Páginas vistas en total

domingo, noviembre 08, 2009

OTÁZKA FINANCOVÁNÍ SBORU

Čl. 7. Příjmy a obětavost

  1. Hospodaření církve spočívá na dobrovolné obětavosti jejich členů. Jejich ochota pečovat o hmotné potřeby církve je jedním z projevů živé víry a vztahu ke sboru a církvi.
  2. Vlastní příjmy sboru jsou: Salár, sbírky při shromáždění, účelové sbírky a dary.
  3. Salár je pravidelný roční dar, který církev očekává od každého svého člena s vlastním příjmem v doporučené výši 5% jeho celkových ročních čistých příjmů. Salár se platí jednou ročně nebo ve splátkách farnímu sboru, do něhož člen patří. Manželé mohou platit společně. Salár se neočekává od člena sboru bez vlastního příjmu. Neplacení saláru nemůže být důvodem k vyloučení z církve.
  4. Sbírky při shromáždění jsou dalším zdrojem příjmů, které sbor očekává od svých členů. Konají se pravidelně:
    1. pro sborové účely,
    2. pro mimosborové účely jako povinné sbírky na základě usnesení synodu či konventu, nebo jako nepovinné sbírky dle usnesení příslušného správního orgánu.
  5. Účelové sbírky slouží k financování mimořádných potřeb sboru. Dary poskytují sborům fyzické i právnické osoby při služebnostech, životních jubileích a jiných příležitostech.
  6. O celkové výši darů poskytnutých sboru na církevní účely ve zdaňovacím období vydává sbor na žádost dárce (daňového poplatníka) potvrzení ve smyslu zákona o dani z příjmu. Potvrzení lze vydat na základě příjmových dokladů zahrnutých do účetnictví sboru, jedná-li se o nepeněžní dar na základě doložení jeho hodnoty dárcem. O vydaných potvrzeních vede sbor průkaznou evidenci.
  7. Ostatní příjmy sboru jsou zejména:
    1. půjčky, příspěvky a dary z církevních zdrojů
    2. účelové půjčky, příspěvky a dotace státu či obcí
    3. prostředky získané na základě grantů a projektů
    4. příjmy z pronájmu a podnikání,
    5. likvidační zůstatky právnických osob a dědictví odkázaná církvi,
    6. další pravidelné i nepravidelné příjmy.

NEDĚLNÍ SLOVO - SOUD IV

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
Jan 3:16-18

»Porque tanto amó Dios al mundo, que dio a su Hijo unigénito, para que todo el que cree en él no se pierda, sino que tenga vida eterna. Dios no envió a su Hijo al mundo para condenar al mundo, sino para salvarlo por medio de él. El que cree en él no es condenado, pero el que no cree ya está condenado por no haber creído en el nombre del Hijo unigénito de Dios.
Juan 3:16-18

Mluvíme o soudu... v Novém zákoně.

Představte si soud, který se stane ne z hněvu nebo spravedlnosti, ale kvůli lásce.
Představte si soud, v kterém by se rozhodlo nejen o zbytku života (nehrozilo by jen doživotí), ale o docela celém životě.
Představte si soud, v kterém by nezněla obžaloba, ale spíš otázka.
Představte si soud, v kterém byste rozsudek (nad sebou) vynesli sami.
A představte si soud, který by mohl proběhnout - mimoděk, aniž byste si toho všimli.

Co z toho by vás nejvíce překvapilo? Kvůli čemu byste chtěli vědět, o co tu vlastně jde?!
A co kdyby to bylo všechno najednou?
Jan to tak opravdu se soudem má.

°°°°°°

Soud, o kterém mluví Jan, se stal ne z lásky. Ale kvůli lásce. Soud jako vedlejší produkt Lásky.
Takhle to můžete pochopit: Objevila se Láska ve světě, v Jednom příběhu a člověku Tak zřetelně... a s tím možnost nesledovat v nepokoji jen svoje malé, krátké, bezohledné cíle... nestavět život jen na svých plánech, odhadech, nežít pro sebe, ze svých sil a v horizontu svého života... možnost vstoupit do té Lásky, nechat se jí zachytit, nést...
Nevstoupit do ní - znamená odsouzení.

