Páginas vistas en total

jueves, diciembre 25, 2014

SVÁTEČNÍ SLOVO - PALABRA FESTIVA

 25. prosince 2014

Biblické čtení:   Lukáš 2,1-14             Suspirium: Izaiáš 7,14
Text kázání: Matouš 1,18-25

            Slavíme vánoce. Slavíme svátky Ježíšova narození. Svátky, které nám – a všem křesťanům po celém světě – připomínají příchod Ježíše Krista do reality našeho lidského světa. Máme tu betlémskou událost dobře před očima: Novorozené dítě vložené do jeslí někde docela v ústraní a v relativní chudobě. Vždyť se Josefovi ani nepodařilo sehnat pro Marii místo pod střechou. A přece je tam nakonec pastýři po andělském ohlášení bez problémů všechny tři najdou: Josefa a Marii a dítě v plenkách ležící v jeslích.
            Tak to známe. Tak to máme před očima. Tak, jak tuto betlémskou událost zachycuje Lukáš ve svém záznamu evangelia. To Matouš to zachycuje jinak: 1,18-25
            Opravdu, Matouš vůbec nemluví o jeslích, ani o pastýřích, ani o místu někde v ústraní v chudé stáji či přístřešku bez pořádné střechy. Vlastně je to tak, že ten Matoušův záznam svým způsobem ani pořádně neznáme, nevnímáme. Ono je to líčení, které se dost dobře také ani nedá komerčně využít – ani v reklamě malých obchodníků stejně jako u velkých obchodních řetězců. Tam slaví úspěch Lukášova betlémská scéna s pastýři. Ostatně tak to bylo po celá staletí. Tím Lukášovým příběhem se inspirovaly vánoční písně a koledy, stejně jako malíři a ti, kdo vánoční příběh zdramatizovali jako divadelní hru – nejdřív v kostele a postupně i na náměstích. To, co známe z Matoušova evangelia, to je zase až příběh – vyprávění o putování mudrců. Ale to Matouš vypráví až v další kapitole.
            To tady ten Josefův sen žádnou velkou inspiraci k využití nenabízí. Přesto zkusme společně teď slavit vánoce spolu s Matoušem – totiž to “jak se událo narození, zrození Ježíše Krista“: Stalo se to tehdy, “když jeho matka Marie byla zasnoubena Josefovi. Ale dříve než spolu žili jako manželé, byla Marie nalezena těhotná z Ducha svatého.“
            Ale ještě před tím nám Matouš přečte rodokmen – listinu rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Na jeho konci figuruje “Josef, manžel Marie, z níž se narodil Ježíš, řečený Kristus“ (1,16b).
            Jenže ta slavná tradice rodu krále Davida se tady rázem proměňuje v důvěrné osobní a rodinné drama mezi Josefem a Marií. Zasnoubení bylo tehdy chápáno a bráno už jako začátek manželství. Jenomže tady to vypadá, že tohle manželství – celý vztah Josefa a Marie – se rozpadne ještě dřív, než něco vůbec pořádně začalo. Vlastně se hned už řeší jen otázka, jak z toho ven – jak ten vzájemný vztah ukončit bez zbytečného rozruchu.
            Josefa při tom rozhodování vede cit pro spravedlnost – “byl spravedlivý“. Nechce Marii přivést do řečí, chce jí ušetřit ostudu – když už to vypadá, že jejich vztah zkrachoval: Protože Mariino dítě není jeho, chce Josef Marii potají propustit – uvolnit ji z jejich zasnoubení.
            Jenomže jako spravedlivý by mohl Josef také ve spravedlivém hněvu přece ztropit pořádnou ostudu. Ten jeho cit pro spravedlnost je jiný – je to cit milosrdenství. To Josefa vede - a proto chce celou záležitost řešit ohleduplně. Ale i tak jednoznačně.
            Jenže má sen – a všechno se začíná rovnat a vyvíjet docela jinak. Najednou tu je řešení, které si před tím Josef a Marie nedokázali ani představit. Josefovi jako by sen otevřel oči a on teď vidí celou situaci jinak. Je to při tom ovšem řešení, které musí sám přijmout a sám udělat. Na základě toho andělského slova, které mu promluvilo do duše.
            A je to zvláštní slovo: Josefe, neboj se vzít si Marii. Ve snu jako by se celá ta situace Josefovi obrátila naruby. Doposud Josef neřešil otázku, jestli se s Marií rozejít, ale – jak to udělat bez rozruchu milosrdně.
            Teď to je ve snu najednou jinak: Nejde vůbec o spravedlnost, že by se musel s Marií rozejít, i kdyby milosrdně. To je tvůj strach – ty se bojíš Marii nevyhnat – abys sám neměl ostudu! A proto slyší: Neboj se – neboj se, synu Davidův. Neboj se přijmout Marii i s tím, co v ní bylo počato z Ducha svatého.
            Neboj se je oba přijmout do té královské davidovské tradice. Vždyť ani Marie, ani Ježíš do té tradice zatím nepatří – posledním člověkem celého rodokmenu od Abrahama přes Davida je Josef. A proto teď slyší: Neboj se Marii – a Ježíše – do této tradice přijmout. Ježíš do ní patří, on je do té tradice darován. Tak, jak slyší už král David Hospodinův slib od proroka Nátana: “Já upevním tvůj královský trůn navěky. Já mu budu Otcem a on mi bude synem“ (2 Sm 7,13).
            To je velká Josefova role, stejně velká jako Mariina. Vždyť Josef je synem Davidovým, nositelem téhle tradice. A do té tradice má přijmout i Mariina syna. A má to vyjádřit tím, že mu dá jméno – a tím, jaké jméno to bude. A tak se to i stane.
            Ale nezarazí, nezaráží nás ta logika, kterou tady slyšíme? Dáš mu jméno Ježíš – a to proto, aby se naplnilo Izaiášovo slovo: Dají mu jméno Immanuel.
            Až k této jakoby hádance, jak k sobě patří a jak spolu souvisí ta dvě jména – Ježíš a Immanuel. Až sem nás dovádí Matoušův vánoční příběh.
            To naše slavení vánoc spolu s Matoušem je opravdu hodně odlišné od toho známého a barvitého příběhu u Lukáše. Vždyť ještě ani nezaznělo jméno Betlém. To Matouš jen tak mimochodem zmíní až v následujícím příběhu o příchodu mudrců od východu: “Když se narodil Ježíš v judském Betlémě, za dnů krále Heroda“ (2,1). A stejně mimochodem zmíní vůbec i to, že se Ježíš narodil. Jedním dechem s konstatováním, že Josef přijal Marii – a tím i Ježíše do davidovské tradice, ale že spolu nežili jako manželé, dokud neporodila syna.
            A Matouš nemluví ani o Spasiteli, který se nám dnes narodil v Betlémě, v městě Davidově. Ale ovšem ten, kterému dá Josef jméno Ježíš – ten vysvobodí, zachrání, spasí svůj lid z jeho hříchů.
            Jméno Ježíš bylo tehdy běžné, přímo tuctové jméno. Nijak výjimečné. Ale znamená: Hospodin spasí – Hospodin zachraňuje. Tady je začátek, jak porozumět i té Matoušově hádance: Dáš mu jméno Ježíš, aby se splnil prorocký Izajášův slib: Dají mu jméno Immanuel, to jest přeloženo: Bůh s námi.
            To je Matoušovo vánoční evangelium: Josef dal na to, co slyší ve snu. Dal přednost svým snům před lidskými konvencemi, které umožňují – a tehdy docela vyžadovaly – Marii propustit, když už se stalo, co se stalo. Vlastně přesněji: Josef dal přednost Božímu snu před našimi lidskými konvencemi: “Přijal Marii k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna. A dal mu jméno Ježíš“.
            Ježíš – Hospodin spasí, Hospodin zachraňuje. To vlastně není žádné vlastní jméno. V tom jméně v Betlémě narozeného dítěte je celé Ježíšovo poslání. A v tom Izajášově příslibu Immanuel – Bůh s námi? V tom je dopovězena ta Matoušova hádanka:
            I dnes Bůh zachraňuje – to nás chce uchránit všeho toho, co si s sebou a za sebou vlečeme: “Dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání můj lid z jeho hříchů“.
            I dnes Bůh zachraňuje – a to právě tak, že je s námi, že nás provází. To je Matoušovo vánoční evangelium. Ale vlastně i velikonoční: Tím Matouš končí, když vzkříšený Pán posílá všechny své učedníky – získávat další učedníky, křtít je a učit je zachovávat všechno, co nám přikázal: “A hle, já jsem s vámi po všecky dny, až do skonání tohoto věku“ (28,18nn).  Amen.

