Páginas vistas en total

domingo, junio 22, 2014

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

1. neděle po Trojici 22. června 2014

Biblické čtení: Ezechiel 13,8-14                     Suspirium: 1. Samuelova 16,7b
Text kázání: Matouš 7,24-27

 Mateo 7:24-27 Cualquiera, pues, que me oye estas palabras, y las hace, le compararé a un hombre prudente, que edificó su casa sobre la roca. Descendió lluvia, y vinieron ríos, y soplaron vientos, y golpearon contra aquella casa; y no cayó, porque estaba fundada sobre la roca. Pero cualquiera que me oye estas palabras y no las hace, le compararé a un hombre insensato, que edificó su casa sobre la arena; y descendió lluvia, y vinieron ríos, y soplaron vientos, y dieron con ímpetu contra aquella casa; y cayó, y fue grande su ruina.


            Podobenství o dvou stavitelích z úplného závěru Ježíšova kázání na hoře je svým způsobem zvláštní. Když uvažujeme, jak to s těmi dvěma je, tak je to od začátku jakoby úplně jasné. Je to tu přesně vysloveno, slyšíme to jasně přímo z textu: Rozvážný muž – a vedle toho ten druhý, který je blázen, pošetilec. Možná se nám mihne jiné Ježíšovo podobenství o rozumných a pošetilých družičkách.

            Ale proč to tak je? Jaká je příčina toho, že je jeden blázen a druhý moudrý? V čem to je? Protože - oba žijí a dělají stejné věci a usilují o totéž – stavějí dům. Dokonce jsou vystaveni stejným zkouškám: Když se na ně, na to, co každý postaví, oboří déšť, vichřice a povodeň.

            Ti dva jsou jen dobrým a špatným příkladem. Jinak k sobě nemají žádný přímý vztah: Nepracují společně, na společné stavbě. Nejsou navzájem ani protivníky, nekonkurují si. Jsou prostě jen postaveni jeden vedle druhého. Jeden i druhý staví svou stavbu, patrně se stejným nasazením, a to i coby odborníci. A když je to hotové, tak jsou konfrontováni také se stejným nepřítelem – s tou vnější nepřízní vichru, deště a spousty vod. Ta jejich stavba, jednoho i druhého, je po všech vnějších stránkách pořádku, jsou to dobří stavitelé, viditelně není žádný rozdíl.

            Není to ale tak, že by si křesťan, Kristův učedník snad budoval a mohl vybudovat krásnější nebo pevnější dům – lepší život. Že bychom si jako křesťané budovali lepší životní kariéru nebo hezčí a spořádanější domov. Ne.

            Ani to není tak, že životní neúspěchy a katastrofy se křesťanovi vyhnou - a na druhého dopadnou. Ježíš svým učedníkům neslibuje ani nějak bezbolestný život nebo nějak štěstí navíc. A stejně tak ani nesvolává hromy a blesky a přívalovou povodeň na toho, kdo jeho slova nepřijme. Nic z toho.

            To, co rozhoduje o osudu stavby, je vlastně to, co vůbec není vnějšně vidět: Totiž základ, na kterém celá stavba roste. Skála a písek – skála, která neuhne a drží  - a vedle toho písek, který se posune a pak se hroutí celá stavba. O pošetilosti a moudrosti rozhoduje vlastně to, co nemá žádnou aktivní roli, když to pozorujeme zvnějšku. A přece to rozhoduje o tom, kdo stavěl rozumně a kdo stavěl pošetile a bláznivě. Tedy o tom, zda ta naše lidská stavba – stavba našeho života – zda je postavena na skále nebo založena na písku.

            Protože skála – to je to, co drží a udrží lidskou stavbu, a ta odolá i vnějšímu náporu a přečká pohromy. Kdežto písek podlehne – a i ta naše lidská stavba se pak hroutí.

            Ježíš nám tu staví před oči náš život jako stavbu, na které pracujeme. Přitom napohled to, co je vidět, je obdobné. Na povrchu se to ani nepozná – domy těch různých stavitelů jsou pořádku, odborně jsou na výši, také se věnují své stavbě naplno, s plnou péčí.

            Ale radikálně odlišné je to, co není vidět, co je očím skryto. A právě to, co není vidět, to je to, co rozhoduje: Naše rozumnost a naše pošetilost to se neprokazuje na naší důkladnosti nebo na naší polovičatosti. O rozumnosti či pošetilosti vypovídá to, jaký základ si kdo ze stavitelů zvolíme pro svou stavbu – tedy pro stavbu svého života, jaký základ jsme si zvolili pro svůj život.

            Ježíš nám svým podobenstvím ukazuje: Nestačí se jen pro něco, pro cokoli rozhodnout a potom pro to horlit a o to usilovat – a myslet to dobře. Totiž – nestačí prostě něčemu věřit a do toho se pak napřít ze všech sil. Je moc důležité čemu věřit – nač vsázím, do čeho svou energii a své obdarování vkládám.

            Mohli bychom tady v tom zase vidět či slyšet třeba až i svou křesťanskou (jestli ne přímo evangelickou) nesnášenlivost: Že my přece přesně víme o tom jediném základu pro život. Mohli bychom v tom dokonce zaslechnout až i naši křesťanskou výlučnost, která by mohla vést až k vylučování. Z pozice – já to vím, čemu věřit.

            Ježíš nám tady ale prostě a jednoduše ukazuje: Jen některé cesty vedou do života, k naplnění života – a otevírají budoucnost. Ne každý základ udrží postavený dům – udrží můj život také uprostřed pohrom – proti zlu a proti hříchu a proti nespravedlnosti.

            “Kdo slyší tato má slova a plní je“ – kdo se opírá o skálu, ten vložil a vynakládá svou energii do toho, co odolává a odolá – co má budoucnost. Bez úsilí se neobejdeme – tak jak ho vydávají i rozumný i pošetilý stavitel - bez toho to nejde, bez toho by dům prostě nestál.

            Ale to úsilí, náš vklad – naše budování, to je opřeno o to, co jsme poznali a přijali a v čem vždycky nově objevujeme solidní základ.

            Oč se opíráme? “Kdo slyší tato má slova a plní je“. To, co slyšíme jako evangelium, tedy blahoslavenství a celé kázání na hoře, to jsou ta Ježíšova slova. Ale vlastně - když žalmista zpívá novou píseň Hospodinu, už i tam ta slova dobře slyšíme: Jsou to podivuhodné věci – spravedlnost, milosrdenství, věrnost (Ž 98,1nn).

            Jsou to jen velká slova, když by nám propadla jen jako písek mezi prsty – když bychom je jen tak zbožně vyslovili. Ale když nám jdou ze srdce, pak se na nich dá stavět. Když ale máme v srdci nastavený základ, jako skálu, Hospodinovu věrnost a jeho milosrdenství, pak to, co stavíme – a to je náš život – pak to dokáže odolávat a pomáhá nám to zdolávat překážky. Evangelium pak už není jen dobrou zprávou, ale opravdovým základem našeho života. Základem pro naši budoucnost.

            Kdo se na to spoléhá, ten je moudrý. Ten, kdo Ježíšova slova jen opatrně a nezávazně nečte a nevyslechne, ale kdo je má v srdci a odtud, z nich a na nich, staví svůj život.  Amén.


            Díky, Pane Ježíši, za tvoje slovo, které je pro nás opravdu evangeliem – dobrou a radostnou zprávou. Díky za tvá slova, která se pro nás stala a znovu dál stávají pevným základem našeho života. Díky, že nám ukazuješ, kde nestavět – na písku, který uhýbá, přesýpá se a každou chvíli mění. Díky, že nám dáváš pevný základ, na kterém stojí za to stavět svůj život – i život našich dětí.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér