Páginas vistas en total

miércoles, septiembre 10, 2014

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Bohoslužby Čáslav 10. 8. 2014

POZDRAV
Milé děti, milé sestry a milí bratři.
Bůh nás přijímá a raduje se, když jsme spolu.
Před tím, než jsme ho hledali, on nás hledal.
Před tím, než jsme ho znali, on nás znal.
Ještě před tím, než jsme sem přišli, on nás pozval.
A tak se scházíme ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

INTROITE:
Vítejte na dnešních bohoslužbách, při kterých budeme společně slavit také večeři Páně a poslechněte slova žalmu 40, slova jistoty a naděje:

„Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, slyšel mě, když jsem o pomoc volal. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil novou píseň.“ Ž 40,2-4

MODLITBA

Bože veliký a plný milosrdenství,
Navzdory hluku a všelijakému pokušení dnešní doby, dnešního rána přicházíme slavit bohoslužbu. Přicházíme spočinout v tvém chrámu. Přicházíme složit svá závaží, své starosti, své obavy. Přicházíme vyjádřit vděčnost, radost a veselí. Každý přicházíme na dnešní bohoslužby z jiného důvodu, s jiným očekáváním, s jinou náladou. Každý z nás má za sebou jinou noc, jiné sny, jiné probouzení. Ale věříme, že nás přece jen něco spojuje – spojuješ nás ty Bože, děláš z nás společenství, i když jen třeba na krátkou chvíli, sesíláš nám svého Ducha, aby nás povzbudil, možná probudil a pozval na cestu následování.
Děkujeme, že smíme být spolu kolem jednoho stolu, kolem Tvého slova a ve Tvém jménu a v síle Tvého požehnání se potom vydat na cestu. Amen.

KÁZÁNÍ

Ve svých představách sedím u břehu Galilejského moře a házím kamínky do vody. V dálce vidím dva rybáře, jak hází sítě do vody. Trochu se polekám, aby se na mě nezlobili, že jim plaším ryby. Vždyť hází své sítě do vody s vírou, že něco uloví. K rybaření je přece potřeba víra. Přemýšlím o víře. O tom, v co já věřím. Jak moc je pro mě víra důležitá, co jsem ochotná pro ni obětovat. A v tom vidím z ranního oparu někoho přicházet. Ano, je to muž. Jde pomalu a klidně. Přistoupí k rybářům a něco jim říká. Žádná divoká gesta, žádné velké proslovy. Z dálky mi tichá ozvěna přináší jeho slova: „Pojďte za mnou.“ Jakoby je zval na nějakou cestu nebo výpravu, na nějaký ještě dobrodružnější lov. Jinak si to totiž neumím vysvětlit, protože ti dva rybáři okamžitě odložili své sítě, svou obživu, svou loď, svou práci, svůj svět a vydali se za tím člověkem. Co jim nabízel tak zajímavého, že všeho nechali a šli? Co je tak lákalo vydat se na cestu? Snad byli nespokojení se svým dosavadním životem. Snad už měli dost té nejistoty, zda něco chytí. Snad toužili po něčem novém. Nevím. A možná mi ta slova nedonesla ozvěna, možná zní ta slova i pro mě. Dnes. Tady. Nově.

Pojď za mnou, následuj mne, odhoď sítě, možná na chvíli i ten net a web, odhoď svou pohodlnost, zabydlenost, zaběhanost, jistotu. Možná to pozvání slyšíte i vy. „Pojď za mnou“.
To je ten směr. Směr následování. A k následování je potřeba důvěra, víra nebo láska. Neumím si představit, že bych šla za někým, komu bych nedůvěřovala, koho bych neměla ráda, kdo by pro mě nebyl oporou. Možná po rovině, to by šlo.
Ale jak by začaly kopce, hrozilo nebezpečí laviny nebo uklouznutí, začalo by to skřípat, začala bych být nervózní, chtěla bych se vrátit.
A tak je vlastně nakonec úplně jedno, kam půjdeme, kam nás ta cesta dovede, nejdůležitější je důvěra v toho, kdo nás vede. Pokud mám důvěru v Ježíšovo vedení, můžu jít vlastně kamkoliv, protože se mohu o něho opřít a spolehnout se, že cesta následování má směr a cíl. Cesta každého z nás je jiná. Někoho vede Ježíš k druhým lidem, ke společenství, k pomoci. Jiného zase k modlitbě, meditaci, umění. Vede nás přes hory doly stráně, ale nakonec nás Ježíš přivádí zase k nám samým, jakoby nás stále vracel k sobě, abychom se neztráceli mezi druhými, v jejich přáních a očekáváních, ale měli pevný střed v sobě a právě z tohoto středu se vydávali na cestu k druhým i na cestu k Bohu.

Tak začíná i příběh z evangelia, který jsme slyšeli. Po celodenním intenzivním bytí s lidmi, po celodenních rozhovorech, uzdravování, nadlidské blízkosti, posílá Ježíš své učedníky na druhý břeh, propouští zástupy a sám vystupuje ze všech těch každodenních starostí na horu, aby se tam o samotě modlil. Ježíš na chvíli rozděluje sebe, učedníky a zástupy – aby si od sebe odpočinuli, aby každý zažil něco jiného, aby byli sami za sebe. I my se musíme někdy oddělit – od svých rodičů, od svých dětí, partnerů, spolupracovníků, kamarádů a být sami za sebe.
To je někdy náročné, ale když to zvládneme, povyrosteme a také nás to vede ke svobodě.
Právě ta Ježíšova svoboda mě nepřestává fascinovat – je svobodný od lidí, od jejich nároků, očekávání, umí říci ne, umí propustit zástupy, protože na nich není závislý, nejde mu o slávu, o dobrou pověst, o to, aby ho měli lidi rádi. Zná svoje hranice, ví, že potřebuje odpočinek, že potřebuje vystoupit na horu, protože jinak by se mohl dole v těch lidských starostech a bolestech, pokušeních a snadných řešeních utopit. Něco ho táhne na horu – snad touha být sám, snad potřeba být ve spojení se svým Otcem, načerpat sílu, získat z té výšky nadhled.
To je něco, po čem i my toužíme, ale čeho, jak se ukazuje, už nejsme moc schopni. Nedávno mě na zpravodajských internetových stránkách zaujal titulek: „Strašák moderní doby – být sám se svými myšlenkami“, četla jsem dál. Vědci z univerzity ve Virginii si všimli, že si lidé v současnosti stále stěžují, že nemají kvůli hektickému životu chvilku jen sám pro sebe a tak se rozhodli udělat pokus, při kterém lidem dopřáli jejich vysněné volno a chvilku o samotě a byli zvědaví, zda si takový okamžik dokážou opravdu užít. Výsledky byly zajímavé.
Dobrovolně se do studie zapojilo téměř 800 dobrovolníků. První skupinu tvořili pouze studenti univerzity. Všichni byli informováni, že mají k dispozici 15 minut pouze pro sebe a své myšlenky. Nemohli mít u sebe telefon, hudební přehrávač, knihu nebo cokoli dalšího, co by je vyrušovalo.
I když se 15 minut zdá jako krátká doba, pro některé to bylo i tak velmi dlouhé a chvíle strávené o samotě jim byly více než nepohodlné.
Aby se ukázalo, zda nejde jen o nešvar mladších jedinců, rozhodli se odborníci a již testovaní studenti vybrat skupinu dobrovolníků z řad veřejnosti, různých profesí i věku. A výsledek byl více než podobný. Mnozí si nabízený relax o samotě v odhlučněné místnosti příliš neužili.
Proto přišli vědci s dalším návrhem. Studenty a další dobrovolníky nechali relaxovat v pohodlí domova, kde je tajně monitorovali. Ani tady nedokázali mnozí jen tak nečinně sedět a přemýšlet. Celá třetina podváděla a krátila si chvíli například hrou na telefonu nebo kreslením.
I to ale ještě nebylo všechno. Konečným a poněkud nezvyklým bodem pokusu bylo zjistit, co všechno jsou studenti raději ochotni udělat, než aby museli po určitou dobu jen tak sedět a přemýšlet. A ukázalo se, že si raději nechali dát malé a neškodné elektrické šoky, než aby byli o samotě a nudili se.