            Oslavujeme tě, Pane Bože, za tvou lásku a za tvůj zájem, který se v Betlémě takovým zvláštním způsobem stal součástí naší lidské skutečnosti. Díky za Matoušův vánoční příběh, který nás učí, že milosrdenství je velká věc mezi námi lidmi. Ale že Boží sen, který se v Ježíši Kristu stal skutečností, má přednost.
            Díky, že všelijakým způsobem smíme vnímat a ve víře s důvěrou přijímat tuto tvou velkou a náročnou lásku. Díky, že nás provázíš a že nás zachraňuješ právě tím, že zůstáváš a jsi i dnes s námi – a se všemi lidmi svou dobrou vůlí.  Amén.

                                                                                                                             bratr farář Jaroslav Fér

domingo, diciembre 14, 2014

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

 prosinec 2014


Biblické čtení:   Izajáš 40,1-5             Suspirium: Genesis 8,11
Text kázání: Marek 1,1-15

            Počátek evangelia člověka Ježíše Krista a zároveň Syna Božího. Tak nás uvádí Marek do svého svědectví o novém Božím zájmu o svůj lid – o náš lidský svět a o každého člověka. Je to začátek – začátek nového úseku v Božím plánu: Až se naplní čas.

            Všechno to začíná o něco dřív, než se objeví na scéně Ježíš. Slyšíme prorocký hlas – Izajášovo slovo: Připravte cestu – vyrovnejte stezky. A objevuje se ten Izajášem ohlášený posel, aby připravoval cestu. Prorocká, opravdu mohutná postava Jana Křtitele. Přichází z pouště, vlastně jakoby někdo z dávných časů – a opravdu jakoby prošlapává cestu – připravuje to, co začíná, co se blíží. Tím, jak žije – tím, jak vypadá – i tím, co říká, nás upozorňuje:

            Odchýlili jste se od toho, co dává životu smysl, náplň i cíl. Jan přichází z pouště, ale jakoby ukazoval na poušť v nás – na to, co potřebuje posílit a zavlažit – co usychá v našich vztazích a co potřebuje osvěžit. Jan vlastně ukazuje i na to, že je dobré si mnohé odepřít – tehdy i dnes. Ale vůbec neříká, co konkretně. Ohlašuje křest pokání na odpuštění hříchů. Vyzývá každého, kdo ho vidí a kdo ho slyší. Vyzývá, ať změní způsob, jak uvažuje – způsob, jak myslíme a jak hodnotíme všechny věci kolem sebe, ať přehodnotíme svoje úmysly a svoje vztahy. Vede nás k vnitřní i k vnější obnově – k obratu v tom, jak teď zatím myslíme – i jak jednáme.

            A je zvláštní, že za ním šlo tolik lidí. Nejen naslouchali, ale i poslechli – dali na jeho výzvu – přiznali a vyznali svoje hříchy – uznali, jak v sobě mají v lecčem pusto a vyprahlo.

            A Jan je pokřtil vodou v Jordáně. S Janem se ozýval hlas dávných proroctví – a tím se ukazovala minulost, kterou má člověk za sebou. Zároveň Jan ale mluví do současnosti a ukazuje cestu dál: Dejte se pokřtít a mějte otevřené oči i uši – očekávejte, co přijde, kdo přijde. S Janem tedy nepřišla minulost, ale naopak přichází očekávání a budoucnost.

            A k Jordánu přichází i Ježíš a staví se spolu s dalšími do jedné řady: Ale poznal Jan, kdo to přišel – že je před ním ten, o kom mluvil – ten, koho ohlašoval a kterému připravuje cestu? To vlastně nevíme. Markovo svědectví je pouze o tom, že Ježíš tam stojí spolu s lidmi – se všemi těmi, kteří vyznávají svoje viny.

            Zato my, čtenáři a posluchači, vidíme – spolu s Ježíšem – otevřená nebesa a Ducha, který sestupuje na Ježíše jako holubice. V Božích očích je to jasné: Duch sestoupil na Syna. - A holubice? Stejně jako když končí potopa a její vody už ustoupily je holubice znamením nového času – nové budoucnosti: Když se naplnil čas. Však otevřená nebesa – to Bůh se nám otevírá, otevírá nám svou lásku a pomoc.

            A nato vede Duch Ježíše na poušť – právě tam, kde žil Jan a kde to tak důvěrně znal. I pro Ježíše to je místo zkoušky – pokušení ve smyslu projít zkouškou – být vyzkoušen. Tím tady Ježíš prochází – pohybuje se i mezi dravou zvěří, je v ohrožení, v nebezpečí.

            A to je něco, co je i pro nás zdrojem síly v našich zkouškách, nejistotách i bolestech: Nejsme v tom sami, tím vším byl pokoušen a zkoušen i Boží syn.

            Ale před tím, než se dozvíme něco dalšího o Ježíši, tak slyšíme, jak to dopadlo s tím, který mu připravoval cestu – Jan je uvězněn. A nato přichází z pouště Ježíš – tak jako před tím Jan. Navazuje na něj – určitě na něj navazuje v tom, jak Jan upozorňoval na poušť v našem srdci a životě – a na vyprahlost vztahů: “Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu“.

            Jana uvěznili, ale Boží oblast a Boží čas uvěznit nejde. Jan ukazoval, kde všelijak je v nás a mezi námi poušť. Ježíš se postavil do fronty spolu s námi. Přijal Janův křest na odpuštění hříchů – a vzal tu poušť na sebe. A pak vstoupil do té naší pouště – do naší nejistoty i do naší pýchy, do našich bolestí i radostí, do naší nedůvěry i troufalosti. A v tom všem, tím vším nás provází – je s námi. A my jsme s ním – a můžeme s ním počítat: Naplnil se čas – je tu příležitost. V Kristu se přiblížila oblast Boží moci a lásky – i nadějné budoucnosti.

            Ježíš Kristus nás provází – je s námi. Proto čiňte pokání, změňte smýšlení. Je to možné – máme k tomu příležitost: změnit způsob, jak uvažujeme a jak žijeme. Ten, který prošel pokušením a zkouškou, ten nás doprovází. Jsme na cestě s ním, který nám je celým svým životem pomocí a ochranou – i záchranou.  Amén.


            Milostivý a dobrý Pane Bože náš! Díky za tu úžasnou skutečnost, která se nám otevírá v tom, jenž přichází a který se blíží. V Ježíši Kristu se naplnil čas – v něm se nám, lidem jednou provždy ukázalo a ukazuje, že o nás máš zájem – že ti na nás záleží.

            Prosíme, otevírej nám oči, uši i srdce, ať odpovídáme na tvůj zájem tak, že měníme svoje chování a jednání. Jako ti, kterým holubice – tvůj dobrý Duch – dává docela nové síly a nový rozhled.


            Díky za to, že v betlémském Dítěti se naplnil čas a pro nás to je skutečnost, která rozevírá naději a radost a mění i náš čas a náš život. Vždyť i pro nás se tak nově ukazuje Hospodinova sláva.  Amén.
bratr farář Jaroslav Fér

domingo, noviembre 16, 2014

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Neděle Bible 16. listopadu 2014

Biblické čtení:   Izajáš 42,1-9             Suspirium: Matouš 9,12
Text kázání: Matouš 12,15-21
                      Mateo 12:15-21


            Všimli jste si při vstupu do kostela, jestli je na nástěnkách něco nového? Nová pozvánka nebo oznámení? Vpodstatě jsou ty pozvánky, které nám ohlašují různá setkání a podniky a zvou nás na ně – jsou to reklamy. Třeba ten výrazně barevný leták, který propaguje pobyty v Herlíkovicích - a pozvánka na koncert zpěvačky Evy Henychové ve sboru v Kutné Hoře – nebo oznámení o konventu a jeho programu – případně i vyvěšená dnešní sborová ohlášení?
            Možná jsme si těch novinek na nástěnkách nevšimli. Možná právě proto, že nás dnešní reklamy štvou. Možná jsme právě proto vůči nim už imunní a nevnímáme je. Vlastně ani ty dobré a hodnotné. Když se na nás reklamy a různá upozornění hrnou ze všech stran a zaplavují nás – v poštovních schránkách, v televizi i rozhlase, i kolem silnic.
            Propagují všechno možné a svou barevností i použitými slovy a slogany nás masírují – a prý tím způsobem i podvědomě ovlivňují.

            A teď jsme tady na nedělních bohoslužbách a slyšíme evangelium. Každý týden vnímáme tu “dobrou a radostnou zprávu“. Však to je přesný překlad a obsah slova evangelium- dobrá zpráva, radostné poselství. Ale když se toho na nás stále tolik hrne: nevnímáme evangelium nakonec také něco jako reklamu – na kterou jsme třeba už imunní?

            Ale je to s evangeliem takhle? V tom Matoušově oddíle jsme četli: “Mnozí šli za Ježíšem a on všechny nemocné uzdravil – ale! Přikázal jim, aby ho nikomu neprozrazovali.“ To ale je úplný protiklad. Ježíš přímo přikazuje, aby o něm nikomu nic ani neřekli. Nic o tom, že pomohl nemocným. To je vlastně naprosto negativní reklama: Nemluvte o mně, neprozrazujte nic z toho, co se s vámi stalo.
            Matouš vlastně říká přesně: On je všechny uzdravil. Neříká nic o nemocných. Všechny uzdravuje, každému pomáhá, protože to potřebuje. Celá ta země, celá společnost, ve které se Ježíš pohybuje, potřebuje uzdravit. Takové to je i s námi – Ježíšovo evangelium dává novou šanci, přináší novou perspektivu.
            Ježíš takto u Matouše přináší záchranu – je to lékař, který léčí. A je jedno, jestli potřebuje léčbu naše tělo nebo naše duše – anebo naše zasažené a ubité životní ideály. Třeba ty, které u nás rozbila korupce, ale i svoboda vykládaná jako moje vlastní neomezené možnosti, bez ohledu na to, co způsobím druhým. Vlastně i ty nenaplněné ideály pro život ve svobodné a demokratické společnosti, jak jsme o ně začali usilovat právě před 25i lety.

            Ježíš přináší pomoc a záchranu. Ale o tom, jak pomohl a jak pomáhá, o tom zakazuje mluvit. Evangelium je pomocí, Ježíš uzdravuje náš život. Ale všechno to probíhá bez bombastické reklamy. Ta k tomu není potřeba, tu Ježíš odmítá. Hned při pokušení na poušti (4,1nn) odmítá, aby získal popularitu chlebem nebo zázračným skokem z vrcholu chrámu. A odmítne i pokušení moci. Vždyť jeho cesta je ta úzká cesta – ta vede k životu. Sem nás směruje – tak nás uzdravuje – tak nám pomáhá. Žít i navzdory tomu, co se na nás hrne.
            Ale probíhá to bez reklam a bez pozornosti medií. Vždy je to prostě záležitost všedního dne. I když je to něco velkého, něco důležitého a podstatného pro náš život. Ale je zvláštní, že nás při tom Matouš vrací až k proroku Izajášovi: “Hle, služebník můj, kterého jsem vyvolil, milovaný můj, kterého si oblíbila duše má. Vložím na něho svého Ducha. A vyhlásí soud národům. Nebude se přít ani rozkřikovat, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas. Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství. A v jeho jménu bude naděje národů.“

            Opravdu běží o něco, co je důležité. Hospodinův služebník vyhlásí soud národům. Ale přitom na ulicích nikdo jeho hlas neuslyší.
            Zdánlivě se nic neděje. Všední život běží dál. Prostě proto, že se na ulicích o tom nejpodstatnějším nedá nic zaslechnout. Tak to vidí už prorok Izajáš – a přesně tak jedná a chová se i Ježíš. Přichází za námi, tehdy i dnes, jako Hospodinův služebník. Nemá zapotřebí se hádat, ani překonat protivníka, nějak se prosadit. A přece přináší něco podstatného, co stojí za to slyšet – a k čemu stojí za to zaujmout stanovisko.
            Protože při rozhodnutí pro evangelium anebo proti němu – při tom se něco důležitého a podstatného rozsuzuje. Ale děje se to právě takovou negativní reklamou: Prosazuje se to nenápadně – a bez zájmu veřejnosti.

            A přece – nebo právě proto: “Nalomenou třtinu nedolomí, ani neuhasí doutnající knot, dokud nepřivede právo k vítězství. A právě proto – je v jeho jménu naděje národů.“ Ježíš jedná opravdu jako ten izajášovský Hospodinův služebník: Jedná nenápadně – a neodsuzuje.
            Nenápadnost je to první: Ježíš je přítomen v našich lidských dějinách. Ale prochází dějinami – a prochází naším lidským životem tak, že nezanechává nějakou příliš viditelnou stopu. Ani třtinu nenalomí – totiž jako někdo, kdo by se vehementně prodíral rákosím – kdo by si razil cestu a pošlapal by všechno, co mu přijde pod nohy.
            Ani neuhasí knot, který už jen čadí. Nějak tak, jak by ho uhasil průvan, když se přižene vítr. Prostě jakoby nepůsobil ani nejmenší vánek – tak přichází Hospodinův služebník – tak přišel Ježíš Kristus – tak přichází evangelium za námi i dnes.
            Jakoby nebyl cítit ani ten sebelehčí vánek. A přece dělá to nejpodstatnější v lidských dějinách – a ty ho při tom téměř ani nezaznamenaly.

            To druhé je, že neodsuzuje – jistě ne s konečnou platností. Přináší soud, přichází jako soudce. Ale zároveň: Třtinu nedolomí a knot neuhasí. Zlomit nad někým hůl, to i dnes znamená toho dotyčného odepsat. A původně: přímo s ním skoncovat – potvrdit rozsudek. Ale Hospodinův služebník ani nalomenou křehkou třtinu nedolomí.
            A sfouknout někomu svíčku – i to je konec. Tak to dělá v pohádce smrt kmotřička. Ale Hospodinův služebník neuhasí ani knot, který by už jen doutnal a čadil. Nechá ho doutnat – jako příslib nové možnosti, že bude svítit dál a silněji. Vždyť světlo je život lidí.

            To je evangelium tohoto Matoušova oddílu pro nás: Nejdřív jen jakoby negativní reklama. Přitom ale daleko víc: Ježíš je soudce, který ale nevynáší definitivní konečný rozsudek. Nakonec – nevynáší ho definitivně ani nad těmi, kteří ho vynesou v synedriu nad ním. Ježíš za námi přichází jako soudce, který přináší naději. Jako soudce, ve kterého se dá doufat, protože neodsuzuje.
            A Ježíš k nám přichází jako lékař, který uzdravuje docela i jen slovy. Jen si pro ta slova – pro tu pomoc – musí člověk dojít až opravdu za ním. Protože na ulicích – tam evangelium nikdy příliš slyšet nebylo. A už vůbec ne na způsob reklamy.  Amén.


            Prosíme, Pane Ježíši, o otevřené srdce a dobrý rozum, abychom dobře rozuměli tvé úzké cestě. Ta nemá v oblibě reklamu, zato je to cesta, která i když nenápadně přece dává světlo – ukazuje nám cestu ke světlu. Jakože ty přinášíš soud, ale neodsuzuješ, nelámeš nad námi hůl, nezhášíš novou příležitost v našem životě. Vždyť ty sám jsi světlo – a vlastně právě proto nepotřebuješ další reklamu. Díky, Pane, za tenhle pohled – za tvé slovo, které jsme dnes slyšeli, poznali – a pro sebe nalezli.  Amén.

                                                                                                                           bratr farář Jaroslav Fér

domingo, noviembre 09, 2014

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Neděle Bible 9. listopadu 2014

Biblické čtení:   Izajáš 51,1-8             Suspirium: Jan 8,12
Text kázání: 1. Janova 1,1-8

Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.  Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven.  Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.  To píšeme, aby naše radost byla úplná.  A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy.  Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu.  Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.  Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.


