Páginas vistas en total

sábado, enero 02, 2010

BENEFIČNÍ KONCERT PRO DIAKONII

foto: V.H.

foto: V.H.

foto: Jakub Jun

foto: Linda Homolková

foto: Jakub Jun

foto: Jakub Jun

foto: Jakub Jun

foto: Jakub Jun


foto: V.H.

foto: V.H.

foto: V.H.

Léta spočítána, cesta bez návratu


Vždyť až přejde počet mých let, půjdu stezkou, z níž se nenavrátím.
Job 16:22 ČEP

Začátek nového roku je vhodnou chvíli k přemítání o smyslu našeho života. Jobova slova nám mohou pomoci v tomto rozjímání, protože vyjadřují nevyvratitelnou a slavnou (hroznou) pravdu. Každý člověk se musí podrobit konci, který nám nahání strach. Nezadržitelný běh času nás staví tváří v tvář hlubokému smyslu naší existence.

Neseni proudem času.

Aurelius Augustinus (též sv. Augustin nebo Augustin z Hippo) říkal o čase přibližně toto: „Když se mě neptají, co je čas, tak to vím; když se mě na něj zeptají tak nevím nic.“ Asi měl pravdu.

Hodina radosti se nám může zdát jako sekunda a hodina utrpení nám může připadat jako celý rok. Z toho vyplývá ohromná důležitost, jak zacházíme s jedním z drahocenných darů, který nám dal Bůh. Je nepochopitelné, že někteří lidé mluví o tom jak „zabít čas“. "Konečně přišel čas a přiblížilo se Boží království. Přestaňte myslet jen na pozemské věci, změňte svůj život a uvěřte tomu, co vám Bůh vzkazuje!" (Marek 1:15 SNC) Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu. (Matouš 25:13 ČEP)

Mnoho lidí vnímá čas jako něco tak rychlého, že ho přirovnávají ke splašenému koni. Ve světle této „ilustrace“ můžeme mít dva různé postoje vůči času:

Pasivní postoj

Čas se na nás veze. To nás vede k tomu, že snášíme vše, co nám přináší každý den, každý rok, chování spíše vlastní stoicismu než biblické výchově. Tímto chováním dokazujeme, že to nejsme my, kteří hospodaříme a kontrolujeme čas (Nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Efezským. 5-16 ČEP), ale stáváme se přihlouplými koňmi, řízenými vrtošivým žokejem času.

Aktivní postoj

My sedíme na čase. Žokej, který má v ruce otěže jsem já a hledám vždy cestu – existenční trať- kterou mi ukazuje Bůh. Tímto způsobem se snažím, aby můj život byl produktivní po všech stránkách, aby se v každém období splnilo to plánované Hospodinem v souladu s: Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.Ef.2:10 V tomto smyslu nám slouží jako příklad slova pronesená Ježíšem ve své přímluvné modlitbě: Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil. Jan 17:4 Můžeme říci to samé, každý z nás za sebe? Ať nám Bůh pomůže být dobrými žokeji v naší době a v tomto novém roce.

Omezení našeho času na zemi

Vždyť až přejde počet mých let,…. Všechny naše roky na této zemi jsou určeny Bohem a nikdo kromě něj nemůže prodloužit jejich běh. Zrovna tak nikdo a nic je nemůže zkrátit. Žádná nemoc, žádná nehoda, žádná agrese. Věřící, důvěřujíc láskyplné svrchovanosti Boha, zvedne své oči k nebi a řekne: moje budoucnost je ve tvých rukou.“ Vysvoboď mě z rukou nepřátel a těch, kdo pronásledují mě.Žalm 31:16 Je pravda, že nás nikdo nemůže osvobodit od smrti; „A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud Židům 9:27; Bůh však může usměrnit – a usměrňuje – veškeré okolnosti lidského života i jeho odchod. Je moudrých vážně hloubat nad otázkami života…. Platón říkal, že: „filosofie je meditace o smrti“, ale měli bychom připojit „a o životě“.

