Páginas vistas en total

lunes, mayo 28, 2012

Sk 2,1-18

Čáslav  svatodušní svátky; 27.5.2012

 

2 Korintským 12:1-5  Musím se pochlubit, i když to není k užitku; přicházím teď k viděním a zjevením Páně.  Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe; zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím - Bůh to ví.  A vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje - zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví -  a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit.  Tím se budu chlubit, sám sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi.

 

 Me veo obligado a jactarme, aunque nada se gane con ello. Paso a referirme a las visiones y revelaciones del Señor. Conozco a un seguidor de Cristo que hace catorce años fue llevado al tercer cielo (no sé si en el cuerpo o fuera del cuerpo; Dios lo sabe). Y sé que este hombre (no sé si en el cuerpo o aparte del cuerpo; Dios lo sabe) fue llevado al paraíso y escuchó cosas indecibles que a los humanos no se nos permite expresar.De tal hombre podría hacer alarde; pero de mí no haré alarde sino de mis debilidades. 
 2 Corintios 12:1-5

Svatodušní svátky – co se to stalo, děje, slaví?

A
Slavní rockoví zpěváci, když přijdou na podium se zeptají: je vám dobře, je vám fajn? A všichni křičí: Fajn!

Ona to nemusí být taková fráze, jak vypadá. Je dobře? Nejen vám, ale tak – vůbec, všude a doopravdy? …
Co by se mělo stát, aby „bylo opravdu dobře“? Jak si dovedete to „opravdu dobře“ představit? Spousta lidí by řekla: Návrat prosperity. Dá se to říci lépe?

Dalo by se tomu říci: rehabilitace
Víte, co je rehabilitace. Po převratu bylo dost lidí „rehabilitováno“. To neznamená jen, že se jim vracel ukradený majetek... ale „čest“. Habilita je „důstojnost“.
Je zájem o rehabilitaci? Možná není doba ponížení... Ale lhostejnosti. Narůstající, vzájemné lhostejnosti. Co má svou důstojnost? To kdyby se stalo – návrat důstojnosti…

Jak by měla taková velká rehabilitace proběhnout, čím byste začali? Aby se to nerozpadlo do série rehabilitačních procesů… Čemu vrátit důstojnost, aby se začala vracet všemu…?
Co kdyby se začalo budoucností.
Proč? Že ji dnes zvláště potřebuje?
Co byste řekli o budoucnosti? I té své, klidně. Odvážíte se být osobní? Čemu z vašeho života, těla, duše… dáváte (šanci na) budoucnost?
Obrazy pro budoucnost:
Mráz, ticho, všechno se zastaví, srdce doklepe, nic už se neděje…
Sucho. Vyprahlá krajina, kde ubývá života, až nakonec není. Tělo, rozum, schopnosti, možnosti vysychají.
Vítr. Vichr. Vyvrátí stromy. Snad i ten můj? Nezůstane kámen na kameni.
Obraz ohně. Oheň spaluje. Zbude popel. Nebo čistí. Zbude ryzí zlato. Co „se dočká budoucnosti“? Nezbude jen trochu popela?
Tak je to: budoucnost nemá svou „habilitu“. A pak nic!
Kdyby se podařilo rehabilitovat budoucnost, tzn. že by se o ní dalo myslet, mluvit, dívat se do ní, smířit se s ní, přijmout ji, nebo snad i těšit se na ni… pak by se začala rehabilitovat přítomnost a s ní taky my.

B
Jak se rehabilituje budoucnost?
Kdo by dokázal rehabilitovat budoucnost?
Kdo?
Prakticky se o to ale pokouší kdekdo. Byznys, umělci, je to hlavní náplň práce politiků např….

Kdo by to ale opravdu „mohl“? Teoreticky: Musel by to být někdo, kdo do ní patří. Jinak než jen „ve svém vlastním pyšném nároku“ (lecjaký vládce mluvil o své říši jako „nekonečné“. Jejich konce (i jejich říší) bývaly… škoda mluvit. Jeden mediální případ plní týden média).
Musel by to být někdo, kdo do budoucnosti patří. Vím jen o jednom, o kom se to zvláštním právem a způsobem (na základě zvláštní zkušeností) říká. Ježíš.
To bylo Ježíšovo hlavní zaměstnání: rehabilitovat budoucnost. A jemu se to dařilo. A nakonec to bylo jaksi potvrzené. (To je smysl vyznání „byl vzkříšen“ a velikonoční zkušenost).

Jak to dělal? Těžko říci?
Možná je k tomu potřebí jednoznačnost srdce, směru života. Pravdivost.
Ale spíš se to dělá láskou (i pravdivost je „ovoce lásky“). Nějakou naprostou a docela jednoznačnou.
Když víte, vnímáte, že váš život se dotýká jiného… že vzniká taková „krajka“ (tohle je skutečný obraz pro „bytí“), někdy trochu zašmodrchaná, ale přesto krajka… Když takhle pocítíte, že se „krajka“ životů, příběhů se dotýká Boha. Že se před Ním a pro Něj splétá. A že On z toho má radost a to chce, toho si váží. Že se snad celý „vesmír“ chvěje radostí nad tím, že se to tak děje.

Kdybyste chtěli rehabilitovat budoucnost (i svou), tak vím o Jediném, tak bych doporučoval Ježíše.
On patří do budoucnosti. Tam ho lze bez rozpaků a zaváhání chtít a mít. Bůh ho tak prý také má.

C
Co svatodušní svátky? Nemluvili jsme spíš o velikonocích? Smrt a vzkříšení. Rehabilitace budoucnosti, která je Ježíšova.
Svatodušní svátky s ohněm a větrem ducha znamenají snad ještě víc. Znamenají, že se vás Ta (Ježíšem rehabilitovaná) budoucnost přímo dotkne. (To je „Duch svatý“). Člověk ji prožije „v předjímce“ a jako dobrou. Ten oheň nespaluje docela. Nespaluje aspoň „nosné vztahy“. A ten vítr je jako dech, vrací život!
Prožijete to jako velikou krásu. Přes všechen strach, který z budoucnosti máme, musíme mít. Rozeklanost, dvouznačnost, napětí, křehkost, izolovanost, nejistota, prázdnota, vyprahlost… jsou pryč, aspoň na chvíli. 
Aspoň na chvíli to tak je. Někdy. Ale my si to pamatujeme!!! (I to je Duch svatý?). Amen.  

Děkujeme za radost, která začíná u Tebe a dochvěje se až k nám a dá nám odvahu – být součástí krajky života před Tebou. 


bratr farář Pavel Jun