            Dnešní neděle Bible je příležitostí zamyslet se nad tím, čím pro nás Bible je, co nám zprostředkovává, kam nám ukazuje – a k čemu nás odkazuje. Vlastně ale nejen čím pro nás Bible je, ale čím pro nás chce být.
            Nepředstavuje pro nás často Bible především řadu příběhů, které známe – které se učíme znát? Tahle znalost je jistě pomocí i k tomu, abychom dobře či lépe rozuměli výtvarnému umění – obrazům a sochám. Ale při tom nám vlastně může docela unikat souvislost, jak se ty příběhy týkají nás. Tady v tom je i problém ilustrovaných biblí. Ty nám sice přibližují biblické děje, ale ty obrázky a ilustrace nám často nadlouho, jestli ne na celý život uzavírají to, čím pro nás Bible chce opravdu být. Vždyť Bible rozhodně není – a nechce být – dějepravou, vyprávěním příběhů.
            Biblické výpovědi můžeme naopak brát také tak, jak jsou napsány, a to doslova. Právě ta doslovnost jako kdyby byla v tomto přístupu zvěstí – tím poselstvím, se kterým za námi Bible přichází. A když se podle toho budu chovat a když tak budu jednat, pak jsem minimálně na správné cestě, pokud vůbec už nemám zaručenou plnou jistotu spásy – že můj život je zachráněn. Jakoby totiž Bible byla takový přesný návod, jak a co dělat. Například že stačí dodržovat Desatero – a už jsem jistě správně na cestě spasení. Není potřeba se nad biblickým textem nijak moc zamýšlet. Stačí ho brát doslovně – držet se ho přímo polopatisticky – a ono to přece musí, a bude, v životě fungovat.
            Cítíme, že to tak není. A stejně tak nemáme Bibli k dispozici ani z jiného extrému: Když bychom ji brali pouze jako dokument a hledali bychom v ní doklady o minulosti, o tehdejší přírodě, zeměpisné údaje, které potvrzují znalosti, jak je známe z jiných pramenů. Ani tohle Bible není – a hlavně tím nechce být. Jen souhrn pramenů o tom, co, kde a jak bylo a odehrávalo se – jak lidé žili. Prostě chtít jen tak docela nezávazně a s nadhledem a rádoby odborně rozumět biblickému textu.
            Bibli ale často používáme i tak, že podle ní hodnotíme druhé. A převážně, většinou je tohle naše hodnocení negativní. Sebe při tom hodnotíme mnohem lépe a výše. Už proto, že sami sebe hodnotíme hodně často podle toho, jak dobře známe a umíme odříkat věroučné odpovědi, kdy většinou ani nevíme, jestli je něco takového vůbec v Bibli napsáno: Modlitba je rozhovor s Bohem. – Hřích je sejít z cesty a zabloudit. – Pokání je proměna života a mysli. – Mým jediným potěšením v životě a ve smrti je, že nejsem sám svůj, ale svého milého Spasitele Ježíše Krista. – Toto poslední, to je z Heidelberského katechismu – to si mnozí možná teď vzpomeneme. Není to z Bible – i když jistě to z textu Bible vychází. Ale o to teď nejde. Spíš o to, že jakoby stačilo něco umět – něco vědět (třeba znát dějepravu anebo chtít dodržovat Desatero) – a už ze mne bude dobrý křesťan. Takhle automaticky.
            Je to tak? Jistěže ne. Bible pro nás chce být víc než zdroj odborných informací, i víc než zdroj informací dějepravných. Bible ani nefunguje tak, že se jí řídíme doslova. Bible po nás chce také víc než jen umět pěkně něco odříkat.

            Zaznívá nám to z těch úvodních slov prvního Janova listu: “Co jsme viděli a slyšeli, to také i vám zvěstujeme – to vám tlumočíme, abyste se s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem“.
            Nic nezávazného, odborného, doslovného ani automatického – ale podílet se: Nás se to týká, mě se to týká. Ti, kdo tohle poznali – slyšeli, viděli, dotkli se toho – ti se připojili: A nám to oznamují, ať se přidáme také. Znamená to zapojit se, dát na Slovo života. Dát na evangelium – dát na tu dobrou zprávu o Ježíši Kristu – o tom, že Bohu na nás záleží, že má o nás zájem – že nám projevuje milosrdenství.
            Náš současný život se při tom v mnoha ohledech tolik liší od toho, jak žili před dvěma tisícovkami let. Ale v jednom ohledu jsme s nimi na jedné lodi: V tom, jak prožívat dobrý a hodnotný život, jak zvládat svoje vzájemné vztahy – v rodině, ve městě, ve sboru, ve státě, v celém světě.
            Je tady jakoby recept: Nezůstávat nezúčastněně stát, nepřijímat trpně to, co se chystá a co se ve světě děje – zato se toho účastnit, zapojit se, vzít činně svůj podíl. Tvořit společenství, které se aktivně podílí na tom, co straní a nadržuje životu.

            Apoštolovo evangelium, jeho dobré poselství je: “Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy“. To není žádná definice Boha. To je odkaz k tomu, co má budoucnost, co apoštol poznal, co se v životě ověřilo a osvědčilo a co nám oznamuje: Život se rozvíjí tam, kde je tohle světlo. Vždyť světlo zahání každou temnotu, je zbraní proti tomu, co život ohrožuje. Ve tmě se daří lecčemu. Když člověk nemá vlastní oči – a vlastní rozum a srdce -, pak mi uniká spousta souvislostí. Tma a utajování jsou zdrojem toho všeho, co životu ubírá na hodnotě – strach, lež, pomluvy, ale i korupce, diskreditace, terorismus. To všechno je možné právě tam, kde se prosazuje moc tmy, zatajování, neprůhlednosti.
            Apoštol ukazuje i předpoklady, které jsou nutné a které se osvědčují: chodit ve světle a činit pravdu. Zdánlivě velká slova, ale vlastně jen apel na nás. Když známe zdroje pro život, tak se do nich zapojme a používejme je – bez toho si budeme takříkajíc lhát do kapsy. Když víme, že životu se daří ve světle, tak se pokoušejme o průhledné vztahy a podílejme se na tom, co je hodnotné a pravdivé. I když z toho nebude zrovna finanční zisk.
            Vlastně nás apoštol přivádí ještě k jedné skutečnosti, na kterou nás upozorňuje a která je stejně tak potřebná: Abychom si uvědomili, jak si stojíme, jak si sám stojím – co mám za sebou. Abychom si uvědomili svou minulost, svůj dosavadní život a své vztahy – a abych si přiznal, co všechno jsem pokazil, ať chtě nebo nechtě, abych si přiznal svou vinu – svůj hřích. Jinak totiž “klameme sami sebe a pravda v nás není“.

            Tady je ten začátek, který otevírá cestu ke světlu: Vidět svůj život se všemi temnými body a vzít za své tuhle velikou možnost a příležitost. To nám apoštol ukazuje a oznamuje: Co sám poznal a co jemu se osvědčilo, a co je jeho úplnou radostí. A chce, aby se to stalo skutečností, světlým vodítkem pravdivým zdrojem a inspirací i pro nás.
            A tady v tom je to, čím pro nás dnes, také a právě dnes – a stále i dál – chce Bible být. Vodítkem, zdrojem, inspirací – chce vnášet do našich dnů a do našich vztahů světlo a dávat nám povzbuzení, když se snažíme žít hodnotný, dobrý a smysluplný život. Život, který nemusí – ani nemůže a nedokáže – nic z toho temného kolem nás a v nás porážet a srážet. “Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.  Amén.


            Díky, Pane Bože náš, za svědectví o tvém neustávajícím milosrdenství, o tvé náročné a právě proto povzbuzující a tvořivé pravdě, za svědectví o naději otevírající všechno to, čemu stojí za to naslouchat, na to odpovídat a z toho žít.  Amén.


