Páginas vistas en total

domingo, enero 15, 2012

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

 2. Jan Křtitel
Čáslav 15.1.2012


Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme, Pláč 5:21a  
Permítenos volver a ti, Señor, y volveremos; Lamentaciones 5.21a
Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám.“ Ježíš mu řekl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“ Chlapcův otec rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře.“ Marek 9.22b-24
Si puedes hacer algo, ten compasión de nosotros y ayúdanos. —¿Cómo que si puedo? Para el que cree, todo es posible. —¡Sí creo! —exclamó de inmediato el padre del muchacho—. ¡Ayúdame en mi poca fe! Marcos 9:22b-24


Dovedete si představit situaci, kdy to zůstane na vás? Důležité, rozhodující je to, co uděláte vy. To půjde, to je snadné si představit. Tak to máme často. Připadá nám tak důležité, co my... myslíme, děláme... Jaké to je? Opojné, osvobozující. Někdy vlastně tíživé!

Dovedete si představit situaci, že to vůbec nezůstane na váx, že nenaděláte nic? to - půjde taky? Taky. ale to jsou většinou situace, kdy se s námi nebo s našimi blízkými něco děje, zlého, a my nemůžeme dělat nic.
Jaké to je? Většinou je to o strach. Zřídka to je krásné.

Dvě možnosti: a) zůstalo to na mně, tedy "musím".
b) Není to na mně, tedy "nemohu".


Ale ten Jan Křtitel...
Na jedné straně s lidmi mluví tak naléhavě, zuřivě, hněvivě, že oni musí mít pocit - že to je docela na nich, co teď udělají, že na tom nesmírně - všechno záleží. mluví o pokání, které přece musí udělat oni sami, protože to pokání je "změna kursu, orientace". Na druhou stranu po nich chce, ať se nechají pokřtít a v tom jsou naprosto pasivní.

Že by byla ještě jiná možnost - než že všechno zůstalo na mně nebo že nic nezůstalo na mně?
Vlastně ano, může se to střídat. Teď já, pak ne já, pak zase já?
to taky dobře známe. Každý rozhovor je takhle. Já něco řeknu, ty odpovíš, nebo naopak.

Takže: a) Já všechno... "Musím". b) Nebo já nic... "Nemohu". c) teď já, pak "ne já". A tak se to může střídat.

To známe taky dobře. Dokonce často navazuje (odpovídá) jedno na druhé. Na to, co Já... se váže (odpovídá) , co "ne Já", co Ty. A naopak. Podle toho, co Ty, tak Já...

Ale v tom, co se kolem Jana děje, co Jan říká, jakoby to bylo ještě jinak. Jako když Jan říká obojí jedním dechem. "Vy". A "ne vy". Co je důležitější? 
I když je jasné "pořadí", ("vy nezačínáte"), přesto se to rozplést jaksi nedá. Není zřetelné, co mohu připsat sobě a co ne, co musím připsat Jinému.
Dost se to podobá tomu, co napsal o obrácení prorok Jeremiáš. "Obrať nás, hospodine, k sobě a my se navrátíme... "

Není nakonec přece jen ještě čtvrtá možnost?
Není to někdy tak... "najednou", že se nedá rozlišit, že se nedá připsat, co kdo...?

Dovedete si představit nějakou obyčejnou situaci, v které je obojí najednou - aktivita a pasivita?
Je to jako s plachetnicí na moři? Natahuji plachtu a (tak) čekám na vítr. Bez větru není nic. Bez plachty - taky nic?
Nebo jako podání ruky? podávám ruku, když (protože) ty mi ji podáváš. Kdybys ji nepodal, co bych to dělal, když natahuji ruku? Nechci, abys natáhl ruku do prázdna.

Takhle to má člověk s Bohem. (Takhle lze vyjádřit Tu Zkušenost.) Nejde o to, že by nebylo jasné, kdo "si začal". To je jasné.
Ale jaksi se nedá rozestřít, co připsat sobě a co Bohu, v čem jsem aktivní a v čem pasivní.
Je to hodně zvláštní, paradoxní a krásná zkušenost: Sobě nemohu připsat nic, a přesto... jsem tak "aktivní", jak jsem nikdy nebyl.


To vzniká zvláštní konstelace. Musím i nemohu a přesto - je mi dáno. (Jak to řekne Ježíšovi otec nemocného chlapce: "věřím, pomoz mé nedověře"). Tohle pochopit - nebo spíš prožít - to znamená prožít Boha. do takové konstelace se staví Bůh s lidmi. tohle říká Jan. Ještě zřetelněji a přesněji Ježíš.
Tak je to nakones s životem. Musíte snad žít a (ale také) je vám to dáno... Tak s budoucností. musíte do ní a (ale také) je vám dána. Jdete a jste neseni.
Protože tak je to s láskou.

Děkujeme za to, že můžeme žít z Tebe, pro Tebe, Tobě vstříc.

bratr farář Pavel Jun