Strašákem dnešní doby je být sám se svými myšlenkami, jak tvrdí jedna ze studií, strašákem Ježíšovy doby byla bouřka, moře a jeho tajemná síla. Celý příběh, který jsme slyšeli z Matoušova evangelia, se odehrává od večera do rána. Noc se v Ježíšově době dělila podle střídání stráží. Nejkritičtější a nejstrašidelnější doba noci je čtvrtá noční hlídka, to je ta poslední hlídka před úsvitem – člověk už probděl téměř celou noc, ale ještě ji nemá za sebou, ještě nezačalo svítat. Člověk je nejunavenější a vše se může zdát bezvýchodné. Říká se jí také hodina vlků. Právě do této hodiny vlků, dříve než nastal úsvit, kdy se prý nejvíce lidí rodí a nejvíce lidí umírá, evangelista Matouš umísťuje příběh o Ježíši, který kráčí po vodě.
Jakou jste měli vy dneska noc? Dobře se vám spalo? Dobře se vám bdělo?  Učedníci neměli moc hezkou noc – celou jí proveslovali, navíc byly velké vlny a vítr vál proti nim. Už toho mají dost. Už jsou unavení a přitom břeh i úsvit jsou ještě v nedohlednu… Ale něco se k nim blíží, nějaký přízrak, nějaká obluda, něco jakoby se vynořovalo z vln, nějaké „fantasma“. Někteří řidiči to možná znají, když řídí celou noc, k ránu už jsou hodně unavení, někdo dokonce vidí na silnici velbloudy. Je tedy zcela pochopitelné, že se učedníci vyděsili a křičeli strachem. Připomíná mi to situaci církve, Ježíš odešel a my se dřeme, veslujeme, pořádáme večery s hostem, snažíme se vylepšit sborové prostory, ale nějak moc zabředáme do těch našich aktivit, a někdy nás to zmáhá, někdy propadáme beznaději, někdy je to radost, tak se to nějak houpe jako ta loď na moři, a v tom všem našem snažení, možná někdy zapomínáme na Ježíše, který neodešel někam pryč, jen nahoru, kde se za nás přimlouvá a před úsvitem, když nám dochází síly, přichází a vše, co my nezvládáme, on přemáhá a ještě nám dává svůj pokoj.
Ježíš nenechává učedníky v jejich strachu samotné, hází jim záchranný kruh ze svých slov: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ První reaguje učedník Petr. Často zaskočený, ale nikdy ne tolik, aby něco neřekl, aby ze sebe něco nevyhrkl, aby se nepustil za Ježíšem v tom svém petrovském následování dál než ostatní. Petr na Ježíše do té tmy volá: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ Petr trochu testuje ten přízrak přicházející po vodě, nebojí se zeptat, vždyť jak jinak můžeme přemoci náš strach a obavy, než že se zeptáme nebo se jdeme podívat, co to tam vrže, šustí. Strach má přece velké oči a taky velkou sílu. Strach dokáže člověka úplně rozložit a znehybnit. Petr vyzývá Ježíše, aby řekl jen slovo, a zázrak se stane. A Ježíš opakuje to, co už Petr zaslechl na začátku své cesty za Ježíšem, to, co jsem ve svých představách slyšela u Genezaretského jezera a to jste i vy možná dnes nově zaslechli: „Pojď za mnou!“ A Petr je v tu chvíli jako důvěřivé dítě, které se vydá za svým rodičem po kládě a nekouká se dolů pod sebe ani kolem sebe, jde s očima upřenými na svého tátu nebo mámu a chce být už u něho v jeho náruči a má radost, jak mu to hezky jde. Petr stejně jako tehdy na břehu Genezaretského jezera, nyní uprostřed něho se vydává za Ježíšem. Tehdy šel po souši. Teď kráčí po vodě. Ale když viděl, jaký je vítr, jak se na něho žene další vlna, přepadl ho strach a začal se topit. Ve chvíli, kdy se Petr dívá na Ježíše a věří mu, vítězí nad svým strachem i nad rozbouřeným mořem.
