Páginas vistas en total

domingo, agosto 26, 2012

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

M 12, 28-34
Čáslav 24.10.99; 25.08.2012

Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán;  miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘  Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“ Marek 12:29-31

 —El más importante es: “Oye, Israel. El Señor nuestro Dios es el único Señor4 —contestó Jesús—. Ama al Señor tu Dios con todo tu corazón, con toda tu alma, con toda tu mente y con todas tus fuerzas.” El segundo es: “Ama a tu prójimo como a ti mismo.” No hay otro mandamiento más importante que éstos. Marcos 12:29-31

Mluvíme o Ježíšovi, pořád znovu a znovu, malujeme si jeho portrét. Dnes kousek dál. Mohl bych vám přečíst jeden "skoroapokryf"?

Michal Kitta: Je čas roztrhávat i čas sešívat. Bratrstvo 8/99

Když legionáři rozdělili Ježíšův svrchní šat na čtyři díly, navrhl Valerius, aby o spodní šat, který byl utkaný vcelku a bylo by škoda ho dělit, metali kostky. Neví se, zda kostky neměl navrtané, ale ví se, že vyhrál.
Odnesl šat domů a dal jej ženě vyprat, protože byl od mučení zkrvavený. Když oschl, zjistil, že je mu trochu těsný, protože legionáři obvykle mívají vyšší míru než proroci. Snad právě proto, že ho dřel, musel na předchozího majitele často myslet. "Ta zvláštní tma, to divadlo kolem", říkal si, když vzpomínal na ukřižování. Vybavovaly se mu oči, které na něj hleděly z rozmláceného obličeje.
Nakonec si nechal od kolegů v civilu zjistit adresu Ježíšova učedníka, který ho pohřbíval. Vypravil se za ním v noci, aby on, Říman, Žida z velerady nekompromitoval, a dal si o Ježíšovi vyprávět.
Nikodém se zamyslel: "On byl vlastně stejný, jako to tvoje spodní roucho. Z jednoho kusu, nerozdělený. Byl jednotný v sobě i navenek. co si myslel, to říkal. Žil jak učil. Nebyl rozpor mezi jeho touhou a činy, ambicemi a prací. Nebyl žádný rozervanec. Byl celý, úplný, bylo v něm pravé lidství, správná dávka soucitu i hněvu, emocí a sebeovládání. A ty jsi ho ukřižoval."
Valeria to popudilo: "Takový klaďas! Kdybych chtěl, mohl jsem ty jeho spodky rozškubat a musel by sis vymyslet jiné bájné přirovnání!"
Nikodém se usmál: "Nevědomky jsi naplnil staré Davidovo proroctví - "Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv." Ale to jsi nemohl vědět." "Hýbe mi žlučí, když můj život skládáš do cizí mozaiky! Já jsem já a on je on! Co je mi po dokonalých!" V tu chvíli by nejraději Ježíšovo prádlo svlékl, ale před puritánským Židem se styděl.
"Ano," řekl Nikodém, "jeho dokonalost nás musí dráždit. Protože mi všichni jsme roztrhaní, pere se v nás dobro a zlo, touha žít něco krásného a zároveň po tom šlapat. Chceme ho zabít a zároveň s ním vstávat z mrtvých."
Valerius utíkal nocí a vůbec nevěděl, co chce. Doma hodil Ježíšův spodní šat na oheň. "Do čeho jsem se to zapletl?" I když už ho prádlo netísnilo, tísnily ho myšlenky: něco se kolem něho odehrávalo; přestože šata shořely, měl plamen v hrudi. "Kdo vlastně byl ten Ježíš?" Najednou byl on, Valerius roztrhaný na kousíčky, najednou se on, ač nechtěl, změnil v rozházenou mozaiku. 
Dokončení za chvíli.
Víte, co je mozaika. to jsou různé kamínky, černé, bílé všelijak barevné, poskládané vedle sebe.
Všechno je tu jako mozaika. Jako náhodná mozaika. Všechno známe tak.
Mozaikou je také člověk. Já, ty, vy, každý. Jako Valerius a Nikodém z apokryfu. Mnoho různých věcí, chvil, pocitů, jednání... nespojených jinak než "přetržitým časem" (která se taky dá přetrhnout). Často den ze dne jinak, okamžik za okamžikem jinak. A jedno proti druhému často v rozporu.
Když se například v člověku dostane do rozporu rozum, cit, vůle... to jsou hrozné věci z toho! Když člověk něco a chce něco jiného, a ještě k tomu něco jiného může.

