Páginas vistas en total

domingo, abril 21, 2013

HŘBITOV MOČOVICE



Roku 1814 4. října přistěhoval a se kazatelem slova Božího v zdejším sboru D.h. Pan Josef Nešpor, český vlastenec z Liblic, téhož panství z kraje boleslavského z prostých rodičů pocházející: Hned v mladičkém věku byl do vysokých škol v Uherské zemi jmenovitě do Sároš Pataku odeslán, aby se tam k ouřadu kazatelskému připravoval. Potom se odebral do hlavní Akademie v Debrecíně, od kudy také dobrými atestáty opatřen vrátil se roku 1809 na Hromnice do své vlasti. Nastávajících 1810 roků 5. máje byl na úřad kazatelský posvěcen v církvi Dvakačovické byl za jejího kazatele zvolen, odtud pak připomenutý čas v zdejší sbor přitažen.

  Pavel Nešpor, syn a nástupce předešlého, narodil se v Dvakačovicích u Chrudimi 4. června 1814. Po odstěhování se s rodiči do pruského Slezska dán byl do Vratislavi na studia, pobyv tam 2 léta na gymnásium Tridericiánum. Po navrácení se s rodiči do Čech studoval sem gymnasium v Německém Brodě. Odebral se po 6 letech odtud na vysoké školy pražské k slyšení studií filosofických. Skončiv jich dlouholetý běh, šel jsem poslouchat bohosloví do Vídně na c.k. protestant. fakultu. Když v 3. roku se nacházeje, obdržel sem od církve Páně močovické r. 1838 povolání za duchovního pastýře. Toto přijav a po složení examino candidatici od c.k. konsistorní rady a superintendenta H.V.V.D. pána Bohumíra Franze ve Vídni na Boží vstoupení r. 1838 na úřad kazatelský byv posvěcen.

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

55. Smrt Ježíše, kříž
Čáslav 21.4.2013

1 Korintským 1:18
Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.

  Porque la palabra de la cruz es locura a los que se pierden; pero a los que se salvan, esto es, a nosotros, es poder de Dios. 1a. de Corintios 1:18

Mluvíme o Ježíšově smrti a interpretacích jejího významu. Dnes jen malé zastavení. S jedním příběhem.
Paulo Coelho napsal knihu: Ďábel a slečna Chantal. A tam se vypráví příběh jedné horské pohraniční vesnice. Ta prošla trojí dobou.

První doba: doba loupežnická. Divokost, bezohlednost, brutalita. Dovedete si představit, co se všechno dělo, co všechno bylo možné. Doba"loupežnických srdcí". V loupežnické době jsou lidé posedlí bezohlednou touhou. Posedlí svou vlastní perspektivou, odhodlaní na ni bezohledně trvat. Záleží jedině na tom, co chci já, a já to chci moc. Známe to - "loupežnické srdce". Kolik takových jste potkali? Nakolik je naše vlastní srdce "loupežnické"?

Druhá doba. Vůdce kraje, vůdce loupežníků, divoký Arab Ahab "se obrátil". Projevilo se to tak, že zaměstnal několik mužů tajnou prací na něčem, o čem nikdo nevěděl, co to bude. Pak svolal vesnici a nechal "tu věc" odhalit. Byla to šibenice. Z dobrého dřeva. Vyhlásil pod ní zákony. O šibenici prý neřekl ani slovo, ale všichni věděli...
To je ta druhá doba. Ve znamení šibenice. Uprostřed vesnice. Nemohu si jít za svým, bezohledně. Tady bych "narazil", skončil. To je moje hranice.
Tak se láme "loupežnické srdce"? Strachem...? Divoké loupežnické srdce se musí "ochromit"?

