Páginas vistas en total

domingo, julio 07, 2013

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

63.Smysl vzkříšení, Ježíš v nebi, určuje budoucnost.
Čáslav 7.7.2013

Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému a očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu. 1 Tesalonickým 1:9-10

Ellos mismos cuentan de lo bien que ustedes nos recibieron, y de cómo se convirtieron a Dios dejando los ídolos para servir al Dios vivo y verdadero y esperar del cielo a Jesús, su Hijo a quien resucitó, que nos libra del castigo venidero. 1 Tesalonicenses 1:9-10


Jáchym si často zničeho nic, jen tak... začne přeříkávat - táta, máma, babi, strejda... (tedy když jsou zrovna v místnosti, stojí kolem něj).
Vypadá to, jako když si opakuje svou základní sociální situaci, jako když se ujišťuje svou reálnou sociální síti, tím, jak jsou jeho vztahy dané...

Všichni to máme nějak situované, rozrovnané. (Nějaký obraz světa...) Možná trochu komplikovanější... je ve hře víc věcí, vztahů a hodnocení...
A nepřeříkáváme si to takhle před lidmi, aspoň ne nahlas.

Nezkusíme si to teď trochu přeříkat. Jak máte svůj svět? Jak si věci a lidi... situujete? To je důležité, protože to vyjadřuje, jak různé věci a lidi ve svém životě máte, jaký význam mají.

Kam (jak) situujete blízké lidi? (Tak se dělá také analýza rodinné situace v terapii: narovnej svou rodinu kolem sebe... - z toho, jak daleko situujete jednotlivé lidi a v jakém postoji a jak natočené se poznává, jaký s nimi máte vztah). Kam tedy situujete blízké lidi? Dokola kolem sebe. Vedle sebe. Po pravici nebo po levici? Nebo za sebe?
Kam situujete svůj život? Do hlavy? (Pamatuji na psycholožku jak se na nás zlobila, že evangelíci moc přemýšlí...) Do srdce (život se prostě musí jen cítit)? Do paměti (něco po životě zůstává...)? Jako stopu za sebou, brázdu sahající odněkud odzadu a ztrácejí se za obzorem (za čárou dohledu)?

Přeříkejte si to sami doma - jak to dělá Jáchym - jak to máte ve svém životě, jak máte svět...


Dvě hlavní otázky:

Co situujete nad sebe ?
Nepřipadne vám to jako divná otázka? Zkuste se tak někoho zeptat (zase jsem to tuhle nepřímo zkusil, protože bylo evidentní, že tomu člověku se rozpadá jeho svět, a dopadl jsem zle). Kdo by měl být nade mnou? To že bych se musel někdy podrobit? To by někdo měl být "chytřejší" a důležitější? To bych se měl ptát - co, co jako je správně, co mám dělat, nebo snad i co jsem udělal špatně...?
Tohle postmoderní člověk nedělá. Poskládá si svůj obraz světa jako patchwork, podle toho, jak se mu to zdá, jak by se mu to líbilo, a aby se to nemohlo obrátit otázkou proti mně, abych se nemusel ptát - jestli to, co opravdu cítím, je správné, pravdivé, reálné a dobré...
Nad sebou nechci nic...

A co situujete před sebe?
To je těžké, zase jinak, je těžké to předem říci (nechci to předem říkat). Budoucnost je (měla by být) plná možností, takový sklad, diskont, ještě zabalených možností, v kartonech, možností, které na mě čekají, které se mi nabízí, a některé z nich si vyberu, až na to dojde... a já je nechci říkat (nechci nic slibovat), protože to by mě omezovalo ve volbě.

to jsou dvě nejdůležitější otázky: Co situujete nad sebe? A co před sebe? Jinak: Co situujete do nebe? A co do budoucnosti?
A takhle to máme: Nebe - by mělo být prázdné. Abych se nemusel podrobovat a připustit otázku nad sebou, proti sobě.
A budoucnost by měla být přeplněná spoustou možností, po kterých sáhnu, až se k nim dostanu... jak budu chtít (jak se mi bude chtít).


tohle je podstata křesťanské víry, tohle znamená Vzkříšení Ježíše (o kterém mluvíme). Je to situování Ježíše - do nebe a do budoucnosti.

To je nedělní přeříkání konstelace světa. "Ježíš v nebi", "Ježíš v budoucnosti". Kvůli tomu sem chodíme, a odjinud se to hrozně těžko dělá  (Jáchym si taky nepřeříkává táta, máma... když s ním zrovna nejsou). Tady si to můžeme přeříkat: Ježíš v nebi. Ježíš v budoucnosti...

Ježíš patří do nebe. S ním, takhle... to začne dávat smysl. On je logická a přijatelná otázka... všemu. Patří k tomu zvláštní zkušenost: podrobujte se - pravdě - a přitom prožijete svobodu.

Ježíšovi patří budoucnost. On je Tou  možností pro mě a pro tebe... (Jeho možnost je možností pro mě i pro tebe). Budoucnost patří Jemu, on z ní dokonce přichází, aktivní... On z ní aktivně jde vstříc.
Ježíš v nebi, budoucnosti... Však to je jedno z nejstarších dochovaných bohoslužebných zvolání: Maranatha, Páne náš přijď.

Vyznání vzkříšení Ježíše říká přesně tohle. Ježíš v nebi, v budoucnosti. Klíčová místa patří jemu, on patří na klíčová místa vesmíru.
On je Ten, kdo se na nás obrací s otázkou, u koho si lze přečíst - o co jde, na čem záleží... Mohu připustit - je někdo nade mnou (žít s tím, že není nade mne je nejen hrozně trapné, na druhých si toho všimnete spíš než na sobě... je to taky hrozně nebezpečné). Je pravda a je otázka, která dává mému životu vážnost a smysl.
A budoucnost - není jen pasivní sklad možností, na které si sáhnu nebo nedosáhnu... jak se mi v tu chvíli bude chtít... ale je aktivní silou, která mi jde vstříc a nechce mě minout, chce mě zahrnout. Pak je všechno jinak.
Žije se vstříc - a odpovídaje Někomu... a když jste to v životě prožili... tak víte, jak je to Dobře.

Pane náš, přijď.

bratr farář Pavel Jun