Páginas vistas en total

domingo, septiembre 30, 2012

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Evangelium
Čáslav 30.09.2012


Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!  To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření.  Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!  Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. 2. Korintským 5:17-21

Por lo tanto, si alguno está en Cristo, es una nueva creación. ¡Lo viejo ha pasado, ha llegado ya lo nuevo! Todo esto proviene de Dios, quien por medio de Cristo nos reconcilió consigo mismo y nos dio el ministerio de la reconciliación: esto es, que en Cristo, Dios estaba reconciliando al mundo consigo mismo, no tomándole en cuenta sus pecados y encargándonos a nosotros el mensaje de la reconciliación. Así que somos embajadores de Cristo, como si Dios los exhortara a ustedes por medio de nosotros: «En nombre de Cristo les rogamos que se reconcilien con Dios.» Al que no cometió pecado alguno, por nosotros Dios lo trató como pecador,2 para que en él recibiéramos la justicia de Dios. 2. Corintios 5:17-21

O co tady jde? O evangelium.
Co je to evangelium? Dobrá zpráva.
Co je dobrá zpráva? Zpráva, která potěší.
Co je dobrá zpráva, co potěší? Leccos?
Co by vás potěšilo?

Je to osobní? Udělejte si doma žebříček tří dobrých zpráv. Co byste chtěli slyšet, abyste byli potěšeni. Co by se muselo stát?

Tady jde o dobrou zprávu - která má nárok být nejen osobní, ale taky univerzální, pro všechny a "z podstaty" a neproměnně dobrou zprávou. Universální neproměnně dobrá zpráva.

Co by mohlo být dobrou zprávou, která by potěšila všechny?
Zkusíme si to připomenout.

Ta dobrá zpráva (o kterou tady jde) je zvláštní v tom, že na první pohled vypadá jako opak toho, co se dnes za dobrou zprávu má a čeká?
Jako universální dobrá zpráva se v naší postmoderní době vnímá: nechávám tě být. Běž si - po svém. Netrap se ničím. O nic nejde. Nemusíš brát na nic a na nikoho zvláštní, trvalý ohled... Můžeš si - jen tak plout...
Není pro tebe žádná otázka, kterou musíš přijmout a která by tě měla v duši pálit, (na kterou bys nemohl odpovědět - "ale já to mám jinak"), nepotkává tě žádný nárok, který bys musel vzít vážně... Všechno je nakonec jen tvoje věc.
Není čas mluvit o tom, jak a proč k tomu došlo, ale stalo se. evangelium naši postmoderní doby je: nechávám tě být. Ničím se netrap. "Absolvo te." Jsi propuštěn na "svobodu" (tak se tomu říká).

Dobrá zpráva, evangelium, o které tu jde, ale je (naopak): Bůh vás nenechává být. Bůh s námi něco (všechno) má a chce mít.

Na tohle bychom si měli nechat čas, tohle prožít - co to znamená, co to mění.
Objevíme v tom dobrou zprávu?

Musíme v tom "evangeliu postmoderní doby", v tom "nechávám tě být" objevit prvně špatnou zprávu? Dalo by to hodně práce? Ani ne.
Touha po tom, "ať mě všichni nechají být... to, co chci být a žít to, co se mi chce žít"... znamená, že žijeme jen sebe sama v přítomnosti... že se nám přítomnost velmi zúží a jaksi zplaní... a pak - když se to má doříci, tak "nechávám tě být" znamená nechávám tě "osamělého", "na pospas", "bez naděje na smysl". Není taková potíž objevit v tom "nechávám tě být", které si vyhlašujeme navzájem, ne dobrou zprávu.

Problém ale je - "nevole", tiché, tušené nepřátelství...
Totiž: jak člověk do toho svého víc a víc zapadá, jak ztrácí schopnost a ochotu a odvahu žít souvislosti (vztahy), (pouze vyvazujícím způsobem přes virtualitu počítačů), tak vzniká jakási "nevole", nebo dokonce tiché nepřátelství, ze zvláštního pocitu "nepatřičnosti" nad celou situací takhle... Tuším, že by ses na mě mohl zlobit, že jsem tě nechal být a že od tebe chci totéž.
Není problém objevit v tom "nechávám tě být" špatnou zprávu. Není to ani tak potřeba... Protože to tušíme... Psychologové na to přišli sami - objevili terapii "pevného obětí", které znamená: nenechávám tě být.

Problém ale je: co s tou nevolí, s tím nepřátelstvím, které v sobě nosím a které tuším a které mohu právem čekat u tebe, a u Boha?


Evangelium o které tady jde, je: Bůh lidi a svět nenechává být. "Bůh má v lidech zalíbení".

Co s touto nevolí... nepřátelstvím, které nosím v sobě nebo tuším u Tebe, které se ozývá při každém zkřížení cesty, při každé zradě vztahu, při každém nároku a vyhnutí se, jíti si po svém...

A v Ježíši Kristu se stalo Zřejmým, že i ta nevole... tušená nebo skutečná nebo vznášející se nad námi mizí (jak prožili tolikrát u Ježíše... a pak po jeho Smrti...). "Bůh má v lidech zalíbení.

Bůh nás nenechává být (i když mi tak žijeme...) - a to pro Ježíše Krista znamená, že nevole z našeho srdce může začít mizet. Bůh ji vůbec nemá. Bůh jednostranně vyhlašuje, že ji nemá. To je shrnutí toho, co se děje kolem Ježíše.
Naše nevole (z té daleké cesty do samoty a "svobody") nemusí ležet v nás, nad námi a mezi námi, v cestě.

Evangelium, o které tu jde, se kvůli nevoli, kterou v sobě nosíme vůči druhým a Bohu a kterou čekáme... se může chápat jako "služba smíření". Ta nevole pro Ježíše Krista nedává smysl - a pro Něj taky nevadí. Může odplout.

Evangelium je služba smíření, kterou na sobě máme všichni. Jde v něm o tohle: "Bůh nás v dobrém nenechává být".

Děkujeme za to, že nás nenecháváš být.

bratr farář Pavel Jun