Páginas vistas en total

domingo, julio 06, 2014

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

3. neděle po Trojici 6. července 2014

Biblické čtení: Lukáš 15,11-32                      Suspirium: Jan 14,6
Text kázání: Žalm 103,8-13

Salmo 103:8-13
Misericordioso y clemente es Jehová;  Lento para la ira, y grande en misericordia.  No contenderá para siempre, Ni para siempre guardará el enojo. No ha hecho con nosotros conforme a nuestras iniquidades, Ni nos ha pagado conforme a nuestros pecados. Porque como la altura de los cielos sobre la tierra,  Engrandeció su misericordia sobre los que le temen. Cuanto está lejos el oriente del occidente, Hizo alejar de nosotros nuestras rebeliones. Como el padre se compadece de los hijos,
      V souvislosti s Husovým výročím mluvíme často o rozpoznané pravdě. Většinou to jsou jen naše velká slova o pravdě, která se docela nakonec i prosadí a zvítězí. “Pravda vítězí“ – tak se dostala dokonce na prezidentskou standardu. Ale i tam to jsou jen velká slova, a právě zase i dnes. Co vlastně Hus rozpoznal, jakou pravdu má na mysli?
            Tou rozpoznanou pravdou myslí Hus jednoznačně autoritu Písma: “Pravda Páně vítězí“. Tato pravda tě, člověče, osvobodí od ďábla, od hříchu, od smrti těla a nakonec od smrti věčné. Tak to říká Mistr Jan – a tuto pravdu myslí.
            Biblické poselství je pro člověka autoritou. Jistě – pro Husa to mluvilo také jasně proti autoritě církve, a papeže. A pro nás? Nepochybně proti pravdě, kterou si pro sebe kdokoli nárokuje jako poslední a jedinou. To platí i pro mne samého, pro každého z nás – moje pravda také není nikdy to poslední. Sám pro sebe nejsem nikdy autoritou – ani pro druhého ne. Totiž autoritou, která by platila definitivně, s absolutní platností.
            Tak to totiž není dokonce ani s tou autoritou Písma. “Já jsem ta cesta, pravda a život“. Tato pravda není vlastně rozpoznaná – jednou provždy a přesně, bez možnosti změny. Je to pravda rozpoznávaná! A podmaňuje si lidi. Zachycuje společenství těch, kteří k ní pronikají a kteří tu rozpoznanou a rozpoznávanou pravdu přijímají. A ta pravda je strhává do dobrodružství. Zachycuje je a strhává na cestu, jak tu pravdu postupně v životě uplatňovat. Já jsem ta cesta, pravda a život, vede nás Ježíš.  Do dobrodružství víry – do dobrodružství rozpoznávat pravdu na cestě – ve svém životě. Ale i to jsou vlastně pořád jen velká slova.
            A tak ještě jednou: Jaká to je pravda? Ta autorita Písma? Protože – co je v centru biblického poselství? Co řekneme? Jak začneme uvažovat? Jak si na to právě teď začneme odpovídat? Co je centrem – co je středem evangelia?
            Je určitě dobré a potřebné znát biblické příběhy a důrazy. Však právě k tomu jsou různé formy vzdělávání v církvi – biblické hodiny, kurzy, dětské tábory, sjezd mládeže. Stejně tak jistě i Čáslavský hudební festival.
            Tady se ukazuje, že vedle znalostí nás ta rozpoznávaná pravda nutně vede i za druhými – a spolu s druhými. Vede nás do společenství. A zároveň se ukazuje ještě jedno: Nejde především o dějepravné znalosti. Ty mi jistě mohou pomoci, abych se orientoval na té cestě dobrodružství víry – na té cestě rozpoznávat pravdu o životě a pro život. Ale Bible je příliš obsáhlá. Co je jejím středem?

            S těmi znalostmi biblických příběhů je to totiž svým způsobem obdobné jako se znalostmi ze školy – a s naučenými znalostmi vůbec: Nikdo se nás přece v životě neptá, jak jsem ve škole prospíval – z čeho a jak člověk odmaturoval, jakým způsobem absolvoval vyšší a vysokou školu, jak prospěl při závěrečné zkoušce na odborném učilišti.
            V životě jde vždy především o praxi – o to, jak a co ze svých naučených znalostí dovedu použít a uplatnit, aby mi to pomohlo zorientovat se – odborně, manuálně i sociálně, zapojit se a s druhými o něco společně usilovat.
            Na rovině víry to je přesně totéž. Ano, je prospěšné umět se orientovat v bibli, vědět kde co zhruba hledat. Ale – především jak to uplatním, jak s tím v životě naložím – jak to využiju pro svůj život. A pro život druhých.
            Jak svou víru, jak Kristovo evangelium, jak tu pravdu rozpoznávanou v biblických příbězích a ve svědectví bible, jak ji vnáším do svého rozhodování. Jak mi to pomáhá se v životě orientovat. Jak odtud slyším i výzvu do svých vztahů k druhým.
            A tady jde o ten střed biblického poselství, který je autoritou prostě proto, že je pro mne nejprve pomocí – a potom zároveň silou a mocí. Inspirací a podporou zároveň: “Boží milosrdenství, které se mohutně klene nad těmi, kteří se ho bojí“ – kteří ho poznali a dali se zachytit. Tak to vyjadřuje starozákonní žalmista stejně jako Ježíšovo novozákonní podobenství o otci, který s takovou touhou vyhlíží, že se k němu vrátí ztracený syn. Náš život je zaklenut do Božího – otcova milosrdenství. To je velké poselství, radostné poselství Starého i Nového zákona. On nás “věnčí svým milosrdenství a slitováním“.
            To, co mám za sebou, to ovšem není zapomenuto, ztraceno, vymazáno a vyhlazeno jen tak mimochodem. Ztracený marnotratný syn si prožije svoje. Vypije si všechno až do dna. V tom rozeznáváme sami sebe – se svou svéhlavostí, se svými úspěchy i neúspěchy, se svými dobře zorganizovanými plány i se svým troskotáním.
            Ale ten ztracený marnotratný syn přece jen ví, jak jeho otec myslí. Zná ho, jaký je. Rozpoznává to. Ví, že jeho život je vskutku zaklenut do otcovského milosrdenství. Ježíš nasadil svůj život právě k tomu, aby nám tady to zprostředkoval: Abychom každý mohli pro sebe poznat, že náš Otec v nebesích je právě takový. Že jeho milosrdenství se mohutně klene nad námi, když zkoušíme z jeho lásky žít, orientovat se – a orientovat k tomu druhé.
            “Tak si Bůh zamiloval svět, že dal svého milovaného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,16). Často bychom právě tento verš vyznačili jako střed biblického poselství. Tak si nás Bůh zamiloval, tak nás miluje. Obětoval nejmilejšího Syna. Ale právě proto se ani mě nevzdá – a uznává mě, ať mám za sebou cokoli.
            Ale jedno přece potřebujeme každý ještě právě k tomuto verši vědět. Totiž – vědět to, co věděl a s čím počítal ten ztracený marnotratný syn: Že jsem právě i já zaklenut do Božího milosrdenství. Že smím počítat s jeho velikou láskou a s jeho touhou, se kterou mě vyhlíží.
            A možná ještě i toto: Je dobré vědět, že doma po návratu mě nečeká jen milující otec, ale i bratr nebo sestra. Leckdy právem rozhořčení. Jindy dotčení neprávem. A je dobré vědět, že otcovo milosrdenství platí i pro něho – i pro ni. Že jsme totiž různým způsobem ztraceni a docela jako mrtví – bez perspektivy. A přece jsme každý zaklenut do Božího milosrdenství. V tom je vskutku, nepochybně centrum biblického poselství. A tuto pravdu rozpoznávat jako autoritu pro svůj život – to je náš úkol a naše pověření. Z toho žít, z Božího milosrdenství, do kterého je zaklenut náš život. I naše víra, která žije a jde dál, dopředu. Abychom tak byli právi tomu, který za rozpoznávanou pravdu před 599i lety nasadil na kostnické hranici i svůj život.
            Jakože Mistr Jan mluvil o pravdě a víře navíc ještě láskou ztvárňované. “Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene Hospodinovo milosrdenství nad těmi, kteří se ho bojí“, kteří se dávají zachytit a strhnout na dobrodružnou cestu stálého poznávání pravdy. Amén.


            Pane Ježíši Kriste, ty jsi náš život, pravda a cesta. Díky za evangelium, které jsi sám žil jako první. Díky za evangelium, které nás zachycuje a ukazuje nám k tomu, co je pro život podstatné a hodnotné.
            Díky za všechny tvé svědky, kteří evangelium jako pravdu o svém životě poznali – a vyznali a žili. Díky za toho, který přes váhání – a to i my sami tak dobře známe – který i přes to šel cestou rozpoznané pravdy ztvárňované láskou.
            Provázej nás do dalších dnů tímto jednoznačným svědectvím, že stojí za to vsadit na evangelium a zvolit tvou cestu jako hodnotnou, pravdivou a nadějnou alternativu pro svou budoucnost. Amén.

bratr farář Jaroslav Fér