Páginas vistas en total

martes, diciembre 25, 2012

SVÁTEČNÍ SLOVO - PALABRA FESTIVA

Čas Vánoc
Čáslav 25.12.2012

„Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Marek 1.15

«Se ha cumplido el tiempo —decía—. El reino de Dios está cerca. ¡Arrepiéntanse y crean las buenas nuevas!» Marcos 1.15

Letošní vánoční divadlo mládeže bylo o čase. Jak souvisí vánoce a čas...?

Čím  je pro vás čas? K čemu by se dal přirovnat?
Plyne, je jako proud...
Je jako proud, který vás vleče, otlouká o kameny, kterému se zkoušíte vzepřít?
Nebo proud, který plyne, přináší a odnáší, nabízí, dává a hned bere?

Základní scéna divadla byla scéna rybářů u řeky.
Řeka je symbolem pro proud, který přináší a odnáší... tajemný proud.
Rybáři jsou symbol čekajících, udice symbol pro "zachycování - vytahování z proudu"...

Čas znamená nutnost čekání. Čekat se musí. To je základní zkušenost s časem - nepodřizuje se nám. Čas se vlastně "musí strpět", nezbývá než podřídit se mu.
Čas připomíná, jak jsme v životě. Připomíná nám naši základní odkázanost. Nejde vůbec jen o to, "jaký si to uděláš...", a nedává smysl říkat: "já si půjdu po svém". (Ne že člověk je docela pasivní, ale - čekat se musí často a v tak podstatných věcech).
Jste netrpěliví nebo umíte být trpěliví?
K čekání patří taky strach až hrůza (vybaví se vám chvíle, kdy jste nemohli nic dělat, jen čekat a trnout, jak jen to bude dál...? Při přípravě divadla jsme prožili takovou hroznou chvíli se zraněnou slečnou).

Jak to může být s čekáním?
Jednu chvíli hodinář v divadle hledá nová loga a podoby hodin. Aby vyjadřovaly, jak to s časem můžeme mít.
Jeden se ptal: Musí být ciferník kulatý, Copak je to pořád dokola, Jiná: Nemohla by být na ciferníku hodin studna uprostřed pouště. To by pro pocit života znamenalo - že i když je kolem tolik prázdnoty, tak je z čeho žít...
Jiný: A kdyby na ciferníku byla padající hvězda... to by vás při každém pohledu na hodiny mohlo pak napadnout - "co ten čas asi přinese, co by mohl dobrého přinést", a nenapadlo by vás... "to to utíká", nebo "to nestihnu"... nebo "to se to vleče".
Proč když padá hvězda, se má něco přát? Je to malé "extempore", vystoupení - vysvobození z času, malý time-out?

Kdy dává čekání smysl? Když se může objevit něco nového, dobrého, spadnout do života?
Je to jen jako s herním automatem, Mohla by se z něj přece vysypat - spousta peněz...

hodinář se v divadle zeptá: A ta padající hvězda - nemohla by to být betlémská hvězda? A tady se otvírá souvislost času a vánoc.

Vánoční příběh má - může proměnit (proměňuje) vnímání času... - a s tím celého života.

Jak a proč? Kdyže se tedy může čekat? Kdy má čekání zvláštní smysl a velkou sílu?
Skutečné čekání je stejně nakonec hlavně čekání na Někoho (ne jen na něco). Čekat v klidu, pokoji, nebo dokonce s krásně zatajeným dechem můžete, když čekáte "někoho", když v někom kvůli někomu máte důvod pro čekání.
Čekat se může, když... je na Koho čekat a potom: když mohu počítat s aktivitou "z druhé strany", že se ke mně brodí někdo naproti, že On ke mně míří...
Když se čekání nevztahuje jen k tomu (jako u herního automatu nebo i rybářům u řeky) - že snad, možná - něco vypadne, nebo něco vytáhnu, že mě něco potká; ale když se čekání může vztahovat k někomu, kdo k vám míří, tak to čekání dostane zvláštní sílu, smysl a důvod.
Zapomíná se na to, ale až vztahem (vztahy) náš život přestává být roztroušeným prachem v čase a prostoru, dostává tvar a pevnost a charakter a může být sám zachycen.

