Páginas vistas en total

domingo, noviembre 06, 2011

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

77. psal prstem po zemi

Čáslav 6.11.2011
 V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?"  Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi.  Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!"  A opět se sklonil a psal po zemi. Jan 8:5-8

 En la ley Moisés nos ordenó apedrear a tales mujeres. ¿Tú qué dices? Con esta pregunta le estaban tendiendo una trampa, para tener de qué acusarlo. Pero Jesús se inclinó y con el dedo comenzó a escribir en el suelo. Y como ellos lo acosaran con preguntas, Jesús se incorporó y les dijo:—Aquel de vosotros que esté libre de pecado, que tire la primera piedra. E inclinándose de nuevo, siguió escribiendo en el suelo.Juan 8.5-8

Jeremjáš 17:13  naděje Izraele, Hospodine, všichni, kdo tě opouštějí, propadnou hanbě. Ti, kdo se ode mne odvracejí, jsou zapsáni v zemi stínů, protože opustili zdroj živých vod, Hospodina.

Kdo „ano“ a kdo „ne“? Kudy běží ta linie, hranice?
Vlastně si to můžete představit takhle: jako když puká útes nad mořem, praská větev stromu.
A to pak jde o to, kde jste: (když jde o útes, tak jestlii jste na té straně k pevnině, nebo nad mořem, (když jde o větev, tak) na straně ke kmeni nebo od něj.
Už to máte prožité? Kdo „ano“ a kdo „ne“? Kdo je na dobré straně (od) trhliny, od dělící linie? To je zásadní otázka. Jsem na straně, na místě, které – dává šanci, na kterém se dá žít, které se nezřítí…

***
Farizeové a zákoníci v tom měli jasno. My „ano“, protože se snažíme žít dobře, tak, jak se má, plníme Boží zákon, tak jsme na straně Boží, to je jako když jsme na útesu na straně pevniny, nebo u kmene stromu…
Ta žena „ne“, ta je na té druhé straně. Ale o ni teď ani moc nejde.
Jde ale o Ježíše, kde je vlastně on? Připadá jim, že když bývá s takovými lidmi (účastní se hostin s hříšníky), bude i s tou ženou, a tím pádem taky na druhé straně. Ale zase… nejsou si jisti. V každém případě – teď se to ukáže. Otázku mu položili ale tak, že mohl přejít ještě k nim, na jejich stranu, nebo skoro musel.

***
Ale Ježíš si v zvláštním klidu začne psát po zemi. To jako nepřejde k nim?
Ale pak… jim dojde: To psaní po zemi! To se může pochopit jako symbolický čin, čin, kterým chce něco dát najevo. Farizeové si mohli vzpomenout na proroka Jeremiáše, na jeho slovo o těch, kteří jsou zapsáni v zemi stínů.
Mohlo je zamrazit: Nejsme náhodou my zapsáni v zemi stínů? Byli jsme si jisti, že my „ano“, jsme na té dobré straně zlomové linie, že naše jména jsou zapsána v nebi. Ale…
A pak Ježíš řekne: „kdo je bez viny, hoď kamenem“. Byl to soud, nebyl to soud? Nechal ho na nich? Nenutí je k sebeodosuzení?!! Musí přiznat, že jsou – na „odvrácené straně“… Na útesu nad propastí nad oceánem.
A Ježíš zase píše po zemi.

Všichni se vytrácejí. Není to hrozně smutné? Nedá se z toho vyčíst, co snad všichni tuší? Že všichni „ne“. Všichni jsou na zlomové straně nad mořem, na útesu, který se trhá a zřítí se do moře.
Všichni „ne“? A kdyby se chtělo tvrdit něco jiného, a nen že by se nechtělo, o co by se to mohlo opřít? Všichni „ne“.

***
Ale když Ježíš nezatratil hříšnici… Není to na druhou stranu pro všechny „ano“?
Pro všechny „ne“, pro všechny „ano“. Jak se v tom vyznat? Není to složité.
Když budete hledat linii, která proběhne světem a oddělí lidi na stranu – sluneční a temnou, k životu a k smrti, tak… to je zbytečné. Všichni reálně „ne“.
Ale když se budete ptát po výhledu, který se otvírá kolem Ježíše, tak všichni – reálně „ano“?
Nemohu to tak říci. Spíš „potenciálně“ ano. Dá se říci jen, že všichni mají šanci, a ta není „jejich životu vlastní“, není jedním z dat jejich života, jedna z jejich možností.
Náš život sám o sobě je jako vězení na doživotí. Když zůstane uzavřený do sebe, zůstane bez naděje. V uzavřeném prostoru se vzduch vydýchá, nebude jednou z čeho a pro co žíét.
Ale náš život nemusí zůstat „sám o sobě“. Když tohle chcete vyjádřit, musíte začít mluvit o Bohu. O zkušenosti s jeho přítomností. S nesmírným prostorem, který náš život obklopuje, dotýká se ho, nese. Ne puklina, dělící linie světem, ale tajemství náš život obklopující.
Tak to je „pro všechny ano“. Ale taky není. Je – ve smyslu nabídky Boží přítomnosti, otevření osobního, přijímajícího a živého prostoru do všech stran. Ale taky není, v tom smyslu – že je potřeba, nutné, tuto možnost přijmout. Když nepřijmeme, tak – Nic.
„Ano“ je možnost, ke které se může říci „ne“. Nemusíte tuto možnost „nežít ze sebe a pro sebe“ přijmout. To je ta věc s lidskou svobodou, jen na tomhle místě se o ní dá mluvit, všechno ostatní – je hodně hluboko pod touto úrovní. (Vybírat si nezávazně z možností obsažených v mém životě, osobě, světě… v tom nejde o svobodu, to nestojí za řeč… to je „libovůle“, to je jedno…)
Nejde o linii, hranici, která bude rozhodovat o tom, kdo patří na stranu života a dobrého… Jde o tu zvláštní zkušenost, že lidem Bůh nabízí svou přítomnost. Tušení lidí. A výrazná zkušenost s Ježíšem.

***
Tak. Pro všechny „ne“ a pro všechny „ano“.
To pro všechny „ne“ je na první pohled děsivé, na druhý osvobozující. „Ne“. Vzdejte hru na lepší a horší, nemusíte být zlatokopové, vzdejte úsilí o to dostat se na sluneční stranu, souzení a porovnávání se s druhými…
To pro všechny „ano“ je na první pohled nesmírně osvobozující a na druhý zavazující. Zavazující v tom smyslu, že – chyťte se toho! Čeká se, že se tomu širokému, tajemnému, osobnímu, dobrému prostoru okolo sebe sama otevřete, že pozvete Boha dál a nezůstanete zotročeni sami sebou.
Děkujeme za to, že nemusíme žít jen v osamělém vězení našeho života a světa. Jen pro sebe. 

bratr farář Pavel Jun