Páginas vistas en total

domingo, agosto 24, 2014

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

10. neděle po Trojici 24. srpna 2014

Biblické čtení:   Izajáš 43,1-7 Suspirium: Matouš 5,20
Text kázání: Matouš 8,5-13

Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho:  „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.  Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském;  ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“ Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu hodinu se sluha uzdravil.

Mateo 8:5-13
Al entrar Jesús en Capernaúm, se le acercó un centurión pidiendo ayuda. Señor, mi siervo está postrado en casa con parálisis, y sufre terriblemente. Iré a sanarlo —respondió Jesús. Señor, no merezco que entres bajo mi techo. Pero basta con que digas una sola palabra, y mi siervo quedará sano. Porque yo mismo soy un hombre sujeto a órdenes superiores, y además tengo soldados bajo mi autoridad. Le digo a uno: “Ve”, y va, y al otro: “Ven”, y viene. Le digo a mi siervo: “Haz esto”, y lo hace. Al oír esto, Jesús se asombró y dijo a quienes lo seguían: Les aseguro que no he encontrado en Israel a nadie que tenga tanta fe. Les digo que muchos vendrán del oriente y del occidente, y participarán en el banquete con Abraham, Isaac y Jacob en el reino de los cielos. Pero a los súbditos del reino se les echará afuera, a la oscuridad, donde habrá llanto y rechinar de dientes. Luego Jesús le dijo al centurión: ¡Ve! Todo se hará tal como creíste. Y en esa misma hora aquel siervo quedó sanó.


            Příběh o setkání římského setníka s Ježíšem – přímo v Kafarnau, na břehu Genezaretského jezera. To je evangelium pro nás dnes. Vlastně ten příběh vlastně bezprostředně navazuje na Ježíšovo kázání na hoře.
            Ten setník musel být pohan. Pravověrný źid nemohl sloužit v římské armádě. Ale o Ježíši setník už věděl. A když se dozvěděl, že Ježíš vstoupil do města, jde za ním a prosí za svého sluhu, který je ochrnutý a hrozně trpí. O nemoci toho služebníka nic blíž neslyšíme. Ale dalo by se také přeložit “praštilo to s ním“. Kraličtí řeknou, že je “šlakem poražený“.
            A za svého postiženého služebníka setník prosí. Pohanský důstojník okupační římské armády prosí za jiného pohana – nejspíš také vojáka. A ten ani není přítomen.

            “Já přijdu a uzdravím ho“, slyšíme Ježíšovu bezprostřední reakci. Ale možná, že se Ježíš tak trochu ironicky setníka ptá: Mám ho jít uzdravit já? Že bych ho šel uzdravit? I tak můžeme docela správně tu Ježíšovu reakci přeložit. Mám jít já a tvého sluhu uzdravit? Opravdu si to myslíš, ty Říman, že já, domorodý prorok, jsem hoden, abych uzdravil tvého služebníka?
            Ale zároveň nechce Ježíš nic zdržovat a je připraven jít a tomu trpícímu člověku v bolestech pomoci. Není čas vést rozhovor, když nedaleko někdo trpí.
            Jenže kupodivu to jakoby zdrží ten, který o pomoc přišel poprosit. Setník totiž reaguje na tu možnost, jestli tam Ježíš vůbec má jít. I když z úplně jiného úhlu: “Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu. Ale řekni jen slovo a můj služebník bude uzdraven.“.

            To je určitě nejznámější věta z tohoto oddílu. “Pane, nejsem hoden“ – to zaznívá při každé katolické bohoslužbě, ale také vždy při vysluhování Večeře Páně v luterské evangelické církvi. Jako přiznání, že člověk sám od sebe nemá schopnost přijmout odpuštění a milost.
            Vlastně ten výrok “Pane, nejsem hoden“ získal v církevní tradici úplně jiné zabarvení a smysl, než v této situaci, kdy tak reaguje římský důstojník. Ten setník si zřejmě uvědomuje, že pro pravověrného žida je nemožné vstoupit do pohanského domu, protože by se tím nábožensky znečistil. Ale nabízí Ježíši alternativní možnost – ať ochrnutého sluhu uzdraví na dálku, ať mu pomůže prostě jen pomocí slova.

            A to slovo, kterým má Ježíš uzdravit, to přirovnává setník k vojenskému rozkazu. Sám to dobře zná, však to tak i sám prožívá. Dobře ví, co znamená rozkazovat. “Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji. Řeknu-li některému ˇjdiˇ, tak jde; jinému ˇpojď semˇ, tak přijde a svému otroku ˇudělej toˇ, tak to udělá.“ (8,9).
            Setník ví, že ten, kdo má určitou pravomoc, přikazuje, řídí bitvy a mění tak situaci ve společnosti a ve světě – a nemusí kvůli tomu nikam chodit. Ví, že kdo opravdu rozhoduje, nemusí nikam běhat. A naopak - - ti, kdo se v bitvě pohybují, ti naopak o ničem nerozhodují, jen plní rozkazy. Rozhoduje se někde jinde – slovem rozkazu.
            Přitom setník neříká – i já mám takovou pravomoc, a proto rozkazuji. Ne, že by ne. Ale nejprve – „Vždyť i já podléhám rozkazu – a až pak také rozkazuji vojákům“. I já v prvé řadě podléhám pravomoci – a proto ale tady v Kafarnau rozkazuji. Tady rozhoduje on, ale někde jinde je ten, který ho sem poslal a dal mu poslání, i pravomoc rozkazovat.

            A tak vidí i Ježíše: Ano, může pomoci mému sluhovi. Ale zároveň předpokládá, že i Ježíš je podobně pod pravomocí – že i Ježíš podléhá vyšší moci. Má od někoho vyššího poslání – a teď je právě tady, v Kafarnau.
            “Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho“. Tak Ježíš setníka hodnotí a oceňuje. Vyzdvihuje jeho víru. Jenomže neoceňuje nějaké jeho znalosti, věrouku – přesnou, dobrou, docela až zdravou víru. Neoceňuje ani to, co si dnes obecně vkládáme do vyznání-přiznání: Pane, nejsem hoden, to si nezasluhuji. Jsem přece hříšný, táhnu svou vinu jako závaží.
            Ne, Ježíš u setníka vyzdvihuje jeho důvěru. Větší důvěru než u těch, kdo ho následovali a byli tam kolem něho – a tak vlastně i větší důvěru než mají jeho učedníci – u nikoho v Izraeli. Oceňuje setníkovu důvěru vůči tomu, kdo má vyšší pravomoc než Ježíš – důvěru k Bohu, a ovšem i důvěru, kterou má vůči němu samému. Důvěru v pravomoc, které podléhá Ježíš – i kterou může uplatnit a opravdu uskutečnit – uzdravit ochrnutého služebníka.

            Kdybychom se na to setníkovo vyznání chtěli podívat věroučně – třeba v představě, že Ježíš má moc rozkazovat démonům nemoci, tak by to stálo jen za pousmání. Že je totiž Ježíš nějakým velitelem sil, které způsobují nemoc.
            Ale setník jasně vyslovil: “Jestliže … svému otroku řeknu, udělej to, tak to udělá“! Ten jeho sluha je pod jeho pravomocí – a poslouchá setníkovy rozkazy.
            Jenomže:- teď: I kdyby se setník rozkazoval, a i kdyby svému služebníkovi přikázal: Uzdrav se!, tak se nic nestane. Sluha mu sice podléhá, ale to má hranice. Jsou prostě oblasti, na které je ta setníkova pravomoc moc krátká.
            Jeho sluhu už má na povel nějaká vyšší instance, vyšší síla: Nemoc, bolest, a smrt. A tam, tam slovo obyčejného důstojníka nedosáhne – tady neplatí nic.
            Ale setník si představuje a věří – důvěřuje, že existuje ještě jiná, vyšší a důležitější oblast. A tam rozkazuje Ježíš. A na tuhle vyšší moc, na tu je zase krátká i ta nemoc a bolest, ba i smrt. Prostě – je něco ještě důležitějšího a podstatnějšího, kam zas naopak bolest, nemoc ani smrt nedosáhnou.