                                                                                                                             bratr farář Jaroslav Fér

domingo, noviembre 02, 2014

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

20. neděle po Trojici 2. listopadu 2014

Biblické čtení:   1. Samuelova 21,2-7             Suspirium: 4. Mojžíšova 28,9-10
Text kázání: Matouš 12,1-8

Mateo 12:1-8
En aquel tiempo iba Jesús por los sembrados en un día de reposo; y sus discípulos tuvieron hambre, y comenzaron a arrancar espigas y a comer. Viéndolo los fariseos, le dijeron: He aquí tus discípulos hacen lo que no es lícito hacer en el día de reposo. Pero él les dijo: ¿No habéis leído lo que hizo David, cuando él y los que con él estaban tuvieron hambre; cómo entró en la casa de Dios, y comió los panes de la proposición, que no les era lícito comer ni a él ni a los que con él estaban, sino solamente a los sacerdotes? ¿O no habéis leído en la ley, cómo en el día de reposo los sacerdotes en el templo profanan el día de reposo, y son sin culpa. Pues os digo que uno mayor que el templo está aquí. Y si supieseis qué significa:  Misericordia quiero, y no sacrificio, no condenaríais a los inocentes; porque el Hijo del Hombre es Señor del día de reposo.                



            Slavíme neděli. Vždyť každá neděle je takovým malým výročním dnem Kristova vzkříšení. Nejen velikonoční neděle.
            Jsme tedy dnes tady kvůli tomu, že je neděle? Jsme tady kvůli neděli? Vždyť neděli vyměnila Kristova církev místo soboty. Neděle se stala dnem odpočinku pro Kristův lid nové smlouvy. Místo soboty, která byla dnem odpočinku pro lid staré smlouvy – a je jím stále.

            V ekumenickém překladu je tento náš dnešní oddíl z Matoušova evangelia nazván: Spor o sobotu. Kraličtí v sumáři uvádějí: Svěcení soboty.
            Svým způsobem tu čteme a slyšíme o banální věci: Jednou šel Ježíš v sobotu přes obilné pole a učedníci při tom zahánějí hlad tím, že vydrolují z klasů zrní a jedí je. A farizeové vytýkají Ježíši: „Hle, tvoji učedníci dělají to, co v sobotu není dovoleno dělat“ Dělají něco, co se v sobotu nesmí dělat.
            Dost dobře tomu ani nerozumíme. Už proto, že se sami vlastně málokdy dostaneme do takové situace: Abychom šli kolem dozrávajícího obilného pole a mohli si pár klasů vymnout a sníst. A hlavně, proč bychom nemohli, proč bychom nesměli? Proč by to nemělo být dovoleno?

            V Ježíšově době platila spousta, stovky rabínských předpisů, většinou zákazů. Ale učedníkům farizeové nevytýkají třeba ustanovení, které není ve Starém zákoně – ustanovení o maximálním počtu kroků, které bylo dovoleno v sobotu ujít. A nevytýkají učedníkům ani polní pych – že jedí z cizího. Protože najíst se na cizím poli nebo vinici a zahnat tím přímo tam na místě akutní hlad, to naopak Starý zákon docela i povoluje: „Když vejdeš do vinice svého bližního, smíš se najíst hroznů dosyta podle libosti, ale nebudeš nic dávat do nádoby. Když vejdeš do obilí svého bližního, smíš si rukou natrhat klasů, ale nebudeš obilí svého bližního žnout srpem“ (5. Mojžíšova 23,25n).

            Tak co vlastně se nesmí podle farizeů v sobotu dělat? Kupodivu ne to,že klasy snědli, ale že je učedníci trhali. Protože to trhání, to vidí farizeové jako práci: „Šest dní budeš pracovat, ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. A to nebudeš dělat žádnou práci …“ Je to sice jen dost malá práce, ale z principu to práce je. A jestli Ježíš vyhlašuje, že nepřišel zrušit ani jediné, ani nejmenší přikázání, pak tedy něco jiného říká a něco jiného klidně nechá své učedníky dělat. Tak to tady chápou farizeové.

            Ježíš se ovšem učedníků zastane. A ukazuje farizeům – a vede k tomu i nás - , že jsou situace, kdy starozákonní ustanovení nebyla dodržena, i když to Starý zákon jasně stanovil:
            David na útěku před Saulem dostal od kněze Achímeleka pět chlebů, aby se svou družinou zahnali hlad. I když to byly chleby, které byly předkládány v chrámu. Byly určeny pro Hospodina – a po výměně za čerstvé je mohli sníst jen kněží.
            Od Matouše slyšíme ještě druhý argument: Vždyť knězi je ve Starém zákoně výslovně dovoleno – vlastně přikázáno – právě v sobotu obětovat, přinášet oběť: „V den odpočinku budete obětovat dva roční beránky … To bude pravidelná zápalná oběť pro den odpočinku“ (4.Mojžíšova 28,9n). Je to tak: Každou neděli farář káže – a tak dělá svou práci. Překračuje tím to striktní „v den odpočinku nebudeš dělat žádnou práci“, jak to jakoby tak jasně vyznívá v Desateru.

             Ale Ježíši nejde vlastně vůbec o práci pro chrám, pro kostel. „Pravím vám, že zde je víc než chrám“, tady je něco většího než chrám. Konečně nám to tady teď jasně staví před oči. A konfrontuje s tím i farizeje – tehdejší i dnešní: „Kdybyste věděli, co znamená: Milosrdenství chci a ne oběť, neodsuzovali byste nevinné“.
            Milosrdenství je víc než chrám – a stejně tak i víc než všechno to, co se v chrámu děje – víc než všechny chrámové oběti. K tomu nás Ježíš přivádí: Chrám je víc než sobota – víc než tento jediný den v týdnu, byť den odpočinku. A zde je přitom ještě něco většího než chrám – milosrdenství. Tam, kde se projevuje a prokazuje milosrdenství, tak to má přednost – před sobotou – i před chrámem, před kostelem a před sborovým provozem.

            Před milosrdenstvím prokazovaným byť i v den odpočinku – před tím nemá a nemůže mít nic jiného přednost. Tak to chápal už kněz Achímelek – a proto dal obětní chleby Davidovi a jeho družině. Tak to chápe i Ježíš – a proto dovoluje učedníkům vymnout zrní. A tak pracovat, přestože byla sobota. A tak to nemohou nepochopit také farizeové a všichni zákonicky uvažující – a nepotřebují k tomu žádné dodatečné předpisy a příkazy. Vždyť to říká sám Hospodinův prorok, zaznívá to přímo v Písmu: „Milosrdenství je víc“.

            A tak ještě jednou: Jsme tady kvůli tomu, že je neděle? Tedy přesněji: Jsme tady kvůli neděli? Anebo proto, abychom tady společně čerpali a přijímali z evangelia sílu, energii, inspiraci, radost? A abychom si odtud odnášeli tohle všechno – a právě proto zkoušeli v dalších dnech prokazovat milosrdenství?
            Vždyť ono je to i tak, že my sami v tom Ježíšově: „Pravím vám, že tady je víc než chrám“ – že v tom smíme slyšet a říci si: To Ježíš Kristus je víc než chrám. Tohle v tom ovšem farizeové a zákoníci tehdy slyšet nemohli.
            Ale v Ježíši Kristu se s tou silou, energií, inspirací setkáváme – Kristovo evangelium je nám radostí – a je pro nás milosrdenstvím. Ježíš Kristus nám otevírá své milé srdce. A proto tady pokaždé v neděli jsme. Abychom se najedli – nasytili tím, co si zkoušíme vydrolit z evangelia. A abychom z Kristova milosrdenství žili a jednali. A abychom tím, co pro nás z evangelia kazatel vydrolí, zkoušeli pak sami – ze svého milého srdce – dávat dál; a tak šířit milosrdenství.  Amén

            Díky, Pane Ježíši, že nám otevíráš bohatství, kterým je toto naše společné sejití. Díky, že nás nespoutáváš předpisy, ani po nás striktně nechceš a nevyžaduješ nedělat v nedělní den odpočinku žádnou práci. Díky, že nás orientuješ, ať docela suverénně prokazujeme - děláme – milosrdenství. Vždyť právě tím nás vracíš a obracíš k těm, kdo jsou potřební – kdo potřebují milosrdenství a ne předpisy a zákazy.  Amén.

                                                                                                                           bratr farář Jaroslav Fér 

jueves, octubre 30, 2014

ZAMYŠLENÍ

Zamyšlení 30.10.

Matouš 22:34-46  Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se
35  a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel:
36  "Mistře, které přikázání v zákoně je největší?"
37  On mu řekl: "`Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´
38  To je největší a první přikázání.
39  Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´
40  Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci."
41  Když se farizeové sešli, zeptal se jich Ježíš:
42  "Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?" Odpověděli mu: "Davidův."
43  Řekl jim: "Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví:
44  `Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.´
45  Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?"
46  A nikdo nebyl s to odpovědět mu ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil tázat.