domingo, diciembre 27, 2009

NEDĚLNÍ SLOVO - Z FARNÍHO SBORU ČCE U SALVÁTORA


Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. 1. Korintským 1:18-29


Me explico: El mensaje de la cruz es una locura para los que se pierden; en cambio, para los que se salvan, es decir, para nosotros, este mensaje es el poder de Dios. Pues está escrito:«Destruiré la sabiduría de los sabios;frustraré la inteligencia de los inteligentes.» ¿Dónde está el sabio? ¿Dónde el erudito? ¿Dónde el filósofo de esta época? ¿No ha convertido Dios en locura la sabiduría de este mundo? Ya que Dios, en su sabio designio, dispuso que el mundo no lo conociera mediante la sabiduría humana, tuvo a bien salvar, mediante la locura de la predicación, a los que creen. Los judíos piden señales milagrosas y los gentiles buscan sabiduría, mientras que nosotros predicamos a Cristo crucificado. Este mensaje es motivo de tropiezo para los judíos, y es locura para los gentiles, pero para los que Dios ha llamado, lo mismo judíos que gentiles, Cristo es el poder de Dios y la sabiduría de Dios. Pues la locura de Dios es más sabia que la sabiduría humana, y la debilidad de Dios es más fuerte que la fuerza humana. Hermanos, considerad vuestro propio llamamiento: No sois muchos de vosotros sabios, según criterios meramente humanos; ni sois muchos poderosos, ni muchos de noble cuna. Pero Dios escogió lo insensato del mundo para avergonzar a los sabios, y escogió lo débil del mundo para avergonzar a los poderosos. También escogió Dios lo más bajo y despreciado, y lo que no es nada, para anular lo que es, a fin de que en su presencia nadie pueda jactarse. 1. Corintios 1:18-29

Biblický text, který nám dnes chce rozšířit obzor i tím, že poukáže za horizont našeho přehledu, je zapsán v Pavlově dopise k Římanům ve verši 14., kde čteme:

„Nebo i moudrých i nemoudrých dlužník jsem.“

*

Ó Pane, dej nám tu schopnost, tu inteligenci, v lidském slově rozpoznat Tvé Slovo svaté. Amen.