Člověk je neposkládanou mozaikou. Nepatří k sobě věci, chvíle, rozhodnutí. Čas to poutá k sobě velmi volně.
Je to problém? Jak to nesouvisející spojit dohromady - to je jedna z nejpodstatnějších otázek, které máme, kterými jsme, které si nevymýšlíme.


Co s tím? Dnes se z toho někdy pokoušejí udělat "cnost". Říkají: aspoň je život rozmanitý a bohatý. Co nejvíc věcí se má a může klást vedle sebe, netřeba je spojovat...
To je ovšem z nouze cnost. Životní pocit (nesmyslnost) prozrazuje.

Co by dalo všechno v mém životě dohromady, (jak to převést na jednoho jmenovatele? zeptal by se matematik), co scelí, kdy začne všechno pořádně držet pohromadě? Víte o něčem?
- Nemohli a neměli by to dát dohromady druzí? Druhý člověk by mě mohl přehlédnout jedním pohledem. Já bych jeho pohled zachytil a - bylo by to. Hodně stojíme o uznání druhéhé člověka.
Ba ne, ten druhý je na tom jako já, taky mozaika, rozpadlá, nehotová mozaika, u každého to cítíte, a co vy víte, jak, z jakého úhlu, z jakého místa se na vás v tu chvíli dívá, který kamínek u něj převažuje? Přece máte tu zkušenost, jak se pohled druhého na vás mění. Stačí když zkřížíte jeho cestu.
- Nedá to dohromady Konec? Všechno se uzavře, není to potom shrnutí? Nebo konec znamená definitivní rozpadnutí, roztroušení všeho? Těla a všeho - do vzpomínek druhých. A do země, do prachu...
-Tak co s tím? Nešlo by vymazat některé věci, některé chvíle, zapomenout, říci - to jsem nebyl já, to se mnou jen něco smýkalo. Za to já nemohu, to byla frustrace, to bylo násilí, to byla doba, to.. já nechtěl. Necítil něco takového Valerius? On jen vykonával rozkaz!
Co říkáte tomu řešení? Špatně! Psychologové by mohli vyprávět. O utrpení a nebezpečí lidí, kteří tohle udělají, kteří ztratí smysl pro pravdu, a odpovědnost. Říkali by, že v sobě člověk má něco, co mu stejně říká: lžeš, jsi mimo.
Můžeme zkusit některé věci popřít. Černé kamínky odložit, předat je jinému. Stejně to nezabrání v tom, že člověk realitu (černé kamínky), bude muset znovu a znovu popírat, pořád dokola, ani v tom, že bude ve větším utrpení a bude působit větší utrpení.
-Nebo nestačilo by prostě přiznaz: tak to je, to jsem já, přiznat se k tomu ke všemu, "smířit se s tím". Tohle je pravda - všechno...? Já jsem takový i takový.
Je to lepší? Trochu. Udrží to pohromadě? Ne. Vlastně jen vedle sebe. Něco takového udělal Nikodém? Že tam bylo ještě něco jiného, něco navíc?

Co spojí dohromady? Co by mě zcelilo a co bych pak mohl "celý"?
Jak to myslel Nikodém - když o Ježíšovi říkal: "On byl z jednoho kusu".
Co takhle scelí - člověka? Ježíšovo Tajemství je... Pozorujeme pár nedělí, jak se Ježíš chová k hříšníkům a celníkům...) bezvýhradně přijatá bezvýhradná Láska. Bezvýhradná Láska (Boží, ovšem, taková může být jen Boží).
Shrnující a spojující moc je bezvýhradná Láska. Kdyby člověk potkal Někoho, komu se to stalo... v kom bude sceléní z bezvýhradné Lásky...
To by mohlo způsobit, že já - že mohu, smím a dokáži něco, co bude odpověď na to; tedy že pak něco mohu taky celý, že mohu něco, co mě zcelí, co mě začne scelovat. Bude to souviset taky s Láskou. Opětovaná bezvýhradná Láska...
Proto tam bylo: miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!
To je to, při čem se může začít dít aspoň závdavek zcelení aspoň mého srdce... opětovaná bezvýhradná Láska k Bohu.
Je potřebí k tomu potkat někoho, kdo to uměl, mohl. Kdo byl takhle Láskou zcelený do jednoho kusu. Ježíš.
Dokončení apokryfu:
Ježíšovo spodní roucho se nám nedochovalo. Snad mají nějaké v Kolíně nad Rýnem či v Toulouse, ovšm nevěřte tomu. O Valeriovi také nic dalšího nevíme. ale prý ho někdo zase sešil a dal dohromady. Možná ho z legií propustili a on se stal proti své vůli gladiátorem v římském cirku za císaře Nera. to už byl také on sešitým učedníkem nesešívaného Mistra.
bratr farář Pavel Jun