Páginas vistas en total

domingo, noviembre 01, 2009

NEDĚLNÍ SLOVO - Setkání s Bohem - v jeho chrámu.

Čáslav 01.11.2009

Má duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích, mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu! Den v tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde;
Žalm 84:3, 11a

Anhelo con el alma los atrios del Señor;casi agonizo por estar en ellos.Con el corazón, con todo el cuerpo,canto alegre al Dios de la vida.Vale más pasar un día en tus atrios que mil fuera de ellos;
Salmos 84:2,10a

Milí bratři a milé sestry, vyprávěli jsme si s dětmi na náboženství příběh o dvanáctiletém Ježíšovi a o tom, jak se ztratil v Chrámu a jak ho tam pak zase našli a z toho vyprávění povstala otázka - proč se chodí do kostela a k čemu jsou bohoslužby?
Byla to docela zajímavá sbírka odpovědí a názorů, co děti na místě vymyslely a vyjmenovaly. (některé potěšily... některé moc ne. Např. kdyby táta nešel, tak by se babička zlobila...)
Asi nejvíce mě zaujala odpověď - abychom se nebáli.
Obvyklý posměšek a obvyklá výtka je, že lidé chodí do kostela ze strachu. Hlupáci. Farář je straší peklem a rozzlobeným Pánem Bohem a - ?! jim se to zřejmě líbí a... proto tam chodí.
Jedna malá holčička řekla, že to je vlastně naopak. - abychom se nebáli. Přál bych si, aby to tak bylo. Straší nás v životě ledacos a ledacos nás obviňuje a vyčítá nám naši nedokonalost a působí vrásky na čele...
Tady proti tomu nabíráme posilu a naději a třeba i lepší náladu. Tady se učíme nebát se věcí, které za to nestojí... Na tu otázku týkající se chození do kostela, se dá najít samozřejmě mnoho odpovědí. Dokonce i jeden člověk těch důvodů může mít víc. Záleží na tom, v jaké je právě situaci, co potřebuje, co je schopen z té široké nabídky vzít. (vzdělání, ztišení, odpočinek, hudba, setkání s přáteli...)
Jedna(krajní) možnost je říci - ŽE JE TO SAMOZŘEJMOST! Návštěva kostela je samozřejmá součást našeho života, ...patří to k naší (rodinné) tradici, ...našemu hodnotovému systému a hotovo. O tom se nejen nediskutuje, ale ani nepřemýšlí. Prostě to tak má být.
Tento tradiční přístup funguje, pokud funguje tradice v celé společnosti. Pokud je důraz na tradice ve společnosti z nějakých důvodů oslaben - tradiční náboženství je jedna z prvních věcí, kterou lidé opouští. Když se o tom nepřemýšlí, tak to pak ani nechybí.
Druhá krajnost ohledně chrámu a bohoslužeb je také jednoduchá a jednoznačná: řekne se JE TO ZBYTEČNOST! Člověku to prý k ničemu není. TO pozitivní a dobré a užitečné, co by to snad mohlo dát, se dá získat i jinak a jinde a hlavně !-levněji.
Takto uvažují nejen ateisté a lidé rozzlobení na církev, ale někdy také ti, kteří věří, ale celý ten systém organizovaného náboženství je pro ně příliš složitý a závazný. Typickým příznakem dnešní doby je - nezávazně vyzobávat. Třešničky, rozinky... snadno a rychle ... bezbolestně, bez námahy, jen když mám chuť. A platí to nejen v náboženství, ale i ve vzdělání, v politice, kultuře a samozřejmě také ve vztazích, ale to už by byla jiná debata.
Vraťme se k náboženství a k té původní otázce. -
Proč se chodí do chrámu?
Mezi krajnostmi, o kterých jsme mluvili, je ještě dost místa. Dobrou odpověď dává třeba i náš text z Žalmu 84. (v3 a 11a) viz. citace. Žalmista to vlastně příliš nevysvětluje. Nesnaží se shromáždit přesvědčivé argumenty. Vypráví pouze básnickým způsobem o tom, že "jeho duše touží po síňích Hospodinových", že se mu zkrátka stýská, že je mu líto, když je jinde. Celé jeho tělo i duše plesá vstříc živému Bohu. Tohle je asi to nejpodstatnější. To je jádro problému, který jsme si dnes předložili a o kterém se dnes bavíme. SETKÁNÍ S ŽIVÝM BOHEM.
Ten zážitek se nedá dost dobře vysvětlit a chladně popsat. Může se o tom mluvit, může se o tom zpívat, možná se o tom může také malovat, nebo hrát divadlo, nebo natočit umělecký film, ale především se to musí zažít. Pokud to člověk sám nezažije, horko těžko to pochopí.
Jak pochopit žalmistův výrok - že je lepší jeden den v chrámu, než jinde tisíc. Jak jen vysvětlit ten absurdní poměr. Tisíc dnů a jeden den! Co všechno se dá získat a prožít za tisíc dnů! A jak málo se toho dá pořídit za jeden den!
Ta tisícovka je samozřejmě básnický obrat, o tom se nemusíme bavit. Jistě šlo o to vyjádřit právě ten nebetyčný protiklad. Zrovna tak by tam mohlo být 1:100, nebo 1:1 000 000. Racionálně uvažujícímu člověku to musí znít jako fanatismus a jako přemrštěnost. Dali bychom 1000 dnů života za jeden den v chrámu? A co 100? A co 10? A nebo dokonce pouhý 1 den. Někdy nám i ta hodina z celé neděle připadne jako zbytečný luxus a plýtvání časem.
Kolik času si ve svém životě vyhrazujeme na možnost setkání s Bohem? Kolik času na to setkání potřebujeme vnitřně, tak abychom byli ochotni všechno ostatní nechat, abychom měli pocit, že se nám to vyplácí, že to potřebujeme, že je to tak lepší? Asi na to není žádná norma, ale vždycky je něco za něco. I setkání s Bohem potřebuje určitou přípravu a svůj čas.
Ale když se to podaří, když se bohoslužby povedou, když to setkání proběhne, když to člověk prožije, tak ví, že ta investice stála za to, že získal takřka darem perlu nesmírné hodnoty.
Žalmista vypráví o svém setkání s Bohem a chce ho znovu prožít, chce to opakovat. Nikoho neobviňuje, nikoho nevyzývá k větší horlivosti, ale vypráví s nadšením o svém zážitku a přidává i myšlenku, že to je dobré a užitečné pro všechny. Že už ti samotní lidé, kteří jdou do chrámu a připravují se na to setkání s Hospodinem, cosi ze sebe vyzařují. Už když jdou, stávají se pro druhé jakýmsi pramenem a zdrojem a požehnáním.
Bratr farář Merta napsal kdysi ve své studii na text Ž 84 zajímavou myšlenku: Pokud své vlastní shromáždění a "chození do kostela" nevnímáme jako "setkání s živým Bohem"- pak se nelze divit problémům, které v církvi máme a pesimismus ohledně další budoucnosti je namístě.
Žalmista mluví o chrámu jako o místě setkání s živým Bohem. To je něco, co se nedá nalézt nikde jinde, co žádné jiné setkání neudělá. A to setkání má zvláštní moc. Proměňuje lidský život na to, aby se mohl sám stát chrámem Ducha. Živým chrámem a prostorem pro setkání s Bohem a zdrojem posily pro druhé.
Toto tedy vyznáváme o svých kostelích a bohoslužbách a zároveň i prosíme, aby to tak bylo. Amen

bratr farář Jiří Kučera