*
Přátelé v Kristu,

když to vezmene z nadhledu, z ptačí perspektivy, tak je naše dnešní neděle těsně po Vánocích i těsně před Vánocemi. Těsně po Vánocích je u nás, v Čechách a v mnoha jiných zemích, v kterých se tradice inspirovala Lukášovým evangeliem, zvěstí pastýřů o duchovních událostech svaté noci. V jiných i evropských zemích sáhla tradice po Matoušově evangeliu, v kterém o betlémské noci referováno není, smysl vánočních svátků je líčen na příjezdu tří králů z východu, kteří se přijeli poklonit skutečnému a jedinému králi světa. To se slaví až do ledna. V tomto mezidobí můžeme nahlédnout tam i tam, k tomu co ještě včera bylo, i k tomu co teprve bude. Věřím, že zástupy nebešťanů, množství těch, kteří nás předešli a kteří jsou již v těch mnohých příbytcích, které má Bůh k dispozici, věřím, že to přemnohé nebeské rytířstvo, které o prvních Vánocích v našem štědrém večeru zpívalo to krásné a mohutné Haleluja a Gloria, Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj – Bůh se rozhodl pro člověka, pro svět – miluje je, věřím, že tyto zástupy nebešťanů v Boží blízkosti nejsou úplně apatické k tomu, co se dnes na zemi, dnes mezi námi děje. Věřím, že přinejmenším s napětím sledují vývoj nás pozemšťanů, kam spěje, kam nás vede či zavádí naše svoboda a autonomie, kterou oni uznávají, do které nezasahují. Jestliže se jim líbil způsob jakým jsme oslavili Vánoce my, někteří 24. prosince, jiní 25. na Hod Boží vánoční, jestliže jsme jim udělali radost naší oslavou narození Krista, stěhují se teď do Španělska, Portugalska a do Jižní Ameriky, do Ruska, prostě tam, kde se teprve slavit bude, aby se zaradovali ještě jednou. A nebo je to úplně jinak, a nebo v nebi žádnou radost z našich oslav nerození Krista nepociťují. Písnička Ježíškui panáčku je nedojímá, naše oslavy vidí spíše jako duchaprázdné bakchanálie a spolu s prorokem Izaiášem sdělují názor Boží: „K čemu jest mi množství vašich obětních hodů, dí Hospodin. Přicházíte do chrámu, abyste se ukazovali přede mnou, ale kdo vám radil, abyste šlapali mé síně, nepřinášejte více oběti klamné, kadění v ohavnosti mám, nemohu vystát vaše slavnostní shromáždění, z duše nenávidím vaše svátky, jsou mi na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet. Omyjte se, očistěte se, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro, hledejte právo, zakročte proti násilníku, pozdvihněte potlačeného, dopomozte k právu sirotkovi, zastaňte se vdovy!“
My to nevíme, a je nám to zatím skryto, jsou-li naše Vánoce „písní o radosti, jež je všemu stvoření“ a nebo jsou-li smuteční písní svědčící o zásadním nepochopení Boží vůle. Ano, je to možné, že nebeské zástupy se drží Markova a Janova evangelia, kteráž o žádném Jezulátku v jesličkách nereferují a začínají až s dospělým Ježíšem. Je to otevřené. Já nevím, jak tomu je, nikdo z nás to neví, Boží vůli hledáme. Já osobně slavím Vánoce rád. Rád si z plných plic zazpívám o Vánocích například píseň Jana Táborského z roku 1501: „Velebme vždy s veselím Stvořitele svého neb pro naše spasení z života čistého, dítě se narodilo, proroctví se splnilo v jeho narození. Divné to dítě bylo nebo se tu spojilo božství s člověčenstvím.“ Já se přiznávám, já věřím o zprávě o Božím vtělení moc rád i proto, že tato zvěst v naší moderní době tak nějak trčí, že je pro vědecký světový názor nepřijatelná. Vždyť lidé vědy se spolu s filosofy, kteří chtěli být za každou cenu považováni za vědce, zřekli Božího vtělení i Božího zjevení a zavázali se, že se budou věnovat pouze lidskému vědění – empirické vědě – tomu, co je prokazatelné. Nic proti tomu, každý ať se věnuje tomu, co nahlíží jako důležité, ale rozhodně není správné, když se vědecký světový názor, podpořen světskou mocí, stane jedinou pravdou o životě a smrti a vše ostatní je považováno za blud, klam a podvod. Španěl Unamuno píše v roce 1927: „Vím, jací jsou ti vyschlí rozumáři ulpívající na definicích, mně však již omrzelo tolik čistých věcí: čistý rozum, čisté poznání, čistá zkušenost... Vždyť jsou problémy věčné, které nebudou definitivně rozřešeny nikdy, protože pokaždé, když si rozum myslí, že je vyřešil, život je před nás předestře znovu, nechtěje se podříditi rozumu, ale žádaje, aby se rozum podřídil jemu.“