Ve chvíli, kdy se Petr začne soustředit na to, jak je silný vítr, vítězí moře i strach nad ním.
Petr je opět zaskočen, ale ne přemožen. Volá z těch vln, volá ze svého dna, ze svého strachu: „Pane, zachraň mě!“ To je Petrův výkřik, to je nejkratší a nejvýstižnější křesťanská modlitba. Myslím, že se té modlitbě říká „střelná“. Petr, i když pochybuje, i když se topí, i když neví kudy kam, ví, ke komu volat, ví, na koho se obrátit. Petr nemá strach, že se ztrapní, nemá tak všechno úplně promyšlené, prostě jde do toho a něco zažije, něco se naučí, něco se o sobě i o Ježíšovi dozví. Petr totiž tím, že se zase vydal dál než ostatní, dál za Ježíšem, zažil Ježíše jako svého Zachránce a Spasitele. Úplně fyzicky, na vlastní kůži pocítil Ježíšovu pomocnou ruku. Ježíš totiž, stejně jako před chvílí HNED promluvil na vyděšené učedníky, také nyní HNED vztáhl ruku, uchopil Petra a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval? Proč si zaváhal? Proč ses na mě přestal dívat? Bez víry některé věci prostě nejdou! Ani rybolov ani následování. Ale to už si teď budeš pamatovat, milý Petře!“
Sloveso pochybovat v řečtině doslova znamená „mít rozdělenou mysl“. A to se přesně Petrovi stalo. Po tomto zážitku, který se odehrál mezi Petrem a Ježíšem, vstupují oba na loď a najednou se vítr utišil a nastal pokoj. Ježíš neutišil jen rozbouřené moře, ale i rozbouřené nitro učedníků. Vše se uklidňuje, určitě už svítá.
A všichni, kdo byli na lodi, se teď klaní Ježíšovi a říkají: „Jistě jsi Boží Syn.“ Sice vše viděli zdálky, ale pochopili, že Ježíš přemohl moře, všechny mocnosti zla a už tu  zaznívá, že jednou přemůže i smrt.
Dnešní příběh je posilou a výzvou pro nás pro všechny, kdo se v této rozbouřené době, vydáváme na cestu za Ježíšem. Na cestu následování nic nepotřebujeme, víra stačí, víra dává křídla a pomáhá překonávat překážky. Petr nám může být příkladem – reaguje, ptá se, nebojí se šlápnout vedle, přestřelit, nehlídá se pořád, a nakonec ho Ježíš zachraňuje a nakonec mu i po jeho trojím zapření, po jeho prozření a pláči, Ježíš odpouští a zve ho, aby ho znovu následoval. Následování je akce plná omylů a přešlápnutí. Je v tom cosi bláznivého, nezodpovědného, nepromyšleného: jdu za Tebou, Kriste, nevím sice, co to přinese, nevím, jak se chodí po vodě, nikdy jsem to nedělal, nevím, jak mám být bližním, nevím, jak uzdravovat, léčit, zvěstovat, odpouštět, ale věřím ti a jdu. Následování není jen akce, ale hlavně reakce na Ježíšovo pozvání: „Pojď za mnou!“ A během té cesty je důležité se občas od ostatních oddělit a vylézt si na horu, zalézt si někam stranou, modlit se, soustředit svoje myšlenky, aby naše mysl nebyla rozdělená a rozkolísaná, ale aby pevně držela směr, směr Boží království.


Připojme se k modlitbě svatého Patrika:
Kriste, buď se mnou. Kriste, buď přede mnou. Kriste, buď za mnou. Kriste, buď ve mně. Kriste, buď, kde lehám. Kriste, buď, kde sedám. Kriste, buď, kde vstávám. Kriste, buď v srdci každého myslícího na mne. Kriste, buď v ústech každého mluvicího o mně. Kriste, buď v každém oku vidoucím mne. Kriste, buď v každém uchu slyšícím mne. Amen.

sestra farářka Drahomíra Dušková H.