Cílem každého dobrého čekání je nakonec Bůh. Nemá smysl čekat, že mi něco do života spadne, (co by to mělo být... domyslete to... - myslím co by to mělo být, abyste na tom měli dost...), ale že se dotknu - že se mě dotkne Ten, který nás a všechno přesahuje a naplňuje... že sám budu z řeky času vytažen.

To je vánoční zvěst. Bůh k vám míří, má o vás dobrý zájem (biblicky: "má ve vás zalíbení"). Znamením toho je betlémské dítě, Ježíš Nazaretský - Kristus... ten je ztělestnění (doslova) Zájmu, který se vás týká.
Do čekání, které tak jako tak (tak nebo tak) tvoří podstatu našeho života, se dostává - dychtivost, radost, naděje...

Tedy:  Čekat se musí.
Ale nejste jen postaveni na břeh řeky času... abyste si z něj vytáhli, co chytnete, když budete mít štěstí, nebo dobří; nebo do něj vrženi, abyste uplavali - doplavali, kam vám bude stačit dech.

Vánoce rehabilitují čekání (vrací čekání důstojnost a dávají mu smysl). Čekat se musí a může. Je to čekání na Někoho. Nakonec na Boha. Lze k tomu mít důvěru a odvahu. Míří totiž k vám... jde vám vstříc, chce vás potkat... nechce vás minout.

Děkujeme za to, že druzí lidé a nakonec Ty dáváš naději našemu čekání.

bratr farář Pavel Jun











domingo, diciembre 09, 2012

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

40. vyčištění chrámu, (Kristus konec zákona)
Čáslav 9.12.2012

Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ 
 Matouš 18.20

Porque donde dos o tres se reúnen en mi nombre, allí estoy yo en medio de ellos. 
Mateo 18.20

K životu patří "rozestup".
Rozestupuje se nám to na "teorii a praxi". Ideál a realitu. Co by mělo být a co je.
(Taky: Co bych chtěl a co je. Co jsem čekal a co přišlo. Co jsem chtěl udělat a co z toho bylo.)

Jak to snášíte?
Je to zdrojem příjemného překvapení, občas realita předčí očekávání... Ale většinou je to naopak. A z toho je dost frustrace, napětí.

Co s tím?
Ponížit ideál, snížit nárok. Nejběžnější je (velmi účinné se jeví): Moc nechtít a moc nečekat. Žít v přítomnosti. Nepustit rozum a svědomí ke slovu. Neptat se po tom, co by mělo být a nikomu nepřipustit autoritu, aby se tak v naší přítomnosti ptal...


Zabýváme se vztahem Ježíše k Zákonu.

Zákonu se intenzivně a horlivě věnovaly velké skupiny v Izraeli: zákoníci a farizeové (a esejci v ústranní své sekty).
Zákon měli jako "teorii" dobrého života. Velmi jim záleželo na tom, aby zákon určoval život.

Jak se postarat o to, aby zákon (teorie) dobře určoval životní praxi? Mysleli: nejprve je dobré zákon znát - zákon vyučovali; pak je dobré mít Zákon detailní, aby bylo jasné v každé situaci, co má být, aby nebyla možná diskuse - tak příkazy zákona rozpracovávali do detailů; a nakonec ovšem mít sankce za nedodržení zákona.
Na zákonu se ovšem teorie a praxe rozestupuje velmi zřetelně (je na první pohled zřejmé, co mělo být a co je). Ale horší je, že vzniká trhlina do hloubky.
Nejen, že když je zákon zřetelný a jemný a známý, tak je víc vidět, co v životě neodpovídá. Spíš se ukáže - a to jsme u Ježíše zřetelně viděli: pocit rozestupu sahá do veliké hloubky: lze dodržovat zákon (před zákonem nelze nic namítnout) a přitom žít opravdu zle (bezohledně). Když se tohle zjistí - tak se otvírá pod nohama propast a vynoří se otázky, které...

