Páginas vistas en total

domingo, noviembre 14, 2010

Hermana Karina y hermano Jorge en Žleby




Linda Clara Homolka Perez vypráví o svém prázdninovém pobytu v Kolumbii





Autor fotografií: Ivan Klinský

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

40… katastrofa IV, může být „pozdě“

Čáslav 14. 11. 2010

Tu řekly ty pošetilé rozumným: ‚Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘ Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!‘ Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ Ale on odpověděl: ‚Amen, pravím vám, neznám vás.‘ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.Matouš 25:8-13


Las insensatas dijeron a las prudentes: “Dennos un poco de su aceite porque nuestras lámparas se están apagando.” “No —respondieron éstas—, porque así no va a alcanzar ni para nosotras ni para ustedes. Es mejor que vayan a los que venden aceite, y compren para ustedes mismas.” Pero mientras iban a comprar el aceite llegó el novio, y las jóvenes que estaban preparadas entraron con él al banquete de bodas. Y se cerró la puerta. Después llegaron también las otras. “¡Señor! ¡Señor! —suplicaban—. ¡Ábrenos la puerta!” “¡No, no las conozco!”, respondió él. »Por tanto —agregó Jesús—, manténganse despiertos porque no saben ni el día ni la hora.Mateo 25:8-13

***

Ježíš v dnešním podobenství varuje: „může být pozdě.“ Jak to myslí? „Pozdě“ může mít totiž dvojí význam a dá se prožít dvojím způsobem.

a) Pozdě… představte si nástěnné hodiny, jejich omezený kruh dvaceti čtyř hodin pro jeden den.

Pozdě – může znamenat, „na tohle je už pozdě“, už mi na něco nezbývá čas, už něco nestihnu, takže mi to tedy uteče. Už je prostě pozdě, už je večer, už se mi nechce nic dělat, už jsem unavený, už jsem starý.

To je první způsob, jak se prožívá „pozdě“. „Nemám čas“. Tohle už nestihnu.

b) Pozdě jinak… Představte si vlak, který houká zdálky a má mě odvézt někam – někam, kam bych chtěl a měl jet, za někým třeba. Ale já to asi nestihnu, ještě mi zbývá kus cesty na nádraží.

Pozdě – znamená, že mě něco mine, že mi to ujede jako vlak. Že nepřijdu včas na nějaké důležité místo, kde se mělo něco důležitého stát. Že už nebudou otevřené dveře a já se dovnitř nedostanu. Pozdě, které odděluje, které mě „někde nechá“, venku, stranou. „Nestihl jsem to“. Ale nejen něco udělat nebo prožít, ale – já jsem to nestihl, někam, někoho jsem nestihl. To je druhý způsob, jak se prožívá „pozdě“, pozdě „důležité, rozhodující chvíle“ (to je chvíle, ve které nejde jen o něco, co bych chtěl, ale o mě – a víc, nejen o mě!)

***

Kterého „pozdě“ je dnes víc? Prvního. Když každý prožívá tak výlučně sebe a svůj životní prostor a své možnosti. „Nestíhám“ se říkává běžně a znamená to: mám toho tolik, že nemám žádný volný čas (většinou to znamená na Tebe, ale taky na otázky, na nic jiného, než co chci Já…).

V tom druhém „pozdě“ – to bych musel do něčeho jít, „nasednout“, vstoupit, sebe sama vložit (investovat). To by ovšem muselo být ještě něco jiného (důležitého) než jsem já, něco víc. To by muselo jít ještě o něco jiného, než jsem já! To bych musel něco takového potkat!

Z kterého „pozdě“ je větší strach? Je horší vnímat, jak člověku nezbývá čas na všechno, co by chtěl i jak se mu zužuje svět a ubývá dechu, radosti, přátel…? Nebo že člověk mine rozhodující důležitou chvíli, kdy se s ním něco mělo stát, že zůstane sám doma nebo někde venku, na prázdném nádraží?

***

Lidé v Ježíšově době určitě taky znali „pozdě“ na obojí způsob. (Pozvaní hosté z podobenství o hostině by vám o tom prvním mohli vyprávět, jeden koupil pole, druhý…). Ale Ježíš myslí „pozdě“ na druhý způsob. Pět družiček najednou nemá v rozhodující chvíli olej na pochodně a uslyší od kolegyň: nemůžeme vám dát. A pak slyší před dveřmi hostiny: Neznám vás. Dvojí tvrdé slovo, které to jasně říká: jde o druhé pozdě… nestihli jste… Nejde jen o to, že vám něco uteče. Ale vy zůstáváte - mimo.

***

A znovu (a znovu) se dotýkáme toho, co se kolem Ježíše dělo a kvůli němu může dít i u nás: U Ježíše velmi stálo za to být. Protože se tu dělo něco, („Království boží“, říkal Ježíš), co by – jak se zdálo – mohlo (celého) člověka vzít (přijmout) do sebe, jako trosečníka může na palubu vzít loď, jak dobré společenství u Stolu… - a to je naše největší a poslední touha.

Ježíš varuje: může být pozdě, mohlo by vás to minout. A objeví se strach. Strach může mít dobrý smysl. Může být tak široký, že se jen tak něčím utišit nedá… a tak hluboký, že pochopím, že nejde jen o to, co bych chtěl já a že by mi mohlo něco utéct a co mi ještě zbývá; třeba v něm pochopím, že jde o mě celého, o všechno, „o spasení“, říkávalo se kdysi. A to je „bdělost“ podle bible. Strach probouzený Touhou po Bohu a pak jednání, které tomu odpovídá.

***

Tedy: Býváme často sevřeni mělkým strachem z toho našeho prvního „pozdě“, z toho jak není čas a co věcí nám uniká a co nám ještě asi zbývá. Unavení a smutní smutkem prázdnoty… Tak si dnes ještě v hlavě několikrát přehrajte podobenství o družičkách, třeba ožije ten hluboký strach, že – nejen že něco nestihneme, ale že zůstanu celý, docela, nakonec v zóně marnosti, prázdnoty a samoty. A pod tím strachem se objeví zasutá Touha – po Bohu. „Bdělost“.

Děkujeme za to, že Ty nás zveš a přijímáš do sebe. O to nechceme přijít!

bratr farář Pavel Jun