V tomto textu jsme jsme slyšeli, jak farizeové připravují na Ježíšu léčku... Doslechli se, že umlčel saduceje, de facto jejich protivníky...umlčel jejich výhrady proti vzkříšení z mrtvých, ve které farizeové přitom věřili. Místo, aby mu byli vděční....tak se ho snaží, dostat, nachytat na švestkách. Proč? Zdá se, že mají strach...je pro ně tak nebezpečný? Považují ho za konkurenci, chtějí ho znemožnit proto, že jsou si jistí, že to není pravý mesiáš nebo právě proto, že se obávají, že pravý je? Jedno je jasné...takového mesiáše nechtějí...

Svolají shromáždění, na kterém se vymyslí jak ho nachytat....Doufají, že ho svou otázkou přitlačí ke zdi, že se buď ukáže jako diletant, nedostatečné vzdělaný v zákoně nebo, že se prokáže jeho neortodoxní přístup k němu a tak budou moci jednoznačně popřít jeho mesiášství.
Otázka, kterou připraví, je citlivá i mezi nimi samými, někteří z nich už tu samotnou otázku považují za znevážení zákona, protože přece všechna přikázání jsou závazná stejně. 
Ostatně, kdybychom nahlédli do originálního textu tak se zákoník ani neptá po největším přikázání, ale po velkém přikázání. To, že je toto přikázání největší vyplyne až z toho, když  je Ježíš t nazývá „velkým a prvním“, teprve tím  zřtelně ukáže, že míní „největší“.  Ježíš vlastně vezme část  každodenní židovské modlitby, respektive vyznání víry „šma Izrael, slyš Izraeli..., které do této chvíle ani nebylo jako přikázání chápáno...v původním znění však je ještě přihlášení k Bohu, které v této verzi chybí...protože se tu Ježíš  vypořádává se židovským zákonictvím demaskováním jeho protikladu s Boží etikou a s láskou k bližnímu. Ježíš navíc přiřazuje k tomuto prvnímu i to druhé...v českém překladu „podobné“, ale řecké znění lze chápat i jako „stejné“, to znamená, že je staví na stejnou úrověň, přestože jako velké označuje jen to první. Tato dvě přikázání jsou spolu postavena vůbec poprvé až Ježíšem. Tak se Ježíš sejednak odvolává k  zákonu, zároveň však rámec té staré smlouvy rozbourává, překonává.
Podtrhuje se tu zásadní rozdíl mezi dodržováním zákona a Ježíšovým voláním k lásce k bližnímu. Skutečná spravedlnost nespočívá v dodržování jednotlivých příkazů, ale v celém lidském životě, který je napněn láskou k bližnímu s činy, které z ní vycházejí. Láska je tím v čem nebo na čem spočívá celý zákon a proroci, je tím, co dodává všemu konání ten pravý smysl...lze jí přirovnat v této sovislosti k provazci, na kterém visí závaží...když ho odstři
hneme, spadna, ztratí se, rotálí nebo k závěsům dvěří...když je odstraníme, stanou se tytuo dveře je neužitečným dřevěným nesmyslem....
Nyní se vrátíme k druhé části toho textu, tentokrát klade otázku Ježíš farizeům. Tato otázka vlastně vychází z té předchozí části, kde Ježíš svou odpovědí prokázala autoritu, pravomoc, svoje mesiášství. Nyní musí po té co řekl a říci i b a ukázato povahu toho mesiášství. Opět se odvolává na Písmo. V této věci spíše na rozdíl od farizeům, kteří své představy o mesiáši čerpali z tehdy populárních nekanonických tzv.  Šalamounových žalmů. Následkem toho byl mesiáš v představách farizeů politickým vůdcem, z Písma si vybírali jen části, které do těchto jejich představ zapadaly.

Na proti tomu Ježíš cituje 110. žalm...on tím neodmítá Davidovo synovství. Nakonec je to právě  totéž evangelium, které na svém počátku jeho rodokmen pocházející od Davida cituje...tedy to, že je syn Davidův platí a spojuje nás to s vyvoleným lidem. Nicméně platí i druhý titul Pán...Davidův i náš...a oba tituly vycházejí ze starozákonního zaslíbení mesiáše. Přes svůj pozemský původ je i synem Božím, který usedne na Boží pravici a zjeví celému světu své vítězství.
V tom textu který jsme si četli je možné vypozorovat dva momenty...nejprve pokus znemožnit – ukázat – když se to nepovede –  a ukáže se jim jako mesiáš, a to ještě se silnějším nárokem než očekávali – už nemají co říct .
Když slova dojdou, je čas na hrubou sílu, takže od této chvíle už jde jen o to, jak zařídit jeho fyzickou likvidaci. Jejich vlastní představy, jejich slepé přesvědčení a „náboženské“zanícení je tak silné, že jsou kvůli němu ochotni vraždit. Dneska něco podobného můžeme pozorovat v činnosti tzv. Islámského státu, přesvědčení a rádoby láska k Bohu (nebo třeba nějaké ideji)jakoby ospravedlňovaly jakékoliv činy. Bohužel ani křesťanství od toho nebylo a ani dnes nebývá uchráněno....přestože má od Ježíše ta dvě největší přikázání, která dokazují, že není lásky k Bohu bez lásky k bližnímu a že bližním nám má býti každý člověk, obzvláště ten slabší, chudší, nuznější nebo jinak potřebnější nežli jsme my sami.  Bez lásky, toho vztahu mého já k ty toho duhého je veškeré naše úsilí beze smyslu.

Pane, vlož nám do srdce skutečnou lásku k tobě i našim bližním, dej nám o lásce přemýšlet, dej nám jí ochopit a dej nám jí prožívat, aby pro nás nebyla jen prázdným pojmem nebo opravňující nálepkou pro naše představy. Uč nás lásce, která se projevuje činny, která není bezzubá, ale je zbraní, která dokáže přemáhat a přemoci veškéré zlo tohoto i jiných světů. Veď naše životy, aby v nich byl naplněn tvůj skutečný zákon a skutečná spravedlnost....Otče náš... Amen.
bratr Michal Vejvoda

domingo, octubre 26, 2014

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

19. neděle po Trojici 26. října 2014

Biblické čtení:   Sirach 51,1+23-30                Suspirium: Jeremjáš 31,25
Text kázání: Matouš 11,25-30

V ten čas řekl Ježíš: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým.  Ano, Otče: tak se ti zalíbilo.  Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.   Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.  Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.  Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“

En aquel tiempo Jesús dijo: «Te alabo, Padre, Señor del cielo y de la tierra, porque habiendo escondido estas cosas de los sabios e instruidos, se las has revelado a los que son como niños.  Sí, Padre, porque esa fue tu buena voluntad. »Mi Padre me ha entregado todas las cosas. Nadie conoce al Hijo sino el Padre, y nadie conoce al Padre sino el Hijo y aquel a quien el Hijo quiera revelarlo.  »Vengan a mí todos ustedes que están cansados y agobiados, y yo les daré descanso. Carguen con mi yugo y aprendan de mí, pues yo soy apacible y humilde de corazón, y encontrarán descanso para su alma. Porque mi yugo es suave y mi carga es liviana.» Mateo 11:25-30


            Anglický spisovatel a autor aforismů G. B. Shaw napsal, že ze všech lidí má nejraději svého krejčího. Prostě proto, že ten mu pokaždé vezme míry znovu. Kdežto ostatní, říká Shaw, si mě na začátku někam a nějak zařadili – a tím to pro ně končí.
            Něco podobného tady slyšíme od Ježíše: Zde to jsou ti maličtí – děti, kterým se odkrývá bohatství a obsah evangelia.. Dobré Ježíšovo poselství jim přináší radost a bez problémů a s fantazií ho přijímají – a evangelium se stává součástí jejich života. A otevírá jim oči a srdce  - a vidí a berou svoje okolí v docela jiných souvislostech než my moudří a rozumní, kdo jsme toho při tom už tolik zažili a tolik toho známe.
            Za to Ježíš chválí Boha: Velebím tě, Otče. Chválí Boha, že sice ti, od kterých by se dalo čekat, že jsou evangeliem osloveni, tak ti sice nechápou. Ale zato ti, od kterých by se to nečekalo, evangelium přijímají – mluví k nim, chápou, co jim přináší.

