Páginas vistas en total

domingo, agosto 17, 2014

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

9. neděle po Trojici 17. srpna 2014

Biblické čtení:   Marek 5,1-13    Suspirium: Izajáš 59,1
Text kázání: Marek 5,14-20

Marcos 5.14-20
Los que cuidaban los cerdos salieron huyendo y dieron la noticia en el pueblo y por los campos, y la gente fue a ver lo que había pasado. Llegaron adonde estaba Jesús, y cuando vieron al que había estado poseído por la legión de demonios, sentado, vestido y en su sano juicio, tuvieron miedo. Los que habían presenciado estos hechos le contaron a la gente lo que había sucedido con el endemoniado y con los cerdos. Entonces la gente comenzó a suplicarle a Jesús que se fuera de la región. Mientras subía Jesús a la barca, el que había estado endemoniado le rogaba que le permitiera acompañarlo. Jesús no se lo permitió, sino que le dijo: —Vete a tu casa, a los de tu familia, y diles todo lo que el Señor ha hecho por ti y cómo te ha tenido compasión. Así que el hombre se fue y se puso a proclamar en Decápolis lo mucho que Jesús había hecho por él. Y toda la gente se quedó asombrada.


            Máme před sebou příběh, který se odehrává na druhém břehu. Skutečně i obrazně: “Přijeli na protější břeh do krajiny Gerasenců.“ Ježíš se tu pohybuje mezi hroby, doslova – mezi pohřebními jeskyněmi. Jakoby symbol toho, co míří do zmaru a ke smrti. Tady přežívá šílenec se zbytky řetězů na rukou i nohou. Nikdo si s ním neví rady. Nemoc – nečistý duch, který ho spoutává – mu dodává takovou zničující sílu, že s ním nikdo nic nesvede.
            V tom člověku se setkávají a navzájem spolu bojují dvě silné touhy: Když jsou lidé daleko, volá je – pokřikuje na ně. Ale když se pak k němu přiblíží, tak je s nadávkami odhání. –Touží po lidské blízkosti, po kontaktu s druhými – a zároveň přitom má smrtelnou hrůzu z toho, že se to stane.

            Co se mu to stalo, že teď nenávidí i sám sebe? Jak se přiblížit k takovému člověku? Vždyť je to tak, že tenhle nemocný vůbec nechce být uzdraven – na rozdíl od jiných, kteří o Ježíšovu pomoc stojí.
            Anebo přece ano? “Když spatřil zdálky Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem a hrozně křičel: ´Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě!´“ Nemoc ho svírá, ale je jasné, že se bojí uzdravení. Přitom ale – jak může hned tak přesně vědět, kdo to sem – na druhý břeh právě dorazil? Syn Boha nejvyššího? Že by intuice duševně nemocného?
            Anebo spíš konkrétně: Že cítí důvěru, zájem – klid a přijetí? Cítí ale i neklid, že ho to zničí – že ho to změní. Má z toho hrůzu – a tak to hned i odmítá.
            Ale konec konců – ani s normálními lidmi to tady dál na tom druhém břehu není o moc jiné. Vpodstatě stejné jako na tom opačném břehu v Galileji: Všude utíkají před pravdou o sobě.  – Je to obtížné následovat to, co vnitřně cítím jako zájem a důvěru a blízkost. Protože to znamená vykročit – a něco z toho dosavadního starého nechat za sebou. Člověk se drží své minulosti, protože v tom vnímáme jistotu a návaznost. Přichází syn Nejvyššího – a s ním důvěra a pomoc, vysvobození. Co teď převáží? Touha po svobodě – anebo strach z takové změny?

            To je ten zápas, který tady probíhá mezi tím posedlým a mezi tím, který přichází z druhého břehu: Vůbec to není jednoduché. Ježíš ho chce vysvobodit ze světa jeho obav. Ale v něm ta představa, že by se měl jeho svět změnit, vyvolává hned nové obavy: “Jdi pryč! Netrap mě!“ Tak moc je v zajetí smrti, v oblasti skalních hrobů. „Co je mi po tobě?“ – to je odpověď na Ježíšův zájem.
            Jenže přes všechen odpor a vzdor to Ježíš nevzdává. Kvůli jedné okolnosti, jakoby zanedbatelné maličkosti: Ten člověk mu přišel říci: Nech mě být. Ale aby to mohl povědět, musel přijít. Přišel. Ale jak a co dál? Jak zlomit strach – jak prolomit zeď, která to všechno zadržuje a blokuje?
            Doposud to zkoušeli tak, že toho posedlého spoutali, i když to nikdy nebylo moc platné. Jestli něco může mít naději na úspěch, tak určitě něco bez násilí.

            A tak Ježíš zkouší se ho zeptat na jméno: “Jaké je tvé jméno?“ Neptá se ho, jak se jmenuje. Asiže se nějak dřív jmenoval, ale i to je zaneseno vším tím, co si teď nese v sobě. “Jaké je tvé jméno?“ – To se Ježíš ptá, kdo opravdu je. Ptá se ho po jeho podstatě, kým skutečně je, jak se cítí, kým se cítí být, kým chce být.
            To je otázka i pro nás. Co odpovíme – kde začneme – čím začneme? Kdo jsem? Odkud a kam jdu? Kdo nebo co mi stojí v cestě? – “Jaké je tvé jméno?“ “Moje jméno je legie, protože je nás mnoho“. Tak to je – a dobře to vyjadřuje, jak se opravdu cítí. Jak je vnitřně rozložen a rozerván. Co všechno ho tlačí. - Takhle viděno, člověk není sám sebou. Je toho tolik, co ve mně působí a co se nějak projevuje – celá legie toho je.

            Jak a co proběhlo dál, co se odehrálo, to vlastně nevíme. To je tajemství – jak nastala změna, co všechno se stalo, aby se ten posedlý uzdravil.
            Ale určitě je za tím mnoho z toho, jako když se postižený člověk obrátí o pomoc na jiného – na druhého člověka. A co všechno se pak děje, aby se duše zbavila všeho toho, kde se to kdy zadrhlo – a všech bolestí a všeho toho, co tíží. - Jakoby se člověk opravdu zbavoval všech zlých duchů, kteří jeden za druhým odcházejí, a tak často bolestně a neochotně.
            Co se stalo a jak přesně, neslyšíme. Ale ta legie musela vyklidit pole – a posedlý byl uzdraven – a sedí už jako svobodný člověk. Osvobozený od toho, co ho svíralo. Už i oblečen – jistě to je pro něj tak naráz nezvyklé. A chová se rozumně.

            To jest – asiže mluví s Ježíšem. A nejspíš se už i směje. A možná mu vykládá, jaký měl tu noc sen: Sen o démonech – a že je Ježíš chtěl vyhnat, jak ho trápili. A že ho, Ježíše, ti démoni prosili, ať mohou vejít do stáda vepřů, když teď ztratili střechu nad hlavou a už nemohli bydlet v posedlém a uzdraveném. A jak jim to Ježíš dovolil. A jak se pak celé to stádo – celá ta legie – jak se vrhla do moře. – A jak se pak probudil – a byl jasný den.

            Ale ještě jednou se to celé vlastně tak trochu opakuje: Ti, co tohle všechno viděli a slyšeli, dostali strach. To přece není normální. A chtějí po Ježíši, ať jde pryč, ať je nechá být. A´t je nechá žít v jejich světě, kde to přece nějak funguje, i když s tolika problémy – tehdy i dnes.
            Úplně tak, jako ten posedlý, který také nejdřív Ježíše odháněl. I když zároveň tušil a cítil, že to je někdo, komu na něm záleží.
            Teď to ví – a je uzdravený. A chce jít, plout s Ježíšem. “Nech mě , abych tě následoval“. Chce být dál s Ježíšem, nějak se mu tak i revanšovat. Možná i s obavou, že teď zas zůstane sám – i když jinak.
            Ale Ježíš nechce – kupodivu. Nechce, aby ho následoval. Asiže ví – cítí, že tady už zrno důvěry padlo do dobré půdy – a poroste – a přinese další užitek: “Jdi domů ke své rodině a pověz jim, jak velké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval“.
            A on jde – a vypráví nejen o Bohu, ale vypráví i o Ježíši. Vždyť jen tak jde mluvit o velikých Božích věcech: Tak, že vypráví o tom, co nám Ježíš ukazuje z těch velkých věcí – v docela obyčejných věcech našich, když za námi přichází jakoby z druhého břehu a když uzdravuje náš život.  Amén.

            Pane, díky, že nám jdeš vstříc. Že se chceš s námi setkat – na druhém břehu, tom našem – na břehu našeho života. Díky, že s námi zůstáváš. Díky za důvěru a pokoj a blízkost, se kterými při nás stojíš – a sedíš – a pomáháš – a uzdravuješ nás a spolu s námi se i raduješ. A posíláš nás s tím, co od tebe získáváme, dál – dál povědět o velikých věcech – o tvém zájmu a o tvém milování a o tvém smilování.  Amén.


bratr farář Jaroslav Fér

No hay comentarios: