Páginas vistas en total

domingo, julio 27, 2014

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

6. neděle po Trojici 27. července 2014

Biblické čtení:   Přísloví 3,19-26        Suspirium: Žalm 65,6+8

Text kázání: Matouš 8,18-26
Mateo 8:18-26

Cuando Jesús vio a la multitud que lo rodeaba, dio orden de pasar al otro lado del lago.  Se le acercó un maestro de la ley y le dijo: —Maestro, te seguiré a dondequiera que vayas.  —Las zorras tienen madrigueras y las aves tienen nidos —le respondió Jesús—, pero el Hijo del hombre no tiene dónde recostar la cabeza.  Otro discípulo le pidió: —Señor, primero déjame ir a enterrar a mi padre.  —Sígueme —le replicó Jesús—, y deja que los muertos entierren a sus muertos.  Luego subió a la barca y sus discípulos lo siguieron.  De repente, se levantó en el lago una tormenta tan fuerte que las olas inundaban la barca. Pero Jesús estaba dormido.  Los discípulos fueron a despertarlo. —¡Señor —gritaron—, sálvanos, que nos vamos a ahogar!  —Hombres de poca fe —les contestó—, ¿por qué tienen tanto miedo? Entonces se levantó y reprendió a los vientos y a las olas, y todo quedó completamente tranquilo.



            Jsme tady dnes opět jako součást Kristova lidu, jako křesťané, jako Ježíšovi učedníci a následovníci. Učíme se od něho a následujeme ho. Co to znamená následovat Ježíše Krista, to nám ukazuje tento příběh o utišení bouře.
            Ježíš vidí kolem sebe zástup. Právě pomohl v Kafarnau mnoha lidem, uzdravil je. Také tchyni Šimona Petra. Teď je unaven a nařizuje přeplavit se na druhý břeh. Ale přichází jeden zákoník s tím, že bude Ježíše následovat, kamkoli Ježíš půjde. Jiný z učedníků naopak Ježíše žádá o odklad, aby mohl pochovat svého otce. A Ježíš ho vybízí: „Následuje mě, a nech, ať mrtví pochovávají mrtvé“. A nato teprve vstupuje na loď a jeho učedníci - ti, kdo jsou jeho učedníky – ho následují a plují spolu s ním bouří a vlnobitím, navzdory větru.
            Ten zákoník, který je připraven Ježíše kamkoli následovat, to je první zákoník, se kterým se Ježíš v Matoušově podání evangelia setkává a který s ním hovoří. Znalec Zákona – zaujalo ho, jak a co Ježíš učí. Neodradilo ho ani to, že tam v Kafarnau vystupuje Ježíš něco jako lidový léčitel. Hlásí se k němu jako posluchač a domýšlí i to, co všechno to pro něho může znamenat. Je mu jasné, že chce s Ježíšem jít, kamkoli ta úzká cesta povede.
            Ježíš ho neodmítá. Potvrzuje mu to, jak se rozhodl. Jen zdůrazňuje: Ano, opravdu budeme stále na cestě. Stále mě budeš muset sledovat – a následovat, protože nemám žádné stálé hnízdo ani noru. Nejsem nikde usazen.
            Ale s tím už zákoník právěže za Ježíšem přichází. Ano, nehlásím se do žádného kurzu v nějakém tvém – Ježíšově vzdělávacím středisku. Kamkoli půjdeš, tam tě budu sledovat – abych tě neztratil z očí, ani z doslechu. A Ježíš potom zákoníka zahrnuje mezi učedníky. Vždyť vzápětí nato zaznívá: „Jiný učedník mu řekl“. Ježíš už má zákoníka hned i za učedníka.
            Tak jako má za učedníky a za následovníky nás. I pro nás platí to, co slyší ten zákoník: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda“. Zvířata i ptáci mají někde domov. Kdežto Syn člověka nic takového nemá. Nemá, kde by hlavu složil. Nemá domov – je bezdomovec.
            S tím musí zákoník počítat – patří to k následování. Každý, kdo si se mnou něco začne, ten se svým způsobem stává bezdomovcem. To nám Ježíš říká – to nás učí.
            Tady s tím – s touto skutečností i sami tolik zápasíme. A o to zápasíme – bojujeme svůj zápas víry a života. O to, abychom Ježíše následovali – i když to svým způsobem znamená stát se bezdomovcem.
            Vždyť proti jistotám těch, kdo si vyhrabali pohodlnou noru nebo vystavěli nádherné hnízdo – proti tomu je tady pro nás jen nejistá existence Ježíše a těch, kdo ho následují a kteří nikde vlastně nejsou úplně doma. I když přece jenom někde ano: Tam, kde se nám podaří – už tady mezi ostatními lidmi – kde se nám podaří vytvořit aspoň na chvíli – aspoň kousek – aspoň zčásti Boží království. Tak tam alespoň kousek domova vždycky smíme zažít a prožívat.