Není divu, že Ježíš má dost nepřátel...

A dnes jsme potkali Ježíše v jeruzalémském chrámu.

Chrám - je místo, kde se má ten rozestup teorie a praxe, dobra a zla, hříchu - a Boha (Boží vůle), zastavovat, v danou chvíli ztrácet. Do chrámu člověk přináší oběť - dává najevo, že se provinil a lituje. A oběť se obětuje - a to se chápe jako odpuštění od Boha, signál, že Bůh vinu maže - a tím se rozestup mezi tím, co mělo být a co opravdu bylo, maže.
Chrám je také místo modlitby. To se děje totéž...

Proč se Ježíš tak rozhněval?
Že i v chrámu teorie a praxe přestaly odpovídat. Chrám měl být dům modlitby - a stal se doupětem lupičů? I chrám - může zasáhnout ten rozestup mezi tím, co mělo být a co bylo?...


A co Ježíš - když u něj i na zákonu i na chrámu se ukazuje hloubka rozestupu mezi tím, co mělo být a co bylo?
U Ježíše se děje to, (to, co mělo být vidět v chrámu): rozestup mezi dobrým a zlým snižuje, a děje se to tak, že se to do toho rozestupu, o kterém od začátku mluvíme, dostat nemůže. Co je to, co se do rozestupu mezi tím, co má být a co je, nedostane, co ten rozestup svrchovaně překonává? Milost. Jediné, co nerozepnete do napětí do toho, co má být a co je - je Milost, (tj. přebytek Dobrého)...
To, co má být se začne dít jaksi "mimovolně", strhnuto tím přebytkem Dobrého... Propast mezi tím, co by mělo být, a tím, co je, mezi dobrým a zlým, je překonána přebytkem a Mocí Dobrého, Milostí, odpuštění, Bohem.
To je Tajemství, které se kolem Ježíše stávalo zřetelné. Zkušenost s Ježíšem. Rozestup mezi dobrým a zlým, je překonán přebytkem Dobrého.
Bude to ještě chvíli trvat, než se to takhle vyjádří, přinejmenším do velikonoc. Než se začne mluvit o roztržené oponě v chrámu (evangelia), nebo o Ježíšovi jako veleknězi před Bohem (epištola Židům), nebo o konci zákona (Pavel).

Ježíš je místem pro potkání Boha. A děje se to tak, že se neukáže jen rozestup mezi tím, co mělo být a co je. ale ten rozestup je překročen - Tebou. To, co mělo být, se stane - od Boha. Jako Milost.
Ježíš se stane koncem zákona. A místem potkání Boha.

Děkujeme za krásnou zkušenost překonání rozestupu mezi dobrým a zlým Tebou, od Tebe, přebytkem dobrého, v marnotratnosti lásky, a naději, že všechen rozestup překoná. I rozestup mezi životem a smrtí.

bratr farář Pavel Jun

domingo, diciembre 02, 2012

NEDĚLNÍ SLOVO-PALABRA DEL DOMINGO

39.Ježíš a zákon IV
Čáslav 02.12.2012





Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. 
Matouš 5:8
Dichosos los de corazón limpio,porque ellos verán a Dios.
Mateo 5.8 

Malujeme portrét Ježíše Nazaretského - Krista v naději, že zkušenost, která s Ním byla, se nás dotkne také.
Dnes máme znovu šanci... docela velikou, mluvilo se totiž o špíně a čistotě. A zkušenosti se špínou a čistotou bychom mohli rozumět, je jednou z přirozených a základních zkušeností života...

Připomenu k ní dvě věci:
a) zkušenost špíny a čistoty je zkušenost rozlišování mezi zlem a dobrem, zkušenost hodnocení; špína je zlá, čistota je dobrá.

