Páginas vistas en total

domingo, junio 26, 2011

NEDĚLNÍ SLOVO

64. hřivny

Čáslav 26.6.2011

Matouš 25:14 Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek;

Tady leží mince. Padesát korun. Co s ní?

Asi ji někdo ztratil a najít majitele, to se u peněz na veřejném místě nepodaří, takže tím pádem by mohla být moje. Právo nálezce. Můžu si s ní dělat, co chci. Třeba – koupit zmrzlinu.

Bylo by to jinak, kdyby mi tu padesátikorunu někdo dal?

Moc ne? I tak by byla moje. „Co se dá, to se víckrát nevydá“, říkali jsme jako děti. Stejně bych si mohl jít koupit, co chci, třeba tu zmrzlinu.

Ale při každém líznutí zmrzliny (nebo aspoň občas), bych si mohl vzpomenout na toho, kdo mi peníze dál.

Chutnala by zmrzlina potom jinak? Víte že by mohla, že vlastně asi ano, lépe!

To jsou dvě možnosti: něco mám – něco dostanu. Něco je jen moje – něco mám od někoho.

Co je lepší, najít, nebo dostat? Když něco od někoho dostanu, tak ta věc má potom za sebou nějaký příběh a připomíná ještě někoho jiného. (Nebo to máte jinak?)

***

Najít nebo dostat. Ale v Ježíšově příběhu to bylo ještě docela jinak.

Ti tři mužové peníze nenašli, oni je dostali. Ale dar to nebyl. Sice mají peníze v rukách, ví – s těmi penězi můžeme něco dělat. Ale pořád jsou našeho pána. A on se po nich zeptá. Asi je budeme muset vrátit. Tomu se říká „dostat svěřeno“.

To znamená, že něco není jen moje (můj nález, kořist), není to ani jen dar (co se dá, to se nikdy nevydá...), je to svěřené. Vlastně to znamená: ještě někomu jinému to (taky) patří a někdo se po tom zeptá. To je zvláštní situace, konstelace.

***

Ta věc s Ježíšem, „Království boží“ je takhle. To je snad nejpřesnější popsání toho, co se dělo kolem Ježíše a v souvislosti s ním se děje dál a dál. Vznikala tahle situace: situace svěření. Najednou to byla výchozí a zásadní situace. Všechno je takhle…!

Není to zvláštní pocit – mít něco od někoho a mít to jako svěřené. Jaký?

Nenapadne nás nejdřív, že spíš bych chtěl „jet na své“ a „za své“, nestojím o úkol, a nechci se zodpovídat, chci si dělat, co chci a nechci být jinému zavázán, jiným vázán. Tak nejprve trochu ucukneme, uhneme.

Co by nás mohlo napadnout dál?

Že by proto bylo tolik bezhlavosti, dětského zacházení s životem, nedospělosti – že to je z toho, že každý připouští jen pocit, že všechno co má a je, je jen jeho věc, že každý si chce dělat, co ho napadne a nedbat na nikoho jiného…

A proto taky tolik skrytého, hlubokého smutku? Protože… jakou má potom cenu a smysl to, co dělám, můj život? Jen abych si to užil? Co s tím pak, když je to „vyžité“? Co mi zůstane později. A co nakonec?

Něco mít není špatné. Něco mít od někoho je lepší, spojuje vás to s někým, připomíná to někoho a tím navyšuje hodnotu toho, co máte. Ale mít něco od někoho tak, že v tom jste spojeni natrvalo a stále („svěřené“), žít „pro druhého“ a trochu „za něj“, to se pak všechno ještě násobí a vzájemně podpírá. Ví všichni, kteří milují.

Ta věc s Ježíšem, „Království boží“ je takhle. Vzniká situace svěření. To, co mám, vlastně i to, co jsem, není jen moje (můj nález, kořist), není to ani jen dar (ke kterému bych mohl říci: „co se dá, to se nikdy nevydá“...), je to svěřené. Vlastně to znamená: ještě někomu jinému to (taky) patří a někdo se po tom zeptá. A všechno začne nabývat na hodnotě a dostávat smysl.

Objevuje se dokonce výhled – ne, že jednou všechno skončí, ale že bych mohl vstoupit do prostoru společné radosti.

Tomuto způsobu života se říká víra. Žít život tak – jako že není můj, nenašel jsem ho na ulici, nebyl mi jen tak kdysi vydán, abych si s ním dělal, co mě napadne, abych ho vyžil (vysál) do poslední možnosti, kterou v něm najdu. Asi se po něm bude někdo ptát a vlastně už teď ptá.

Všechno… i moje tělo i můj čas, i schopnosti… – je „od Někoho a pro Někoho“. Pro někoho a k něčemu.

Svěřené“… a „sdílet“. A „vejdi do radosti“. To je život! To dává zvláštní cenu tomu, co žijeme, a taky smysl.

Když vzniká situace „svěření“ – tak to možná není lehké, ale otvírá se cesta k pocitu ceny a smyslu toho, co jsme, toho, co je. Člověk si může říci: tak proto, tak k tomu. A prožít, jak dobré narůstá. A objevit radost.

(To je smysl křesťanského sboru. Obnovuje se tu v Dobrém výchozí situace lidského bytí.)

Pane, pomoz nám vstoupit do prostoru společné radosti.

br.farář Pavel Jun