Páginas vistas en total

domingo, diciembre 19, 2010


Člověk a Bůh

Čáslav s dětmi 19.12.2010

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan 1:14


Y el Verbo se hizo hombre y habitó entre nosotros. Y hemos contemplado su gloria, la gloria que corresponde al Hijo unigénito del Padre, lleno de gracia y de verdad. Juan 1:14

***

O vánocích se často říká nebo zpívá „člověk a Bůh“. Co to znamená?

Vypadá to trochu jako početní příklad. Vypadá to na sčítání. Možná bychom si tu na chvíli mohli udělat školu. Školu vánočních počtů. Malé děti by nás to toho mohly uvést.

***

Lucka: vánoční počty, první lekce. Probereme si sčítání. Jsou tu na židli naše vánoční lampičky… Kolik jich je?

Lola: hodně. Máme je spočítat?

Ester: jak se to dělá?

Lola: Ty nám ukazuj a my budeme spolu počítat od jedné, a kde skončíme – tolik je lampiček.

Spolu: Jedna, dva, tři…

Adélka přeruší: nevadí, že každá je jiná?

Lucka: Ne. Počítáme znova. Jedna…

Adélka přeruší: Nevadí, že dvě lampičky nesvítí?

Lucka: Ne. Počítáme znova. Jedna…

Lola: sedm lampiček vedle sebe.

Adélka: Podobných lampiček.

Lola: to není zas tak těžké – počítat.

Jdou si sednout.

Judit: vánoční počty, druhá lekce.

Zuzka: Holky to ale nedopočítaly. Na té židli jsou ještě dvě svíčky a jedna vánoční ozdoba. Může se to sečíst všechno dohromady?

Judit: Počkat: Mohou se sčítat různé věci?

Jitka: Mohly by se, ale nemůže se pak říci: je tu sedm lampiček. Muselo by se říci: sedm lampiček a dvě svíčky a jedna vánoční ozdoba.

Judit: To ale potom vypadá pořád jenom jako početní příklad. Sedm lampiček a dvě svíčky a jedna vánoční ozdoba. Ať si každý dopočítá sám.

Jitka: No, vlastně by se taky mohlo udělat tak (Říká se tomu: Převést na stejného jmenovatele). Najít slovo, kterým se dá říkat i lampičkám i svíčkám a vánoční ozdobě. Na té židli jsou „věci na vánoce“.

Zuzka: takže tu máme deset věcí na vánoce.

Jitka: Vánoční počty, třetí lekce. Vánoce jsou taky jako početní příklad. Říká se často „člověk a Bůh“.

Judit: Já ale nevím, jestli to je sčítání.

Zuzka: Člověk a Bůh jsou asi něco hodně rozdílného.

Jitka: To jo. To se asi najde těžko ten společný jmenovatel.

Judit: člověk a Bůh… Říká se k tomu taky Ježíš. To by mohlo být to… společný jmenovatel?

Jitka: tak jak je to s těmi vánočními počty?

***

Člověk a Bůh… Co se stane když se sečtou? Dají se sečíst? Nejsou naprosto rozdílní? Najde se společný „jmenovatel“?

Když člověk sám o sobě je součet tolika věcí. Spousta věcí spojených „a“… Co všechno mě tvoří… Co všechno jsem… A co všechno mám v hlavě. Co myšlenek a pocitů a…

Dokonce: nemám ještě víc přání a otázek? To jsou vlastně taková „prázdná“ „a“.

To se sčítá nebo odčítá potom? Patří to k nám. Sčítá. Ukazuje to, co nejsme, odčítá…?

Jde o to, že prázdná „a“ nás naklánějí, vytrhují z rovnováhy („touha“). (Uvádí do pohybu, vyvádí jz rovnováhy, mohou způsobit pád).

Co s tím? Dnes je doba falešného tišení touhy. Ve smyslu – utišuji ji, nechci, aby se ptala tak daleko, protože to znejisťuje a bolí a… Otázky nekladu. A ve druhém smyslu: utišuji ji tak, že si beru, co se dá, teď. Žiji jen pro sebe.

Když člověk žije pro sebe… tak ta prázdná „a“ (z okraje a horizontu jeho života) se začnou hroutit na něj a asi ho dřív nebo později zasypou.

Tedy: Prázdná „a“ nás naklánějí, vytrhují z rovnováhy. Zastaví se před něčím?

To už se moc neví, ale je to tak: Prázdná „a“ se zastaví jen když se „opřou o Boha“. Je to tak: Člověk je vztaženost po Bohu. Prázdná „a“ (přání, otázky a k tomu nekonečná touha) odkazují na něj, jako své jediné možné naplnění. Člověk a Bůh jsou jako otázka a odpověď. Touha a naplnění.

To, co vypadá jako vánoční počty, je vánočním tajemstvím. Člověk a Bůh. „A“, které neznamená sčítání, ale – vzájemnou nakloněnost, dokonce dotyk.

Událost vánoc. To se stalo Ježíšem. Boží „plná“ „a“ se naklání k člověku a naplňují jeho „prázdná“ „a“.

To nebude znamenat, že se plní všechna přání člověku. Jde o to: že se dá tušit a prožít vstřícnost, příslib setkání a naplnění. Že se to všechno nerozpíná, nevzdaluje, že se neodtahuje jeden od druhého, že by se to mělo potkat, mohlo, potkalo a potká.

To je vánoční tajemství.

Začali jsme jednoduchými počty, končíme tajemstvím. Tajemství není jako početní příklad. Ten se vyřeší a zmizí napětí kolem něj.

Vánočnímu tajemství – té nakloněnosti člověka a Boha k sobě… která o vánocích začne dávat smysl, se člověk bude pořád divit. Prožijte a užijte si to vánoční tajemství!


Děkujeme za to, že ze strachu před touhou nemusíme cílem jejího naplnění dělat sebe sama. Děkujeme za to, že se nám z lásky přibližuješ.