Páginas vistas en total

domingo, septiembre 09, 2012

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

28. odpuštění hříchů
Čáslav 9.9.2012

Když byl u stolu v jeho domě, stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky mnoho celníků a jiných hříšníků; bylo jich totiž mnoho mezi těmi, kdo ho následovali. Když zákoníci z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, říkali jeho učedníkům: „Jak to, že jí s celníky a hříšníky?“ Ježíš to uslyšel a řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ Marek 2: 15-17

Sucedió que, estando Jesús a la mesa en casa de Leví, muchos recaudadores de impuestos y pecadores se sentaron con él y sus discípulos, pues ya eran muchos los que lo seguían. Cuando los maestros de la ley, que eran fariseos, vieron con quién comía, les preguntaron a sus discípulos:—¿Y éste come con recaudadores de impuestos y con pecadores? Al oírlos, Jesús les contestó:—No son los sanos los que necesitan médico sino los enfermos. Y yo no he venido a llamar a justos sino a pecadores.Marcos 2:15-17


***
Malujeme portrét Ježíše Nazaretského.
Objevuje se nám v něm cosi kontrastního.
Ježíš něčím pobuřoval. Čím?
Problém kolem Ježíše je odpuštění.
Odpuštění vlastně padá na každém jeho kroku. Dává ho, i když si o něj lidé neřeknou. Dává ho leckomu, snad každému. A nejvíc je vidět na tom, jak se chová k hříšníkům, celníkům... (mluvíme teď o hostinách s nimi).

Mnoho lidí kolem Ježíše cítilo bytostně: odpuštění takhle, to nelze!

***
Co jím na tom vadí? Vadilo by to i nám?

Odpuštění má pro nás několik omezení a podmínek.
Prvně: Odpuštění musí přijít od toho, vůči komu se stalo provinění. Nedává smysl odpouštět to, co udělal někdo jiný někomu jinému...
Potom: O odpuštění by se asi mělo stát. Jaký by mělo smysl odpouštět někomu, kdo si o to neřekl a snad o to ani nestojí? Ten, komu se odpouští, by si měl uvědomit, že se provinil, jinak odpuštění je zbytečné.
Odpuštění se může týkat jen něčeho z toho, co se stalo dosud. Nemohu odpouštět všechno. A odpuštění už vůbec nemůže mít žádný přesah do budoucnosti.
A taky se s ním musí opatrně. Protože kdyby si lidé zvykli na to, že se odpouští a měli odpuštění za automatické, tak by se už vůbec nesnažili... žít ohleduplně.

***
Ale u Ježíše... je to jinak. Ježíš odpouští jinak.
Odpuštění dává i lidem, které potkal poprvé (a kteří jemu nic neudělali).
Neptá se, jestli o odpuštění stojí, nečeká, až si o něj řeknou, přišli kvůli něčemu jinému většinou (nemoc, zájem).
S odpuštěním rozhodně nešetří. Dává ho snad každému.
A odpouštění zní tak paušálně, jako když se týká všeho v životě.
Až takhle: jakoby se týkalo všeho, co bylo dosud, a jako by to mělo přesah do budoucnosti.

***
Nám by proto odpouštění kolem Ježíše připadalo taky divné. ale vadilo by nám? V čem je osten odpouštění kolem Ježíše? V čem je pointa odpouštění?
Lidem kolem Ježíše to měli tak: odpouštění takhle, jak se děje kolem Ježíše - to není docela nesmysl, ale... takhle může dávat odpuštění jen Bůh!
Bůh... Ten není z "mimo". (Od něj všechno pochází), k Němu se všechno nakonec vztahuje, takže Jeho se týká všechno, i lidé, kteří si na něj celý život nevzpomněli, se proti němu (už právě tím...) provinili (to byla první výhrada vůči Ježíšovu odpouštění - může je dávat jen ten, koho se týká...)
Ale mělo se za to, docela logicky: Bůh ho nedá dřív než na Konec, při závěrečném Soudu. 
Tam o to každý bude stát (to byla druhá výhrada: musí se o něj stát,), a zkazit už se nic nestihne nestihne zkazit, zneužít se nedá (další výhrada)...
Odpuštění takhle - paušálně, absolutně, přítomně, to dává smysl, ale jen od Boha a jen až Nakonec.



To je to, co pobuřovalo kolem Ježíše. Je to jako když odpouští Bůh. A Teď!!!
Museli usoudit: Ježíš se rouhá. Vystupuje jako Bůh. A v "předčase", v předstihu, který se k odpuštění nehodí.

Na tomhle se zástup kolem Ježíše začne štěpit. Na ty, kteří v tomhle pohoršení zůstanou... A na ty, kteří prožijí: ale je to Tak. Odpuštění absolutně a paušálně se teď kolem Ježíše opravdu děje.

***
A co to udělá s životem... Co to bude znamenat?
Člověka to může zachytit tak, že se v lidském srdci cosi převrátí, přeorientuje.
Neskutečně zeslábne dostředivý směr vnímání. Člověk začne žít ne "pro sebe" (z toho roste neustálé napětí a nová a nová, nekonečná nutnost odpouštění), ale "pro Boha".
A začne se žít ne "pro teď", ale "pro budoucnost" a z budoucnosti, která (když) je charakterizována odpouštěním, blízkostí. A ta pak se stane tak blízkou, že už snad je teď... jaksi...

Děkujeme za svobodu, do které nás stavíš svou bezvýhradnou otevřeností.

bratr farář Pavel Jun