            A tak Ježíš přikázal vyplout na druhý břeh. I to je součást toho zápasu důvěry – zápasu našeho života: Jistota tohoto břehu s pevnou zemí pod nohama – a proti tomu nejistá plavba na nějaký protější břeh. Jistota na břehu, kde zůstávají zástupy – a nejistá plavba, na kterou se vydává Ježíš a ti, kdo jsou jeho učedníky – ti, kdo ho následují.
            Ale ještě něco důležitého zazní před tím, než Ježíš s učedníky nastoupí plavbu. Otevírá to ten jiný z učedníků: „Dovol mi, Pane, odejít a pochovat svého otce. Ten totiž tímhle způsobem zůstává ještě nakus zachycen „doma“ – v noře či v hnízdě anebo na pevném břehu.
            Ano, jsou velice důležité chvíle, kdy všechno méně důležité by mělo jít stranou -  počkat, až na to bude zase čas. Chvíle, kdy se náš lidský život setkává se smrtí. A kdy je potřeba vzdát mrtvému úctu – nadto v tomto případě projevit úctu rodičům.
            Ale do tohoto „rozpoložení“ slyšíme Ježíšovu provokativní odpověď a výzvu: „Následuj mě. Nech mrtvé, ať sobě pochovávají mrtvé – ať sebe mrtvé pochovávají. I tak je to možné doslova přeložit. Setkáváme se se smrtí – se smrtí blízkého a milého člověka. Zatím nejde o nás – a Ježíš nám tady bortí náš přístup a naši představu.
            Ale jak! Ježíš vlastně neodmítá pohřeb. Opravdu, všechna zábava a všechny úkoly a povinnosti tady jdou stranou. Vzdát poslední poctu mrtvému má přednost. Všechno jde stranou – kromě jedné skutečnosti, říká nám Ježíš:
            Následovat ho, to není ani zábava, ani úkol, ani povinnost. To je právě něco, co se týká života a smrti ještě mnohem víc než pohřeb. Vlastně – Ježíš to tady rozděluje: Života se týká následování, kdežto pohřeb, ten se týká jen smrti. A proto: „Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.
            K tomu nás Ježíš přivádí rozhovorem s těmi dvěma. Proti pohodlí domova v noře či v hnízdě stojí nejistá cesta-plavba. Člověk se na ní stává vlastně bezdomovcem. Proti pevnému břehu, na kterém zůstávají celé zástupy, je postavena nejistá plavba na lodi spolu s Ježíšem. A ta plavba, na které s Ježíšem jsme – při té jde o život. Ovšem tam, na tom pevném břehu – tam se jen pohřbívá.

            A tak Ježíš „vstoupil na loď a učedníci ho následovali“ – ti, kdo byli učedníky, ho následovali. Prostě, učedníci jsou ti, kdo nastoupili plavbu – my, kdo jsme s Ježíšem vypluli. Ta plavba, to může být sice na chvíli i krásná idyla. Ale ve skutečnosti je potřeba počítat se vším. Vždyť je to plavba našeho života – a při té jde opravdu o život – o plný život, který stojí za to.
            „Vtom se strhla na moři veliká bouře, takže se loď ztrácela pod vlnami“, „ale on spal“. Ježíš jakoby tam s nimi ani nebyl. Nepochybně byl unaven, a tak se uložil a spal. Jenomže učedníci – přestože mezi nimi byli i zkušení rybáři – to nakonec už nemohou vydržet. Běsnění kolem nich už je i na ně příliš. A tak jdou Ježíše vzbudit: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme.“
            Ježíše nevzbudilo vlnobití ani vítr, ale učedníci a jejich modlitba. Jejich prosba, to je opravdu modlitba: „Pane, zachraň nás“.
            Jako učedníci vědomě svého Pána následujeme. Spolu s těmi učedníky na lodi i sami chápeme, že na břehu mrtví pochovávají mrtvé. O životě se rozhoduje v Ježíšově blízkosti. A snad to Ježíš nemyslel tak, že je moře všechny pohřbí zaživa. A tak je teď čas vzít Ježíše za slovo: Pane, zachraň nás, ať nezahyneme. Tady a teď už jde opravdu o život.
            To jsme my – společenství, sbor, církev: S Ježíšem na jedné lodi. A naše důvěra – opravdu důvěra? Když se k němu s důvěrou obracíme o pomoc.

            „Proč jste tak ustrašení, vy malověrní?“ Ježíši o nás jde – rozhovor s učedníky má přednost před utišením rozběsněných živlů. Rozhovor s nimi je důležitější než utišit vítr a vlnobití života. Důležitější je uvědomit si a vyříkat si, jak to je s naší vírou – a s naší církví – a s naším sborem.
            Protože ta malověrnost – nedostatek víry, ten nebyl v tom, že i oni i my jsme ze všeho kolem sebe tolik vyděšení a ustrašení. Prostě Ježíš jim i nám vytýká, že se klepeme strachem: Vy tomu pořád ještě příliš stejně moc nevěříte, viďte?
            A tímhle nás – i své učedníky na lodi – uklidňuj a ztišuje, zbavuje nás bázně a strachu. Prostě proto, že malá víra – už i malá víra – dokáže spoléhat na to, že s Ježíšem neztroskotá. A velká víra? Ta se prostě nebojí ztroskotat – a přes hrob a smrt a přes kříž na Golgotě přece dohlédá k plnému životu.  Amén.

            Dobrý a spravedlivý Pne, k tobě míří náš dík za slovo, kterým nás uklidňuješ a bereš dál s sebou. Na nejistou cestu, plavbu životem, kdy nám jde tolikrát o život – o jeho smysl, o jeho náplň, o cíl našeho života. Díky, že nás zachycuješ, když se k tobě odvažujeme s doufáním a s nadějí obrátit jako tvoji učedníci – jako ti, kdo tě následujeme: Pane, zachraň nás, ať nezahyneme.  Amén.


bratr farář Jaroslav Fér