            Přitom se Ježíš – ani Matouš – nestaví proti našemu dychtivému lidskému poznávání. Ani proti našim rozumným úvahám a moudrému promýšlení všeho toho, co víme a co všechno můžeme poznat. Ježíš jenom upozorňuje, že se tolikrát do té své moudrosti jakoby zavíráme. A proto se pak nedokážeme dost otevřít Boží moudrosti. Právě proto, že máme tu svou moudrost – svoje “dospělé“ zkušenosti a to svoje dlouhodobé poznání.
            Věci a skutečnostmi prověřujeme tím, co jsme už poznali: Musí nám to zapadat do našeho obrazu světa a společnosti, jak jsme si ho vytvořili. Chceme si všechno zasadit do svých uzavřených představ – do určitého uzavřeného systému a pohledu na všechno kolem sebe. Tak podobně jako ti, kdo si G. B. Shawa už přesně zařadili. Přitom opravdová moudrost zůstává moudře otevřená. Je připravená na to, že věci mohou přijít i jinak, než bychom podle všech svých dosavadních zkušeností čekali.

            Děti – ti maličtí – toho zatím dost nepoznali. Ale proti nám moudrým mají jednu velikou výhodu. Dítě je otevřené, učí se. Bez problémů přijme, že věci jsou jinak, než si myslelo. Pomáhá mu v tom i fantazie – to je ta otevřená výhoda.
            Kdežto dospělý moudrý člověk už dobře ví, co a jak spolu souvisí – a neumí si a ani si nechce všimnout, že by věci případně mohly být jinak. Dospělý křesťan, i vzdělaný teolog, předepisuje Bohu, jak má jednat – nebo snad spíš, jak očekává, že Bůh jedná.

            Ale přitom křesťan, který zůstane dítětem – který zůstává otevřený, ten si dokáže všimnout, že Bůh jedná prostě podle svého, tak jak chce sám. A tahle dětská otevřenost nás pak i přes naši dospělou moudrost a rozumnost přivádí až k tomuhle: Vždyť Boží jednání je nejspíš moudřejší než všechno to, co bychom Bohu nejraději sami přímo předepsali – naordinovali.
            Právě tohle se nám odkrývá tam, kde svůj život a svůj pohled na svět, i na Boží věci vždycky znovu zkoušíme přeměřovat tou otevřeností Ježíšových maličkých. Pak se i nám otevírá všechno to, co Ježíš – co Syn – dostal od Otce. Všechno to, co mu bylo předáno – odevzdáno, přímo docela vyzrazeno. “A nikdo nezná Syna, jen Otec. Ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu to Syn chce odkrýt. Totiž otevírá nám poznání, jak to chodí u Otce – jak to chodí v Božím království.
            Protože to, s čím Ježíš přichází a co se odkrývá – co se i nám jako moudrost Ježíšových maličkých přece otevírá – tak to všecko má Ježíš od Otce. A to vůbec nemusí odpovídat naší moudrosti a našim lidským představám – a naší zkušené víře. Ani s našimi křesťanskými představami se to nemusí shodovat. Když je nám třeba přece úplně jasné, kdo jedná dobře – atak přijde do nebe. A kdo jedná a žije špatně – a tím pádem ho čeká peklo.
            Ale Boží představy o tom všem jsou ovšem důležitější než ty naše. “Ano, Otče, tak se ti zalíbilo!“ A my spolu se Synem známe Otce – Syn nám ho přibližuje, zjevuje – odkrývá námaho pravdu i jeho věrnost. Syn ví, o kom a o čem mluví. Ohlašuje naplno, oč se Otci jedná a jak s námi
            A naopak “Otec zná stejně dobře Syna“. A přiznává se k němu i tehdy, kdy moudře zbožní se k Ježíši nehlásí, protože není podle jejich představ. Zato podle představ Božích Ježíš je. Právě v tom, s čím za námi Ježíš přichází a jak s námi jedná – co nám nabízí a k čemu nás vybízí:

            “Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a kdo jste obtíženi břemeny. A já vám dám odpočinout.“ Ježíšovo evangelium nás směruje – dává směr – Boží království. Tam ale nedojdeme, tam se nedostaneme kvůli svému dobrému životu. Nedostaneme se tam proto, že žijeme rádoby zbožně. V Božím království se nejedná o naše výkony. Tak si to představovali tehdy farizeové – správně a zbožně žít a dodržovat určitá pravidla. Tak si pořád představujeme plno křesťanů i dnes. Ale Ježíš zve a vybízí nás: “Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“
            Boží království je tak spíš útočiště pro ty, kdo už naopak dál nemohou. A tak nám Ježíš nabízí: “Vezměte na sebe mé jho a vyučte se ode mne, protože jsem tichý a pokorný srdcem. A najdete občerstvení pro svůj život.“

            Ale tady ta Ježíšova nabídka pro ty, kdo už nemůžou dál, je vlastně dost paradoxní: Je to jakoby takové přepřáhnutí – naše, svoje, břemena vyměnit za Ježíšovo jho. Místo svého vlastního nákladu, který v životě vleču, vzít na sebe Ježíšovo jho. V tom je odpočinutí, tady je útočiště. Vždyť to totiž současně znamená, že on na sebe bere zase ten náš náklad – a dál to táhneme spolu. A to vlastně je následovat Ježíše: S tou otevřeností jeho maličkých vzít za svůj jeho úděl – když zároveň on bere za svůj náš život a náš zápas. A tak ho následujeme – táhneme to spolu s ním dál společně.
            Vždyť mé jho netlačí – je příjemné, je prospěšné. A moje břemeno netíží – ta zátěž je pak lehká. Místo toho, co vleču tak, že už nemůžu dál - a co mě zatěžuje – místo toho mi Ježíš nabízí alternativní možnost. A je to příležitost a útočiště – je to velká pomoc.
            Není to ovšem alternativa, která by dávala a nabízela bezstarostný život. I když – Ježíšovo jho se nese o to snadněji, protože má smysl – nabízí dobrý smysl pro můj celý život. A také už proto, že na to nejsem sám – že to všechno neseme spolu s Ježíšem. A také i navzájem si ho můžeme a snad i dokážeme nadlehčovat. A tak sice i s Ježíšem budeme mít vždycky starosti. Ale poneseme své problémy lehčeji – společně a spolu s ním. A za druhé – to Ježíšovské jho netlačí, je prospěšné – má smysl, a dává životu smysl.

            Nakonec ještě taková zdánlivá drobnost. To jho, které netlačí, které je prospěšné se řecky řekne chréstos. A už tehdy, stejně jako v dnešní řečtině , se “e“ vyslovovalo také “i“. Takže chréstos – christos – česky Kristus. Vlastně jako by Ježíš docela říkal: Mé jho, to břemeno, které já vláčím, to je christos. To břemeno , to je  - být Hospodinův pomazaný.
            A tak to jho, které Ježíš nabízí, že ho máme vzít na sebe – to je jakoby on sám, Kristus. Jako křesťan – jako Ježíšův maličký, otevřený pro opravdovou moudrost – to nesu Krista, nesu jeho jho. A to je náklad, který dává smysl.  Amén.

            Díky, Pane, za to, že sis s námi vyměnil svůj náklad. Nebo spíš díky za to, že nám nadlehčuješ náš náklad – všechno to, co v sobě a na sobě a při sobě neseme, když vedeme zápas svého života.

            Díky, že nás upozorňuješ, voláš a zveš být dětsky otevření jako tvoji maličtí, kterým sám otevíráš skutečnou moudrost. Díky, že nás otevíráš pro dobrý a prospěšný smysl našeho života, pro dobré a prospěšné naplňování každého dne.  Amén.                                                           
  bratr farář Jaroslav Fér

domingo, octubre 19, 2014

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Čáslav 19.10 – 18. neděle po Trojici

Pozdrav Milost Pána Ježíše Krista a láska Boží a účastenství Ducha svatého se všemi Vámi.
Introit: Pozvedám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš. Hle, jak oči služebníků k rukám jejich pánů, jako oči služebnice k rukám jejich paní, tak vzhlížejí naše oči k Hospodinu, našemu Bohu, dokud se nad námi nesmiluje.


