. Proti ní, ovšem.

Ježíš se může těžko vyhnout – a s tím se stane to, o čem jsme mluvili.

Ale staly se dvě překvapivé věci:

a) Otázka „Kdo jsi bez viny“… obrátila soud proti farizeům.

Ti, kdo chtěli soudit a těšili se na to a ještě víc na to, že i Ježíše strhnou k soudu, protože s ním bylo něco divně, čemu nerozuměli a kvůli čemu s tou ženou přišli a kvůli čemu moc stáli o to, aby Ježíš s nimi soudil – zažijí soud proti sobě (stačila otázka proti nim – kdo je bez hříchu?) – a prožijí to, o čem jsme mluvili před chvílí. Potichu se vytrácejí…

To je první věc: když se začne soudit, nevyhne se to nikomu a ničemu. Ta věc je děsivá.

b) Ale to přece musí tu ženu potkat taky. Je zvláštní, proč u Ježíše zůstává. Proč raději neodejde? Než ji taky stihne soud.

Proč? Asi čeká na to, až se jí Ježíš zeptá: nikdo tě neodsoudil? A pak až dodá: Ani já tě neodsuzuji.

Zvláštní zkušenost s Ježíšem: v průběhu soudu nepadne odsouzení, (zatracení), jak to prožila žena, která měla být souzená, přestože bylo co soudit.

Div, zázrak. Je jasný pohled (ne zastřený), věci nejsou zamlčeny, (byl to hřích, nebo jindy: byla to hloupost, bylo to neodpovědné, bylo to riziko, byl jsi trapný, tohle jsi neměl…), ale nepadne ten soud, který na člověku ulpí a zbaví ho hodnoty… odsoudí ho a zatratí.

Zvláštní zkušenost. Přemýšlel jsem o ní a neumím vám ji dnes vysvětlit, (možná se ani nedá vysvětlit), jen vás na ni chci upozornit.

Myslím jen, že tomu může rozumět jenom láska. Láska (ta skutečná) není slepá. Pouze neodsoudí, přestože vidí, a dává šanci, - která musí být od Boha, protože znamená opření se o možnost, která z tohohle světa není vysvětlitelná, ale je tu.

Není pak láska smutná? Snáší… Musí snášet – i mě, který tohle všechno… už na sobě má…

Nevím. Ne jen. Láska má zvláštní sílu a zvláštní dech. Láska je takhle (přes Ježíše) jediný dotyk s Bohem – Stvořitelem, který tvoří znovu, nové, a dává i nový počátek. Jako nové stvoření. Odpuštění je v řádu nového stvoření.

„Ani já tě neodsuzuji, jdi a už nehřeš“. Jako by to bylo možné… Je to možné? Hledejte to pocitem srdce!

Prosíme za potkání Tebe, který jsi možná důvodem souzení, ale taky jeho hranicí, od které se vrací vše zpět do nového a dobrého života.

farář Pavel Jun