Páginas vistas en total

martes, diciembre 25, 2012

SVÁTEČNÍ SLOVO - PALABRA FESTIVA

Čas Vánoc
Čáslav 25.12.2012

„Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Marek 1.15

«Se ha cumplido el tiempo —decía—. El reino de Dios está cerca. ¡Arrepiéntanse y crean las buenas nuevas!» Marcos 1.15

Letošní vánoční divadlo mládeže bylo o čase. Jak souvisí vánoce a čas...?

Čím  je pro vás čas? K čemu by se dal přirovnat?
Plyne, je jako proud...
Je jako proud, který vás vleče, otlouká o kameny, kterému se zkoušíte vzepřít?
Nebo proud, který plyne, přináší a odnáší, nabízí, dává a hned bere?

Základní scéna divadla byla scéna rybářů u řeky.
Řeka je symbolem pro proud, který přináší a odnáší... tajemný proud.
Rybáři jsou symbol čekajících, udice symbol pro "zachycování - vytahování z proudu"...

Čas znamená nutnost čekání. Čekat se musí. To je základní zkušenost s časem - nepodřizuje se nám. Čas se vlastně "musí strpět", nezbývá než podřídit se mu.
Čas připomíná, jak jsme v životě. Připomíná nám naši základní odkázanost. Nejde vůbec jen o to, "jaký si to uděláš...", a nedává smysl říkat: "já si půjdu po svém". (Ne že člověk je docela pasivní, ale - čekat se musí často a v tak podstatných věcech).
Jste netrpěliví nebo umíte být trpěliví?
K čekání patří taky strach až hrůza (vybaví se vám chvíle, kdy jste nemohli nic dělat, jen čekat a trnout, jak jen to bude dál...? Při přípravě divadla jsme prožili takovou hroznou chvíli se zraněnou slečnou).

Jak to může být s čekáním?
Jednu chvíli hodinář v divadle hledá nová loga a podoby hodin. Aby vyjadřovaly, jak to s časem můžeme mít.
Jeden se ptal: Musí být ciferník kulatý, Copak je to pořád dokola, Jiná: Nemohla by být na ciferníku hodin studna uprostřed pouště. To by pro pocit života znamenalo - že i když je kolem tolik prázdnoty, tak je z čeho žít...
Jiný: A kdyby na ciferníku byla padající hvězda... to by vás při každém pohledu na hodiny mohlo pak napadnout - "co ten čas asi přinese, co by mohl dobrého přinést", a nenapadlo by vás... "to to utíká", nebo "to nestihnu"... nebo "to se to vleče".
Proč když padá hvězda, se má něco přát? Je to malé "extempore", vystoupení - vysvobození z času, malý time-out?

Kdy dává čekání smysl? Když se může objevit něco nového, dobrého, spadnout do života?
Je to jen jako s herním automatem, Mohla by se z něj přece vysypat - spousta peněz...

hodinář se v divadle zeptá: A ta padající hvězda - nemohla by to být betlémská hvězda? A tady se otvírá souvislost času a vánoc.

Vánoční příběh má - může proměnit (proměňuje) vnímání času... - a s tím celého života.

Jak a proč? Kdyže se tedy může čekat? Kdy má čekání zvláštní smysl a velkou sílu?
Skutečné čekání je stejně nakonec hlavně čekání na Někoho (ne jen na něco). Čekat v klidu, pokoji, nebo dokonce s krásně zatajeným dechem můžete, když čekáte "někoho", když v někom kvůli někomu máte důvod pro čekání.
Čekat se může, když... je na Koho čekat a potom: když mohu počítat s aktivitou "z druhé strany", že se ke mně brodí někdo naproti, že On ke mně míří...
Když se čekání nevztahuje jen k tomu (jako u herního automatu nebo i rybářům u řeky) - že snad, možná - něco vypadne, nebo něco vytáhnu, že mě něco potká; ale když se čekání může vztahovat k někomu, kdo k vám míří, tak to čekání dostane zvláštní sílu, smysl a důvod.
Zapomíná se na to, ale až vztahem (vztahy) náš život přestává být roztroušeným prachem v čase a prostoru, dostává tvar a pevnost a charakter a může být sám zachycen.

Cílem každého dobrého čekání je nakonec Bůh. Nemá smysl čekat, že mi něco do života spadne, (co by to mělo být... domyslete to... - myslím co by to mělo být, abyste na tom měli dost...), ale že se dotknu - že se mě dotkne Ten, který nás a všechno přesahuje a naplňuje... že sám budu z řeky času vytažen.

To je vánoční zvěst. Bůh k vám míří, má o vás dobrý zájem (biblicky: "má ve vás zalíbení"). Znamením toho je betlémské dítě, Ježíš Nazaretský - Kristus... ten je ztělestnění (doslova) Zájmu, který se vás týká.
Do čekání, které tak jako tak (tak nebo tak) tvoří podstatu našeho života, se dostává - dychtivost, radost, naděje...

Tedy:  Čekat se musí.
Ale nejste jen postaveni na břeh řeky času... abyste si z něj vytáhli, co chytnete, když budete mít štěstí, nebo dobří; nebo do něj vrženi, abyste uplavali - doplavali, kam vám bude stačit dech.

Vánoce rehabilitují čekání (vrací čekání důstojnost a dávají mu smysl). Čekat se musí a může. Je to čekání na Někoho. Nakonec na Boha. Lze k tomu mít důvěru a odvahu. Míří totiž k vám... jde vám vstříc, chce vás potkat... nechce vás minout.

Děkujeme za to, že druzí lidé a nakonec Ty dáváš naději našemu čekání.

bratr farář Pavel Jun











No hay comentarios: