Páginas vistas en total

domingo, julio 21, 2013

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Člověk jako Adam a Eva

Čáslav 21.7.2013


Efezským 5:1  Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.

 Sed, pues, imitadores de Dios como hijos amados:  Y andad en amor, como también Cristo nos amó, y se entregó á sí mismo por nosotros, ofrenda y sacrificio á Dios en olor suave. Efesios 5:1-2

Můžu se zeptat, jak je? Myslím: jaké to je – žít, být člověkem…? No… Je to trochu zvláštní. Co je to s námi?

***

Například: Dost často něco chceme…, skoro pořád.
Přání se řadí do nekonečné fronty, která sahá za horizont. Dokonce se v ní předbíhají. Člověku se zdá, že už všechna vyřídil, a objeví se další. (Koupím kytaru, a přistihnu se, že se dívám po dalším zesilovači…) A nejde vůbec jen o věci… Přání jsou tak rozmanitá… Třeba… nebo… (ne, ani to nemůžu říct)…

A stejně často, skoro pořád nám něco chybí. Co nám to vlastně chybí? Někdy tušíme, často ani ne…

Tohle taky obnáší být člověkem: pořád něco chceme a pořád nám něco chybí (a často nevíme co vlastně). Touha jako když je bez hranic, obrysů, bez konce a jako když nedává smysl. (Spousta lidí se jí pak chce prostě zříci…)
Proč to je tak a co si s tím máme počít (jak s tím žít)? Dá se to pochopit na dvou lidech… Adam a Eva.

***

Podívejte se na Adama. Co jemu chybí? No – žebro.
Adamovi (což jinak znamená „člověk“), chybí žebro!
Žebro je „něco zevnitř“, a také „kost“, tedy něco co „dává integritu“, pevnost mému tělu, životu.

Opravdu! Jako když něco „uvnitř“ chybí, možná jste už někdy pocítili až fyzicky v sobě prázdné místo? A zaplnit se nedá… Je jako „černá díra“. Všechno se v něm ztratí. A ono zase ožívá nepochopitelnou touhou.
Adam nemá žebro. Něco mu uvnitř chybí…
Proč nemá Adam žebro? Četli jsme to. Přece ta Boží operace.
Ne, ta otázka míří jinam: Co je z toho žebra? Eva!

***
Podívejte se teď na Evu. Co jí chybí?
Nepřebývá jí spíš něco? (Ona je z Adamova žebra). Ona jako když je „navíc“, ona „nemusela být“, ona celá je přebytkem, je z něčeho, co „nebylo a není jaksi docela (jenom) její“. („Nejsem sám svůj“).

Taky asi často cítíte to „navíc“, jakýsi přebytek – v své osobě: já jsem přece víc, než leckdo tuší, než je na mně vidět, jsem víc, než „abych si mohl a musel stačit“, patří ke mně jakýsi přesah.

***
To je člověk. Adam a Eva. Každý z nás je tak. Adam i Eva. (Nevztahuje se to jen na „muže a ženu“, i když na nich se to nejsnáze ukazuje…!!!)
Něco nám chybí(zevnitř, něco „konstitutivního“, jako když podstatný kus nás je někde… jinde, někým jiným),
něco přebývá(svým způsobem já celý jsem „přebytkem“ a člověk hledá „kam to uložit“ (aby se sám nestal přebytečný, zbytečný?).

***

To je zvláštní situace člověka: Něco mi chybí a něco mám navíc.

Co pak člověk chce nejvíc a co mu to chybí? O co jde?
Přišli byste na to sami. Situace člověka popsaná na Adamovi a Evě má svou logiku. A zřetelné to je na gestech, které k Adamovi a Evě (mužovi a ženě) patří: objímání, polibek, a víc…
Mezi ostatními lidmi (všichni lidé to spolu mají jako „Adam a Eva“) jsou jiná gesta, ale smysl mají stejný (touha po druhém, hledání blízkosti, touha dát sebe sama…) Podání ruky… Rozjasněné oči při potkání druhého. Úsměv. A jiná a jiná…

Takhle „to zvláštní“ s člověkem dává smysl, o tohle jde, to je důležité: abych mohl (se svým přebytkem) vcházet do života druhých. A aby oni přistupovali ke mně, vstupovali do mého života (a zaplňovali prázdné místo ničím jiným nezaplnitelné).
Touha pak začne dávat smysl a je krásná.

***
Můžu se vás ještě jednou nakonec zeptat, jaké to tedy je být člověkem…?

Je to zvláštní… Ale je to dobré nebo ne, štěstí nebo prokletí – být takhle jako Adam a Eva s tím: něco mi chybí (asi Ty) a něco mám navíc (asi sebe sama)?

Adam zpívá radostnou píseň! A té zahradě, v které žijí, se říká „ráj“… Mohla by v tom být radost, snad až rozkoš – v tom být člověk, být jako Adam a Eva, muž a žena, být přítel, být já a ten druhý. A často je… Být takhle druhému otevřen a nakloněn. Mít před sebou takový příběh vkládání sebe sama do života druhého a přijímání jej ve svém životě. Touha pak dává smysl.
Ale… Člověk, když je zároveň bytím nedostatku (vyjmuté žebro) a přebytku (Eva z něj) – ten vlastně nikdy nemůže najít docela rovnováhu a klid („pohodu“, jak se říkává).

Není to jen tak, být člověkem. Je to krásné a pro štěstí, ale taky je to riziko, často to znamená taky bolest až utrpení, bývá v tom i smutek, zklamání, je to bláznovství a někdy i šílenství, jistě.

Proto se tak snadno podléhá pokušení: nemohl bych odmítnout tuhle zásadní lidskou situaci? Soběstřednost se stává bezostyšnou. Realizuje se jen svůj život (jako projekt). Je patrný narcistický sklon. Nezájem o jiné. Útěky ze vztahů. Singlem z vlastní pohodlnosti. Metrosexulita. Atd…

Tak si to nechte v myšlenkách a v celém životě v klidu dojít… Není to jen tak, být člověkem. Ale… jak by to bylo „se všemi žebry“ ovšem o samotě …?

***
Ještě do vašeho přemýšlení to nejdůležitější: příběh Adama a Evy není v bibli o člověku ten hlavní. Jde Víc o jiný příběh, příběh Ježíše Krista, a z něj se dá vytušit (ujistit se tím), že prý tak, jak jsme to viděli na Adamovi a Evě a až do morku kostí tomu mohli rozumět, tak to má i Bůh s lidmi – vstupuje na zem, do našich životů, s neústupnou náklonností a otevřeností, s důvěrou a láskou a nadějí. Snad i s touhou?!

 Adam a Eva. Člověk jako bytí nedostatku (něco konstitutivního mi chybí) i přebytku (kam mám uložit to, co mi přebývá, v určité chvíli prozření tuším, že to jsem nakonec „celý já“, koho mám někam uložit…) Adam a Eva. Já a Ty. Jsme tu pro lásku a k důvěře, sdílení, spouštění sebe sama na druhého a přijímání blízkosti.  A přitom se jedním tělem nestanou.


Děkujeme za to, že jsme stvořeni pro důvěru, pro lásku. Děkujeme za to, že svou Láskou nám s naší láskou pomáháš. Děkujeme za to, že Tvoje Láska je tak odvážná. 

bratr farář Pavel Jun