Modlitba: Otče náš nebeský a tvé milosrdenství je bez hranic, jsi svatý, a přesto chceš mít nás lidi svými dětmi. Pane Ježíši Kriste, ty jsi dosvědčil mezi lidmi Boží lásku, když jsi zemřel na kříži. Tím nás učíš, co znamená skutečně milovat. Duchu svatý, otevíráš nám nové obzory, ukazuješ nám k Otci a stavíš před nás bližní. Dáváš nám moc, abychom o lásce nemuseli jen mluvit, ale mohli jí žít. Pane Bože náš, chválíme tě, vzdáváme ti díky a vzýváme tvé jméno. Amen

1. čtení Izajáš 29:9-14  Žasněte a ustrňte! Oslepněte, buďte slepí! Jsou opilí, ale ne vínem, potácejí se, ne však po opojném nápoji.
10  To Hospodin vylil na vás ducha mrákoty, zavřel vaše oči, totiž proroky, a zahalil vaše hlavy, totiž vidoucí.
11  Vidění toho všeho vám bude jako slova zapečetěné knihy. Dají ji tomu, kdo umí číst, se slovy: "Přečti to." On však odpoví: "Nemohu, je zapečetěná."
12  I bude kniha předána tomu, kdo neumí číst, se slovy: "Přečti to." A on odpoví: "Neumím číst."
13  Panovník praví: "Protože se tento lid přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem,
14  proto i já budu dále podivuhodně jednat s tímto lidem, divně, předivně. Zanikne moudrost jeho moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta."


2. čtení Matouš 22:34-46  Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se
35  a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel:
36  "Mistře, které přikázání v zákoně je největší?"
37  On mu řekl: "`Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. ´
38  To je největší a první přikázání.
39  Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe. ´
40  Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci."
41  Když se farizeové sešli, zeptal se jich Ježíš:
42  "Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?" Odpověděli mu: "Davidův."
43  Řekl jim: "Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví:
44  `Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.´
45  Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?"
46  A nikdo nebyl s to odpovědět mu ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil tázat.

Bratři a sestry,
v dnešní textu jsme svědky toho, jak jsou ze strany farizeů strojeny úklady proti Ježíši, slyšeli, že umlčel saduceje, tak se scházejí a chystají mu léčku...je pro ně tak nebezpečný?...domnívají se, že ho musí nachytat, proto, že jsou si jistí, že to není pravý mesiáš nebo proto, že se obávají, že je to on?
Náš text vlastně zahrnuje dvě ze čtyř polemik ke sporným otázkám v rámci Matoušova. Je to otázka placení daně, vzkříšení z mrtvých, největšího přikázání a synovství Davidova.
Matoušovo podání se poněkud liší od pojetí dalších dvou synoptiků, tam nevyznívají tyto události tak ostře. Není zřejmé, že by se jako zde jednalo o pokoušení a umlčení tazatelů není tak razantní, dokonce obsahuje i povzbuzení. Matouš zřejmě reflektuje určitou situaci pravděpodobně 70, let prvního století, která je ve znamení vyrovnávání se zde židovstvím. K tomu používá jednak důraz na lásku k bližnímu, která míří i mimo Izrael a také na křesťanské pojetí mesiášství.
Farizeové tedy svolávají shromáždění, na kterém se domlouvají, jak Ježíše nachytají....znemožní, doufají, že ho svou otázkou zaženou do úzkých a že se buď ukáže jeho nedostatečné vzdělání v zákoně nebo jeho neortodoxní přístup k němu a tak budou moci jednoznačně popřít jeho nároky.
Připraví tedy otázku, která je citlivá i mezi nimi samotnými a už jen ona samotná může být chápána jako projev nevážnosti k zákonu, protože všechna přikázání jsou stejně závazná.
S tím koresponduje i to, že v originálním řeckém znění se zákoník nejprve ani neptá po největším, ale po velkém přikázání. Teprve, když Ježíš toto přikázání nazývá „velký a první“ zřetelně se ukazuje, že se míní „největší“. Je zde zaváděno nové pojetí přikázání, kterým se Ježíš zásadně liší od farizejského výkladu zákona. Toto největší přikázání je součástí každodenní židovské modlitby, respektive vyznání víry „šma Izrael, slyš Izraeli...Matouš je však používá bez předchozího přihlášení k Bohu, vypořádává se totiž s židovským zákonictvím na jeho protikladu s Boží etikou a láskou k bližnímu. Přesto tu zaznívá původní starozákonní pohled, že se láska k Bohu nemůže projevovat jinak než dodržováním zákona a také v tom, že jen první přikázání je označeno jako „velké“, ale to druhé jemu postaveno naroveň. Poprvé tu stojí tato dvě přikázání společně, Ježíš se jimi jednak odvolává k starému zákonu, zároveň však rozbourává rámec staré smlouvy.
Je tu podtržen zásadní rozdíl mezi dodržováním zákona a Ježíšovým voláním k lásce k bližnímu. Skutečná spravedlnost nespočívá v zákonickém dodržování jednotlivých přikázání, nýbrž celým životem, který je naplněn láskou k bližnímu s činy, které z ní vycházejí.
Druhá, tentokrát Ježíšova otázka směrem k farizeům jakoby navazovala… Ježíšovou odpovědí se prokázala jeho pravomoc, jeho mesiášství, teď je ještě třeba jasně říci jaké povahy je toto mesiášství. Odvolává se opět zpět k Písmu, naproti tehdy živým nekanonickým tzv. Šalamounovým žalmům, ze kterých vycházelo farizejské pojetí mesiáše, které ho mělo za politického vůdce, farizeové si vybírali z Písma jen části, které do jejich myšlení zapadalo. Ježíš cituje z žalmu 110....není to odmítnutí synovství Davidova, vždyť Matouš jeho rodokmen od Davida cituje...že je syn Davidův platí a spojuje nás tak s vyvoleným lidem. Oba tituly platí a přitom oba navazují na starozákonní zaslíbení mesiáše. On je přes svůj pozemský původ i synem Božím, který usedne na Boží pravici a zjeví celému světu své vítězství oba tituly platí a přitom oba navazují na starozákonní zaslíbení mesiáše.
V celé dnešní perikopě lze tedy pozorovat dva momenty...nejprve pokus znemožnit – ukázat – když se to nepovede – ukáže se jim jako mesiáš, s ještě větším nárokem – už nemají co říct a místo aby ho jako mesiáše vyznali, připravují jeho fyzickou likvidaci. Jejich představa o mesiáši je tak silná, že když dojdou argumenty jsou ochotní sáhnout k násilí. To je bohužel dost běžný přístup v průběhu celých dějin až dodnes...bohužel se v průběhu dějin objevuje i v církvi, každý má tendenci zaměřit se na určitou oblast a ostatní poněkud pomíjet, to ovšem tolik nevadí, pokud je tento náš přístup zavěšen na oněch dvou přikázáních. Bez toho je veškeré naše úsilí beze smyslu.

Pane, nenech nás propadnout slepému zaujetí pro cokoliv, co není naplněnou láskou k tobě a našim bližním, veď nás a uč pravému naplňování tvého zákona. Amen.

Přímluvná modlitba:
Pane ty nás spojuješ svou láskou až do krve dosvědčenou v Ježi Kristu. Pamatuj na všechny, kdo žijí bez lásky, na lidi opuštěné, zapomenuté a vykořisťované. I na ty, jejich srdce se zatvrdila nenávistí, zlobou nebo pýchou. Pamatuj na společenství tvé církve i na vztahy v rodinách, ať se naplňují tvou láskou, pmatuj na ty co vládnou a dávej jim činit dobrá rozhodnutí. Pamatuj na ty, kdo jsou postiženi utrpením a strachem ve válce, pronásledováním a nemocí postižených oblastech. Pamatuj také na ty, kdo mají moc těmto věcem zamezit, aby jí využili. Společně pak voláme... Otče náš...

  Poslání:  Jestliže tedy zachováváte královský zákon, jak je napsán v Písmu: `Milovati budeš bližního svého jako sám sebe, ´ dobře činíte. Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni zákonem svobody. Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.

Požehnání: Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení i vcházení nyní i na věky. Amen

bratr Michal Vejvoda