Je to soud, který rozhoduje o celém životě, i o souhrnu života i o tom, co Zůstane, i o minulosti...
Jan říká, že ten člověk, Ježíš, by mohl být Koncem, naplněním pro všechno. Že definitivní soud by se mohl dít podle Něj. Tedy podle vztahu k němu.
Proto se o něm mluvilo jako o Synu Božím. Znamená to: v Tomhle by mohlo padnout rozhodnutí - o všem a o celém světě a dějinách... dávalo by to smysl. V něm je klíč nejen k pochopení všeho, ale i k naplnění všeho... Pak by šlo ve všem a jenom o to: ne, kam jsem to dovedl, co dokázal, co prožil, ale: jestli jsem vstoupil do toho řečiště... Lásky, do proudu příběhů, které odněkud a někam v dobrém vedly?

Pak dává smysl, že ten Soud, o který jde, který rozhodne o našem životě... je spíš Otázkou. Každému! Otázkou: Co Ty...? Ne - co jsi udělal nebo neudělal. Ale: všiml sis, že... se tu objevila ta Možnost? K čemu vlastně vážeš svůj život, svou naději, své úsilí. Nezůstáváš sedět v temnotě (vězení) svého (osamělého, sobeckého) života.

Takže... potom opravdu soudím sám sebe! Každý (od)soudí sám sebe. Když tuhle chvíli, ten Příběh, toho Člověka mineš, necháš být, neuznáš, nechceš vidět Lásku jako jediný nosný motiv života, tak promarníš - všechno. Tak jsi odsoudil sám sebe. Do bezvýchodné situace.
Je možnost minout Lásku. Z vnitřní zběsilosti, nenasytnosti, touze po... čem vlastně. Z nepravdivosti, zbabělosti, rozptýlenosti, hlouposti.

Soud může proběhnout bez povšimnutí, "mimoděk". K lásce se člověk může postavit - zády, nechat ji být, přehlédnout ji, může ji "vymlčet"... může ji bez povšimnutí nechat projít okolo, zavřít oči.
Je možnost, že člověk se odsoudí a neví to. Neuvědomí si to. Prostě jen tím, jak se postaví - k Lásce, která šla okolo, která se projevila v Ježíšovi.

Tedy: Láska se objevila ve světě v jednom příběhu, jedné postavě a stala se otázkou: přijímáš - jako životní Motiv? Odmítnutím, nebo už i jen přehlédnutím odsoudíš sám sebe. I kdyby sis toho "jen nevšiml".
Tak to má Jan.

°°°°°°

A ještě jedna věc tam je: Jan se tváří, že ten soud se už stal...
Možná si můžete dovolit zachvění.
Počkat! Já... Nebylo to u mě mimoděk? Jak se vlastně stavím k Němu a k Lásce?
O co mi jde? V životě, jaké cíle mě vzrušují, jak se v životě chovám - k lásce.

Asi si můžeme dovolit zachvění..., které nemusí přejít do roztřesenosti beznadějného, ochromujícího strachu. tohle nakonec: Možná můžeme vnímat všechno, i svůj život - ne jako hořící svíčku nebo..- asi vás napadne leccos jiného (jak prožíváte svůj život)... ale jako "mezidobí", mezi prvním jednáním Soudu, který začal Láskou... a posledním jednáním Soudu... Vyšel najevo princip Soudu a smysl všech soudů.
Asi je ještě čas. Neřeknu vám kolik.

Ať se nám Ježíš nestane "kamenem úrazu", ale kamenem úhelným, který stavbu celého světa završí. A my se tam všichni vejdeme.
bratr farář Pavel Jun