Z čeho toto jednoznačné hodnocení vychází?
Jde jen o to, že se nám spojuje špína a nemoc (čistota a zdraví)?
Nebo jde o to, že špína znamená "příměs" přidání něčeho jiného, nepatřičného, co být nemusí a nemá, zlo je něco víc, nepatřičného, cizího, zbytečného a nekvalitního?
Nebo ještě víc jde o to, že špinavý člověk ze sebe nemá dobrý pocit, a druzí ho taky mít nemohou - člověk se špínou stává nepřijatelný a to je zlé?
Obraz čistoty a špíny se nabízel odedávna pro vyjádření nejhlubší roviny života - přijatelnosti "vůbec", zásadní otázky: pohybuji se v oblasti dobrého nebo zlého - v oblasti svatého nebo profánního, čistoty nebo špíny? Jsem na straně Dobra vůbec, Boží nebo ne?

Čtyři roviny zkušenosti dobra nebo zla... Zdraví, dobrý pocit ze sebe, přijatelnost, být na straně Boží.

b) ke zkušenosti znečištění patří tohle: "zlo je invazivní", špína je "nakažlivá". Znečistit se je tak snadné a rychlé. Stačí se dotknout "špinavého - a špína na vás ulpí. Budete se muset umýt, vyprat šaty. Ušpinění se děje "mimovolně", mimoděk, samo-sebou, každým dotykem se špínou. Očistit se - to stojí dost úsilí, špína se musí smýt nebo setřít.
Naopak to neplatí. Čistý se dotkne špinavého a nepředá svou čistotu... Sám se zašpiní. Špína nakazí čistotu dotykem, naopak to rozhodně neplatí. Čistota vyžaduje péči a opatrnost.

To je zkušenost s dobrem - jako když je slabší. (Je přirozenější, že když potkáte hněv, že "na vás přejde", že se taky rozhněváte, že na nenávist odpovíte nenávistí nebo lhostejností (což vyjde nastejno)...

Zákoníci kolem Ježíše ví o té nejhlubší rovině Dobra - jde o to být "čistý před Bohem", být na straně Boží a znají tíhu a vážnost úsilí o čistotu...
Jejich zájem je: dostat se na stranu Dobra - Boží, být přijatelný lidem a Bohu; a neúčastnit se toho předávání špíny - Zla dál a to stojí hodně úsilí, opatrnosti, vyhýbání se a očišťování se...
K tomu je zákon, abychom se nedostali do kontaktu s nečistým, abycho se udrželi aspoň jakž takž čisté - přijatelné sobě, druhým, Bohu.

Ale teď ten ježíš... To je tak Jinak!
On si jde za "nečistými", celníky, hříšníky, k pohanům, nemocným... jakoby nic. A ono opravdu "Nic"... nic z toho, čeho se dalo bát a co se dalo čekat.
Takhle to je: Ne že jejich špína přechází na Něj, ale jeho čistota přechází na ně. Zkušenost s dobrem a zlem se obrací naruby.
To je podstata zkušenosti s ježíšem: čistý očišťuje špinavé... dobré má navrch.

Tak je to s čistotou a špínou - dobrem a zlem u Ježíše (u Boha).

Ježíš mluví o čistotě srdce (proti čistotě rukou). O čistotě zevnitř, o čistotě, která působí.
Čisté srdce je srdce, kterého se "dotkl Bůh". To je srdce, které ztratilo výlučné zaujetí sebou samým. Které prožilo - nebo vytušilo, že Dobro od Boha je silnější... že bere zlo do sebe a zlo se v něm ztrácí.
Není to jen tak - nejdeme jen k vánocům, ale víme i o velikonocích - je to vykoupeno, stojí to... oběť. ale stejně, právě tak... dobro od boha je silnější...

Patří k tomu objev (zkušenost): Starost o vlastní čistotu - přijatelnost se stává (byla) součástí invaze zlého v tomhle světě. Člověk se stará (bojí a usiluje) sám o sebe, ztrácí se mu přitom druhý člověk a Bůh a tím se ocitá bezbranný vůči zlému nebo dokonce na jeho straně.
Proto se zdá být špína tak silná, "setrvalá" a nebezpečná. Nakazí srdce strachem. A uzavře ho. Jak mu potom pomoci?

Čisté srdce - je srdce otevřené, má je člověk, který se nenechá uvěznit starostí, protože je zaujat ne sebou a svým strachem, ale druhým, Bohem.