To, že se Bůh stal člověkem, že se Slovo stalo tělem, tato zvěst byla již před dvěma tisíci lety pro většinu nepřijatelná. Pro židovské myšlení to bylo rouhání, neboť se stíral propastný rozdíl mezi stvořením a mezi svatým stvořitelem. Pro řecký a římský svět pak šlo o pošetilost. Představa, že by se bohové zabývali nebo dokonce spřáhli či spříznili s naším světem, tato představa vyvolávala na jejich tváři úsměšek a pohrdání.
Apoštol Pavel povzbuzuje mladé křesťany v Římě i v řeckém Koryntu, píše (1.Kor.,1,16): „Pohleďte bratří koto si Bůh povolává. Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených, ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré. A co je slabé vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené vyvolil Bůh....,aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem!“
Ještě jsme se dosyta nevysmáli té ploché lidské inteligenci, tomu zúženému lidství, té moudrosti moudrých, která odmítá touhu, snění, fantazii, poezii a zpěv, která odmítá víru jako podstatu nadějných věcí a základnu věcí neviditelných, jako vědou nepodložené, citové afekty, jako měněcenné emoce. Ještě jsme se dosyta nevysmáli tomu vědeckému světovému názoru, který vůbec neexistuje a přesto nás v minulém řežimu sužoval a deklasoval naší víru. Já věřím plně a rád, že se Bůh inkarnoval, že se nám lidem stal člověkem, že se nám zjevil, protože láska hodně zmůže a Boží láska zmůže i to, co se člověku zdá nemožné. Moudří Židé se pohoršovali, moudří Římané a Řekové se posmívali, když první křesťané zvěstovali, že se Bůh v Kristu stal dítětem a člověkem. Ale ne všichni. Tak napřídlad Rabi Löwi, který působil zde přes ulici a jehož čtyřsté výročí jsme si začátkem prosince připomínali, napsal: „Člověk Boží vůli hledá a dobírá se jí. Touto svou snahou člověk Boží svatost vždy ukrátí a potřísní a stáhne do lidského a nedokonalého. Ale tato snaha zachytit nezachytitelné, vnést svaté do pozemského není pouze dekadencí, devalvací a dehonestací Boží vysokosti, je i posvátným a posvěcujícím lidským příběhem skutečně žitým ve světě, je to dobrodružství zavádějící člověka do smrtelných propastí i na vrcholy jeho existence. Lidská snaha vtáhnout Boha do světa, vnést ho do pozemskosti je legitimní a přitozená přesto, že tím člověk Boha relativizuje.“ Tolik Rabi Löwi – Žid, který by se měl správně pohoršovat, ale on to chápe stejně jako my. Téměř spolu s námi volá: Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.
A tak navzdory dnešnímu rozumářství, navzdory vědeckému světovému názoru, který žádný není, věříme a vyznáváme: Věřím v Boha, který se stal člověkem, věřím v Boha Kristova příběhu, jehož srdce od Vánoc až ke Golgotě tlouklo tam, kde mé lidské srdce se svým strachem a se svou nadějí tluče zde a dnes.
Jsme v mezidobí mezi dvěma Vámocemi. Mezi andělskou zvěstí, která tolik vyděsila pastýře a mezi příjezdem tří králů. Bývalý rektor Karlovy university, Radim Palouš, nám kdysi v undergroundu, v době, kdy ještě rektorem nebyl ani být nemohl, objasňoval smysl Vánoc. Říkal zhruba následující: Pastýři nebo spíše pasáci ovcí to byli ti nejprostší, nejméně vzdělaní, nemoudří lidé z tehdejšího venkova. Tři králové z Východu to byli bohatí, urození lidé, to byli hvězdáří, lidé exaktních výpočtů, lidé intelektu, lidé vědy. A podívejte se na to, jak ti ubozí pasáci, tak ti tehdejší vědci dorazí do betlémské stáje. Jsou ve správný čas na správném místě – u nohou dítěte, u nohou krále a spasitele světa. To je krása. Oni se setkají tam, kam prostý lid dovede anděl, tam dorazí jen s maličkým zpožděním i asrtronomové, vzdělanci, které vedla hvězda. A tak tomu bude, k tomu musí dojít, aby na zemi zavládl pokoj a Boží dobrá vůle.
Přátelé v Kristu, nyní, v závěru mého kázání cítím, že jsem to trochu přeexponoval, že jsem se příliš vysmíval té moudrosti moudrých. Vize Radima Palouše o setkání lidu víry a lidu vědy, mne vybízí k větší pokoře než jsem dnes předvedl. Proto už nechci připomínat to, že Bůh vyvolil to, co je světu bláznovstvím, aby zahanbil moudré. Vždyť jde o smíření, o setkání u nohou spasitele. Proč by měli být jedni zahanbeni a druzí vyvýšeni? Každý přijde k dítěti a králi svou cestou. A tak raději na závěr volím mírnější a pokornější slova z Pavlova dopisu k Římanům (Řím., 1,14): „Nebo Řeků i kterýchkoli jiných národů, i moudrých i nemoudrých dlužník jsem.“ Vždyť jsme jedni jako druzí, jen hříšní bídní sluzi. Nikdo z nás se nemá povyšovat a vytahovat. A tak končím slovy z Pavlova dopisu Timoteovi (1.Tim., 1,17): „Protož králi věků nesmrtelnému, neviditelnému, samému moudrému Bohu budiž čest i sláva na věky věků.“ Amen.