Páginas vistas en total

domingo, junio 16, 2013

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

J 20,11 nn
Čáslav 16.06.2013

  • Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou.
  • Otázali se Marie: „Proč pláčeš? “ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“
  • Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘. Jan 20:11-16
Pero María estaba fuera llorando junto al sepulcro; y mientras lloraba, se inclinó para mirar dentro del sepulcro;  y vio a dos ángeles con vestiduras blancas, que estaban sentados el uno a la cabecera, y el otro a los pies, donde el cuerpo de Jesús había sido puesto.  Y le dijeron: Mujer, żpor qué lloras? Les dijo: Porque se han llevado a mi Seńor, y no sé dónde le han puesto.  Cuando había dicho esto, se volvió, y vio a Jesús que estaba allí; mas no sabía que era Jesús.  Jesús le dijo: Mujer, żpor qué lloras? żA quién buscas? Ella, pensando que era el hortelano, le dijo: Seńor, si tú lo has llevado, dime dónde lo has puesto, y yo lo llevaré.  Jesús le dijo: ˇMaría! Volviéndose ella, le dijo: ˇRaboni! (que quiere decir, Maestro). Juan 20:11-16

Vesnice, kde jsme kdysi bydleli, byla taková klidná, spořádaná vysočinská vesnička. Jednou za rok ale ožila, protože přijela pouť. Taky jsme na pouť museli, s dětmi. Všude byla spousta krámků s cetkami, nějaké houpačky, autodráha, a hlavně - řetízkový kolotoč. Ten mě zajímal, nebyl jsem na něm nikdy, ale pozoroval jsem lidi, co na něj chodili, jak nasedali, a pak se řítili prostorem, točili se všelijak dokola.
Nemohl bych říci, že mě ten kolotoč přitahoval. Však jsem na něm nikdy nebyl. ale byl mi nějak povědomý. Vryl se mi do paměti. Pochopil jsem pak i proč: pro ten let prostorem. A časem. to je přece - úplně jako život. Vír. Let prostorem a časem.
Někdo letěl sám. Skrčený, držel se vší silou, přivíral oči. Ale tak bych nechtěl, říkal jsem si. To musí být strašná závrať. Ta beznadějná závrať. Ta samota. Ta iluze! Určitě si někteří z nich mysleli, že se všechno točí kolem nich. A určitě jim potom nešlo do hlavy, proč se jim točí hlava.
Někteří se chytali s druhými za ruce, (milenci nebo party), ti na tom jsou přece jen jinak. V tom letu prostorem a časem mít dlaň - kterou třeba pak už znáte, a najít v tom letu a točení se dokola pevný, pevnější bod... Mít souvislost. To je dobré. Žádná iluze. Člověk ví - ten druhý letí - taky jako já... A když je vás víc a pevně se držíte... Co když se někdo vytrhne? To jsem taky viděl. Dva, drželi se, ale pak se jeden pustil, a ten druhý ho chtěl znovu chytit, ale už to nešlo. To musí být taky zlé, ztratit oporu, ztratit ten pevný bod, ztratit v tom letu souvislost. Ztratit se. Nebo když se vám někdo ztratí. To musí pak být závrať, to musí být smutné!

Marie Magdalena, ta se taky takhle nějak ztratila. Nebo Ježíš se ji ztratil. Vytrhli jí ho ze života. Držela se ho a pak smrt Ježíše vytrhla ze života.
Bylo dobré držet se Ježíše. Jeho ruka, vytušil jsem z čtení Nového zákona, byla pevná a přitom laskavá, taková - však si pamatujete na ruku tatínka. Teď se jí ztratil. Vytrhli jí ho.
A v té zahradě před hrobem, kde Ježíše pohřbili - a ještě ke všemu ani jeho tělo tam už není - je Marie teď jak ztracené dítě. Pláče, ruce na očích, pro slzy nevidí, stýská se jí. Ztratila se. (Jako ta na kolotoči.)
Už se ho znovu nikdy nechytne. Smrt to nepřipustí.
Pak, četli jsme - tam byl On znovu. Co se to děje? Když se někdo někomu ztratí, tak se těžko už chytají, a když někoho vytrhne smrt druhému, tak se ztratí... Jak to, že Ježíš se neztratil?
To by znamenalo - že On sám se držel - někoho mocnějšího, než je smrt, (odstředivá síla v tom víru). To by znamenalo, že On sám se v tom letu prostorem a časem držel - Boha. A Bůh že ho zachytil, i když smrt ho chtěla "osvobodit" nebo "urvat".
To znamená vzkříšení Ježíše Krista!

Ale co z toho pro Marii? A pro nás? Bude to znamenat něco taky pro nás? Nezdá se: Stál u ní - a ona ho nepoznává.
To jsme čekali a báli se toho. Ona už se ho nechytne! Ani kdyby byla ta možnost. Vždyť ho ani nepoznává. Myslí si, že to je zahradník. I kdyby to bylo tak - že Ježíš se držel Boha a Bůh ho udržel. Jak se vám jednou někdo vytrhne, ztratí, myslím opravdu, tak - pro vás je pryč. A on jí řekne: "Marie!" V tom letu prostorem, časem - "Marie", to znamená už ne ztracená, to znamená - TY! Opravdu právě Ty! A ona cítí "Já" - opravdu Já, jako když mě někdo zachytává a drží.
Marie slyší, jak někdo volá její jméno a ví: Takhle to nemohl říci Jiný. Takhle mě nemůže zavolat, držet, zachytit nikdo jiný. Jak to mohla poznat? To si máme myslet, že po hlasu? Ne.
Když vás někdo bere za ruku (vstupuje do souvislosti s vámi), je v tom vždy trochu váhavosti, a výhrady,, ne-pevnosti. Proto si člověk není nikdy docela jist "svou identitou", totožnosti. Když někdo volá, zachytává, drží se vás, je to vždy s výhradami, s podmínkami. Ale Ježíš přijímal lidi tak bezvýhradně a pevně... Teď "Marie", a Marie ví: "Já". To je - potom On!
To je druhá část velikonoční zkušenosti, zkušenosti křesťanské víry.
Já, já sám, opravdu já jsem taky Ježíšem (bezvýhradně, bezpodmínečně, pevně) zachycen. A skrze něj patřím také k tomu "středu víru", k Bohu, k "Otci", jak říkával Ježíš. A v tom nacházím sebe - a tebe. Nebo jsem nalezen.
Marie, už bez slz a bez smutku a závrati, drží se - přes Ježíše (kterého drží Bůh) přímo Boha, přes Ježíše je držena přímo Bohem, jde a říká to učedníkům, a ti to říkali dál. Ježíš byl vzkříšen. Jeho drží Bůh. A zachytává nás. Mě a Tebe. A chytit se ho, znamená mít skutečně pevnou životní souvislost. Jakou mít mám, mohu. Nejen s někým, což by vůbec nebylo tak špatné, ale tu je Víc mnohem: se "středem toho víru". Já...
Vzkříšení: Ježíše zachytil a drží Bůh. A jsme skrze něj, jeho prostřednictvím zachytáváni i my.
Není to jen tvrzení, je to zkušenost, - hlubokého a jistého patření do života a osobní totožnosti, identity.

Děkujeme za to, že si můžeme připadat - jako tebou zachyceni.

bratr farář Pavel Jun