A co ta třetí doba? Než se k ní dostaneme, je potřeba se zeptat. Co vlastně zlomilo loupežnické srdce divokého Ahaba?
To bylo tak: Jednou v noci za ním přišel poustevník - že u něho přenocuje. Ahab věděl, že to je "jeho protivník", "protihráč", druhý "mocný" (jinou mocí mocný) v kraji. Velká možnost zbavit se jej. Poustevník sám strká hlavu "do oprátky".
Ahab před ním brousil nůž a poustevník v klidu šel spát! Svěřil se, vydal na milost a nemilost.
Dlouhá noc Ahaba. Zabít nebo nezabít. (to je pro loupežníka asi jako "být či nebýt") Ahab nezabil. A pak provedl onu změnu a postavil šibenici.

Co všechno je "za zlomením loupežnického srdce".

Když uvidím, že když já loupežník nad někým nemám moc, nevyvolám v něm strach... tak se může stát, že ho vezmu vážně jinak? Vlastně ho konečně vezmu vážně. Dostanu k němu úctu?
Nebo stačí, že divoké loupežnické srdce je překvapeno alternativou bezbrannosti... (takže nejsou všichni stejní, nejde každý po svém?). "Ahab si byl (do té doby) jist tím, že svět je odrazem jeho samotného".
Nebo proč Ahab zatoužil po změně? Proč chce být jako ten druhý...? Nebo snad musí připustit, že jsou všichni bezbranní! To jen na první pohled se zdá, že jsou tu jen loupežníci. Ale spíš jsou všichni bezbranní. I já sám jsem bezbranný, i ten druhý. Je potřebí je chránit. tak šibenici. Nastolit zákon.

Už můžeme pochopit tu třetí dobu: přišla, když jednoho dne, po deseti letech šibenici strhli a z jejího dřeva udělali kříž. Třetí doba je ve znamení kříže.
V té bezbrannosti to je. Kříž znamená: bezbranný, bezbranní. Kříž znamená "přijatá bezbrannost". (Ahab to věděl s předstihem?!) Kdy a jak se dá přijmout bezbrannost?

Kříž od Ježíšovi smrti znamená: I sám Bůh je bezbranný. Přišel na svět podobně jako ten svatý přenocovat k Ahabovi. Svěřil se nám. Nezlomí to vaše loupežnické srdce? Už není potřeba jen vyvolat strach, aby se zastavila bezohledná touha.
Abychom tomu dobře rozuměli: Loupežnické srdce neláme strach, naopak, strach loupežnickou perspektivu zakládá a utvrzuje! To strach udržuje "rozestup", dbá na rozdělení já-ty, můj-tvůj a říká: všichni jsou stejní jako ty, taky trvají na svém.
Ale když uvidíte bezbrannost, když uvidíte, jak někdo přijal bezbrannost, tak strach se najednou nemá o co opřít a začne se - kamsi propadat!
Všichni jsou jako ty... ale jinak než jsi myslel. Všichni bezbranní.

Jde o to: Když zlomené loupežnické srdce není popuzeno strachem, přestane přísně oddělovat "moje" a "tvoje", "já" a "ty", porozumí jakési zvláštní záměně, která se začíná dít. "Já jako ty". "Ty jako já". Přitom kus toho svého zahlédnete v druhém. Až tak to lze říci: Druhého svým způsobem potkáte jako sebe sama.
Začnou se dít jakési šťastné "přesuny", posuny. A to je láska! Tohle "zlomí loupežnické srdce". "Láska". Tohle je láska. Začne potkávat druhé svým způsobem jako sebe sama. V jejich příběhu objeví ten svůj. A pak ve svém příběhu ten jejich. Něco krásného se stane s perspektivou.
To je vlastně to, co jsme nacházeli u Ježíše během jeho života. Zvláštní záměna, posun, moje věc, boží věci se přesouvají, Bůh bere mou věc za svou a já mohu vzít věc toho druhého... Ty se staráš o mě, já mohu přestat trvat na svém a mohu se starat o Tebe.

Jsme tak rádi, že strach se nemá o co opřít.

bratr farář Pavel Jun