Začíná advent. Otvírá se velká možnost být zaujat ne sebou a "dobrem a zlem pro mě", ale přicházejícím, hostem, s kterým se děje ten div, že špína - Zlé přestává mít navrch: vlastně jde jen o to pustit hosta dál.

Ať naše srdce nepropadá léčkám, které mu připravuje strach.

bratr farář Pavel Jun


domingo, noviembre 18, 2012

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

38. smysl zákona - svoboda činit dobré
Čáslav 18.11.2012






Vešel opět do synagógy; a byl tam člověk s odumřelou rukou. Číhali na něj, uzdraví-li ho v sobotu, aby jej obžalovali.  On řekl tomu člověku s odumřelou rukou: „Vstaň a pojď doprostřed!“  Pak se jich zeptal: „Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?“ Ale oni mlčeli.  Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu člověku: „Zvedni ruku!“ Zvedl ji, a jeho ruka byla zase zdravá.  Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí. Marek 3:1-6

En otra ocasión entró en la sinagoga, y había allí un hombre que tenía la mano paralizada. Algunos que buscaban un motivo para acusar a Jesús no le quitaban la vista de encima para ver si sanaba al enfermo en sábado. Entonces Jesús le dijo al hombre de la mano paralizada: —Ponte de pie frente a todos. Luego dijo a los otros: —¿Qué está permitido en sábado: hacer el bien o hacer el mal, salvar una vida o matar? Pero ellos permanecieron callados. Jesús se les quedó mirando, enojado y entristecido por la dureza de su corazón, y le dijo al hombre: —Extiende la mano. La extendió, y la mano le quedó restablecida. Tan pronto como salieron los fariseos, comenzaron a tramar con los herodianos cómo matar a Jesús. Marcos 3:1-6

Malujeme Ježíšuv portrét, teď jeden velmi důležitý rys jeho podoby: Ježíš a zákon... Co udělá s Ježíšovou tváří? Ježíš a zákon...

Význam zákona pro Izraelce se dá vyjádřit ze situace poutníka v poušti: Co je pro poutníka v poušti životně důležité? Směr cesty. A zákon se hebrejsky řekne "tora" a znamená to taky "tam". Zákon byl tedy pro Židy jako ukazatel cesty v poušti. Takový má smysl, význam a hodnotu.

Stačí směr jen naznačit? Není to to nejlepší? Nejpřímější cesta? Tak zákon chápali spíš řecky mluvící židé z diaspory. Pro ně bylo nejdůležitější Desatero jako principiální zákon.

Nebo je lepší popisovat každý krok? Kdyby byla řada ukazatelů, všechny na dohled, jedna od druhé. Sice by se mohla cesta (bude) klikatit, ale... nebylo by víc jistoty?
Tak to měli farizeové a zákoníci. Rozpracovávali zákon do spousty směrovek.

Izraelci měli pojetí zákona jako ukazatele cesty v poušti v dvojím pojetí. Principiální a detailní.
Co je lepší podle vás? Mít jednu, dvě, tři zásadní směrovky pro život... nebo spíš víc ukazatelů...?

Ježíš jakoby byl blíž tomu principiálnímu, taky jakoby dával spíš jednu "zásadní, dálkovou směrovku" - třeba "milovat budeš Boha a bližního a sebe".
Ale jeho vztah k zákonu byl ještě jiný. Dalo by se říci, že jeho vztah k zákonu byl "svobodný"? A co to znamená? Nedbal snad na jeho směrovky?
To pořád není to podstatné o Ježíšovi a jeho vztahu k zákonu... Musí se to vyjádřit ještě jinak.

Je pro poutníka v poušti ještě něco důležité? Napovím. Jak je důležitá vzdálenost (do oázy třeba)?

Poutník potřebuje znát směr... bez něj se ztratí. ale když je vzdálenost do oázy nejistá nebo moc velká... tak se zase může stát, že poutník už ani nebude chtít nebo moci jít dál...
(Jsme v naší době víc dezorientováni (že nevíme kudy kam) nebo víc - unaveni (nejdeme nikam)...?)

Co pomáha se vzdáleností? Když už se nechce dál...
Potěšit, povzbudit...- Víš, jak chutná voda přímo ze studny, víš... jak jsou stromy v oáze krásné, víš, jak...
Postrašit... - Víš, co se stane, když nepůjdeš dál, víš, za jak dlouho ti dojde voda, víš, co se stane, když sejdeš z cesty, víš, co se stane s člověkem, když zůstane v poušti, víš, jak se umírá na žízeň?

Jakže to měl Ježíš se zákonem? Pomůže nám mluvit nejen o směru cesty, ale taky o vzdálenosti k cíli. On víc těšil nebo děsil? Nebo ještě jinak?

Ještě trochu jinak. "Vzdálenost" je zvláštní "atribut", "hodnota". Není jenom ode mě k cíli. To člověka může dost zmást, když to má takhle - objevuje se optický klam, kterému se říká "fata morgana".
to je omyl postmoderního člověka - jde jen o vzdálenost ode mě k cíli mé touhy, a je to omyl zrádný a velmi matoucí.

Může totiž být taky vzdálenost vzájemná. (Blízkost vzájemná). Jako děti jsme - když někdo řekl: Pojď sem! - rádi odpovídali: proč bych chodil, máš to ke mně stejně daleko. Časem jsem pochopil, že to tak neplatí. Vzdálenost vzájemná se měří docela jinak.
Není to jakási vzdálenost mezi námi. Ani to není jen vzdálenost mezi námi "krát dvě" (měřená ode mě k tobě, od tebe ke mně). Vzdálenost vzájemná se měří docela jinak

(Není statická). Spíš prostě je nebo není. Je blízkost nebo vzdálenost.
Jaksi se "děje". "Teď". Objevuje se a mizí. Mění se Najednou. Stačí jakoby "málo" a stane se hodně. (Stačí pohled, stačí slovo... Přece máte zkušenost s odpouštěním!) Byla světelné roky a najednou je na dotek. Byla na dotek a najednou je nezměrná.

To byla zkušenost s Ježíšem, zkušenost Ježíšem otevřená: Bůh vám nabízí svou blízkost. Ježíš je tím, u koho se ta nabídka "aktualizuje, kde se blízkost Děje". Ježíš žil z toho a s tím: "Bůh blízko". to je ještě něco docela jiného než "kudy do oázy" nebo "jak daleko je ode mě do oázy..." Z toho vychází Ježíšova svoboda vůči zákonu (směrovce nebo směrovkám). (Ukazatele cesty na jednu stranu oázu přibližují, na druhou vzdalují...)
Ten člověk s chromou rukou má prožít, že teď je Bůh blízko. tak to prožije. I když zákon říká, že to může počkat. Jde o to: Být ne "poučený" nebo "ponouknutý" k dobrému. ale svobodný k dobrému. "Vycházejte" z blízkosti mezi mnou a Tebou.

Takovou bezprostřednost - můžete prožít - i působit... Jsem najednou překvapen, že Tijsem blízko, že Tobě mohu být blízko.
Tedy: Jde o Boha. Nejde o to se někam dostat. Ale k Bohu. Bůh vám nabízí blízkost. Ta zkušenost se přelévá do zkušenosti blízkosti druhých lidí. (Porozumění, pochopení, soucit...)

Ježíš měl i pro farizeje soucit. Jejich srdce bylo tvrdé. Staralo se jen o směrovky na cestě a trvalo na nich tak , že se ztratilo. Zapoměli, že vzdálenost je vzájemná a že se děje div "náhlé blízkosti", darované blízkosti. Bez smyslu pro vzájemnou blízkost totiž srdce "ztvrdne a umře". Kolik lidí už "jakoby bylo bez srdce"?

Bůh vám nabízí svou blízkost. to osvobozuje krásně, překvapivě k dobrému. Vrací život. To je "spasení"

Děkujeme za div, zázrak vzájemné blízkosti.
bratr farář Pavel Jun