Páginas vistas en total

domingo, junio 02, 2013

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

60. Tradice prázdného hrobu.
Čáslav 2.6.2013

Marek 16:6-7:  Řekl jim. "Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili.
Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: ´Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.´"

"Zde je pohřben" - to naznačuje většinou kámen se jménem a letopočtem. Někdy to řekne nahlas i průvodce, to když jdete třeba v zástupu turistů hřbitovem a míjíte hrob někoho slavného. (Dělají se i takové poutě k hrobům slavných. Třeba jeden přítel byl takhle u hrobu J. Morrisona z Doors v Paříži).

U hrobu je místo na vzpomínku.
A smutek pro ty, kteří žili nablízku...
Ještě na něco? Na vzdání úcty. Těm, kteří si to zasloužili.

K hrobům patří taky jistota konce (uzavřenosti). Je jasné. Tady už se nic nestane, tohle je "hotové". (Však hroby bývají pevně uzavřené). Ten člověk už nic neřekne, nenapíše, nenatočí žádnou písničku, nic neudělá...
Tahle jistota je  zvláštní. Na jednu stranu se nemusíte bát, že se ještě něco zkazí, řekne nebo udělá špatně... (v tom je kouzlo dobrých vzpomínek - když něco žijete, tak je pořád nejisté, co přijde a jestli se to nezkazí, ale když už je to uzavřené, ve vzpomínce - to je krásné).
Ale jistota hrobu (uzavřeného příběhu) taky znamená, že se nedá čekat nic nového a překvapujícího.

"Zde je místo, kde je pohřben...".
Zkusím vás zavést do napohled stejné situace (situace návštěvníka hrobu), která je přesto jiná.
Představujte si: Jste (křesťanský) poutník - teď nedokážu říci jakého roku - nejspíš už prvního století... Jste v Jeruzalémě na pouti, prošli jste velikonočními místy, křížovou cestou, místy Ježíšova utrpení a smrti, a teď stojíte u skalního hrobu a tady zazní to: "Hle, místo, kam ho položili".
Řekne to někdo pověřený tou službou (liturgií), a cituje přitom anděly.

Tolik je toho ale jinak, než u hrobu bývá.
Předně: nesvírá vás smutek (vlastně celou pouť ne!), spíš vás provází úžas. Úžas nad přímočarostí, neústupností cesty (opravdu vedla tudy, skrz takové utrpení!). Za tím muselo být... víc než přesvědčení nebo charakter, za tím musela být Láska, která...
A u hrobu se úžas mění v Radost.
Hrob je totiž prázdný (i když v něm někdo měl být) a otevřený!

S tím jste jako poutníci přijeli, s tím Jeruzalémem procházíte a s tím budete dál žít: když myslíte na Ježíše, tak se neohlížíte jen na to, co bylo, ale také se díváte dopředu. Není to jen vzpomínka. Je v tom veliké a silné očekávání!
Tenhle (Ježíšův) hrob je zvláštní v tom, že to je místo, kde se nejzřetelněji spojuje - vzpomínka a očekávání - a to je to nejvíc zvláštní kolem Ježíše! Vzpomínáte na toho, kdo zemřel (a mělo by to být v dobrém i zlém uzavřené), ale díváte se přitom dopředu. Tohle se s Ježíšem člověku děje. tomu se říká "víra".

A přitom se něco děje s životní perspektivou a srdcem. Perspektiva ohlédnutí se a výhledu se běžně lomí..., (přes moje srdce, a bývá v tom velká průrva). Ohlížíte se za něčím, co je passé. Vyhlížíte něco, co přichází. Něco je za vámi, něco je před vámi. Ale tady se oboje střetává, staví do jedné linie, a vás to strhává a vy cítíte, že tady vzniká linie, proud, tendence, která vede (i skrz naše srdce, ale víc jde o to kam až) až... až k ...
K Bohu... Však ten hrob je označen ne náhrobkem, ale citací andělova slova, tedy andělem - jako místo Božího zjevení. A to je to spojení perspektivy... To je Vzkříšení.
Kvůli Ježíšovi, nad ním: Úžas. Radost. Dychtivé očekávání. silné a jisté. to, co bylo a co bude - se v Něm dostává do zákrytu. Perspektiva toho, co bylo s Ježíšem (jisté, hotové, kouzlo dobrých vzpomínek) a toho, co bude, se spojují do jedné linie.

Mluvili jsme půl roku o Ježíšově smrti. Teď bychom měli mluvit o vzkříšení.
Jsou dvě tradice vzkříšení. Tradice prázdného hrobu, tradice zjevení Vzkříšeného. Obojí chtějí vyjádřit zkušenost Vzkříšení.

Tradice prázdného hrobu patří na pouť křesťanských poutníků Jeruzalémem. "Hle, místo, kam ho položili" na závěr jejich poutnické cesty. Tady měl být Konec. Ale Konec to není, objevuje se dychtivé očekávání. To, co bylo (s Ježíšem) a to, co bude (s celým světem), to se zvláštním způsobem spojuje. A vytvoří se most, cesta, po kterém člověk jde... proud, do kterého člověk vstupuje, je stržen, který člověku vytvoří průchod srdcem, který člověka unáší... k Bohu. Ježíšův život, i s jeho smrtí, uzavřeným životem, se stává životem, který Boha otvírá, kterým Bůh se nám otvírá... A to je zkušenost Vzkříšení.

Myslím, že jste to mohli dobře sledovat. Protože - snad to je součást, podstata vaší každonedělní poutě. Vstříc setkání se Vzkříšeným. Vstupujete na jeho cestu a jdete mu Vstříc. Všechno, co ve vašem životě je, se dostává do této Dobré a smysluplné souvislosti.

Děkujeme za Nedělní ústup Smutku a Strachu

bratr farář Pavel Jun