            Mohli bychom teď pěkně věroučně dodat, že prostě utrpení a smrt nemají poslední slovo. Asiže jsme to už sami slyšeli – a zní to jako pěkná fráze: Utrpení a smrt nemají u Ježíše poslední slovo.
            Jenomže, ten setník právě tady na to vsází – bere to doslova, ne jako frázi. A chce od Ježíše, aby to poslední slovo vyslovil. Teď to ale jakoby zdržuje Ježíš: “Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském. Ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“
            To je obraz spásy, záchrany – a hodně jasný: Hostina, v poklidu – doma s těmi, se kterými si rozumím. A není přitom důležité, co bude na stole. To důležité je, že se při tom člověk potká s někým, s kým je mu dobře – a ještě navíc, s kým je dobré být. A trojice praotců zaručuje, že Bůh nemůže být daleko. K Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi se Bůh vždycky hlásí. Však také něco s Bohem a před Bohem zažili a poznali.

            I když pozor: Jistě, být Abrahamovým potomkem znamená být z toho správného rodu. Podobně asi jako z dobrých evangelických rodin. Jenomže Abraham sám ze žádného dobrého rodu nebyl. Izák a Jákob sice už ano, ale co znamená víra, o to zápasili celý život.
            A tak – kdo se právem hlásí a může hlásit k Abrahamovi? Kdo patří do dobré rodiny před Bohem? Potomci, kteří se už narodili ve věřících rodinách a byli dobře vychováni? Anebo příchozí, kteří se k víře dostali teprve tak jako Abraham?
            Ježíš naznačuje, že se s Abrahamem může setkat každý, kdo si s ním má co říci. Ze západu, z východu, odkudkoli. To je to rozhodující, to je důležité. Třeba právě i ten setník.
            Naopak: s námi, se syny království, pokud nemáme pocit a důvod něco s Abrahamem sdílet – s těmi to je dost ožehavé. Pláč a skřípění zubů sice nemusí vůbec znamenat nějaké podsvětné pekelné zvuky. Spíš to je asi většinou lítost a vztek, že jsme něco propásli a že jsme se sami o něco připravili – a že ta hostina Božího království běží bez nás. Řečeno Ježíšovými slovy v kázání na hoře to je právě tak, že hojnější spravedlnost se nás nedotkla, anebo jen málo.

            V tom je pro nás výzva: Vezměte si příklad z těch, kteří si mají o čem povídat s Abrahamem, Izákem a Jákobem, a s Ježíšem. Vždyť to je přece právě ten způsob hojnější spravedlnosti: Otevřenost – naše otevřenost, ta otevírá Boží království. Otevřenost přes nejrůznější lidské hranice.
            A to všechno slyší i setník, všechno to vnímá. Zaslíbení o stolování s praotci je určené všem kolem Ježíše. Ale protože to setník slyší, je i pro něj. Vždyť tak hluboce důvěřuje – a jeho služebník je tím zasažen: “Jdi a jak jsi uvěřil, tak se ti staň. A v tu hodinu se sluha uzdravil.“  Amén.


Díky, Pane Ježíši Kriste, za příběh, který nás odkazuje ke tvému Slovu a kterým nás setník odkazuje a navádí k důvěře, která ví, že rozkazy člověk přijímá i udílí. Odkazuje nás k důvěře, která tě, Pane, bere za slovo a přijímá, s údivem a dychtivě přijímá příslib, že nám otevíráš svou hostinu.
            Prosíme tě, ať se i sami dokážeme otevírat tobě a druhým. Ať vsázíme i dál na všechno, nač vsadili Abraham, Izák a Jákob. Ať vsázíme na Ježíšovu spravedlnost přesahující tu běžnou zákonickou, naši lidskou, spravedlnost.
            Teď se k tobě obracíme modlitbou, kterous nám předal: Otče náš …  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér